Kruchý život přespolňáka
úterý 20. březen, 2018
Šla jsem na ortopedii kvůli jakémusi výronu v koleni či čemu.
Doktorka: "Máte podezření na možnou příčinu?"
Oj, to byla otázka, že jsem nevěděla, čím začít. Ale usoudila jsem, že kdybych jí řekla, co všechno vyvádím, snad by mě ani nechtěla ošetřit. A tak jsem se rozhodla omezit výpověď jen na zlomek svých sebedestrukčních aktivit za poslední dva měsíce.
Já: "No, řekla bych, že je to ze zvýšené námahy. Hodně chodím."
"Kdy vás koleno začalo bolet?"
"Asi tak před měsícem a půl. A od té doby se to plíživě zhoršuje."
"Co jste dělala?"
"Šla jsem na procházku, asi padesát kilometrů…"
"Padesát kilometrů?"
"Jo, ale to pro mě není tak moc, já tolik chodím běžně. Spíš si myslím, že je to kvůli chození po asfaltu."
Doktorka vyvalila oči. "Aha… Takže můžete vyloučit úraz?"
"No… to úplně nemůžu. Párkrát jsem se vybourala na kole, jak je teď všude sníh a náledí."
"Jezdíte v zimě na kole?"
"Dojížděla jsem v lednu a únoru do práce. Bylo to za den třicet kilometrů. A občas jsem sebou prostě někde řízla. Jednou jsem třeba srazila na kole divočáka a přeletěla přes řidítka…"
"Cože?"
"No vážně… Ale tehdy mě koleno ještě nebolelo. Pak jsem se vybourala ještě jednou, a naposledy včera. Možná ještě párkrát, já už si to moc nepamatuju. Včera to bylo docela drsný, to jsem se vyflákala tak, že jsem z toho ztratila helmu a světlo. Jela jsem do zatáčky a jak byl všude sníh, tak jsem neviděla obrubník a dostala smyk…"
"Vy jste asi tak trochu paragán, co?"
"Asi. Ale já si vážně myslím, že to mám z toho chození po asfaltu. Nedělá mi to dobře na kolena."
"Vy se vážně divíte, že vás bolí kolena?"
"Právě že se docela divím, mně přijde, že teď nic moc nedělám. Kdybyste věděla, co dělám normálně…"
Chudák doktorka nevěděla, jestli mi má napsat prášky na koleno nebo na hlavu...
Doktorka: "Máte podezření na možnou příčinu?"
Oj, to byla otázka, že jsem nevěděla, čím začít. Ale usoudila jsem, že kdybych jí řekla, co všechno vyvádím, snad by mě ani nechtěla ošetřit. A tak jsem se rozhodla omezit výpověď jen na zlomek svých sebedestrukčních aktivit za poslední dva měsíce.
Já: "No, řekla bych, že je to ze zvýšené námahy. Hodně chodím."
"Kdy vás koleno začalo bolet?"
"Asi tak před měsícem a půl. A od té doby se to plíživě zhoršuje."
"Co jste dělala?"
"Šla jsem na procházku, asi padesát kilometrů…"
"Padesát kilometrů?"
"Jo, ale to pro mě není tak moc, já tolik chodím běžně. Spíš si myslím, že je to kvůli chození po asfaltu."
Doktorka vyvalila oči. "Aha… Takže můžete vyloučit úraz?"
"No… to úplně nemůžu. Párkrát jsem se vybourala na kole, jak je teď všude sníh a náledí."
"Jezdíte v zimě na kole?"
"Dojížděla jsem v lednu a únoru do práce. Bylo to za den třicet kilometrů. A občas jsem sebou prostě někde řízla. Jednou jsem třeba srazila na kole divočáka a přeletěla přes řidítka…"
"Cože?"
