Na krev čtvrtek 16. leden, 2025 / 1 komentář

* pár příběhů zdánlivě nesouvislých *

Mám stále v šatníku několik svých dívčích sukní, krejčovsky zúžených ke svému někdejšímu pasu, kdysi tak úzkému, že pro něj žádná konfekce nebyla padnoucí. Už je neobleču. Kvůli jednomu dvěma centimetrům navíc - no dobrá, snad třem nebo čtyřem - se v nich už nenadechnu. Beru je všechny a ukládám je do vrchní skříně mezi nenošené věci, s poněkud nostalgickou obřadností, s jakou se ukládají do alb staré fotografie, neboť jsou artefaktem mého navždy minulého dívčího věku. Snad by bylo rozumnější je vyhodit, neboť mi jen zabírají místo, ale tak nějak stále doufám, že ještě přijde jejich chvíle, i když vím že ne, ale snad, třebas, budu jednou štíhlá jako kdysi, a mé staré oblečení mi zase padne, kdo ví.

*

Dlouhý prostoj, nuda a spousta času.

Krátíme si s kolegou dlouhou chvíli jak nejlépe umíme, tedy zbytečnými řečmi. Žvaníme o blbostech, kolega rozvíjí jakési okultistické téma, srandičky srandičky, asi něco o upírech nebo co, prostě kecy.

Z hovoru vzejde moje víceméně zbytečná otázka, na niž mi kolega prozradí svoji krevní skupinu. Já jemu pak prozradím tu svoji, načež on mi řekne:

“Ty jo, ta je nějaká vzácná, ne?”

Pokrčím rameny, o krevních skupinách nevím vůbec nic, přesto povídám: “Noo, to asi nee, ta bude beztak úplně obyčejná,” protože si neumím představit, že by na mně mohlo být něco vzácného.

Ale ta jeho věta mi uvázne v hlavě a já si ji odnesu domů.

*

Vzpomínka dávno zašlá, řekla bych zapomenutá, kdyby mi tak náhle nevyvstala z mysli.

Nemocniční pokoj, noc, já slabá bolestí, vnímající jen napůl. Nejsem v kritickém stavu, ale je mi zle, strašně zle. Kdesi v prostoru za mojí hlavou zní dva hlasy, doktor a sestra, řeší kdy mě pošlou na operaci. Z hovoru pochopím, že až ráno, “až pro mě budou mít krev”.

Jakže?! Oni pro mě ani nemají krev? rozčílím se tak málo, tak nemohoucně, že ani nejsem schopna si stěžovat nahlas. Až do rána se pak svíjím v bolestech při čekání na operaci. Ta se nakonec obejde bez transfúze, což zapříčiní, že tuto drobnou epizodu vyhodnotím jako nedůležitou a na několik let ji zapomenu.

*

Vzpomenu si na ni až nyní, po našem praštěném upířím hovoru s kolegou.

Vytáhnu staré papíry z nemocnice a vyčtu z nich svoji krevní skupinu, jestli jsem se nespletla. Pak hledám na internetu něco o krevních skupinách a k mému podivení zjišťuji, že kolega měl pravdu. Moje skupina je opravdu poněkud raritní. Propracuji se až ke zjištění, že je nedostatková téměř na každé transfúzní stanici.

Proč jsem nikdy nedarovala krev? zpytuji se najednou. I kdybych měla nějakou úplně běžnou skupinu, mohla jsem přece někomu pomoct. Každý dárce je někomu prospěšný, každá krev je vzácná.

Jenže já nesnáším jehly a tu bolest z odběru krve. Fuj, jen na to pomyslím, je mi z toho úplně blbě. Omdlívám z toho. Bleju.

Ale když se to tak vezme, když jsem přežila porod, přežiju už úplně všechno, ne?

A pak je tu ta věc, že jsem darovat krev vlastně nikdy nemohla. Nesplňovala jsem limit tělesné váhy dárce.

Trochu se nad tím přišklíbnu. Hah. To už teď rozhodně splňuji. Pro jistotu vytáhnu váhu - a jo. Díky jednomu dvěma kilům navíc - no dobrá, spíš třem nebo čtyřem - bych už teď dárkyní být mohla.

Tak co s tím?

Není to impuls? Není to znamení? Pokyn? Není to: Lazare, vstaň! - ?

*

Sestřička má milé oči, hezky se usmívá. “Vy jste nervózní!” prokoukne mě hned.

“No jo, dyť… já jdu dneska poprvé... Víte jak nesnáším jehly?? Já určitě omdlím!”

Sestřička se mi směje. “Když to vydržíte, nakreslím vám obrázek za statečnost,” slíbí mi.

“Hned jsem motivovanější!” žertuji s ní a říkám si, tahle sestřička je fajn, ta je moje krevní skupina, tu chci i příště. A uvědomím si, jak samozřejmě jsem přijala, že půjdu i příště.

A bolí to hnusně, já fakt nesnáším jehly, osm minut trvá celé nekonečno. Držím se jak můžu, už blábolím nějaké nesmysly, ale než stačím přiomdlít, sestra hlásí plný odběr. Uf! Dala jsem to. Mám modré prsty a nemůžu vstát, krve by se ve mně nedořezal.

“První odběr je nejhorší,” uklidňuje mě usměvavá sestra a předává mi obří svačinu a obrázek sluníčka s vyznamenáním ‘za statečnost’, který právě dokreslila.

“Vás chci i příště,” povídám jí, “jak se jmenujete?” A ukáže mi visačku se jménem, má příjmení podle jedné léčivé byliny, to si budu pamatovat.

Tak jsem byla prvně darovat krev.

*

Z horní skříně vytáhnu několikero úhledně složených dívčích sukní a odkládám je k věšáku v chodbě. Až půjdu se synem na procházku, vezmu je s sebou a hodím je do potexu. Rozhodla jsem se, že už mi nikdy nebudou. Ty tři čtyři - no dobře, spíš pět nebo šest - kilo navíc si nechám. Tak hubená už být nechci. Teď chci být dárcem krve.

Dostala jsem obrázek za statečnost