Report z vandru: Kungsleden - VII
úterý 1. srpen, 2017
Kungsleden je nejchozenější švédskou dálkovou cestou, přesto však tento přívlastek ani zdaleka nelze interpretovat měřítkem středoevropských treků. Nejvyšší turistická frekvence v tomto případě znamená, že v hlavní sezóně tudy někdo projde alespoň jednou za dva nebo za tři dny.
Nejlépe o tom vypovídají zápisy v knihách hostů, které jsou na každé obslužné, bezobslužné i nouzové chatě. Do nich by každý chodec měl zapsat své jméno, datum, odkud a kam jde. Ovšem, jistě ne všichni tento úkon vždy udělají. Ale každý si je vědom, že zápis o jeho návštěvě by ho mohl zachránit v případě pohřešování, a proto se do knih zapisuje většina lidí.
Vždycky mě baví si v těchto knihách listovat. Je to zvláštní způsob setkání s lidmi, kteří šli stezkou dlouho přede mnou. Neznám je, nevím, kdo jsou nebo jak vypadají, kolik je jim let, zda ještě žijí. Ale vím, že před osmi lety ve stejnou dobu vedli svou cestu stejným směrem, jako já, že se trajektorie našich kroků na krátký okamžik setkaly, byť v jiných časových dimenzích, a cítím jistou souvztažnost mezi nimi a mnou, která mě k nim přibližuje, ačkoli oni o této vzájemnosti nemají nejmenší tušení.
Ne každý se při zápisu omezí pouze na datovaný podpis. Někteří rádi připojují své útržkovité poznámky, krátký příběh jejich cesty či dokonce obrázek. Mnohdy záznamy také sahají do vzdálených časů, devadesátá léta zde nejsou žádné závratné stáří. Některé, zejména starší zápisy jsou téměř uměleckými díly hodnými archivace či výstavy v muzeu. Avšak mnohem větší smysl mají snad právě na místě, kde vznikly. Právě zde, na záchytných bodech naší společné stezky, si je totiž můžeme prohlédnout my, představitelé budoucnosti, pokračovatelé této tradice.
Fotka zachycuje list bloku sloužícího jako kniha hostů na bezobslužné chatě uprostřed pralesa. Je to obyčejný linkovaný šedesátistránkový A4 sešit, jaký jsme nosili do školy. Nejstarší zápisy jsou z roku 1995 a stále není dopsaný. Listuji v něm a vzpomínám, jaký to byl svět. Tehdy se ještě psalo perem a kreslilo vodovými barvami. Umělec, který v roce 1998 načrtl skicu skandinávské krajiny, připojil zprávu o tom, že je dnes slunečné počasí a poděkování za to, že zde ta chata je.
Miluji tuto literaturu věků! Říká mi, že svět je krásný a že jsem na správném místě.
Nejlépe o tom vypovídají zápisy v knihách hostů, které jsou na každé obslužné, bezobslužné i nouzové chatě. Do nich by každý chodec měl zapsat své jméno, datum, odkud a kam jde. Ovšem, jistě ne všichni tento úkon vždy udělají. Ale každý si je vědom, že zápis o jeho návštěvě by ho mohl zachránit v případě pohřešování, a proto se do knih zapisuje většina lidí.
Vždycky mě baví si v těchto knihách listovat. Je to zvláštní způsob setkání s lidmi, kteří šli stezkou dlouho přede mnou. Neznám je, nevím, kdo jsou nebo jak vypadají, kolik je jim let, zda ještě žijí. Ale vím, že před osmi lety ve stejnou dobu vedli svou cestu stejným směrem, jako já, že se trajektorie našich kroků na krátký okamžik setkaly, byť v jiných časových dimenzích, a cítím jistou souvztažnost mezi nimi a mnou, která mě k nim přibližuje, ačkoli oni o této vzájemnosti nemají nejmenší tušení.
Ne každý se při zápisu omezí pouze na datovaný podpis. Někteří rádi připojují své útržkovité poznámky, krátký příběh jejich cesty či dokonce obrázek. Mnohdy záznamy také sahají do vzdálených časů, devadesátá léta zde nejsou žádné závratné stáří. Některé, zejména starší zápisy jsou téměř uměleckými díly hodnými archivace či výstavy v muzeu. Avšak mnohem větší smysl mají snad právě na místě, kde vznikly. Právě zde, na záchytných bodech naší společné stezky, si je totiž můžeme prohlédnout my, představitelé budoucnosti, pokračovatelé této tradice.
Fotka zachycuje list bloku sloužícího jako kniha hostů na bezobslužné chatě uprostřed pralesa. Je to obyčejný linkovaný šedesátistránkový A4 sešit, jaký jsme nosili do školy. Nejstarší zápisy jsou z roku 1995 a stále není dopsaný. Listuji v něm a vzpomínám, jaký to byl svět. Tehdy se ještě psalo perem a kreslilo vodovými barvami. Umělec, který v roce 1998 načrtl skicu skandinávské krajiny, připojil zprávu o tom, že je dnes slunečné počasí a poděkování za to, že zde ta chata je.
Miluji tuto literaturu věků! Říká mi, že svět je krásný a že jsem na správném místě.
Report z vandru: Kungsleden - VI
sobota 29. červenec, 2017
Jedním z důvodů, proč jsem si vybrala právě Kungsleden, je, že jsem chtěla vidět jednu z posledních evropských divočin. Část cesty mezi Kvikkjokkem a Ammarnäsem je dlouhá zhruba 130 km, a kromě dvou osad se silnicí, které divočinu dělí vedví, není na celé délce úseku kromě stezky samotné téměř nic, co by připomínalo odkaz lidí. Žádné domy, zpevněné cesty, elektrická vedení, obdělávaná půda, šlechtěná krajina. Prostě nic.
A právě tohle jsem chtěla zažít. Svět před člověkem. Krajinu mokřad, bažin, houštin, neprostupných lesů, doširoka rozlitých jezer. Svět, který vypadá stejně, jako před miliónem let.
Tato část Kungsledenu je nejopuštěnější. Jen málo trekařů si troufne vstoupit do nekonečných bažin, kde se cesta ztrácí a zase objevuje jako tah vypsaného pera, kde jediným společníkem člověku jsou oblaka komárů.
Jak mi prozradil poslední převozník lodí, dva dny cesty přede mnou jsou dva lidé a den cesty za mnou je jeden člověk. To dělá rádius zhruba 60 km velké zóny, ve které jsem úplně sama. Nikdy v životě jsem kolem sebe neměla tolik prostoru! Kdybych stála na počátku své cesty, tento status bych zvala hlubokou osamělostí a opuštěností, která na člověka doléhá tíživým pocitem tísně. Avšak nyní, po třech stech kilometrech chůze, už vše vnímám jinak a zvu to svobodou. Největší a nejohromnější svobodou, jakou jsem kdy zažila!
FOTO: Dnes kempím tady. Na úbočí stezky vedené po nekonečné náhorní plošině, na hrubém nízkém mechu. Není nic svobodnějšího, než si prostě lehnout na zem.
Dobrou noc všem!
A právě tohle jsem chtěla zažít. Svět před člověkem. Krajinu mokřad, bažin, houštin, neprostupných lesů, doširoka rozlitých jezer. Svět, který vypadá stejně, jako před miliónem let.
Tato část Kungsledenu je nejopuštěnější. Jen málo trekařů si troufne vstoupit do nekonečných bažin, kde se cesta ztrácí a zase objevuje jako tah vypsaného pera, kde jediným společníkem člověku jsou oblaka komárů.
Jak mi prozradil poslední převozník lodí, dva dny cesty přede mnou jsou dva lidé a den cesty za mnou je jeden člověk. To dělá rádius zhruba 60 km velké zóny, ve které jsem úplně sama. Nikdy v životě jsem kolem sebe neměla tolik prostoru! Kdybych stála na počátku své cesty, tento status bych zvala hlubokou osamělostí a opuštěností, která na člověka doléhá tíživým pocitem tísně. Avšak nyní, po třech stech kilometrech chůze, už vše vnímám jinak a zvu to svobodou. Největší a nejohromnější svobodou, jakou jsem kdy zažila!
FOTO: Dnes kempím tady. Na úbočí stezky vedené po nekonečné náhorní plošině, na hrubém nízkém mechu. Není nic svobodnějšího, než si prostě lehnout na zem.
Dobrou noc všem!
Report z vandru: Kungsleden - V
čtvrtek 27. červenec, 2017
Zvládla jsem to! Největší zkouška na Kungsledenu je úspěšně za mnou. Přepádlovala jsem se loďkou na druhý břeh jezera! :-)
Mým velkým štěstím bylo, že jezero bylo nejužší ze všech - bylo nutné překonat vzdálenost pouze 500 metrů. Avšak mojí velkou smůlou bylo, že jsem je musela pádlovat rovnou 3x!
Systém samoobslužných loděk je ve Švédsku takový:
Lodě jsou celkem tři. Na každěm břehu musí být alespoň jedna.
Když přijdete ke břehu a jsou u něj dvě lodě, tak prostě nasednete a jedete.
