S Američany o Československu
Úterý 24. říjen, 2017
Touláme se po Slovensku, a tak jsem si vzpomněla na jeden již starší rozhovor o Československu, který jsme vedli se dvěma Američany na chatě v Pyrenejích. Jeden z nich byl hasič a druhý pilot u Air Force. Dala jsem se do řeči s pilotem.
„Odkud jste?“ zeptal se mě.
„Z České republiky,“ odpověděla jsem a dopředu jsem tušila, že v jeho tváři uvidím ten pátravý výraz cizinců, když opatrně hledají v mysli polohu tohoto státu na mapě a snaží se nás přitom neurazit náznakem naší bezvýznamnosti. „To je zhruba uprostřed Evropy, hned vedle Německa,“ napověděla jsem mu trochu.
„Aháá, Čekoslovakia!“
„Ano, Čekoslovakia,“ usmála jsem se. Nijak mě to nepohoršovalo, nakonec ani já nemám v malíku celou mapu zeměkoule a sotva bych vyjmenovala všechny politické změny ve světě za poslední čtvrt století. Přeci jen jsem to ale chtěla uvést na pravou míru: „Akorát dneska už to není Československo, ale Česká republika a Slovensko. No a já jsem z té České republiky.“
„Vy už nejste jeden stát? Jakto?“
„Rozdělili jsme se. Už je to přes dvacet let.“
„Rozdělili? A proč?“
„Slováci chtěli být nezávislí, mít vlastní stát.“
„A vy jste nechtěli?“
„My spíš ne.“
„Hmm.. To u vás asi byla občanská válka, co?“
„Válka? Ne, nic takového.“
„A jak to teda probíhalo? Jak jste se rozdělili?“
„Normálně se to odhlasovalo v parlamentu.“
V tu chvíli mi došlo, že se vlastně nemůžeme divit, že o rozpadu Československa cizinci stále ještě neví. Byli jsme zkrátka příliš potichu na to, aby svět naše politické změny zaregistroval.
„V parlamentu?? Žádná krev? Žádné demonstrace?“
„Ne.“
„No a to jste ty Slováky nechali jít jen tak? Vy jste se je nesnažili udržet?“
Byla jsem přesvědčená, že vím, kam tím míří. To by se v Americe stát nemohlo. Ještě než by to stačil vyslovit, snažila jsem se najít nějaké přívětivé rozuzlení:
„Podívej, kdyby se s tebou tvoje manželka chtěla rozvést, co bys dělal? Nejdřív bys byl naštvaný, pak se jí snažil domluvit, ale co kdyby to k ničemu nevedlo? Co bys pak dělal? Přivázal bys ji k topení, aby s tebou zůstala navždy? Zbil bys ji? A myslíš, že by s tebou pak chtěla zůstat? Stejně bys ji nakonec musel pustit. No a my jsme prostě přeskočili to svazování a bití a rovnou jsme přistoupili k tomu poslednímu bodu.“
Pilot byl upřímně ohromen. Nebylo divu, jakožto zaměstnanec ozbrojených sil Spojených států byl zvyklý na jiné řešení politických konfliktů. Bylo zřejmé, že vůbec poprvé v životě slyšel o případu, kdy se stát rozděloval hlasováním v parlamentu. Ještě chvíli se tomu podivoval a pak se zeptal: „No a jak spolu vycházíte dnes?“
„Normálně, vycházíme spolu dobře. Ono se vlastně nic moc nezměnilo. Oni si žijí, my si žijem. Máme je rádi.“
„Rádi? Jak je můžete mít rádi, když vám rozbili stát?“
„A to je máme nenávidět?“
„No, ve světě to tak chodí.“
„Ve světě ano. Ale my máme rádi, když je klid.“
Američan užasle zakroutil hlavou. „Páni, vy Češi teda musíte být ohromní demokrati!“
Tím jsem si nebyla tak jistá. Užuž jsem skepticky chtěla dodat něco o flegmatismu nebo zbabělosti, ale ta pointa se mi zalíbila a rozhodla jsem se, že ji nechci rozbít.
