Report z vandru VII: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Středa 31. ČERVENEC, 2019
Jsou dny tlusté a dny hubené.
Dny tlusté jsou ty, kdy ti to šlape, slunce svítí a všechno ti vychází. Máš dost jídla a čisté ponožky, nebloudíš, batoh netíží a boty netlačí. Všude jsi vítán a lidé se smějí. Kampak jdete? Jéje, takovou dálku? Tak šťastnou cestu! Kilometry naskakují a je ti dobře.
A pak jsou dny hubené, kdy se sotva vlečeš, je hnusně a nohy jsou samý puchýř. Do kopce hýkáš jak starej mezek a z kopce tě bolí kolena. Dny, kdy si musíš neochotně přiznat, že už jsi byl i mladší. Hlava se vzpouzí, koukáš do mapy a hledáš nejbližší nádraží, odkud bys mohl pláchnout. A je ti ještě hůř, když vidíš, jaký jsi srab.
Poslední dny byly ty hubené.
Ve stanu u řeky bývají ledové noci. Snadno se dá prochladnout, když je ve dne třicet a v noci sotva čtyři. A nejzrádnější jsou ty vlahé večery, kdy se člověk ze samé radosti cachtá v řece a běhá po kempu do půlnoci bos. Ráno jsem se probudila a měla horečku.
Jít nebo nejít? Celé tělo jako v ohni, bolely všechny svaly, i ty, o kterých jsem v životě netušila, že je mám. Ve stanu se ale nedá marodit a hotel je šíleně drahý. Skuhrat můžu i o dvacet kilometrů dál. Tedy jít.
Pomalým krokem jsem se došourala až ke kostelu v Nord-Sel. Nedělní bohoslužba, jak pěkná příležitost! Půjdu dovnitř a poprosím, ať je zase líp, říkám si. Zní varhany a zpěvy, světlo se láme v barevné vitráži. Bože, prosím, dej mi sílu…
Před kostelem stál dřevěný stůl a lavice, sotva jsem se k nim dovlekla. Nesnesitelně se mi motala hlava. Lehla jsem si na pryčnu, nad hlavou mi kmitalo slunce skrze větvoví mladého javoru. Chvíli jsem poslouchala, jak bijí zvony. A pak už jsem neslyšela nic.
*****
FOTO: Krásný šindelový kostel v Ringebu.
Dny tlusté jsou ty, kdy ti to šlape, slunce svítí a všechno ti vychází. Máš dost jídla a čisté ponožky, nebloudíš, batoh netíží a boty netlačí. Všude jsi vítán a lidé se smějí. Kampak jdete? Jéje, takovou dálku? Tak šťastnou cestu! Kilometry naskakují a je ti dobře.
A pak jsou dny hubené, kdy se sotva vlečeš, je hnusně a nohy jsou samý puchýř. Do kopce hýkáš jak starej mezek a z kopce tě bolí kolena. Dny, kdy si musíš neochotně přiznat, že už jsi byl i mladší. Hlava se vzpouzí, koukáš do mapy a hledáš nejbližší nádraží, odkud bys mohl pláchnout. A je ti ještě hůř, když vidíš, jaký jsi srab.
Poslední dny byly ty hubené.
Ve stanu u řeky bývají ledové noci. Snadno se dá prochladnout, když je ve dne třicet a v noci sotva čtyři. A nejzrádnější jsou ty vlahé večery, kdy se člověk ze samé radosti cachtá v řece a běhá po kempu do půlnoci bos. Ráno jsem se probudila a měla horečku.
Jít nebo nejít? Celé tělo jako v ohni, bolely všechny svaly, i ty, o kterých jsem v životě netušila, že je mám. Ve stanu se ale nedá marodit a hotel je šíleně drahý. Skuhrat můžu i o dvacet kilometrů dál. Tedy jít.
Pomalým krokem jsem se došourala až ke kostelu v Nord-Sel. Nedělní bohoslužba, jak pěkná příležitost! Půjdu dovnitř a poprosím, ať je zase líp, říkám si. Zní varhany a zpěvy, světlo se láme v barevné vitráži. Bože, prosím, dej mi sílu…
Před kostelem stál dřevěný stůl a lavice, sotva jsem se k nim dovlekla. Nesnesitelně se mi motala hlava. Lehla jsem si na pryčnu, nad hlavou mi kmitalo slunce skrze větvoví mladého javoru. Chvíli jsem poslouchala, jak bijí zvony. A pak už jsem neslyšela nic.
*****
FOTO: Krásný šindelový kostel v Ringebu.
Report z vandru VI: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Neděle 21. ČERVENEC, 2019
Pak přijde druhé stadium, čas zvykání. Pořád přepočítáváš kilometry, nevidíš konce. Víš, že se musíš ukáznit, podvolit se vnitřní disciplíně, ale nemůžeš přestat myslet na celou tu šílenou vzdálenost, co máš před sebou, cíl se ti zdá příliš nedosažitelný. Kolik jsem ušel? Kolik zbývá? Je to hodně nebo málo? Ať počítáš jak počítáš, čísla jsou stále stejně krutá.