Když přijdete a loď je jen jedna, musíte přejet na druhou stranu, tam vzít druhou loď do vleku, převézt ji zpět a poté se znovu přeplavit. Jedete tedy celkem třikrát.
A já přišla ke břehu a loď byla pouze jedna...
Nebyl to pro mě zrovna lehký úkol. Nejsou to žádné vory, ale pořádné kovové lodě, na kterých se sveze osm lidí. Nejtěžší pro mě bylo vůbec dostat loď na vodu a poté ji opět vyzdvihnout na lyže do stojanu. Pro padesátikilovou holku je to skoro nadlidský výkon.
Dál jsem se musela poprat se samotným veslováním, jelikož jsem to nikdy v životě nedělala. V jezeře byl proud, protáčel mi loď a stahoval mě k vodopádu, bylo nutné veslovat rychleji. Nesnadná byla také druhá cesta s přivázanou lodí ve vleku. Dvojnásobek váhy byl při plavbě znát.
Nakonec se mi to ale podařilo a já po třetí plavbě stanula na pevné zemi. Dala jsem to! Jdu do Jäkkviku! :-)
Občas jsou chvíle, kdy lituji, že tu nemám žádného parťáka. A pak, když už je po všem a já se z toho vyhrabu vlastními silami, si říkám: je dobře, že jsem na to byla sama. Teď totiž vím, že se z toho příště nepodělám. ;-)
A na závěr malá hádanka:
Máte kozu, zelí a vlka, a musíte je převézt loďkou na druhý břeh řeky. Do lodě se ale vejde jen jedna věc. Jak to uděláte, abyste všechny převezli na druhý břeh a nikdo nikoho nesežral? :-)
FOTO: Vlevo - na břehu na mě čeká jedna loďka;
vpravo nahoře - 1. plavba;
vpravo dole - 2. plavba, loď ve vleku;
uprostřed - 3. plavba, za mnou břeh s přivezenou lodí.
Ahooooooooj!
Mým velkým štěstím bylo, že jezero bylo nejužší ze všech - bylo nutné překonat vzdálenost pouze 500 metrů. Avšak mojí velkou smůlou bylo, že jsem je musela pádlovat rovnou 3x!
Systém samoobslužných loděk je ve Švédsku takový:
Lodě jsou celkem tři. Na každěm břehu musí být alespoň jedna.
Když přijdete ke břehu a jsou u něj dvě lodě, tak prostě nasednete a jedete.
Když přijdete a loď je jen jedna, musíte přejet na druhou stranu, tam vzít druhou loď do vleku, převézt ji zpět a poté se znovu přeplavit. Jedete tedy celkem třikrát.
A já přišla ke břehu a loď byla pouze jedna...
Nebyl to pro mě zrovna lehký úkol. Nejsou to žádné vory, ale pořádné kovové lodě, na kterých se sveze osm lidí. Nejtěžší pro mě bylo vůbec dostat loď na vodu a poté ji opět vyzdvihnout na lyže do stojanu. Pro padesátikilovou holku je to skoro nadlidský výkon.
Dál jsem se musela poprat se samotným veslováním, jelikož jsem to nikdy v životě nedělala. V jezeře byl proud, protáčel mi loď a stahoval mě k vodopádu, bylo nutné veslovat rychleji. Nesnadná byla také druhá cesta s přivázanou lodí ve vleku. Dvojnásobek váhy byl při plavbě znát.
Nakonec se mi to ale podařilo a já po třetí plavbě stanula na pevné zemi. Dala jsem to! Jdu do Jäkkviku! :-)
Občas jsou chvíle, kdy lituji, že tu nemám žádného parťáka. A pak, když už je po všem a já se z toho vyhrabu vlastními silami, si říkám: je dobře, že jsem na to byla sama. Teď totiž vím, že se z toho příště nepodělám. ;-)
A na závěr malá hádanka:
Máte kozu, zelí a vlka, a musíte je převézt loďkou na druhý břeh řeky. Do lodě se ale vejde jen jedna věc. Jak to uděláte, abyste všechny převezli na druhý břeh a nikdo nikoho nesežral? :-)
FOTO: Vlevo - na břehu na mě čeká jedna loďka;
vpravo nahoře - 1. plavba;
vpravo dole - 2. plavba, loď ve vleku;
uprostřed - 3. plavba, za mnou břeh s přivezenou lodí.
Ahooooooooj!