„To jsme.“
__________
FOTO: Horní Pohroní ze hřebene Nízkých Tater
„Odkud jste?“ zeptal se mě.
„Z České republiky,“ odpověděla jsem a dopředu jsem tušila, že v jeho tváři uvidím ten pátravý výraz cizinců, když opatrně hledají v mysli polohu tohoto státu na mapě a snaží se nás přitom neurazit náznakem naší bezvýznamnosti. „To je zhruba uprostřed Evropy, hned vedle Německa,“ napověděla jsem mu trochu.
„Aháá, Čekoslovakia!“
„Ano, Čekoslovakia,“ usmála jsem se. Nijak mě to nepohoršovalo, nakonec ani já nemám v malíku celou mapu zeměkoule a sotva bych vyjmenovala všechny politické změny ve světě za poslední čtvrt století. Přeci jen jsem to ale chtěla uvést na pravou míru: „Akorát dneska už to není Československo, ale Česká republika a Slovensko. No a já jsem z té České republiky.“
„Vy už nejste jeden stát? Jakto?“
„Rozdělili jsme se. Už je to přes dvacet let.“
„Rozdělili? A proč?“
„Slováci chtěli být nezávislí, mít vlastní stát.“
„A vy jste nechtěli?“
„My spíš ne.“
„Hmm.. To u vás asi byla občanská válka, co?“
„Válka? Ne, nic takového.“
„A jak to teda probíhalo? Jak jste se rozdělili?“
„Normálně se to odhlasovalo v parlamentu.“
V tu chvíli mi došlo, že se vlastně nemůžeme divit, že o rozpadu Československa cizinci stále ještě neví. Byli jsme zkrátka příliš potichu na to, aby svět naše politické změny zaregistroval.
„V parlamentu?? Žádná krev? Žádné demonstrace?“
„Ne.“
„No a to jste ty Slováky nechali jít jen tak? Vy jste se je nesnažili udržet?“
Byla jsem přesvědčená, že vím, kam tím míří. To by se v Americe stát nemohlo. Ještě než by to stačil vyslovit, snažila jsem se najít nějaké přívětivé rozuzlení:
„Podívej, kdyby se s tebou tvoje manželka chtěla rozvést, co bys dělal? Nejdřív bys byl naštvaný, pak se jí snažil domluvit, ale co kdyby to k ničemu nevedlo? Co bys pak dělal? Přivázal bys ji k topení, aby s tebou zůstala navždy? Zbil bys ji? A myslíš, že by s tebou pak chtěla zůstat? Stejně bys ji nakonec musel pustit. No a my jsme prostě přeskočili to svazování a bití a rovnou jsme přistoupili k tomu poslednímu bodu.“
Pilot byl upřímně ohromen. Nebylo divu, jakožto zaměstnanec ozbrojených sil Spojených států byl zvyklý na jiné řešení politických konfliktů. Bylo zřejmé, že vůbec poprvé v životě slyšel o případu, kdy se stát rozděloval hlasováním v parlamentu. Ještě chvíli se tomu podivoval a pak se zeptal: „No a jak spolu vycházíte dnes?“
„Normálně, vycházíme spolu dobře. Ono se vlastně nic moc nezměnilo. Oni si žijí, my si žijem. Máme je rádi.“
„Rádi? Jak je můžete mít rádi, když vám rozbili stát?“
„A to je máme nenávidět?“
„No, ve světě to tak chodí.“
„Ve světě ano. Ale my máme rádi, když je klid.“
Američan užasle zakroutil hlavou. „Páni, vy Češi teda musíte být ohromní demokrati!“
Tím jsem si nebyla tak jistá. Užuž jsem skepticky chtěla dodat něco o flegmatismu nebo zbabělosti, ale ta pointa se mi zalíbila a rozhodla jsem se, že ji nechci rozbít.
