Report z vandru: Haute Route Pyrenées - VI

středa 3. srpen, 2016

Dnes jsme úspěšně zdolali nejvyšší vrchol celého přechodu Pyrenejí - Pic de Noufonts (2861 m.n.m.). Zítra nás čeká poslední vrchol, a pak už půjdeme k moři! :-)
Držte nám pěsti, ještě to nebude lehké.

Více příště.

Report z vandru: Haute Route Pyrenées - V

neděle 31. červenec, 2016

Jsme v malém městečku Hospital Près l´Andorre a za sebou máme nejtěžší sekci Pyrenejí. Šli jsme dlouhou pustinou, o které náš průvodce píše, že do ní ještě do nedávna lidská noha téměř nevkročila. Několik dní jsme šli takřka bez cest, pouze se zadáním několika průchozích bodů a směru. Nyní čerpáme energii a doplňujeme zásoby.

Pár postřehů:

1) Kamil mi už potřetí hlásí, že mu upadl nehet na noze. Já: "Ty ještě nějaké máš?"
Já mám zase zhnisaná ramena od krosny a do krve prodřené boky.
2) Kamilovi vypadly dvě plomby a já jsem nachlazená. Oba to komentujeme slovy, že se začínáme rozpadat jako ty naše batohy.
3) Dochází nám jídlo. Celou etapu docházíme na jednu pixlu sardinek a půlku Nutelly.
4) Jsem velmi unavená a vyčerpaná. Na jedné chatě jsme potkali skupinu Američanů, co jdou také přechod Pyrenejí HRP. Jeden je profesionální hasič a druhý pilot u Air Force. Mám depresi, protože konečně vidím, jací lidé chodí HRP: chlapi jak hory, samý biceps. Jeden z nich mi ale říká, že jsem jim "natrhla zadek", právě proto, že jsem takové tintítko. "Podívej se na nás a na sebe. Kdybych Tě neviděl, jak to jdeš, nevěřil bych, že na to máš." To mě velmi povzbudilo! :-)

Takže konec fňukání a jdeme dál!

Foto: Východ slunce u jezera Certascan.

Report z vandru: Haute Route Pyrenées - IV

čtvrtek 28. červenec, 2016

Mám za sebou nejhorší noc svého života. Strávila jsem zhruba čtyři hodiny ve stanu přímo v epicentru bouřkového mraku, pod sedlem ve výšce 2500 m.m.m.. Bouřka nebyla na nebi, to já byla uprostřed nebe, které na mě padalo. Všude kolem mě se blýskalo a hučelo jako v elektrárně. Naštěstí jsem teorii "Faradayova mokrého stanu" neověřila, blesk do mě neuhodil. Měla jsem ale na mále...

Když jsem se v noci probudila, měla jsem bazén ve stanu, spacák jsem měla až po kolena ve vodě. Ale byla jsem živá a zdravá. Rychle jsem se sbalila, vylila rybník ze stanu, a za hluboké tmy s čelovkou přešplhala sedlo a došla na chatu. Ze sedla Coll de Ballibieri, z toho nejhoršího sedla na světě, jsem pak viděla ten nejkrásnější východ slunce ve svém životě. Ten, o kterém jsem si myslela, že už ho neuvidím.

Nyní už jsme v Andoře a to nejhorší máme, zdá se, za sebou. Vedeme si dobře. Ještě 14 dní a budeme u Středozemního moře :-).

Více příště.

Report z vandru: Haute Route Pyrenées - III

sobota 16. červenec, 2016

Jsme v Gavarnie, třetím městečku, kterým procházíme. Po týdnu jsme sešli z dvoutisícových sedel do civilizace, máme za sebou další velkou etapu Pyrenejí, jsme na cestě 13. den a máme v nohách přes 300 km.

Z mého deníku:

9. den - Celý den mlha a déšť. I přes nepřízeň počasí máme skvělé tempo, podařilo se nám spojit dvě denní etapy do jedné. Také jsme dali rekord - přes 2000 nastoupaných výškových metrů v jednom dni. Na konci dne nacházíme squat bývalé nádražní haly, tak dnes bivakujeme uvnitř.
10. den - Ráno déšť a zima, odpoledne už se počasí vylepšuje. Po promrzlé noci jsme chtěli spát na chatě, ale neubytovali nás - mají plno. Stanujeme ve výšce 2030 m.n.m.. V noci nám zmrznul stan.
11. den - Ráno lámeme stan a jdeme dál. Svítí slunce, je nádherně. Před námi se rýsují zasněžené štíty, do kterých jdeme. Míjíme desítky křišťálových jezer a nekonečné louky plné květin. Krása!
12. den - Dnes jsme vystoupali do dvou sedel ve výšce 2600 m.n.m.. Putujeme sněhovými poli, hodily by se nám mačky, ale nemáme je. Jít v 80% svahu po ledu bez maček, ale zato s 20ti kilovými krosnami, není nic moc.
13. Rozbily se nám batohy, a to tak, že je otázka, zda vůbec můžeme jít dál. Provizorně opravujeme prasklé švy horolezeckým lanem, uřízli jsme z batohu přezku a umisťujeme ji na poškozené místo. Nový mechanismus funguje, jde se dál! :-)

Foto: Vyhlížím sedlo, do kterého jdeme (2700 m.n.m.); Stanování ve 2030 m.n.m.; Pokus o motýlka ve sněhu, příště budeme stavět sněhuláka.

Míříme va jihovýchod, vstříc slunci a dalším sněhovým štítům.

Report z vandru: Haute Route Pyrenées - II

pondělí 11. červenec, 2016

Po osmi dnech našeho putování napříč Pyrenejemi jsme došli do vůbec prvního městečka, francouzského Lescunu. Podle GPS máme v nohách přesně 200 km. Úspěšně jsme se přenesli přes opuštěné a mlhami zastřené Baskicko a vstoupili do Centrálních Pyrenejí. Naše batohy měly na začátku 22 a 26 kilo, nyní jsou značně lehčí o zásoby jídla, ze kterých jsme žili osm dní. Dnes je na programu regenerace a doplnění zásob, a zítra se opět vrátíme do dvoutisícových výšek horských sedel. :-)

Z mého deníku:
6. den - Dnes jsme poprvé překonali výšku 2000 m.n.m., když jsme vystoupili na vrchol hory Pic d´Orhy. Je krásná inverze, v hloubi údolí, ze kterých jsme vyšli, se válí hustá bílá oblaka, táhnou se až k Atlantiku. Konečně se na ty mraky díváme z výšky a ne z jejich středu!
Na konci etapy nacházíme prázdnou a otevřenou pasteveckou chatu. Je ukrytá v nitru zelených hřebenů, daleko od všeho světa. Dnes spíme tady.
7. den - Nádherná krajina! Stoupáme údolím mezi vápencovými skalami, v dálce se rýsují zasněžené třítisícové vrcholy. Jsou tu nádherné louky. Ještě nikdy jsem neviděla tolik druhů květin najednou.
Postavili jsme stan na louce u pastevecké chaty, ale majitel nás vyhnal, tak se přesouváme. V noci přichází bouřka a slejvák. Máme lehkou krizi.
8. den - Jsme v Lescunu. V obchodě u stojanu si vybírám pohlednici. Všechny pohledy z Baskických Pyrenejí jsou s mlhou a ty z Centrálního pásma jsou slunečné. To vypadá optimisticky. Až na to, že prší.

Foto: Výstup na Pic d´Orhy, první dvoutisícovku na naší cestě.

Pokračujeme v regeneraci, zítra opět vyrážíme.

Konec hlášení.
Všem krásné dny!
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace