Report z vandru II: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Pondělí 15. ČERVENEC, 2019
Takže stojím zase na začátku. Může mi Cesta vůbec dát ještě něco nového? Neprošla jsem za ta léta na bezpočtu poutí už veškerým vnitřním vývojem, kterým lze na Cestě projít? Jistě, pointa příběhu se nemění, ale lze změnit kulisy. Jednou trekuješ po Karpatech a pak zas po Norsku. Stojí za to přečíst deset knih, když jsou všechny o lásce?
A přece přibude něco nového. Ještě nikdy jsem nešla poutní stezku a tato bude má první. Treky, přechody hor, to ano. Ale jít od kostela ke kostelu, potkávat věřící a sdílet s nimi duchovní stránku Cesty, to jsem ani při tisících natrekovaných kilometrech nezažila.
Otázkou však je, zda vůbec nějaké poutníky potkám, neboť jsem si záměrně vybrala pouť, kterou moc lidí nechodí. Z Osla do Trondheimu se přes léto vydá možná pár desítek lidí. To je dost málo, aby se mi na více než 600 km dlouhé cestě ztratili.
Vycházím z Osla, sama. V nádherném románském kostele Gamle Aker, nejstarší stojící budově v Oslu, si nechávám dát první razítko do mého credencialu, průkazu poutníka.
Naposledy se ohlížím a vycházím z města. Dál už se budu dívat jenom vpřed.
*****
FOTO: Kostel Gamle Aker v Oslu
A přece přibude něco nového. Ještě nikdy jsem nešla poutní stezku a tato bude má první. Treky, přechody hor, to ano. Ale jít od kostela ke kostelu, potkávat věřící a sdílet s nimi duchovní stránku Cesty, to jsem ani při tisících natrekovaných kilometrech nezažila.
Otázkou však je, zda vůbec nějaké poutníky potkám, neboť jsem si záměrně vybrala pouť, kterou moc lidí nechodí. Z Osla do Trondheimu se přes léto vydá možná pár desítek lidí. To je dost málo, aby se mi na více než 600 km dlouhé cestě ztratili.
Vycházím z Osla, sama. V nádherném románském kostele Gamle Aker, nejstarší stojící budově v Oslu, si nechávám dát první razítko do mého credencialu, průkazu poutníka.
Naposledy se ohlížím a vycházím z města. Dál už se budu dívat jenom vpřed.
*****
FOTO: Kostel Gamle Aker v Oslu
Report z vandru I: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Neděle 14. ČERVENEC, 2019
Letadlo klesá níž a níž, krajina pod námi, dosud skrývaná pod tlustou vrstvou oblak, je čím dál zřetelnější.
“Připoutejte se, prosím, budeme přistávat,” hlásí usměvavá letuška v kostkovaném hedvábném šátku.
Dívám se z okénka na běh světa pod námi. Mozaika hustých lesů přerušovaných roztroušenou zástavbou připomíná koberec s vytrhanými nopky. Je půlnoc a slunce sotva zapadlo, obzor ještě hoří plamennou září.
Není to ale chyba, že jsem právě tady? Neměla bych být někde úplně jinde?
Letadlo škobrtá o ranvej, pak sebou nadhodí a konečně pevně dosedá na přistávací plochu.
“Dámy a pánové, tady je váš kapitán,” ozývá se hlas v reproduktoru, “právě jsme přistáli v Oslu a venku je osm stupňů Celsia. Vítejte v Norsku!”
Tak jsem v Norsku, běží mi hlavou. Jsem sama, Joe je daleko ode mě a já nevím, jestli se mi vůbec chce někam jít. Co tady budu dělat?
Lidé kolem mě balí a spěchají k východu. Sedím a dívám se z okna do půlnočního soumraku. Nechce se mi vstát. Až se zvednu, budu hodiny ospale bloumat kolem letiště a hledat, kam se zašít. Nemám vskutku moc důvodů, proč se zvednout.
“Je vám něco?” ptá se letuška. Kostkovaný šátek má barvy norské vlajky.
“Ne, nic,” vrtím hlavou a zvedám se.
Letuška se usmívá. “Vítejte v Norsku!”
Jdu dlouhou třídou osvětlenou lampami.
Pravda, hned zítra bych mohla letět prvním letadlem zpátky domů.
Nacházím zelený plácek mezi parkovišti se skupinkou bříz.
A prostě bych zůstala doma. Vždyť co je špatného na tom strávit dovolenou doma?
Rozkládám spacák mezi stromy a ukládám se ke spánku.
Jenže - co doma? Doma nikdo není.
Dívám se na nebe a čekám, až na mě dolehne spaní. Bledá obloha ne a ne pohasnout.
