Čtyřhranné zápisky

Sedmého září jsme v Plzni na náměstí Republiky provedli Prodanou nevěstu k výročí sta let od založení Československa.
Bylo mi ctí!

Tak jako se vtipem říká, že největším "polským" městem je Chicago, tak by se dalo s nadsázkou říci, že nejvyšším "českým" pohořím je Fagaraš. (Pravda, možná až druhým, tím prvním nejvyšším by zřejmě byly Vysoké Tatry. :-D) Na celém masivu jsme zdravili téměř výhradně "Ahoj" a skoro pokaždé se nám dostalo rovnaké odpovědi. Tady se prostě česky člověk domluví snáz, než rumunsky. Nanejvýš se lze setkat se Slováky, Poláky či Ukrajinci, a i s těmi se lze domluvit česky. Do Fagaraše se člověk zkrátka jazyky učit nemusí. :-D

26. dne naší cesty jsme vystoupili na Moldoveanu (2544 m), nejvyšší horu Rumunska, a o den později jsme zdolali druhý nejvyšší vrchol Negoiu (2535 m) a s ním řetězy poslední kované stezky na naší výpravě. Počasí bylo pokojné, smírné. A když jsme stáli pod hradbou šedých rozeklaných štítů, které jsme právě přešli, zalil nás pocit jakéhosi dílčího vítězství. Do konce cesty sice zbývalo ještě dvě stě či tři sta kilometrů vysokých hor, které jsme nesměli podcenit, my jsme však již tušili, že to nejhorší už jsme zdárně překonali. Bylo to, jako když člověk projde bouří a najednou je klid. Nebe se rozestře, vzduch prořídne a zchladne. Každý den jsme měli obavy, zda cestu vůbec dokončíme, a najednou jsme o tom vůbec nepochybovali. Jistě, že ji dokončíme. Vždyť jsme došli až sem! Viděli jsme to jasně a zřetelně jako jistotu, která nám vracela klid. Neztráceli jsme na své obezřetnosti, ale konečně jsme se zbyli toho každodenního strachu, který nás zbytečně vyčerpával.

Skupinka mladých turistů mě anglicky požádala o vyfocení. Plynule jsem v té řeči navázala, zeptala se na obsluhu foťáku a pak je vyzvala ke kontrole snímku. Slečna mi poděkovala, pak se však nechtěně podřekla nějakým výrazně slovanským slůvkem, už nevím jakým.
"Koukám, že jsme spolu mohli mluvit česky, že?" usmála jsem se na ni. Skupinka vybuchla smíchy.
"Hej, to sme mohli! My sme Slováci." :-)

FOTO:
1. hora Moldoveanu a vrcholová kniha v mé ruce
2. a 3. výhled a masiv Negoiu
4. svítání ve Fagaraši

Jedno z nejcennějších FTF v našich kačerských životech se nám podařilo při přechodu karpatského pohoří Fagaraše. "Pouhý" týden před naší návštěvou byla vypublikována nová virtuálka na nejvyšší hoře Rumunska Moldoveanu (2544 m). Odnesli jsme si tak cenné prvenství na bubákové keši Romania´s highest point (GC7B6EC).

Podmínkou pro zalogování bylo napsat v logu příběh o našem výstupu na tuto horu. Myslím, že náš log "Výstup na horu Moldoveanu jsme začali v 800 km vzdálené obci Dealu Stefanitei..." bude v listingu ještě dlouho kuriozitou. :-D

Největší radost jsme ale stejně měli z příznivého počasí a dalekých výhledů s inverzemi v údolích. A také z toho, že nejvyšší krpál celé cesty už máme za sebou! :-D

3/3

(...) Když stojíš nad propastí a čekáš, kdy tě strhne voda, hlavou ti běží tisíce myšlenek. Předně si vzpomeneš na rodiče. Jak jsi jim slíbil, že na sebe dáš pozor a v pořádku se vrátíš. Na všechno cos rozdělal a nedokončil, slíbil a nesplnil, co sis půjčil a nevrátil, a přemýšlíš, jestli to ještě budeš moci uvést do pořádku. Na to, jak jsi se doma hrabal ve složenkách, celé dny mřel v práci a nadával, jak život stojí za bačkoru. A teď tu stojíš, voda ti teče za krk, lítají na tebe šutry, a dal bys všechno, aby ses mohl vrátit zpátky na ten gauč, kde tvůj život stál za prd.

A pak je ještě jedna věc, na kterou pomyslíš. A sice, že jsou jen dvě možnosti, jak se můžeš vrátit z dlouhého extrémního treku v horách. Vrátíš-li se živ, staneš se vítězem, kterého všichni zahrnují obdivem a uznáním za jeho odvahu. Každý tě poplácá po rameni a řekne - jsi dobrej, žes to dal. Avšak běda, když to nezvládneš. Na takové si každý rád přisadí. ´Měl sedět doma na zadku,´ ´Neměl tam lézt,´ říkají ti, co pak sednou za volant, jedou stovkou po dálnici a myslí si, že oni nehazardují. Nikomu už nevysvětlíš, žes nehledal vzrušení v nebezpečí, že za tvůj špatný konec může jen souhra blbých náhod, které se mohou v obměnách vyskytnout zrovna tak kdekoli jinde. Budou tě soudit, žes nechtěl žít jako oni. Koupit si zlatou kouli, která by tě připoutala na jedno místo, být bohat a bát se smrti. Budou si na tobě dokazovat vlastní převahu, srovnávat tě se sebou. Měřítkem těch, kdo zatím všechno přežili.

