Report z vandru XII: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Pondělí 23. ZÁŘÍ, 2019
Nebyla jsem vychovaná k tomu, abych chodila do kostela. Ale část mé muzikantské profese se neoddělitelně odehrává v kostelích. Příležitostně hrávám při mších a duchovní hudba obecně je velkou částí veškeré světové klasické hudební literatury. A tak jsem si k jisté formě víry přirozeně našla cestu.
Deset let mi ale trvalo, než jsem sama sobě přiznala, že věřím. Pod vlivem výchovy a většinové nálady společnosti jsem si tuto myšlenku mnoho let vůbec nechtěla připustit. Není snadné přiznat se k víře v zemi, jejíž obyvatelé se rádi pyšní tím, že jsou jedním z nejateističtějších národů na světě. V lepším případě se člověku dostane jako reakce nepochopení, v horším případě posměch.
Dlouhou, několikaletou cestou jsem z úplného ateismu dospěla až k úvahám nechat se pokřtít. Přispěly k tomu i mé dálkové cesty do hor, neboť v samotě a tichu si člověk vidí do duše mnohem snáz, než v ruchu běžného života. Od křtu jsem ale z mnoha důvodů nakonec upustila. Rozhodla jsem se žít s Bohem na psí knížku.
Jedním z důvodů, proč jsem se letos vydala na poutní cestu, byla právě možnost onoho duchovního sdílení. Být bezprizorním věřícím je totiž nelehké v tom, že je člověk ve své víře sám. Poutní cesta, která je plná mladých, duchovně založených lidí, se tak nabízí jako ideální příležitost k hovorům, které doma nemáte s kým vést. U nás je totiž mnohem snazší mluvit o sexu, než o Bohu. Neznám intimnější téma k hovoru, než je víra.
***
Přišli jsme do kostela, já a mí dva přátelé z Polska a Německa. Bylo teplé slunečné ráno a uvnitř byl blahodárný klid. Mlčky jsme se rozdělili a každý zaujal své místo v lavici trochu stranou od ostatních. K modlitbě člověk potřebuje soukromí. Bylo to tak normální, až mi to přišlo zvláštní. Nejsem si jistá, jestli mě někdy někdo viděl se sepjatýma rukama, vždycky jsem si dávala pozor, aby se nikdo nedíval. Když jsem hrávala v kostele při mši, schovávala jsem uzel propletených prstů pod housle, aby mě neviděli kolegové. Skoro jako když se člověk převléká a bojí se, aby ho někdo neviděl nahého. Ačkoli, to není ten správný příklad. V dělených sprchách je člověk nahý a vůbec mu pohledy ostatních nevadí.
Byla to pro mě nesmírně vzácná chvíle. Seděli jsme s přáteli poutníky v kostele a modlili se. Každý sám a přesto tak nějak společně. Nikdo se nedivil, nikdo se nerozpakoval. Zažít něco podobného doma je pro mě naprosto vzdálené. Moje rodina i přátelé by nejspíš podiveně kroutili hlavou, kdybych se před nimi začala modlit. Ba ne, až přijedu domů, zase to do sebe schovám jako cenný drahokam do šperkovnice. Protože vím, že by jeho lesk stejně nikdo neviděl.
Dostali jsme razítka do našich credencialů a šli společně dál k Trondheimu. A mně tahle příhoda utkvěla z celé cesty skoro nejvíce, i když se v ní vlastně nestalo vůbec nic.
***
FOTO: Ječmenné pole za Oppdalem
Deset let mi ale trvalo, než jsem sama sobě přiznala, že věřím. Pod vlivem výchovy a většinové nálady společnosti jsem si tuto myšlenku mnoho let vůbec nechtěla připustit. Není snadné přiznat se k víře v zemi, jejíž obyvatelé se rádi pyšní tím, že jsou jedním z nejateističtějších národů na světě. V lepším případě se člověku dostane jako reakce nepochopení, v horším případě posměch.
Dlouhou, několikaletou cestou jsem z úplného ateismu dospěla až k úvahám nechat se pokřtít. Přispěly k tomu i mé dálkové cesty do hor, neboť v samotě a tichu si člověk vidí do duše mnohem snáz, než v ruchu běžného života. Od křtu jsem ale z mnoha důvodů nakonec upustila. Rozhodla jsem se žít s Bohem na psí knížku.
Jedním z důvodů, proč jsem se letos vydala na poutní cestu, byla právě možnost onoho duchovního sdílení. Být bezprizorním věřícím je totiž nelehké v tom, že je člověk ve své víře sám. Poutní cesta, která je plná mladých, duchovně založených lidí, se tak nabízí jako ideální příležitost k hovorům, které doma nemáte s kým vést. U nás je totiž mnohem snazší mluvit o sexu, než o Bohu. Neznám intimnější téma k hovoru, než je víra.