Ba ne, půjdu. Hned zítra pojedu prvním vlakem do Osla a vydám se pěšky do Trondheimu. Když už jsem dojela až sem...
Bledá obloha zhasla.
“Připoutejte se, prosím, budeme přistávat,” hlásí usměvavá letuška v kostkovaném hedvábném šátku.
Dívám se z okénka na běh světa pod námi. Mozaika hustých lesů přerušovaných roztroušenou zástavbou připomíná koberec s vytrhanými nopky. Je půlnoc a slunce sotva zapadlo, obzor ještě hoří plamennou září.
Není to ale chyba, že jsem právě tady? Neměla bych být někde úplně jinde?
Letadlo škobrtá o ranvej, pak sebou nadhodí a konečně pevně dosedá na přistávací plochu.
“Dámy a pánové, tady je váš kapitán,” ozývá se hlas v reproduktoru, “právě jsme přistáli v Oslu a venku je osm stupňů Celsia. Vítejte v Norsku!”
Tak jsem v Norsku, běží mi hlavou. Jsem sama, Joe je daleko ode mě a já nevím, jestli se mi vůbec chce někam jít. Co tady budu dělat?
Lidé kolem mě balí a spěchají k východu. Sedím a dívám se z okna do půlnočního soumraku. Nechce se mi vstát. Až se zvednu, budu hodiny ospale bloumat kolem letiště a hledat, kam se zašít. Nemám vskutku moc důvodů, proč se zvednout.
“Je vám něco?” ptá se letuška. Kostkovaný šátek má barvy norské vlajky.
“Ne, nic,” vrtím hlavou a zvedám se.
Letuška se usmívá. “Vítejte v Norsku!”
Jdu dlouhou třídou osvětlenou lampami.
Pravda, hned zítra bych mohla letět prvním letadlem zpátky domů.
Nacházím zelený plácek mezi parkovišti se skupinkou bříz.
A prostě bych zůstala doma. Vždyť co je špatného na tom strávit dovolenou doma?
Rozkládám spacák mezi stromy a ukládám se ke spánku.
Jenže - co doma? Doma nikdo není.
Dívám se na nebe a čekám, až na mě dolehne spaní. Bledá obloha ne a ne pohasnout.
Ba ne, půjdu. Hned zítra pojedu prvním vlakem do Osla a vydám se pěšky do Trondheimu. Když už jsem dojela až sem...
Bledá obloha zhasla.
Poklad v hradní studni
Úterý 2. Červenec, 2019
Sestupuji po laně do staré studny. Měsíční světlo proudí skrz mříž a já se dívám, jak se mi vzdaluje. Podle instrukcí mám najít puklinu v pískovcové skruži, prolézt jí do vytesaného skalního dómu a v něm najít průlez do šachty...
Neznám nic epičtějšího, než o půlnoci slaňovat do studny a hledat vstup do tajných podzemních chodeb opuštěného středověkého hradu! Mé dětské sny o velkých dobrodružstvích a hledání pokladů ožívají...
Neznám nic epičtějšího, než o půlnoci slaňovat do studny a hledat vstup do tajných podzemních chodeb opuštěného středověkého hradu! Mé dětské sny o velkých dobrodružstvích a hledání pokladů ožívají...
Report z Mallorky
Sobota 20. DUBEN, 2019
Velikonoční procesí na Mallorce.
Zástupy kajícníků v kápích provází máry s podobiznou ukřižovaného Krista, vlají korouhve a hraje smuteční kapela.
Původně jsme nechtěli jít v průvodu s ostatními, k oslavám jsme se nachomýtli spíše náhodou a zamýšleli jsme sledovat slavnost spíše zpovzdálí. Ale nechali jsme se strhnout pohnutou atmosférou slávy a vznešeného smutku, jižanskou církevní vážností a nyvými tóny dechové kapely, a tak jsme i my přirozeně splynuli s davem provázejícím bratrstva věřících.
Tyhle španělské oslavy Velikonoc jsou prostě ohromující.
Zástupy kajícníků v kápích provází máry s podobiznou ukřižovaného Krista, vlají korouhve a hraje smuteční kapela.
Původně jsme nechtěli jít v průvodu s ostatními, k oslavám jsme se nachomýtli spíše náhodou a zamýšleli jsme sledovat slavnost spíše zpovzdálí. Ale nechali jsme se strhnout pohnutou atmosférou slávy a vznešeného smutku, jižanskou církevní vážností a nyvými tóny dechové kapely, a tak jsme i my přirozeně splynuli s davem provázejícím bratrstva věřících.
Tyhle španělské oslavy Velikonoc jsou prostě ohromující.