„To jsme.“
__________
FOTO: Horní Pohroní ze hřebene Nízkých Tater
Jedenácté stěhování
Středa 11. říjen, 2017
Dnes jsem se pojedenácté v životě stěhovala. Budu žít už v pátém okrese, a kdybych měla přičíst i místa, kde jsem sice nebydlela, ale nějakou dobu pracovala, takže jsem v nich strávila část svého života, bylo by těch okresů sedm. Vůbec poprvé jsem se stěhovala autem. Jak komfortní! Až doposud jsem peřiny tahala vlakem nebo tramvají, rukama servanýma od tašek s oblečením, nádobím a knihami.
Co s člověkem takový život udělá? Existují dva scénáře.
Buď bych se z toho mohla dočista zbláznit. Zahořknout znechucením, že jsem téměř všechny své osobní věci radši vyhodila nebo rozdala, než abych je musela stěhovat. Že když stojím v obchodě a chci si koupit nějakou věc, raději si to rozmyslím, protože si představím, jak ji cpu do narvané tašky a táhnu ji vlakem přes celou republiku. Že i když si třeba koupím pračku, lednici nebo sporák, nakonec je stejně musím nechat ve starém bytě, protože v novém na ně není místo. Ano, mohla bych se zbláznit. Kdo by se mi divil? Mám na to svaté právo.
Ale vybrala jsem si druhou možnost.
Stěhovat se znamená dostat šanci poznat nový kraj, nové lidi. Nechodit za barák pořád do toho samého lesa, neprošlapávat pořád stejné cesty, učit se nové věci, být součástí jiného kousku světa. A já byla součástí světa od jižní Moravy až po západní Čechy. Jak vzácná příležitost! Naučila jsem se například, že v každém kraji je něco krásného, něco, pro co stojí za to v něm žít. A taky že dobří lidé jsou všude, ale chce-li je člověk potkat, musí být nejdříve dobrý sám.
Mohla bych zahořknout, že mi život všechno komplikuje, že mě přenáší z místa na místo, staví mě do situací, kdy nemohu dělat nic jiného než prostě odejít a najít si bydlení jinde. Ale já ho právě pro tohle miluju. Dostala jsem jedenáct příležitostí začít nový život, ochutnat alespoň zrnko šíře celé zeměkoule. Všude jsem byla doma. A všude jsem to měla ráda. A to mi za ty stěhovací útrapy stálo.
Co s člověkem takový život udělá? Existují dva scénáře.
Buď bych se z toho mohla dočista zbláznit. Zahořknout znechucením, že jsem téměř všechny své osobní věci radši vyhodila nebo rozdala, než abych je musela stěhovat. Že když stojím v obchodě a chci si koupit nějakou věc, raději si to rozmyslím, protože si představím, jak ji cpu do narvané tašky a táhnu ji vlakem přes celou republiku. Že i když si třeba koupím pračku, lednici nebo sporák, nakonec je stejně musím nechat ve starém bytě, protože v novém na ně není místo. Ano, mohla bych se zbláznit. Kdo by se mi divil? Mám na to svaté právo.
Ale vybrala jsem si druhou možnost.
Stěhovat se znamená dostat šanci poznat nový kraj, nové lidi. Nechodit za barák pořád do toho samého lesa, neprošlapávat pořád stejné cesty, učit se nové věci, být součástí jiného kousku světa. A já byla součástí světa od jižní Moravy až po západní Čechy. Jak vzácná příležitost! Naučila jsem se například, že v každém kraji je něco krásného, něco, pro co stojí za to v něm žít. A taky že dobří lidé jsou všude, ale chce-li je člověk potkat, musí být nejdříve dobrý sám.
