Volají z nakladatelství úterý 23. leden, 2024 / 4 komentáře

multitasking à la matka

Telefon zasunu pod mikrovlnku, tam na něj dítě nedosáhne. Posledně mi ho Šmufajs polil rajskou, ale tentokrát budu prozíravá, dnes žádné katastrofy ani apokalypsy. Dnes je třeba bystrosti a ostražité soustředěnosti.

Zvoní telefon. To jsou oni.

Volají mi z nakladatelství. Mají zájem o moji knížku. Mám to nahlas. Člověk na druhém konci hovoru mluví v číslech, defilé procent a cifer pochoduje na zvukovém pozadí. Dávám dítěti do ruky vidličku. Budeme tu spolu vařit, Šmufíku, uděláme smaženky. Takhle vezmi chlebík a ponoř ho do vajíčka.

Nakladatel mi odpovídá na otázky, které jsem mu poslala v mailu. Licence, podíly z prodeje, hypotetické bankovky létají vzduchem. Otáčíme chleby, hladce, obrace. V éteru se rozprostírá iluzorní svět úspěchu, kariéra stoupá, vzdušné zámky sahají až do nebe. Jsem zámožná spisovatelka, jsem hvězda, jsem celebrita, jsem movitá i nemovitá, mám tolik peněz, že si možná koupím i nové kolo, Plesk!!, jsem prostě totálně v balíku, chleba kydnul do talíře, vajíčko vyplesklo na mobil.

Uaaaaarrgh!! Bordel všude.

“Jste tam?” ozývá se z telefonu, když utírám plínkou mikrofon. Šmufík piští.

“E.. ano, pardon, drobná nehoda…” Víš co, povídám dítěti, tady máš misku s hráškem a kukuřicí, sedni si a papej. “Kdyže jste říkal ten termín vydání?”

“Na jaře, kolem dubna.”

“Eh… Už?” V hlavě mě napadne - a zítra byste to nechtěli - ale neřeknu to, jen: “Není to trochu… chci říct… to se stihne?”

“Ale ne, totiž, na jaře 2025.”

“Ach tak.” Uf. Už jsem viděla doma ten armagedon. Nakladatel mi rozkládá, jak bude probíhat uvedení knížky na trh, podrobnosti vydání, a do toho mě napadne - ten Šmufík už je hezkou chvíli nějak potichu, jen se ohlédnu co dělá -

Hah!! Co to je??

Na stolečku je zelená kupka hráškových šlupek. Šmufajs vyzobal z misky hrášek jak Popelka, odborně vykuchal každou kuličku a vnitřnosti snědl. Jak to dokázal? Jak?? Koukám na něj zpola jak na génia a zpola jak na pako, oněmělá úžasem a zděšením.

“Slyšíme se?”

“Ano, jistě… Ehm, s tím jarem, totiž…” Snažím se mluvit aspoň trochu souvisle, ale všechno se mi matlá, obálka knížky, autorská práva, podíly, licence, vajíčko, šlupky, omeleta. Víš co, Šmufíku, běž si hrát, maminka se chvíli potřebuje soustředit. Dítě odkvačí a chvíli je klid. V krátkém osamělém okamžení mi nakladatel vyloží celou moji zářnou budoucnost na trhu knižním. Řeč je již o návrhu smlouvy, o tvorbě propagačních materiálů, o tvorbě videí, konečně jsem trochu při věci, už se mi zdá, že tomu začínám rozumět, když najednou alarm.

“Mááámíííí!”

Uah! Co zas! Poplach!

“Utííí pedkuu!”

Vůni smažení prořízne tenká stužka závanu čerstvého hovínka. Šmufík stojí vzorně ohnutý, připravený k utření prdky.

Telefon beru zpátky do ruky po pěti minutách. Nejdřív si musím vzpomenout s kým že to vlastně mluvím. A jo, nakladatel. Rychlý pohled na displej. Nezavěsil.

“Víte co… S tím jarem 2025 vůbec nepospíchejte,” povídám. “Ono se vůbec nic nestane, když to vydáte třeba 2026 nebo 2027… a nebo klidně 2038… a nebo víte co, nejlepší bude, když to vydáte in memoriam.”