"No vážně… Ale tehdy mě koleno ještě nebolelo. Pak jsem se vybourala ještě jednou, a naposledy včera. Možná ještě párkrát, já už si to moc nepamatuju. Včera to bylo docela drsný, to jsem se vyflákala tak, že jsem z toho ztratila helmu a světlo. Jela jsem do zatáčky a jak byl všude sníh, tak jsem neviděla obrubník a dostala smyk…"
"Vy jste asi tak trochu paragán, co?"
"Asi. Ale já si vážně myslím, že to mám z toho chození po asfaltu. Nedělá mi to dobře na kolena."
"Vy se vážně divíte, že vás bolí kolena?"
"Právě že se docela divím, mně přijde, že teď nic moc nedělám. Kdybyste věděla, co dělám normálně…"
Chudák doktorka nevěděla, jestli mi má napsat prášky na koleno nebo na hlavu...
Bilancování: Treky po ČR 2017
Středa 3. leden, 2018
K novému roku patří statistiky a bilancování. Loni jsem se ohlížela za tím, kolik toho průměrně nacestuji vlakem, letos dávám dohromady, kolik jsem toho nachodila pěšky v roce 2017.
Inu, je tohle počítání u mě těžká věc. Ne vždy chodím se zapnutou GPS, abych si mohla trasu uložit a dodatečně prohlédnout. Obecně GPS ani nezapínám, když jdu pěšky méně než 4-5 km. Také ne vždy si trasu uložím. Ukládám jen opravdové procházky: nutné přesuny, jako chůze do práce, na vlak, courání po městě, to ani neeviduji. Moje mapa zkrátka ukazuje jen to, o čem lze říci, že to byla turistika.
Shromáždila jsem tedy téměř všechny zápisy GPS, které jsem si za loňský rok uložila a zobrazila je na mapě. Všechny modré linky, které na mapce vidíte, jsou zápisem toho, kudy jsem šla v roce 2017 pěšky. Není zobrazena 450 km dlouhá túra ve Švédsku, 150 km na Slovensku a zhruba 60 km několika procházek po Německu. Chybí i několik tras po ČR.
Kolik to celé dává dohromady kilometrů? Přiznám se, že přesně nevím, protože na to zatím nemám program. Konečné číslo ale zcela jistě bude přesahovat hranici 2000 km.
Jednou, až se budu zase nudit, zkusím spočítat, kolik toho nachodím pěšky při cestách do práce. A to pak možná překonám i hranici třech tisíc. ;-)
O čísla ale nakonec vlastně vůbec nejde. Jde o to, že to byl čas strávený venku na čerstvém vzduchu, při pohybu, který člověka blaží, s tisíci pohledy na krásu světa. Více než 2000 kilometrů, které mi přinesly radost z prostého žití. A tu bych přála společně s dobrým zdravím do nového roku i vám.
Inu, je tohle počítání u mě těžká věc. Ne vždy chodím se zapnutou GPS, abych si mohla trasu uložit a dodatečně prohlédnout. Obecně GPS ani nezapínám, když jdu pěšky méně než 4-5 km. Také ne vždy si trasu uložím. Ukládám jen opravdové procházky: nutné přesuny, jako chůze do práce, na vlak, courání po městě, to ani neeviduji. Moje mapa zkrátka ukazuje jen to, o čem lze říci, že to byla turistika.
Shromáždila jsem tedy téměř všechny zápisy GPS, které jsem si za loňský rok uložila a zobrazila je na mapě. Všechny modré linky, které na mapce vidíte, jsou zápisem toho, kudy jsem šla v roce 2017 pěšky. Není zobrazena 450 km dlouhá túra ve Švédsku, 150 km na Slovensku a zhruba 60 km několika procházek po Německu. Chybí i několik tras po ČR.
Kolik to celé dává dohromady kilometrů? Přiznám se, že přesně nevím, protože na to zatím nemám program. Konečné číslo ale zcela jistě bude přesahovat hranici 2000 km.
Jednou, až se budu zase nudit, zkusím spočítat, kolik toho nachodím pěšky při cestách do práce. A to pak možná překonám i hranici třech tisíc. ;-)
O čísla ale nakonec vlastně vůbec nejde. Jde o to, že to byl čas strávený venku na čerstvém vzduchu, při pohybu, který člověka blaží, s tisíci pohledy na krásu světa. Více než 2000 kilometrů, které mi přinesly radost z prostého žití. A tu bych přála společně s dobrým zdravím do nového roku i vám.
Vánoční perníčky!
Středa 13. prosinec, 2017
Naše letošní vánoční perníčky s motivy vlajek všech států světa! :-)
Perníčky jsme vytvořili k příležitosti předvánočního cestovatelského setkání, které jsme organizovali, a jehož náplní bylo povídání o zajímavých cestách. Na konci programu jsme nechali návštěvníky vylosovat si svoji cestovatelskou budoucnost, aneb "kam pojedete na dovolenou v roce 2018".
Předpověď budoucnosti v našem podání měla velký úspěch. :-D
_____
Pozn.: Na fotce jsou perníčky seřazeny abecedně podle českých názvů, od Afghánistánu až po Zimbabwe.
Perníčky jsme vytvořili podle předlohy karetní hry se seznamem autonomních států v roce 2009.
Pro obarvení jsme použili čtyři základní potravinářské barvy: červenou, žlutou, modrou, zelenou, které jsme míchali s klasickou perníčkovou polevou bílé barvy. Černá je vytvořená přidáním kakaa, oranžová je kombinací červené a žluté. Fialová na dvou vlajkách (Katar a Lotyšsko) je červená s kakaem. Více barev tam není.
Perníčky jsme vytvořili k příležitosti předvánočního cestovatelského setkání, které jsme organizovali, a jehož náplní bylo povídání o zajímavých cestách. Na konci programu jsme nechali návštěvníky vylosovat si svoji cestovatelskou budoucnost, aneb "kam pojedete na dovolenou v roce 2018".
Předpověď budoucnosti v našem podání měla velký úspěch. :-D
_____
Pozn.: Na fotce jsou perníčky seřazeny abecedně podle českých názvů, od Afghánistánu až po Zimbabwe.
Perníčky jsme vytvořili podle předlohy karetní hry se seznamem autonomních států v roce 2009.
Pro obarvení jsme použili čtyři základní potravinářské barvy: červenou, žlutou, modrou, zelenou, které jsme míchali s klasickou perníčkovou polevou bílé barvy. Černá je vytvořená přidáním kakaa, oranžová je kombinací červené a žluté. Fialová na dvou vlajkách (Katar a Lotyšsko) je červená s kakaem. Více barev tam není.
Rekonstrukce
Pondělí 11. prosinec, 2017
Opravit stropní příčku v koupelně vyžadovalo šmirglování, sádrování, vrtání otvorů na průduchy, lepení odvětrávacích mřížek, výměnu svítidel a opětovné vymalování. To je celkem šest důvodů, proč si zavolat opraváře.
A jen jeden, proč ho nevolat: protože umět si věci udělat sám je víc, než umět vytočit číslo.
A jen jeden, proč ho nevolat: protože umět si věci udělat sám je víc, než umět vytočit číslo.
Kdo je tady chuligán
Neděle 5. listopad, 2017
Plzeň je dnes plná těžkooděnců z řad policie. Hraje se fotbal. A tak jsem si nyní vzpomněla na dva obrazy, které jsem kdysi zachytila okem pozorovatele.
