Transkarpatiána - report z vandru X
neděle 19. srpen, 2018
1/3
Vystoupili jsme na hřeben Piatra Craiului. Už nebylo ovcí, klouzavých ostřic ani roztroušených smrčin. Byla jen jedna táhlá skalistá hrana, ostrá a boulovatá jako hřbet starého osla. Byl to přesně ten předěl, kdy člověk poznal, že už je v úplně jiných horách. Pryč byly měkké pastviny a tmavé koberce lesů, před námi byla rozlámaná šutrovitá hradba Jižních Karpat. Hory jako bič. Takové, kterých se člověk už musí bát.
Náš osud byl otázkou milosrdenství počasí. Naše rodiny, práce, odložené povinnosti, to vše záviselo na tom, jestli nás nebesa nechají projít. Vzhlíželi jsme k obloze a pokoušeli se číst v mracích. Celý vzduchoprostor od hlubin údolí až po vzdálený blankyt byl jako rozříznut vedví ostrým hřebenem a každá půle atmosféry jako by si žila svým vlastním životem. Západní strana byla polojasná, s lehkým, pomalu houstnoucím oparem. Na celé východní straně se pak ze země zvedala velká bílá oblaka, plula prostorem jako lodě po moři a mířila pryč od nás, dál napříč horami. Ráno to byly ještě neškodné fractocumuly, malé veslice na širém moři, během dne se však zhmotnily do cumulus mediocris až congestus, velkých remorkérů, které se stále zbytňovaly. Předpověď počasí tvrdila, že se k večeru rozprchnou a bude jasno, zkušenost říkala, že ztěžknou a spadnou na zem v podobě prudkého deště. Navzdory předpovědím bylo jasné, že bude pršet. Otázkou bylo - kdy.
Cesta dolů vedla strmým skalistým komínem a byla kovaná ocelovými lany a řetězy. Hodina a půl, hlásil rozcestník. Tak dlouho měla trvat cesta z nebe zpět na zem. Dvě až tři hodiny, řekla jsem. Tolik času nás zhruba mohlo dělit od deště.
Mohli jsme jít buď hned a nebo setrvat do rána. Počkat přes noc ale znamenalo zůstat bez vody a také možné uvíznutí na hřebeni v případě trvání deště do druhého dne.
Co tedy?
Riskovat průtrž mračen nebo riskovat žízeň dva dny? Tak jako tak riskuješ všechno.
Rozhodni rychle, čas běží.
Vyšli jsme.
(pokračování příště...)
FOTO.: Vápencový skalní masiv Piatra Craiului. Závratně krásný, závratně těžký.
Vystoupili jsme na hřeben Piatra Craiului. Už nebylo ovcí, klouzavých ostřic ani roztroušených smrčin. Byla jen jedna táhlá skalistá hrana, ostrá a boulovatá jako hřbet starého osla. Byl to přesně ten předěl, kdy člověk poznal, že už je v úplně jiných horách. Pryč byly měkké pastviny a tmavé koberce lesů, před námi byla rozlámaná šutrovitá hradba Jižních Karpat. Hory jako bič. Takové, kterých se člověk už musí bát.
Náš osud byl otázkou milosrdenství počasí. Naše rodiny, práce, odložené povinnosti, to vše záviselo na tom, jestli nás nebesa nechají projít. Vzhlíželi jsme k obloze a pokoušeli se číst v mracích. Celý vzduchoprostor od hlubin údolí až po vzdálený blankyt byl jako rozříznut vedví ostrým hřebenem a každá půle atmosféry jako by si žila svým vlastním životem. Západní strana byla polojasná, s lehkým, pomalu houstnoucím oparem. Na celé východní straně se pak ze země zvedala velká bílá oblaka, plula prostorem jako lodě po moři a mířila pryč od nás, dál napříč horami. Ráno to byly ještě neškodné fractocumuly, malé veslice na širém moři, během dne se však zhmotnily do cumulus mediocris až congestus, velkých remorkérů, které se stále zbytňovaly. Předpověď počasí tvrdila, že se k večeru rozprchnou a bude jasno, zkušenost říkala, že ztěžknou a spadnou na zem v podobě prudkého deště. Navzdory předpovědím bylo jasné, že bude pršet. Otázkou bylo - kdy.