A všechno tě tlačí. Boty, batoh, čas, především ale tvoje vlastní hlava, dosud plná obav a otázek. Nedaří se ti najít v sobě klid, pořád hledáš, jak před Cestou utéct. Co to tady vzít zkratkou? Nebo se svézt kousek stopem? Vždyť kdo by to poznal? Jen kdyby mi tak někdo zastavil...
A pak přestaneš na chvíli počítat a hle - tu je pěkná mez. Sedneš si na ni, sleduješ motýla, jak spěchá po upolínech, hltáš vodu z dlaní a slunko tě hřeje do týla. Díváš se kolem sebe a máš ten svět rád. Vždyť kam bys utíkal? Nesnil jsi o přesně o tomhle celý ten čas, co jsi mřel v práci?
“Hej, poutníku!” vyklání se hlava z okénka auta. “Nechceš někam svézt?”
Užuž ti nohy zrychlují - chtěl jsi přece tolik, aby ti někdo zastavil - ale hned ti zas brzdí krok.
“Ale ne, díky,” ty na to, “však se rád projdu.”
***
FOTO: Někde za Lillehammerem, někdejším městem zimní olympiády.
A všechno tě tlačí. Boty, batoh, čas, především ale tvoje vlastní hlava, dosud plná obav a otázek. Nedaří se ti najít v sobě klid, pořád hledáš, jak před Cestou utéct. Co to tady vzít zkratkou? Nebo se svézt kousek stopem? Vždyť kdo by to poznal? Jen kdyby mi tak někdo zastavil...
A pak přestaneš na chvíli počítat a hle - tu je pěkná mez. Sedneš si na ni, sleduješ motýla, jak spěchá po upolínech, hltáš vodu z dlaní a slunko tě hřeje do týla. Díváš se kolem sebe a máš ten svět rád. Vždyť kam bys utíkal? Nesnil jsi o přesně o tomhle celý ten čas, co jsi mřel v práci?
“Hej, poutníku!” vyklání se hlava z okénka auta. “Nechceš někam svézt?”
Užuž ti nohy zrychlují - chtěl jsi přece tolik, aby ti někdo zastavil - ale hned ti zas brzdí krok.
“Ale ne, díky,” ty na to, “však se rád projdu.”
***
FOTO: Někde za Lillehammerem, někdejším městem zimní olympiády.
Report z vandru V: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Sobota 20. ČERVENEC, 2019
Taková krásná voda! Jdu kolem jezera, voda šplouchá, olizuje břeh a já mám tisíc chutí do ní skočit. Jenže pak namočím chodidlo po kotník a zchromne mi noha! Dvacet minut přemlouvání mě to stálo. Ale ta blaženost! Jako když tě řežou žiletky po celém těle.
Jo, a už mám nový svetr! :-) Jak mi bylo řečeno paní prodavačkou: “U nás v Norsku nemůžete přežít bez svetru.”
To má teda recht.
Pokračuji dál ve své cestě na sever.
***
FOTO: Jezero Mjøsa
Jo, a už mám nový svetr! :-) Jak mi bylo řečeno paní prodavačkou: “U nás v Norsku nemůžete přežít bez svetru.”
To má teda recht.
Pokračuji dál ve své cestě na sever.
***
FOTO: Jezero Mjøsa
Report z vandru IV: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Čtvrtek 18. ČERVENEC, 2019
První dny Cesty. Ještě pořád se v myšlenkách vracíš ke svým rozehraným bitvám všedního života. Hádáš se s úřednicí na poště, rozčiluješ se nad zpožděným vlakem, řešíš problémy, před nimiž jsi utekl právě sem. Slyšíš hlasy z práce... kolegové... služba... odbory... frekvence... pořád ti argumentují a ty s nimi vedeš dlouhé, nikamnevedoucí polemiky.
Také vzpomínáš. Na sliby, které jsi nedodržel, na příležitosti, které jsi promeškal, na lidi, kteří tě opustili, i na ty, které jsi opustil ty.
Ale s přibývající vzdáleností vzpomínky slábnou a hlasy se ztišují, slyšíš jen zvuk větru a pravidelný dusot svých kroků. Znáš to, už jsi to zažil. Víš, že postupně ze všeho zůstane jen obraz Cesty v její přítomnosti, vzpomínky se smíchají a rozplynou do neurčitosti. Cesta ti rozostřuje minulost a zpochybňuje její důležitost.
A ty víš, že přesně tohle chceš. Utéct sám před sebou, zbýt se tíhy všednodennosti a nemyslet na nic. Vychodit si mozek. Aby ses pak mohl vrátit a začít na bílém listě s čistou, jasnou hlavou.
Neznám lepší způsob, jak se vším zúčtovat, než vydat se na Cestu.
***
FOTO: Kostel v Jevnakeru
Také vzpomínáš. Na sliby, které jsi nedodržel, na příležitosti, které jsi promeškal, na lidi, kteří tě opustili, i na ty, které jsi opustil ty.