Obraz první:
To se takhle jednou v Plzni hrálo proti Spartě. Celé město policajtů, vrtulníky, zásahovky, těžkooděnci, jezdecká stráž, odkloňování dopravy... Jdu si tak na vlak a najednou vidím kuriózní výjev: dva potetovaní ocvočkovaní pankáči, co mají na sobě sparťanské šály, bundy s vulgárními nápisy a piercingů, že by si mohli otevřít železářství, sedí na zahrádce před hospodou a popíjejí kávičku. Za nimi stojí čtyři policejní těžkooděnci s kuklami a zbraněmi u pasu, sledují je zlým pohledem a čekají, až něco provedou. Chuligáni nedělají nic, jen sedí na verandě, usrkávají po doušcích kafíčko a spiklenecky se hihňají.
Obraz druhý:
Sedíme na lavičce v jednom našem národním parku, kam jsme vyrazili na víkend, a snídáme. Vedle sebe máme odložené plně naložené krosny se spacáky a karimatkami. Samozřejmě dobře víme, že se tam bivakovat nesmí, i to, že se za to dávají pěkné flastry, ale z toho si nic neděláme. Najednou kolem nás projede teréňák správy NP (samozřejmě na turistické stezce, kam auta nesmí), uvnitř sedí dva správci a velmi zle se na nás dívají. Přizastavují auto hned vedle nás a prohlíží si naše batohy, vidí spacáky a je jim nad slunce jasné, že jsme tu vcěra někde spali a dnes v noci budeme také. Vidí v nás destruktory pořádku v národním parku a ničitele přírody, samorosty, co mají tyhle jejich zákazy a příkazy na háku. Ale protože nás nechytili při činu (a ani dnes večer nás nechytí, jelikož se někam důkladně zašijeme), nemůžou nám udělat vůbec nic. A tak tam stojí s autem a bodají nás pohledem, zatímco my sedíme v klidu, s chutí snídáme a chichotáme se jim se stejnou škodolibostí, s jakou to dělali kávičkoví chuligáni na ozbrojené těžkooděnce.
Být gaunerem je vlastně relativní.
Obraz první:
To se takhle jednou v Plzni hrálo proti Spartě. Celé město policajtů, vrtulníky, zásahovky, těžkooděnci, jezdecká stráž, odkloňování dopravy... Jdu si tak na vlak a najednou vidím kuriózní výjev: dva potetovaní ocvočkovaní pankáči, co mají na sobě sparťanské šály, bundy s vulgárními nápisy a piercingů, že by si mohli otevřít železářství, sedí na zahrádce před hospodou a popíjejí kávičku. Za nimi stojí čtyři policejní těžkooděnci s kuklami a zbraněmi u pasu, sledují je zlým pohledem a čekají, až něco provedou. Chuligáni nedělají nic, jen sedí na verandě, usrkávají po doušcích kafíčko a spiklenecky se hihňají.
Obraz druhý:
Sedíme na lavičce v jednom našem národním parku, kam jsme vyrazili na víkend, a snídáme. Vedle sebe máme odložené plně naložené krosny se spacáky a karimatkami. Samozřejmě dobře víme, že se tam bivakovat nesmí, i to, že se za to dávají pěkné flastry, ale z toho si nic neděláme. Najednou kolem nás projede teréňák správy NP (samozřejmě na turistické stezce, kam auta nesmí), uvnitř sedí dva správci a velmi zle se na nás dívají. Přizastavují auto hned vedle nás a prohlíží si naše batohy, vidí spacáky a je jim nad slunce jasné, že jsme tu vcěra někde spali a dnes v noci budeme také. Vidí v nás destruktory pořádku v národním parku a ničitele přírody, samorosty, co mají tyhle jejich zákazy a příkazy na háku. Ale protože nás nechytili při činu (a ani dnes večer nás nechytí, jelikož se někam důkladně zašijeme), nemůžou nám udělat vůbec nic. A tak tam stojí s autem a bodají nás pohledem, zatímco my sedíme v klidu, s chutí snídáme a chichotáme se jim se stejnou škodolibostí, s jakou to dělali kávičkoví chuligáni na ozbrojené těžkooděnce.
Být gaunerem je vlastně relativní.