***
Přišli jsme do kostela, já a mí dva přátelé z Polska a Německa. Bylo teplé slunečné ráno a uvnitř byl blahodárný klid. Mlčky jsme se rozdělili a každý zaujal své místo v lavici trochu stranou od ostatních. K modlitbě člověk potřebuje soukromí. Bylo to tak normální, až mi to přišlo zvláštní. Nejsem si jistá, jestli mě někdy někdo viděl se sepjatýma rukama, vždycky jsem si dávala pozor, aby se nikdo nedíval. Když jsem hrávala v kostele při mši, schovávala jsem uzel propletených prstů pod housle, aby mě neviděli kolegové. Skoro jako když se člověk převléká a bojí se, aby ho někdo neviděl nahého. Ačkoli, to není ten správný příklad. V dělených sprchách je člověk nahý a vůbec mu pohledy ostatních nevadí.
Byla to pro mě nesmírně vzácná chvíle. Seděli jsme s přáteli poutníky v kostele a modlili se. Každý sám a přesto tak nějak společně. Nikdo se nedivil, nikdo se nerozpakoval. Zažít něco podobného doma je pro mě naprosto vzdálené. Moje rodina i přátelé by nejspíš podiveně kroutili hlavou, kdybych se před nimi začala modlit. Ba ne, až přijedu domů, zase to do sebe schovám jako cenný drahokam do šperkovnice. Protože vím, že by jeho lesk stejně nikdo neviděl.
Dostali jsme razítka do našich credencialů a šli společně dál k Trondheimu. A mně tahle příhoda utkvěla z celé cesty skoro nejvíce, i když se v ní vlastně nestalo vůbec nic.
***
FOTO: Ječmenné pole za Oppdalem
Report z vandru XI: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Sobota 21. Září, 2019
Čtvrté stadium vývoje poutníka je klid.
V tuto chvíli jsi již hotovým poutníkem. Už dávno sis na Cestu zvykl a přijal její režim. Nespěcháš, nepolykáš kilometry, ba dokonce trochu lituješ, že jsi na začátku tak hnal. Pochybnosti, které tě na začátku sžíraly k panice, se zmírnily a upozadily. Už víš, že tam dojdeš. Jistě, ještě se ti může ledacos přihodit, ale ty tak nějak tušíš, že tím nejhorším už sis prošel. Bouři jsi ustál a neprohrál. Jdeš dál.
Taky už se zbytečně nebojíš. Nečteš denní kapitoly v průvodci s obavami, že to nezvládneš, že neujdeš předepsanou porci kilometrů nebo nevyjdeš převýšení. Pochopil jsi, že za tvým úspěchem nestojí svaly ale hlava, a naučil ses ji ovládat. Zároveň však s opadnutím strachu neztrácíš pokoru. Ba co víc - teď jí máš mnohem víc, protože už jsi poznal, jakou moc mají síly, které proti tobě stojí, a takticky si je nechceš znepřátelit pýchou.
Tvůj život se značně změnil. Starosti, které jsi denně řešil v civilu, jsou ti teď úplně cizí. Tvoje práce, rodina, hypotéka, jsou někde daleko, a běh věcí okolo nich nemůžeš nijak ovlivnit. Vše se nyní smrsklo jen do tří úkolů, které musíš každý den splnit: dojít o kus dál, získat něco k jídlu a najít místo na spaní. A tyto tři elementární činnosti - jít, jíst a spát - jsou nyní vším, co jako poutník ke svému životu potřebuješ.
A tak procházíš světem, svobodně a prost těžkých myšlenek, čteš krajinu a jsi šťastný tam, kde jsi.
Čtvrté stadium poutnictví je mým nejoblíbenějším.
***
FOTO: Kilometrovník v Dovrefjellu hlásil lehkých 200 kilometrů do Trondheimu. To už byl opravdu kousek.
V tuto chvíli jsi již hotovým poutníkem. Už dávno sis na Cestu zvykl a přijal její režim. Nespěcháš, nepolykáš kilometry, ba dokonce trochu lituješ, že jsi na začátku tak hnal. Pochybnosti, které tě na začátku sžíraly k panice, se zmírnily a upozadily. Už víš, že tam dojdeš. Jistě, ještě se ti může ledacos přihodit, ale ty tak nějak tušíš, že tím nejhorším už sis prošel. Bouři jsi ustál a neprohrál. Jdeš dál.