Mohla bych zahořknout, že mi život všechno komplikuje, že mě přenáší z místa na místo, staví mě do situací, kdy nemohu dělat nic jiného než prostě odejít a najít si bydlení jinde. Ale já ho právě pro tohle miluju. Dostala jsem jedenáct příležitostí začít nový život, ochutnat alespoň zrnko šíře celé zeměkoule. Všude jsem byla doma. A všude jsem to měla ráda. A to mi za ty stěhovací útrapy stálo.
O české krajině
Úterý 26. září, 2017
Jednou se mě můj kamarád z Francie zeptal, jestli je Česká republika hezká.
„Ovšem,“ odpověděla jsem bez váhání. Copak bych mohla odpovědět jinak?
A on se zeptal: „A co je u vás hezkého?“
Zdánlivě snadná otázka. Vždyť přece všichni víme, proč se nám u nás doma líbí. Ale jak vysvětlit Francouzovi, který je zvyklý na oceán i moře, exotické ostrovy, sněhobílé Alpy, květy obsypané Pyreneje, sluncem zalité riviéry, vysoké ledovce i rozpálené pláže, v čem spočívá krása české země?
Mohla bych mu vyprávět o prosluněných vinicích Pálavy, ale copak nemají ve Francii mnohem větší? Nebo o dechberoucích vyhlídkách z výše krkonošských kopců, ale může jejich půvab pochopit obyvatel země nejvyšších Alp? Nebo o rašelinných mokřadech na pláních Krušných hor s vřesovými bochánky a lány suchopýrů, ale čím jsou proti všem těm, které mají ve Francii? Praha? Jistě že je krásná, ale Paříž není krásná o nic méně.
„Víš, u nás nemáme moře ani vysoké hory jako u vás,“ řekla jsem mu. „Všechno u nás je menší, skromnější. Hory říkáme tisícovým kopcům a koupat se chodíme k rybníku. Ale všude najdeš něco hezkého. Může to být hrad, jeskyně, skála, zřícenina, nebo třeba jen potok v lese, rozkvetlá louka, starý strom. Když se u nás rozhlédneš, vidíš po celém obzoru nenápadné vlny nízkých kopečků. Všude máme kopce. A mezi nimi jsou lesy, pole s obilím, vesničky s kostelíkem uprostřed a rybníkem na návsi. A to všechno dohromady vytváří malebný a klidný obraz, na který se rád díváš. To, co dělá naši zemi hezkou, je důmyslné spojení těch nejobyčejnějších věcí.“
Nevím, jestli to pochopil. Co jsem ale v tu chvíli pochopila já, je, že jsem ráda, že jsem se narodila právě v zemi, která neoplývá žádnými ohromujícími extrémy. Díky tomu jsem se totiž naučila dívat se na drobné maličkosti a vidět v nich stejně velké skvosty, jaké mnozí vidí v korálových útesech a třítisícových štítech velehor.
FOTO: Vilemínina vyhlídka, NP České Švýcarsko.
„Ovšem,“ odpověděla jsem bez váhání. Copak bych mohla odpovědět jinak?
A on se zeptal: „A co je u vás hezkého?“
Zdánlivě snadná otázka. Vždyť přece všichni víme, proč se nám u nás doma líbí. Ale jak vysvětlit Francouzovi, který je zvyklý na oceán i moře, exotické ostrovy, sněhobílé Alpy, květy obsypané Pyreneje, sluncem zalité riviéry, vysoké ledovce i rozpálené pláže, v čem spočívá krása české země?
Mohla bych mu vyprávět o prosluněných vinicích Pálavy, ale copak nemají ve Francii mnohem větší? Nebo o dechberoucích vyhlídkách z výše krkonošských kopců, ale může jejich půvab pochopit obyvatel země nejvyšších Alp? Nebo o rašelinných mokřadech na pláních Krušných hor s vřesovými bochánky a lány suchopýrů, ale čím jsou proti všem těm, které mají ve Francii? Praha? Jistě že je krásná, ale Paříž není krásná o nic méně.
