Čtyřhranné zápisky

Klesáš z hor dolů do vsi. Cesta je samý šutr a bláto, na skálu sedřená od tažení dřeva. Staleté smrky ve škarpě, sotva jen odvalené, aby projela bryčka. Kdybys neviděl projíždět koně, nikdy bys nevěřil, že je to cesta a ne potok.

Brodíš peřeje zkalené dešťovým bahnem, nohy si lámeš klopýtáním přes balvany, co chvíli překračuješ kusy kmenů a ulámané větve. Strašná cesta. Krušná a zmáhavá, bolí každý krok. Láteříš na své trápení, kleješ a nadáváš.

Najednou ze škarpy vyletí dva šutry a s ránou dopadnou na zaparkovaný dvojspřežný žebřiňák. Zvědavě shlížíš dolů, abys viděl, kdo je hodil. V řece stojí mladý gazda, paže samý sval a ramena že by neprošel futry, vybírá z koryta kamení a hází je na povoz. Spravuje cestu.

A najednou ti to dojde.
Každý z těch valounů, po kterých jsi šlapal, sem někdo v prackách dovalil. Stál shrbený v ledové strouze a celý den ucpával výmoly, i koně zapřáh´, aby každý mohl snadno projít tím hustým lesem. A ty najednou víš, že už nikdy neřekneš zlého slova, až půjdeš po tvrdé cestě, protože jsi viděl, jak někdo ohýbá hřbet pro tvoje pohodlí.

---

Úspěšně jsme přešli obávané pohoří Tarcau a míříme do hor Ciuc. I zde si budeme muset najít své vlastní cesty.

Při přechodu rumunských Karpat se nám občas zadaří nějaký kuriózní odlov keše.

Krabička Sub Vf. Sandru Mare (GC759YH) čekala na FTF rok a čtvrt. Ukrytá byla v hustém karpatském pralese v těžko prostupném terénu s hustníky a polomy. Není divu, že se k ní nikdo nehrnul. Nejdříve bylo třeba vystoupat ze sedla asi 600 výškových metrů, brodit se korytem potoka proti proudu, prodírat se džunglí a nakonec "přeplavat" několik louží. Poslední nástraha, kterou jsme museli zdolat, pak bylo projít nepozorovaně okolo kdesi schovaného medvěda. Nedaleko od keše byly totiž čerstvě naťapané stopy...!

Zvládli jsme to a míříme po hřebenech dál, vstříc dalším krabičkám. Za sebou máme už přes 400 našlapaných kilometrů.

Ti, kteří přecházeli rumunské východní Karpaty, většinou v jejich střední části stočili svoji cestu do pásma vnitřního oblouku, tedy do západní části celého pohoří. Důvod je logický: jednak je to kratší, ale hlavně jsou tam turistické cesty. Nám ale přišlo nelogické přebíhat z pásma do pásma. Ztratili bychom tím tah na jih, plynulou jednolitost postupu, která činí náš přechod souvislým a netěkavým. A také jsme chtěli být obklopeni ze všech stran horami. Nevidět nekonečno sedmihradské nížiny, ale sledovat kolem sebe vlnění hřbetů, jejich řazení, sbíhání a opětovné rozbíhání. Být v nitru hor, ne na jejich okraji.

Bylo tedy nutné hledat cesty. Cesty, pro něž nejsou mapy, a možná ani neexistují. Doslova prorážet hory přes bažiny a neprostupné hustníky, sledovat stezky laní a medvědů a hledat v nich logiku.
Bláznivé.

Rozložili jsme mapu hor Tarcau přes celý stůl. Nebyla v ní ani jedna turistická značka. Jedna velká zelená plocha a na ní nehustá síť stezek a cestiček. Vyznačili jsme fixou dvě místa, odkud půjdeme a kam chceme dojít, a pospojovali je přerušovanou klikaticí.
Tohle jsou cesty, které chceme najít.
Několik míst zůstalo prázdných. Dotečkovali jsme je tak, jak jsme si mysleli, že by mohly pokračovat.
Tohle jsou cesty, které chceme vyšlapat.