Taky už se zbytečně nebojíš. Nečteš denní kapitoly v průvodci s obavami, že to nezvládneš, že neujdeš předepsanou porci kilometrů nebo nevyjdeš převýšení. Pochopil jsi, že za tvým úspěchem nestojí svaly ale hlava, a naučil ses ji ovládat. Zároveň však s opadnutím strachu neztrácíš pokoru. Ba co víc - teď jí máš mnohem víc, protože už jsi poznal, jakou moc mají síly, které proti tobě stojí, a takticky si je nechceš znepřátelit pýchou.
Tvůj život se značně změnil. Starosti, které jsi denně řešil v civilu, jsou ti teď úplně cizí. Tvoje práce, rodina, hypotéka, jsou někde daleko, a běh věcí okolo nich nemůžeš nijak ovlivnit. Vše se nyní smrsklo jen do tří úkolů, které musíš každý den splnit: dojít o kus dál, získat něco k jídlu a najít místo na spaní. A tyto tři elementární činnosti - jít, jíst a spát - jsou nyní vším, co jako poutník ke svému životu potřebuješ.
A tak procházíš světem, svobodně a prost těžkých myšlenek, čteš krajinu a jsi šťastný tam, kde jsi.
Čtvrté stadium poutnictví je mým nejoblíbenějším.
***
FOTO: Kilometrovník v Dovrefjellu hlásil lehkých 200 kilometrů do Trondheimu. To už byl opravdu kousek.
Report z vandru X: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Úterý 6. SRPEN, 2019
Potkala jsem starší manželskou dvojici Norů. Dali se se mnou do řeči a vyměnili jsme si několik postřehů a zkušeností. Milý hovor.
Na konci jsme se loučili a já viděla, že mají v ruksaku rybářský prut. Norové vůbec rádi rybaří.
“Tak šťastnou cestu přeji, a mnoho ulovených ryb!” říkám jim na rozloučenou.
“Nene,” odpovídá muž, “my chytáme jen dvě ryby denně. Jednu pro mě a jednu pro ženu. Pak už nemáme hlad. Proč bychom měli chtít víc ryb, než můžeme sníst?”
Převedeno do širšího kontextu je tohle jedna z nejlepších životních filozofií, jakou jsem kdy slyšela.
*****
FOTO: Stezička pohořím Dovrefjell. Vážně krásné pohoří!
Na konci jsme se loučili a já viděla, že mají v ruksaku rybářský prut. Norové vůbec rádi rybaří.
“Tak šťastnou cestu přeji, a mnoho ulovených ryb!” říkám jim na rozloučenou.
“Nene,” odpovídá muž, “my chytáme jen dvě ryby denně. Jednu pro mě a jednu pro ženu. Pak už nemáme hlad. Proč bychom měli chtít víc ryb, než můžeme sníst?”
Převedeno do širšího kontextu je tohle jedna z nejlepších životních filozofií, jakou jsem kdy slyšela.
*****
FOTO: Stezička pohořím Dovrefjell. Vážně krásné pohoří!
Report z vandru IX: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Pátek 2. SRPEN, 2019
Třetím stadiem poutníka je vzdor.
Přijde čas, kdy budeš bojovat se vším. Se zimou, s příkrými kopci, bolestmi nebo nemocí. Ráno se probudíš a nebudeš schopen se postavit na nohy, nebo budeš stát na holém hřebeni a bude tě ze všech stran mlátit vichr a ledový déšť. Myslíš si, že bojuješ s Tím nahoře. Prosíš ho, křičíš na něj, hrozíš mu pěstí a domlouváš mu. Ale ve skutečnosti bojuješ sám se sebou. Všechno je proti tobě, cítíš, jak slábneš na mysli, ale za nic na světě se nehodláš vzdát. Došel jsi příliš daleko a obětoval nemálo na to, abys to teď zabalil.
Nevíš, jestli se z toho srabu dostaneš. Víš jenom, že musíš jít. A toto jít si do zblbnutí opakuješ, když se s horečnatou hlavou a průsvitnou tváří rveš do obludného kopce, a jít si silou vtloukáš do hlavy ve strachu, že na toto slovo, nejdůležitější ze všech, zapomeneš.
Ty víš, že žádná bouře netrvá věčně. Jednou to musí skončit, vykřešeš se z toho a možná přijde i mír. A právě ta myšlenka na konec války, naděje, že zase přijdou dny bezmyšlenkovité, plynoucí hladce a nehlučně, to vědomí usmíření ti dává sílu, aby ses nezastavil.