Ale s přibývající vzdáleností vzpomínky slábnou a hlasy se ztišují, slyšíš jen zvuk větru a pravidelný dusot svých kroků. Znáš to, už jsi to zažil. Víš, že postupně ze všeho zůstane jen obraz Cesty v její přítomnosti, vzpomínky se smíchají a rozplynou do neurčitosti. Cesta ti rozostřuje minulost a zpochybňuje její důležitost.
A ty víš, že přesně tohle chceš. Utéct sám před sebou, zbýt se tíhy všednodennosti a nemyslet na nic. Vychodit si mozek. Aby ses pak mohl vrátit a začít na bílém listě s čistou, jasnou hlavou.
Neznám lepší způsob, jak se vším zúčtovat, než vydat se na Cestu.
***
FOTO: Kostel v Jevnakeru
Report z vandru III: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Úterý 16. ČERVENEC, 2019
To, že vám dělala nějaká věc dobrou službu, a že jste ji měli rádi, si nejlépe uvědomíte tehdy, když ji ztratíte.
Moje máma mi kdysi koupila svetr, delší rolák s vypleteným kosočtvercem přes celé břicho. No vážně, s kosočtvercem! Znáte to, když maminky kupují dětem svetry, většinou přinesou nějaký s jelenem, Mickey Mousem nebo s kosočtvercem. Byl to ten nejpitomější svetr, jaký jsem vlastnila. Připadala jsem si v něm jak fanynka skupiny Tři sestry. Nebo spíš... Jedna sestra. Ale protože nesnáším nakupování hadrů, řekla jsem jen poslušně: “Díky mami,” a zařadila ho ve skříni do poličky mezi hadry na trek. Na treku je mi obyčejně jedno, že vypadám jak pitomec.
Jak plynul čas, procestoval se mnou ten svetr Alpy, Korsiku, Pyreneje, laponskou i karpatskou divočinu, prostě všechno. Stal se z něj můj nejoblíbenější svetr. Přestala jsem se hrbit při focení, abych ten kosočtverec zamaskovala, a dokonce jsem se naučila látovat, abych zacelila propálené díry po ohni četné jak v ementálu.
No a já tenhle legendární svetr ztratila hned první den na treku. Ó nebesa! Můj milovaný svetr s kosočtvercem je ztracen! Vypadl mi kdesi z krosny a čtyřicet kilometrů zpět pro něj běžet prostě nemůžu. Už teď začínám pociťovat, že není moc drsnějších věcí na světě, než trekovat po Norsku bez svetru...
Naštěstí mi moje maminka tehdy koupila tento svetr dvakrát. Ano, dvakrát ten samý svetr s kosočtvercem. No znáte přeci Dědictví aneb Kurvahošigutntag: “Ty kalhoty sú pěkné, tož to si kúpim dvoje.” Tož tak nějak.
Jdu dál, absenci svetru navzdory. Šance ho koupit bude zhruba za 200 kilometrů... Přejte mi, ať do té doby nezmrznu.
***
FOTO: Někde za Oslem. Pěkná krajina. Skoro jako někde u nás v Brdech.
Moje máma mi kdysi koupila svetr, delší rolák s vypleteným kosočtvercem přes celé břicho. No vážně, s kosočtvercem! Znáte to, když maminky kupují dětem svetry, většinou přinesou nějaký s jelenem, Mickey Mousem nebo s kosočtvercem. Byl to ten nejpitomější svetr, jaký jsem vlastnila. Připadala jsem si v něm jak fanynka skupiny Tři sestry. Nebo spíš... Jedna sestra. Ale protože nesnáším nakupování hadrů, řekla jsem jen poslušně: “Díky mami,” a zařadila ho ve skříni do poličky mezi hadry na trek. Na treku je mi obyčejně jedno, že vypadám jak pitomec.
Jak plynul čas, procestoval se mnou ten svetr Alpy, Korsiku, Pyreneje, laponskou i karpatskou divočinu, prostě všechno. Stal se z něj můj nejoblíbenější svetr. Přestala jsem se hrbit při focení, abych ten kosočtverec zamaskovala, a dokonce jsem se naučila látovat, abych zacelila propálené díry po ohni četné jak v ementálu.
No a já tenhle legendární svetr ztratila hned první den na treku. Ó nebesa! Můj milovaný svetr s kosočtvercem je ztracen! Vypadl mi kdesi z krosny a čtyřicet kilometrů zpět pro něj běžet prostě nemůžu. Už teď začínám pociťovat, že není moc drsnějších věcí na světě, než trekovat po Norsku bez svetru...
Naštěstí mi moje maminka tehdy koupila tento svetr dvakrát. Ano, dvakrát ten samý svetr s kosočtvercem. No znáte přeci Dědictví aneb Kurvahošigutntag: “Ty kalhoty sú pěkné, tož to si kúpim dvoje.” Tož tak nějak.
Jdu dál, absenci svetru navzdory. Šance ho koupit bude zhruba za 200 kilometrů... Přejte mi, ať do té doby nezmrznu.
***
FOTO: Někde za Oslem. Pěkná krajina. Skoro jako někde u nás v Brdech.