Ze včerejší procházky pondělí 22. duben, 2024 / 0 komentářů
návštěva báru s juniorem
Hospoda čtvrté cenové, po stolech vycintaná piva a utopenci, na zdi velká televize a v ní fotbalový zápas, vzduch poněkud zhuštělý. Vcházím dovnitř s dvouletým synem a dětským odrážedlem v ruce, hospodský jakoby nenápadně sebere ze stolu popelník a štamgasti překvapeně přesunou zrak od fotbalu na nás. Tahle hospoda dost možná vidí malé dítě prvně ve své existenci. Slušně pozdravíme. Přijde muž z obsluhy a polohlasně nás upozorní, že tenhle podnik není zrovna vhodný pro matky s dětmi, ale já se jen usměju a oslovím ho pane hostinský a tím je to urovnáno.
Objednám limonádu, párky s hořčicí a nakládaný hermelín. “Ty párky asi spíš s kečupem, ne?” zeptá se hostinský a koukne na dítě. “Nene, s hořčicí,” povídám. A on - “To vám bude jíst?” Trochu znejistím, přece jen si můj syn potrpí na rozmary, a tak radši řeknu: “No tak teda s plnotučnou.” A Radovan mezitím vyskočí na lavici jako by tu byl denním hostem a zakecá se se štamgasty, ti mu vysvětlí, jakým panáčkům má fandit a učí ho křičet ‘gól’, ale to on umí, jelikož doma kouká na fotbal s tátou.
Ostatně větou ‘tenhle podnik není vhodný pro matky s dětmi’ mě svého času vítali prakticky všude, kam jsem vkročila. Už je mi ten pozdrav tak všední, že mi zní skoro jako ‘dobrý den’. Když byl Radovan ještě miminko, brala jsem ho denně na dlouhé procházky v zimě, jako je ta dnešní. Venku chumelilo a on měl hlad, a to pak každá hospoda byla dost dobrá, i ta nejzaplivanější putyka. A tak jsme spolu začali obrážet hospody a stal se z toho takový náš koníček. Vykojila jsem všechny plzeňský pajzly včetně báru U chřestýše, a můžu říct, že jsem ještě nenarazila na hospodu, která by nebyla vhodná pro matku s dítětem.
Jsem abstinent a nekuřák, ale hospody miluju. A obzvlášť ty čtyřky. Mám ráda jejich hrubý kalibr a upřímnou špinavost. Jsou si autentické ve své lacinosti, která však neuráží jejich hrdou kulturu. Vytáhnu dětskou komixovou knížku a čtu pohádku, Radovan žužlá vídeňské párky, poslouchá a občas koukne na fotbal. A když mi pak slupne feferonku z nakládaného hermelínu, a když se u svých párků trochu ofrňuje nad hořčicí (protože není kremžská), vrátí hostinský jakoby nenápadně na stůl popelník a štamgastům se vrátí do fotbalových komentářů sprostá slova, a život jde zase dál podle svých zvyků.
Ale to už se balíme k odchodu a Radovan je maskotem celé hospody, miláčkem pléna, a než se za námi zavřou dveře, ozve se nám v zádech: “Přijďte zas!”
Jak říkám. Neznám hospodu, která by nebyla vhodná pro matku s dítětem.