Cesta dolů vedla strmým skalistým komínem a byla kovaná ocelovými lany a řetězy. Hodina a půl, hlásil rozcestník. Tak dlouho měla trvat cesta z nebe zpět na zem. Dvě až tři hodiny, řekla jsem. Tolik času nás zhruba mohlo dělit od deště.
Mohli jsme jít buď hned a nebo setrvat do rána. Počkat přes noc ale znamenalo zůstat bez vody a také možné uvíznutí na hřebeni v případě trvání deště do druhého dne.
Co tedy?
Riskovat průtrž mračen nebo riskovat žízeň dva dny? Tak jako tak riskuješ všechno.
Rozhodni rychle, čas běží.
Vyšli jsme.
(pokračování příště...)
FOTO.: Vápencový skalní masiv Piatra Craiului. Závratně krásný, závratně těžký.
Transkarpatiána - Geo-report z vandru
úterý 14. srpen, 2018
Kde jinde mohla být založena vůbec první rumunská keš, než u Draculova hradu v Branu!
Paradoxem je, že krabice Dracula´s Castle (GC5D8), která mimochodem získala také ocenění Groundspeaku "Geocache of the week", vlastně u hradu vůbec není, a ani z místa jejího uložení není na oblíbenou turistickou památku výhled. Přístup k ní také není snadný. Svým umístěním dokonale odpovídá prototypu karpatských keší: je v děsném krpálu, nevedou k ní žádné cesty a je v totální džungli uprostřed ničeho. I to je možná důvodem, proč většina českých kačerů dává místo ní přednost zdejšímu snadnému mini-powertrailu. Ten tolik nebolí a je za víc bodů.
I když nás odlov stál nemalé úsilí, máme z této lahůdky velkou radost. Založena totiž byla v dubnu roku 2001, o dva měsíce dříve, než nejstarší česká keš Tex-Czech. Krom skvělého zážitku z návštěvy legendárního místa si tak odnášíme jako bonus vylepšení našich osobních statistik.
Paradoxem je, že krabice Dracula´s Castle (GC5D8), která mimochodem získala také ocenění Groundspeaku "Geocache of the week", vlastně u hradu vůbec není, a ani z místa jejího uložení není na oblíbenou turistickou památku výhled. Přístup k ní také není snadný. Svým umístěním dokonale odpovídá prototypu karpatských keší: je v děsném krpálu, nevedou k ní žádné cesty a je v totální džungli uprostřed ničeho. I to je možná důvodem, proč většina českých kačerů dává místo ní přednost zdejšímu snadnému mini-powertrailu. Ten tolik nebolí a je za víc bodů.
I když nás odlov stál nemalé úsilí, máme z této lahůdky velkou radost. Založena totiž byla v dubnu roku 2001, o dva měsíce dříve, než nejstarší česká keš Tex-Czech. Krom skvělého zážitku z návštěvy legendárního místa si tak odnášíme jako bonus vylepšení našich osobních statistik.
Transkarpatiána - report z vandru IX
pondělí 13. srpen, 2018
Draculův hrad v Branu!
Přestože upírská legenda zvěčněná Bramem Stokerem v nesmrtelném románu Dracula je smyšlená, vycházel autor při psaní ze skutečné historické postavy obávaného valašského knížete Vlada Tepeše (neboli Nabodávače). Ten měl svůj hrad na hranici Valašska a Transylvánie v nitru Jižních Karpat, a mimo jiné na něm často prováděl popravy nabodáváním na kůl, pročež se právě tento trýznivý rituál odrazil v jeho jméně. Jméno Dracula pak zdědil po svém otci a byl jím označován jako člen Dračího řádu.
Autor upířího románu však hrad ve své knize situoval úplně jinam: na hranici trojí historických zemí Transylvánie, Moldavska a Bukoviny, tedy do Východních Karpat. Tam však kromě relativně nově postaveného hotelu není nic. Jediným a správným sídlem Draculy je tedy tento hrad v Branu.
"Za devatero horami a devatero řekami stojí zakleté království", píše se skoro v každé pohádce. My už teď ale víme, že správně to má být za třináctero horami. Přesně tolik jsme jich totiž přešli, než jsme se k zakletému království hraběte Draculy dostali.
Město Bran je však na náš vkus extrémně přelidněné (tolik lidí jsme nepotkali za celou dobu naší cesty!), takže jsme se tu moc dlouho nezdržovali a zamířili opět do hor. Cestou z města upoutaly naši pozornost původní historické hradby dělílcí někdejší Sedmihradsko od Valašska, které byly všemi turisty zcela opomíjeny. A pak už jsme vstoupili do pohoří Magura směrem na hřeben Piatra Craiului, kam máme dále namířeno.