Z cesty vlakem
Sobota 13. DUBEN, 2019
Chvíli jsme doma přemýšleli, zda si na trek po Mallorce přibalíme i lezeckou výbavu. Sedák, lano, karabiny, prostě kompletní jištění. Nakonec jsme to vyhodnotili jako zbytečnou zátěž.
Vcházíme do vlaku na Bratislavu. Páni, to je vzrůšo! Miluju vlaky a ještě nikdy jsem nejela v Česku v lehátkovém voze. Tak kdepak spíme? Á, zase až u stropu. Máme na to nějaké štěstí, v Rumunsku jsme také spali ve třetím lůžkovém patře. Lezeme po žebříku nahoru a steleme si.
Hotovo. A teď bychom měli připevnit ty jistící pásy, abychom nespadli. Kdepak jen jsou? Hledáme...
"Prosím vás, pane průvodčí, kde tady jsou ty jistící popruhy?"
Pan štiplístek se drbe na hlavě. "Jaké popruhy?"
"No přece ty, jak se mají přepřáhnout před pryčnou, aby člověk nespadl. V Rumunsku ve vlacích je měli... Takové bezpečnostní pásy jako v autě to byly..."
"Noo... tady nic takového není."
"A to tady není ani žádné madlo?"
"Madlo? Ne."
"A čím se tady nahoře máme jistit? Jako abychom nespadli když vlak prudce zabrzdí."
"Tady ještě nikdo nikdy nespadl."
Smějeme se. Matně se mi vybavuje, že jsem jako malá dvakrát spadla z dvoupatrové postele a uhnala si otřes mozku. Tahle je třípatrová.
"Takže nám můžete zaručit, že když vlak prudce zabrzdí, tak nespadneme?"
"No to nemůžu! To se klidně může stát!" ... :D
Chvíli na sebe s Joem rozpačitě koukáme, koutky nám cukají. Postel je zatraceně úzká a na zem je to dva a půl metru.
"Ty, poslyš, vzali jsme nakonec ty lezecké úvazky nebo ne? Jako, kdybych se hákla jednou karabinou tady za tu šprušli a druhou k téhle tyči..."
"Nevzali."
. . .
Vždycky se snažím na cesty svědomitě připravit a pečlivě vyhodnotit všechna rizika, která by mohla nastat. Ale že by nám mohlo přijít vhod lezecké jištění v lůžkovém voze Českých drah, to jsem opravdu nedomyslela!
Vzhůru do Bratislavy a na Mallorku!
Vcházíme do vlaku na Bratislavu. Páni, to je vzrůšo! Miluju vlaky a ještě nikdy jsem nejela v Česku v lehátkovém voze. Tak kdepak spíme? Á, zase až u stropu. Máme na to nějaké štěstí, v Rumunsku jsme také spali ve třetím lůžkovém patře. Lezeme po žebříku nahoru a steleme si.
Hotovo. A teď bychom měli připevnit ty jistící pásy, abychom nespadli. Kdepak jen jsou? Hledáme...
"Prosím vás, pane průvodčí, kde tady jsou ty jistící popruhy?"
Pan štiplístek se drbe na hlavě. "Jaké popruhy?"
"No přece ty, jak se mají přepřáhnout před pryčnou, aby člověk nespadl. V Rumunsku ve vlacích je měli... Takové bezpečnostní pásy jako v autě to byly..."
"Noo... tady nic takového není."
"A to tady není ani žádné madlo?"
"Madlo? Ne."
"A čím se tady nahoře máme jistit? Jako abychom nespadli když vlak prudce zabrzdí."
"Tady ještě nikdo nikdy nespadl."
Smějeme se. Matně se mi vybavuje, že jsem jako malá dvakrát spadla z dvoupatrové postele a uhnala si otřes mozku. Tahle je třípatrová.
"Takže nám můžete zaručit, že když vlak prudce zabrzdí, tak nespadneme?"
"No to nemůžu! To se klidně může stát!" ... :D
Chvíli na sebe s Joem rozpačitě koukáme, koutky nám cukají. Postel je zatraceně úzká a na zem je to dva a půl metru.
"Ty, poslyš, vzali jsme nakonec ty lezecké úvazky nebo ne? Jako, kdybych se hákla jednou karabinou tady za tu šprušli a druhou k téhle tyči..."
"Nevzali."
. . .
Vždycky se snažím na cesty svědomitě připravit a pečlivě vyhodnotit všechna rizika, která by mohla nastat. Ale že by nám mohlo přijít vhod lezecké jištění v lůžkovém voze Českých drah, to jsem opravdu nedomyslela!
Vzhůru do Bratislavy a na Mallorku!