***

Déšť ustal a voda opadla. Do hodiny byla celá soutěska tak suchá, jako byla dvě minuty před bleskovou povodní. S pomocí Joeho jsem slezla po mokrém laně a dostala se na pevnou zem. Kdybychom byli jen o píď rychlejší, byli bychom se schovali ve velké krasové jeskyni přímo pod námi. Navzdory tomu, jak děsivě to vypadalo, však byly naší největší újmou jen kompletně mokré batohy. Dostali jsme vzácnou příležitost vrátit se jako vítězové. Pokorně za ni nebesům děkujeme.

Poslední lana jsme zdolávali již téměř za tmy. Ještě však, než nám úplně zhasli, jsme uviděli nádherný čtyřoblouk skalních bran. Důvod, kvůli kterému jsme sem lezli. Byl opravdu krásný.

Když kužely našich svítilen dopadly na nouzovou bivakárnu, propadli jsme šílené radosti. "UUUAAAAAAAAAA!!!" řvali jsme na celé hory, až jsme nechtěně vzbudili lidi, co spali uvnitř. Museli si o nás myslet, že jsme úplní idioti.
"Promiňte, my jsme nechtěli… víte, my jsme dneska málem umřeli! No vážně! Obrovská povodeň nás málem smetla… Pardon, my jsme nevěděli, že tu spíte…"
"Hrmmm…" zachroptěl chlap, nevrlý, že nám musel jít otevřít, a zalezl zpátky do spacáku.
Rozvěšeli jsme všechny své mokré věci po celé chatce a zvlhlý chleba dali myším. Z jednoho spacáku kapala voda, druhý byl jen mokrý.

A když jsme se tak krčili pod mokrou dekou a všechno napětí z nás konečně spadlo, řekl jeden z nás:
"Víš jak budeme jednou hustí, až tohle budeme vyprávět v domově důchodců?" … :-D

----------

FOTO: Vlevo soutěska pohoří Piatra Craiului, která se v dešti změnila ve vodopád a tím nás uvěznila. Na snímku je vidět jeskyně, do které jsme již nestihli slézt. Byla zhruba 30 metrů od nás.
Vpravo krásná vápencová skalní okna, která mohou za to, že jsme tak moc chtěli jít touto cestou.

2/3

(...) Stála jsem uprostřed desetimetrové skalní stěny a za krk mi tekl vodopád. Jen dvě minuty přede mnou slezl Joe po suché skále na pevnou zem, mě však odřízla průtrž mračen, tak náhlá a prudká, že jsem již nestihla sešplhat dolů. Sestup nám trval déle, než jsme mysleli. Klesali jsme příliš opatrně a úzkostlivě, po kouskách jsme popotahovali batohy. A také se obrátil vítr a déšť přišel rychleji, než jsme předpověděli.

Úzká kolmá soutěska, která byla do té doby úplně suchá, se během minuty změnila v běsnící smršť padající vody. Všechen déšť smývající celý jeden horský masiv se stékal do zářezu, kterým jsme klesali dolů. Masy vody proudily přímo přes nás, divoká dešťová řeka se mi valila přes hlavu a kompletně mě máčela ve své ledové sprše. Zůstala jsem trčet šest metrů nad zemí na tak úzkém stupu, že mi špičky bot přesahovaly hranu.

Co teď? Slanit se dolů? Vyloučeno! Přes lano teče vodopád, navíc je urvané a rozpletené. Slézt bez lana po skále kousek vedle? Nemožno. Skály jsou mokré a srázy příkré, podjede noha a nikdy už neuvidím matku. Skočit? Třeba bych to i přežila, ale rozsekám si nohy na padrť o šutry pode mnou. Zavolat horskou službu? Nikdy ta myšlenka nebyla tak blízko, ale stejně tu není signál. A až dojdu na místo, kde bude, nebudu už potřebovat volat záchranáře. Dělat cokoli by byla sebevražda. Zbývalo čekat. Neznámo, jak dlouho. Patnáct minut nebo tři dny. Vyčkat, až skončí déšť, opadne voda, a potom slézt. I kdyby to mělo trvat věčnost.

Mezitím voda začala sílit. S každou další minutou jí bylo víc a víc, shromažďovala se v hluboké louži pod vodopádem, až se břeh jezera přelil přes naše batohy. Joe stál dole nohama v břečce skrčený pod převisem. Díval se na mě a nevěděl, jak mě dostat dolů. Tak blízko a přece tak vzdáleni! Křehlo mi celé tělo a mokvaly dlaně. Nesmím se klepat zimou, aby mi neuklouzly nohy, napadlo mě. Silou jsem potlačovala zimničný třes.

Najednou začalo lítat kamení. Zprvu jen malé úštěpky, posléze šutry jak tenisáky. Na všechny strany střílely ostré hrudky ulámaných skal. Trefovaly se do nás jako do terče. Prásk - rameno. Prásk - stehno. Kousek nad námi vyčníval zaklíněný balvan větší než my sami. Kdyby se uvolnil ten či kterýkoli jiný, byla by to jistá smrt.

A voda stále stoupala...

(pokračování příště...)

FOTO: Soutěska v pohoří Piatra Craiului, kterou jsme sestupovali dolů. Měla kompletně rozbité jištění a žádné stupy, jen lana a řetězy. Kvůli špatnému technickému stavu cesty nám sestup trval mnohem déle, než bylo avizováno. Snímek je vyfocen těsně předtím, než nás chytil přívalový déšť.