P.S.: Růženec ani česnek nemáme, ale naše ponožky nás od zlých sil určitě spolehlivě ochrání!
Přestože upírská legenda zvěčněná Bramem Stokerem v nesmrtelném románu Dracula je smyšlená, vycházel autor při psaní ze skutečné historické postavy obávaného valašského knížete Vlada Tepeše (neboli Nabodávače). Ten měl svůj hrad na hranici Valašska a Transylvánie v nitru Jižních Karpat, a mimo jiné na něm často prováděl popravy nabodáváním na kůl, pročež se právě tento trýznivý rituál odrazil v jeho jméně. Jméno Dracula pak zdědil po svém otci a byl jím označován jako člen Dračího řádu.
Autor upířího románu však hrad ve své knize situoval úplně jinam: na hranici trojí historických zemí Transylvánie, Moldavska a Bukoviny, tedy do Východních Karpat. Tam však kromě relativně nově postaveného hotelu není nic. Jediným a správným sídlem Draculy je tedy tento hrad v Branu.
"Za devatero horami a devatero řekami stojí zakleté království", píše se skoro v každé pohádce. My už teď ale víme, že správně to má být za třináctero horami. Přesně tolik jsme jich totiž přešli, než jsme se k zakletému království hraběte Draculy dostali.
Město Bran je však na náš vkus extrémně přelidněné (tolik lidí jsme nepotkali za celou dobu naší cesty!), takže jsme se tu moc dlouho nezdržovali a zamířili opět do hor. Cestou z města upoutaly naši pozornost původní historické hradby dělílcí někdejší Sedmihradsko od Valašska, které byly všemi turisty zcela opomíjeny. A pak už jsme vstoupili do pohoří Magura směrem na hřeben Piatra Craiului, kam máme dále namířeno.
P.S.: Růženec ani česnek nemáme, ale naše ponožky nás od zlých sil určitě spolehlivě ochrání!
Transkarpatiána - Geo-report z vandru
středa 8. srpen, 2018
Většina keší, které tady v horách lovíme, jsou provedením obyčejné PETky, nanejvýš krabičky od zmrzliny, od salátu a podobně. Často nejsou ani v dobrém stavu. Velikost keší je tedy málokdy jiná, než mikro nebo small. Je to celkem pochopitelné: vynést do hor na zádech pořádnou bednu je obtížnější, než vynést PETku.
Tahle krabice nás obzvlášť potěšila. Obyčejná piksla od barvy, řeklo by se. Její owner ji ale musel vynést na skalistý hřeben do výšky 2400 metrů. Výjimečná je i svým uložením: v jeskyni se skalním oknem ve slepencovém pohoří Bucegi. Keš "127 - Christmas Cache - Saua Vale" (GC34Z7X) se tak stala jedinou large krabicí na naší cestě.
Pořádná krabice na parádním místě prostě vždycky potěší. :-)
Tahle krabice nás obzvlášť potěšila. Obyčejná piksla od barvy, řeklo by se. Její owner ji ale musel vynést na skalistý hřeben do výšky 2400 metrů. Výjimečná je i svým uložením: v jeskyni se skalním oknem ve slepencovém pohoří Bucegi. Keš "127 - Christmas Cache - Saua Vale" (GC34Z7X) se tak stala jedinou large krabicí na naší cestě.
Pořádná krabice na parádním místě prostě vždycky potěší. :-)
Transkarpatiána - report z vandru VIII
úterý 7. srpen, 2018
Tak tohle jsou ony! Hory, kterých jsme se tolik báli. "Hic sunt leones", mysleli jsme si doma, když jsme se snažili ve sněhových plochách satelitních map vyčíst náznaky cest. Byla pásma, pro něž jsme měli několikero kvalitních map, a mezi nimi byly bílé prostory. Plochy strachu, zda budeme vědět, kam jít, zda se neztratíme, zda si ze dvou cest vybereme vždy tu správnou.