*****
FOTO: Chata snů u jezera Avsjøen v národním parku Dovrefjell. Měla jsem sto chutí skočit do vody, ale pro stáletrvající rekonvalescenci jsem si tuto radost raději odpustila.
Přijde čas, kdy budeš bojovat se vším. Se zimou, s příkrými kopci, bolestmi nebo nemocí. Ráno se probudíš a nebudeš schopen se postavit na nohy, nebo budeš stát na holém hřebeni a bude tě ze všech stran mlátit vichr a ledový déšť. Myslíš si, že bojuješ s Tím nahoře. Prosíš ho, křičíš na něj, hrozíš mu pěstí a domlouváš mu. Ale ve skutečnosti bojuješ sám se sebou. Všechno je proti tobě, cítíš, jak slábneš na mysli, ale za nic na světě se nehodláš vzdát. Došel jsi příliš daleko a obětoval nemálo na to, abys to teď zabalil.
Nevíš, jestli se z toho srabu dostaneš. Víš jenom, že musíš jít. A toto jít si do zblbnutí opakuješ, když se s horečnatou hlavou a průsvitnou tváří rveš do obludného kopce, a jít si silou vtloukáš do hlavy ve strachu, že na toto slovo, nejdůležitější ze všech, zapomeneš.
Ty víš, že žádná bouře netrvá věčně. Jednou to musí skončit, vykřešeš se z toho a možná přijde i mír. A právě ta myšlenka na konec války, naděje, že zase přijdou dny bezmyšlenkovité, plynoucí hladce a nehlučně, to vědomí usmíření ti dává sílu, aby ses nezastavil.
*****
FOTO: Chata snů u jezera Avsjøen v národním parku Dovrefjell. Měla jsem sto chutí skočit do vody, ale pro stáletrvající rekonvalescenci jsem si tuto radost raději odpustila.
Report z vandru VIII: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Čtvrtek 1. srpen, 2019
Ti Norové! Oni jsou prostě skvělí. Milí, usměvaví, ochotní a srdeční. Vždy vám pomůžou a nikdy vás nenechají ve štychu.
Šourala jsem se přes sedlo v pohoří Dovrefjell s horečkou a střevní chřipkou. Bylo mi zle, už tři dny jsem nesnědla skoro nic. Léky? Ano, měla jsem spoustu léků. Na problémy, které mě na cestách většinou trápí. Antibiotika na zánět močáku, Aspirin na horečku, Ibalgin na bolesti všeho možného, opodéldok na kolena, mast na bolesti svalů, stahovací obinadla, obvazovou náplast i leukoplasti s polštářky na puchýře, nůžky, doplňky stravy, šumivé tablety, kloubní výživu, prostě všechno možné. Ale poutníkova krosna není polní špitál, aby v ní mohlo být všechno. Střevní chřipku, byť jde o běžnou cestovní nemoc, jsem na cestě nikdy v životě neměla. No prostě neměla! Proč brát léky na nemoci, které vás nikdy netrápily?
Do nejbližší lékárny to byly tři dny cesty.
"Vy jste nějaká pohublá," vyzvídal starší karavanista venčící psa u silnice. Dal se se mnou do řeči, ale já měla teď ze všeho nejmenší chuť si povídat. Chtěla jsem dojít tři kilometry na chatu, kde bych si mohla lehnout a tiše se litovat.
"Hm… Aby ne, když nemůžu nic sníst."
Řekla jsem mu všechno. (Víte sakra, jak je těžké říct cizímu chlapovi na potkání, že máte sračku? Ke všemu když si zaboha nemůžete vzpomenout na slovíčko "diarrhoea" z učebnic angličtiny!) Odpověděl úplně klidně:
"A chcete nějaké léky? Pojďte se mnou, manželka vám něco dá."
Potkat na cestě starší lidi v karavanu je učiněným požehnáním. Starší lidé mají léky vždy na všechno a v karavanu je na malý polní špitál místa o dost víc než v batohu. Dostala jsem dost léků na to, abych s nimi přešla hory až do nejbližší lékárny. A také suchary, banány a dvě hrušky. Všechny ty instantní věci a salámy, které jsem si nesla v batohu, jsem totiž nemohla ani cítit.
Můžete říct, že pomoct člověku v nouzi je lidskou povinností, a budete mít pravdu. Ale někdy vám budu vyprávět o Norech, kteří mě vždy nadšeně oslovovali, vedli mě k sobě domů a nutně mi chtěli dát jídlo na cestu, o důvěře, kterou tu automaticky ke každému mají, nebo o tom, jak zde funguje ubytování, kdy přijdete do odemčeného prázdného domu a ráno jen necháte peníze na stole a zabouchnete. Oni jsou prostě takový národ.