Vstoupili jsme na úpatí hor Tarcau, první opravdu neznámé oblasti na naší cestě. Do těchto hor turisté vůbec nechodí. Na louce stál starý žnec a obracel seno.
"Kam jdete?" volal na nás rumunsky. Zvláštní, jako bychom tomu jazyku začínali rozumět.
"Do Rachitis, přes Tarcau," odpovídali jsme.
"Ale silnice je támhle," ukazoval prstem na rušnou autostrádu.
"My jdeme přes Dlouhý hřeben."
"Ale tam nejsou cesty!"
"My víme," usmáli jsme se. "My je jdeme vyšlapat."

"Hej! Hoa!" volají hlasy mužů, cinkají zvonce a štěkají psi. Honáci svolávají krávy. Starý ovčák v propáleném svetru, žena před sebou stohlavé stádo ovcí, práská bičem o zem a hlaholí ovčí zaříkávadlo. Má dlaně tvrdé jako my paty a letokruhy vrásek ve skráních. V kamenné pěsti třímá ovčáckou hůl, žezlo krále hor, a na hlavě má místo koruny pletenou hučku.

Vrací se do své oprýskané salaše. Co je asi uvnitř? Jednou už jsem tam nahlédla. Stará kamna, pryčna na spaní, dubový stůl a nerovná židle. Nejútulnější místo na světě.

"Chudák," řekli by mnozí. "Jak málo toho má!"
Boháč, říkám já. Jak málo toho potřebuje. V horách člověk snadno podléhá idylickým obrazům.
"Buna ziua," zdravím ho uctivě a v duchu mu tiše závidím, že takhle umí žít. Blaze je těm, kdo nic nechtějí.

"Hej! Hoa!" rezonují kopce, vzduch vlhne a bředne bláto.
Takové jsou rumunské večery v horách.

Prošli jsme třemi pásmy Karpat a míříme do čtvrtého - Caehlau. Vedeme si dobře. :-)

FOTO: Soumrak nad horami Bistritei

"Na co tady máte tu vuvuzelu?" ptali jsme se zvědavě pastevců, když jsme se pod záminkou bezprizornosti v deštivé noci vetřeli na salaš. Přeci jen, v ovčácké chatce kdesi uprostřed těch nejzapadlejších Karpat nás přítomnost fotbalové trumpetky překvapila.
"Ach táák, vuvuzela!" zasmála se sympatická neteř starého ovčáka. "Tu máme na medvědy."
"Cože? Na medvědy?" nechápali jsme.
"No joo, na medvědy. My je tím zaháníme, když nám jdou na ovce."
"A to jako stačí?"
"Stačí. Dělá to hrozný kravál a medvěd se toho vždy lekne."
"Vy nemáte na medvědy bazuku? Nebo aspoň revolver? Nebo světlice? Dělbuchy? Pepřák? Vy prostě jen zatroubíte na vuvuzelu a medvěd zdrhne?"
"Jo, přesně tak to funguje."
Následně nás slečna ujistila, že medvěda se bát opravdu nemusíme. Je plachý a o setkání s námi nestojí. Podle jejích slov postačí, když se v lese budeme hlasitě bavit nebo cinkat nějakou rolničkou, abychom na sebe upozornili, a medvěd včas uteče. A když se budeme cítit ohroženi, určitě se ubráníme pepřákem. To nás velmi uklidnilo. Také jsme pouvažovali o tom, že si na nějakém blešáku po cestě koupíme trumpetku, když je to tak osvědčené.

Dost dlouho jsme putovali po lesích a vídali na cestách medvědí stopy. Byli jsme klidní. Medvěd je vlastně pěkný trouba, když se nechá zastrašit i vuvuzelou, tak co bychom se ho báli? A jak jsme si tak vykračovali, najednou se na cestě v bahně objevily medvědí ťápoty. O kus dál jsme našli ohlodanou kost a pohozené výletní botasky. Podívali jsme se do jedné z nich a uvnitř bylo - medvědí hovn