Pokaždé, když jsme vstupovali do oněch bílých míst, nás najednou obavy pomalu opouštěly. Rozplétali jsme souhvězdí cest kousek po kousku, jako plátno se před námi rozvíjely hřebenové stezky vinoucí se měkkou klouzavou trávou. Širé poloniny s lesy shrnutými na bok, zvonce ovcí cinkající do protisvahů a suché kravince na štěrkových cestách. Potrhaná salaš, uvnitř udusaná hlína a zbytky loňského sena. Pak chvíli tmavý les s černou mokvající půdou a tlustými polštáři mechů, lišejníky jako cáry visí ze suchých větví. Bojí se tudy chodit děcka, i chlap by se pokřižoval. Padlý strom přes cestu, nejdřív jeden, druhý, pak celý polom. Prodrat se tím člověk musí jako kanec, ulámané větve ho drápou do tváře a rezavé jehlice padají za límec. Ztratí se stezka pod tlejícími kmeny smrků a najde se zase, když polom skončí. A hle - louka plná květin. Drobné perličky tisíců květů, hvozdíky, kakosty, štírovníky, rmeny a čekanky, všemi barvami světa jedna louka svítí.
A téhle země my jsme se báli. Vždyť jsme toho už tolik prošli! To bylo strachu pro bílá místa na mapě. Báli jsme se bloudění, nevěděli jsme, co čekat. Nebylo lze naplánovat desítky kilometrů. Člověk se bojí toho, do čeho nevidí.
A přece jsme to zvládli. Když jsme se ztratili, našli jsme se. Když jsme nevěděli kam dál, prostě jsme to zkusili. Když jsme nenašli cestu, vyšlapali jsme si vlastní.
Přešli jsme Východní Karpaty a dostali se za jejich oblouk do jižního pásma. Máme v nohách celkem dvanáct rumunských pohoří, přičemž v několika z nich jsme si cestu doslova proráželi sami. Nyní plynule navazujeme na pásmo Jižních Karpat, které jsou podstatně turističtější a také lépe zmapované. Ty navigačně nejtěžší úseky máme úspěšně za sebou, vyhráno ale ještě stále není. I v jižním pásu nás čeká několik úseků, kde bude naše GPS kreslit po bílé obrazovce. My už ale teď víme, že to zvládneme. Protože teď už se toho nebojíme. ;-)
Držte nám pěsti!
Pokaždé, když jsme vstupovali do oněch bílých míst, nás najednou obavy pomalu opouštěly. Rozplétali jsme souhvězdí cest kousek po kousku, jako plátno se před námi rozvíjely hřebenové stezky vinoucí se měkkou klouzavou trávou. Širé poloniny s lesy shrnutými na bok, zvonce ovcí cinkající do protisvahů a suché kravince na štěrkových cestách. Potrhaná salaš, uvnitř udusaná hlína a zbytky loňského sena. Pak chvíli tmavý les s černou mokvající půdou a tlustými polštáři mechů, lišejníky jako cáry visí ze suchých větví. Bojí se tudy chodit děcka, i chlap by se pokřižoval. Padlý strom přes cestu, nejdřív jeden, druhý, pak celý polom. Prodrat se tím člověk musí jako kanec, ulámané větve ho drápou do tváře a rezavé jehlice padají za límec. Ztratí se stezka pod tlejícími kmeny smrků a najde se zase, když polom skončí. A hle - louka plná květin. Drobné perličky tisíců květů, hvozdíky, kakosty, štírovníky, rmeny a čekanky, všemi barvami světa jedna louka svítí.
A téhle země my jsme se báli. Vždyť jsme toho už tolik prošli! To bylo strachu pro bílá místa na mapě. Báli jsme se bloudění, nevěděli jsme, co čekat. Nebylo lze naplánovat desítky kilometrů. Člověk se bojí toho, do čeho nevidí.
A přece jsme to zvládli. Když jsme se ztratili, našli jsme se. Když jsme nevěděli kam dál, prostě jsme to zkusili. Když jsme nenašli cestu, vyšlapali jsme si vlastní.
Přešli jsme Východní Karpaty a dostali se za jejich oblouk do jižního pásma. Máme v nohách celkem dvanáct rumunských pohoří, přičemž v několika z nich jsme si cestu doslova proráželi sami. Nyní plynule navazujeme na pásmo Jižních Karpat, které jsou podstatně turističtější a také lépe zmapované. Ty navigačně nejtěžší úseky máme úspěšně za sebou, vyhráno ale ještě stále není. I v jižním pásu nás čeká několik úseků, kde bude naše GPS kreslit po bílé obrazovce. My už ale teď víme, že to zvládneme. Protože teď už se toho nebojíme. ;-)
Držte nám pěsti!