Report z vandru: Kungsleden - IV
úterý 25. červenec, 2017
Kungsleden je velmi specifický trek, neboť kromě zdolávání hor dlouhou a namáhavou chůzí je na cestě také celkem osm jezer, která je nutno překonat lodí. Švédská jezera jsou velmi táhlá, některá dosahují délky více než 100 km (obejít se tedy nedají), na Královské stezce se však přejíždí příčně, což činí vzdálenost zhruba od 5 do 15 km od jednoho břehu ke druhému.
Poutník má dvě možnosti, jak se s tím vypořádat. Buď vzdálenost upádluje vlastními silami na loďce, nebo si zaplatí převoz motorovým člunem.
Přiznávám dobrovolně, že jsem v tomto ohledu trochu srab. Oč jistější jsem si v daleké chůzi po horách, o to více ztrácím na jistotě na vodě. Nikdy jsem nebyla nadšeným vodákem, vody se bojím a chybí mi na ní zkušenosti. Představa, že mám sama pádlovat deset kiláků přes arktické jezero, je pro mě poněkud frustrující, převozy tedy řeším placením motorových člunů. To si naopak velmi užívám, neboť plavba na širokém jezeře v obklopení skandinávské scenérie je doslova úchvatná!
Čeká mě však jedno jezero, které budu muset přepádlovat sama v erární loďce. Je v nejodlehlejší a nejopuštěnější části Kungsledenu a možná i celého Švédska, kde převozy nejezdí.
Držte mi pěsti, tohle bude na Kungsledenu má největší zkouška!
FOTO: Pan převozník Björn (v překladu Medvěd :-)) mě převáží motorovým člunem přes jezero Sakkat u Kvikkjokku. Parádní projížďka, miluji transporty lodí! :-)
Všem hezké dny!
Poutník má dvě možnosti, jak se s tím vypořádat. Buď vzdálenost upádluje vlastními silami na loďce, nebo si zaplatí převoz motorovým člunem.
Přiznávám dobrovolně, že jsem v tomto ohledu trochu srab. Oč jistější jsem si v daleké chůzi po horách, o to více ztrácím na jistotě na vodě. Nikdy jsem nebyla nadšeným vodákem, vody se bojím a chybí mi na ní zkušenosti. Představa, že mám sama pádlovat deset kiláků přes arktické jezero, je pro mě poněkud frustrující, převozy tedy řeším placením motorových člunů. To si naopak velmi užívám, neboť plavba na širokém jezeře v obklopení skandinávské scenérie je doslova úchvatná!
Čeká mě však jedno jezero, které budu muset přepádlovat sama v erární loďce. Je v nejodlehlejší a nejopuštěnější části Kungsledenu a možná i celého Švédska, kde převozy nejezdí.
Držte mi pěsti, tohle bude na Kungsledenu má největší zkouška!
FOTO: Pan převozník Björn (v překladu Medvěd :-)) mě převáží motorovým člunem přes jezero Sakkat u Kvikkjokku. Parádní projížďka, miluji transporty lodí! :-)
Všem hezké dny!
Report z vandru: Kungsleden - III
pondělí 24. červenec, 2017
Pomalým krokem chodce jsem se posunula dál k jihu, kde se přede mnou rozprostřela úplně jiná zem, než dosud. Už to nejsou ledové kry a peřiny sněhu, co pokrývá zem, ale tráva, řídká a nesmělá, ale zelená a kvetoucí. Z neživotných polárních krajin, které nejsou ničím jiným, než sněhem a kamením, jsem se dostala zpět na hranici života.
Také přestalo pršet, díky čemuž se mění celková nálada krajiny. Skandinávie v člověku vyvolává velkou bouři emocí, rozdílných i protichůdných. To, co jsem dříve shledávala depresivním, je nyní melancholické, nekonečné se změnilo v rozlehlé, co bylo pusté a mrtvé je nyní odlehlé a vzdálené.
FOTO: Blížím se k osadě Aktse u jezera Laitaure. Napravo ční ostrý zub hory Skierffe, ohromného masivu, který vypadá úplně jinak, než všechny ostatní skandinávské hory.
Jdu dál. Těším se na plavbu lodí. :-)
Také přestalo pršet, díky čemuž se mění celková nálada krajiny. Skandinávie v člověku vyvolává velkou bouři emocí, rozdílných i protichůdných. To, co jsem dříve shledávala depresivním, je nyní melancholické, nekonečné se změnilo v rozlehlé, co bylo pusté a mrtvé je nyní odlehlé a vzdálené.
FOTO: Blížím se k osadě Aktse u jezera Laitaure. Napravo ční ostrý zub hory Skierffe, ohromného masivu, který vypadá úplně jinak, než všechny ostatní skandinávské hory.
Jdu dál. Těším se na plavbu lodí. :-)