„Víš, u nás nemáme moře ani vysoké hory jako u vás,“ řekla jsem mu. „Všechno u nás je menší, skromnější. Hory říkáme tisícovým kopcům a koupat se chodíme k rybníku. Ale všude najdeš něco hezkého. Může to být hrad, jeskyně, skála, zřícenina, nebo třeba jen potok v lese, rozkvetlá louka, starý strom. Když se u nás rozhlédneš, vidíš po celém obzoru nenápadné vlny nízkých kopečků. Všude máme kopce. A mezi nimi jsou lesy, pole s obilím, vesničky s kostelíkem uprostřed a rybníkem na návsi. A to všechno dohromady vytváří malebný a klidný obraz, na který se rád díváš. To, co dělá naši zemi hezkou, je důmyslné spojení těch nejobyčejnějších věcí.“
Nevím, jestli to pochopil. Co jsem ale v tu chvíli pochopila já, je, že jsem ráda, že jsem se narodila právě v zemi, která neoplývá žádnými ohromujícími extrémy. Díky tomu jsem se totiž naučila dívat se na drobné maličkosti a vidět v nich stejně velké skvosty, jaké mnozí vidí v korálových útesech a třítisícových štítech velehor.
FOTO: Vilemínina vyhlídka, NP České Švýcarsko.
Dobrovolnictví IX.: Úklid CHKO Brdy
Neděle, 24. září, 2017
Bývalý vojenský výcvikový prostor Brdy byl nedávno zpřístupněn veřejnosti a vyhlášen jako CHKO. Skvělá zpráva.
Avšak otevření prostoru lidem s sebou přineslo také příliv odpadků a bordelu.
Naším dnešním úkolem bylo vyčistit prostor od zamožení odpadem a přispět tak ochraně životního prostředí mnoha chráněných druhů.
Avšak otevření prostoru lidem s sebou přineslo také příliv odpadků a bordelu.
Naším dnešním úkolem bylo vyčistit prostor od zamožení odpadem a přispět tak ochraně životního prostředí mnoha chráněných druhů.
Dobrovolnictví VIII.: Hloubíme třecí tůně pro ohrožené ryby
Středa 20. září, 2017
Často se v médiích dočítám, že přibývá ohrožených druhů, že voda je špinavější, ovzduší znečištěnější, všude jsou hromady odpadků, ubývá ptáků i ryb, a tak dále. Není mi to jedno. Ale pokaždé si říkám: no jo, ale co s tím mám dělat? Copak to můžu já ze své pozice nějak změnit?
Když nás oslovila Správa CHKO Žďárské vrchy, zda bychom jim mohli svolat dobrovolnickou akci na podporu rozmnožování ohrožené rybky střevle potoční, která ve žďárských vodách kriticky ubývá, řekla jsem si, že teď s tím konečně můžu něco udělat.
A tak se nás na Stavišti u Žďáru nad Sázavou sešlo na patnáct lidí a za pomoci rýčů a lopat jsme opětovně vyhloubili tůň zanesenou bahnem po povodni. Rozmnožovací tůň bude brzy obydlena střevlemi, okouny, vrankami, mihulemi a další vodní havětí, která ve vodách na Stavišti žije.
Když nás oslovila Správa CHKO Žďárské vrchy, zda bychom jim mohli svolat dobrovolnickou akci na podporu rozmnožování ohrožené rybky střevle potoční, která ve žďárských vodách kriticky ubývá, řekla jsem si, že teď s tím konečně můžu něco udělat.
A tak se nás na Stavišti u Žďáru nad Sázavou sešlo na patnáct lidí a za pomoci rýčů a lopat jsme opětovně vyhloubili tůň zanesenou bahnem po povodni. Rozmnožovací tůň bude brzy obydlena střevlemi, okouny, vrankami, mihulemi a další vodní havětí, která ve vodách na Stavišti žije.