"Mně je tak líto, že pro vás nemůžu nic udělat na oplátku!" říkala jsem karavanistovi a jeho manželce. "Jestli tu cestu dojdu, bude to jenom díky vám!"
"My nic nepotřebujeme, máme všechno," odpověděl muž. "Ale můžete třeba říct přátelům ve vaší zemi, že Norsko je krásná země a my Norové jsme fajn lidi," usmíval se.
"To rozhodně udělám!"
A tak vám to říkám.
*****
Jdu dál. Ještě pořád jsem tak trochu, no... "na sračku" :-D, ale bude to dobré. ;-)
FOTO: Národní park Dovrefjell je nejkrásnější část cesty do Trondheimu. Typicky táhlá, jemně zvlněná skandinávská krajina, sníh a pocit nekonečné odlehlosti. Také tu můžete narazit na pižmoně severního, ale já na něj štěstí neměla. Zato jsem měla štěstí na nádherné počasí.
Šourala jsem se přes sedlo v pohoří Dovrefjell s horečkou a střevní chřipkou. Bylo mi zle, už tři dny jsem nesnědla skoro nic. Léky? Ano, měla jsem spoustu léků. Na problémy, které mě na cestách většinou trápí. Antibiotika na zánět močáku, Aspirin na horečku, Ibalgin na bolesti všeho možného, opodéldok na kolena, mast na bolesti svalů, stahovací obinadla, obvazovou náplast i leukoplasti s polštářky na puchýře, nůžky, doplňky stravy, šumivé tablety, kloubní výživu, prostě všechno možné. Ale poutníkova krosna není polní špitál, aby v ní mohlo být všechno. Střevní chřipku, byť jde o běžnou cestovní nemoc, jsem na cestě nikdy v životě neměla. No prostě neměla! Proč brát léky na nemoci, které vás nikdy netrápily?
Do nejbližší lékárny to byly tři dny cesty.
"Vy jste nějaká pohublá," vyzvídal starší karavanista venčící psa u silnice. Dal se se mnou do řeči, ale já měla teď ze všeho nejmenší chuť si povídat. Chtěla jsem dojít tři kilometry na chatu, kde bych si mohla lehnout a tiše se litovat.
"Hm… Aby ne, když nemůžu nic sníst."
Řekla jsem mu všechno. (Víte sakra, jak je těžké říct cizímu chlapovi na potkání, že máte sračku? Ke všemu když si zaboha nemůžete vzpomenout na slovíčko "diarrhoea" z učebnic angličtiny!) Odpověděl úplně klidně:
"A chcete nějaké léky? Pojďte se mnou, manželka vám něco dá."
Potkat na cestě starší lidi v karavanu je učiněným požehnáním. Starší lidé mají léky vždy na všechno a v karavanu je na malý polní špitál místa o dost víc než v batohu. Dostala jsem dost léků na to, abych s nimi přešla hory až do nejbližší lékárny. A také suchary, banány a dvě hrušky. Všechny ty instantní věci a salámy, které jsem si nesla v batohu, jsem totiž nemohla ani cítit.
Můžete říct, že pomoct člověku v nouzi je lidskou povinností, a budete mít pravdu. Ale někdy vám budu vyprávět o Norech, kteří mě vždy nadšeně oslovovali, vedli mě k sobě domů a nutně mi chtěli dát jídlo na cestu, o důvěře, kterou tu automaticky ke každému mají, nebo o tom, jak zde funguje ubytování, kdy přijdete do odemčeného prázdného domu a ráno jen necháte peníze na stole a zabouchnete. Oni jsou prostě takový národ.
"Mně je tak líto, že pro vás nemůžu nic udělat na oplátku!" říkala jsem karavanistovi a jeho manželce. "Jestli tu cestu dojdu, bude to jenom díky vám!"
"My nic nepotřebujeme, máme všechno," odpověděl muž. "Ale můžete třeba říct přátelům ve vaší zemi, že Norsko je krásná země a my Norové jsme fajn lidi," usmíval se.
"To rozhodně udělám!"
A tak vám to říkám.
*****
Jdu dál. Ještě pořád jsem tak trochu, no... "na sračku" :-D, ale bude to dobré. ;-)
FOTO: Národní park Dovrefjell je nejkrásnější část cesty do Trondheimu. Typicky táhlá, jemně zvlněná skandinávská krajina, sníh a pocit nekonečné odlehlosti. Také tu můžete narazit na pižmoně severního, ale já na něj štěstí neměla. Zato jsem měla štěstí na nádherné počasí.