Desperáti v Srbských Karpatech - díl IX.
Úterý 4. SRPEN, 2020
Léto je parné a zem je tu vyprahlá už od konce jara. Vody se člověk v přírodě nedohledá. Tam, kde na jaře tečou lesní stružky, dokonce i tam, kde zuřící voda prorazila za staletí skály, není v letním období ani bahno. Bývaly tu studny, ale ty jsou dávno zpustlé od dob, kdy z tohoto kraje lidé odešli. Tyhle Karpaty jsou dočista jiné, než jaké jsme dosud znali.
Jdeme starou polňačkou, pod nohama nám šustí seschlá tráva. Kdysi dávno po této cestě jezdily koňské povozy, vyrašený plevel denně zdupávaly krávy táhnoucí na pastvu. Dnes je cesta zarostlá pýrem a hložím.
"Podle navigace vede tahle odbočka k nějakému stavení," hlásím, "můžeme se tam zeptat na vodu."
Joe není příliš nadšen ze zacházky. Nejednou nám GPS zobrazovala sídlo a na místě byl pak jen zchátralý rozpadlý statek. Vodu už ale potřebujeme.
Blížíme se ke stavení a hned se rozštěkají psi. Ouvej! Máme zpanikařit a utéct nebo ne? Psa tu mají úplně u každého domu, to bychom se vody nedoprosili nikde. Blížíme se k domku. Pes je naštěstí takový přestárlý moula, možná už ani nemá zuby.
"Halóó! Je tu někdo?" křičím přes dvůr. Slepice kvokají a koza mektá, ale pán domu nikde.
"Halóóó..."
Dlouho se dovoláváme a už chceme odejít, když se z branky zahrádky vyšourá stařeček. Sotva se vleče. Je zjevně překvapen, že k němu vůbec někdo zabloudil.
"Ehm... Molimo vas... imate li vode?" zkoušíme naučenou frázi ze srbského slovníku staženého v telefonu.
Dědoušek kýve. "Da, da." Jeho dalšímu sdělení nerozumíme, dědoušek má už jen tolik zubů, co jeho pes. Rozumíme však gestům. Otevírá branku a vybízí nás dovnitř. Vede nás přes dvorek ke studni, abychom si natočili vodu. Na kamenném soklu studny leží drobné nádobí, hrnce a orezlá plechová vědra. Je znát, že velká část aktivit související v domácnosti s vodou se odehrává právě u studny na dvorku.
"Želite li kafu?" ptá se dědoušek. Kafu? Nu proč ne! Tohle je vůbec první naše setkání s někým místním, společná káva bude jistě milá. Da, da, želime.
Dědoušek chystá kávu na zahradních kamnech, ruce se mu třesou. Teprve teď si všímám, že má parkinsona. Rychle mu přispěchávám na pomoc, ale on mě nenechá. Jsem přeci host! To by tak hrálo, aby se host obsluhoval sám. Sedáme si ke stolu s vyšisovaným voskovaným ubrusem, který už roky nikdo neutřel, a dáváme se s dědouškem do řeči.
Není samosebou, že jsme narazili na obydlený dům. Východní Srbsko se vylidňuje přímo raketovou rychlostí. Mladí utíkají do měst, nikdo tu nechce žít. Chodíme pustým krajem a míjíme trním pohlcené domy, statky i celé obce. Někdy vídáme i nedokončené novostavby opuštěné teprve nedávno, z jejichž střech již rostou výmladky náletových stromků. Obyvatelům venkova tu bývá zpravidla 70 let a více. Když zemřou, zemře s nimi i jejich dům. Za dvacet let po nich nezůstane ani ta cesta, kterou pak my, náhodní chodci, marně hledáme pod nohama.
“Žiju tady sám, všichni už odešli.” říká nám dědoušek. “Narodil jsem se tady, prožil jsem tu celý život. A tady taky umřu.” Má syna v Bělehradě. Taky šel za perspektivou. Kde je paní domu se dědouška radši neptáme. Nejspíš už žádná není.
“Já vám umyju aspoň nádobí,” nabízím se. Dědoušek naznačuje, abych to rozhodně nedělala, ale já vím, že mě nezastaví. Myju u studny talířky, utírám voskovaný ubrus, na který dědoušek třesoucí se rukou vylil trochu kávy. Dvorek je zaskládaný hromadou starého harampádí. Vrak staré pračky, rychlovarná konvice s ulomeným deklem, rozklížená komoda přehozená háčkovaným prostíráním, zavařovací sklenice, k nimž nepasuje žádné víčko a víčka, k nimž nelze přiřadit sklenici, sáčky, krabice, gumičky, zátky, provázky. Rozbité talíře, které jednou někdo slepí a polámané věci, které jednou někdo opraví. Je znát, že dědoušek už na údržbu domu nestačí. A proč by jej vlastně ještě udržoval, když není pro koho. Sám ví, jak jednou jeho dům dopadne.
Chtěli bychom pro něj něco udělat. Ale co? Naštípat dříví? Nakrmit slepice? Nic nechce. Balíme láhve s vodou do krosen a loučíme se.
Ale možná jsme pro něj přeci jen něco udělali. Přišli k němu hosté. Někdo ho navštívil, promluvil s ním, poseděl s ním u kávy. Alespoň půl hodiny někoho upřímně zajímalo, jak žije, co ho trápí. A i když s námi byla těžká domluva, řekli jsme si toho dost. Že v srbských Karpatech málo prší a že život je tu těžký. Že v Plzni je dobré pivo a v Srbsku dobří lidé. Že všichni mladí odsud odešli do Bělehradu. Že svět už není co býval.
Kdo ví, možná jsme byli jedněmi z posledních lidí, kteří s dědouškem mluvili.
***
Foto: opuštěné domy a pustnoucí cesty patří k typickému obrazu východního Srbska
Jdeme starou polňačkou, pod nohama nám šustí seschlá tráva. Kdysi dávno po této cestě jezdily koňské povozy, vyrašený plevel denně zdupávaly krávy táhnoucí na pastvu. Dnes je cesta zarostlá pýrem a hložím.
"Podle navigace vede tahle odbočka k nějakému stavení," hlásím, "můžeme se tam zeptat na vodu."
Joe není příliš nadšen ze zacházky. Nejednou nám GPS zobrazovala sídlo a na místě byl pak jen zchátralý rozpadlý statek. Vodu už ale potřebujeme.
Blížíme se ke stavení a hned se rozštěkají psi. Ouvej! Máme zpanikařit a utéct nebo ne? Psa tu mají úplně u každého domu, to bychom se vody nedoprosili nikde. Blížíme se k domku. Pes je naštěstí takový přestárlý moula, možná už ani nemá zuby.
"Halóó! Je tu někdo?" křičím přes dvůr. Slepice kvokají a koza mektá, ale pán domu nikde.
"Halóóó..."
Dlouho se dovoláváme a už chceme odejít, když se z branky zahrádky vyšourá stařeček. Sotva se vleče. Je zjevně překvapen, že k němu vůbec někdo zabloudil.
"Ehm... Molimo vas... imate li vode?" zkoušíme naučenou frázi ze srbského slovníku staženého v telefonu.
Dědoušek kýve. "Da, da." Jeho dalšímu sdělení nerozumíme, dědoušek má už jen tolik zubů, co jeho pes. Rozumíme však gestům. Otevírá branku a vybízí nás dovnitř. Vede nás přes dvorek ke studni, abychom si natočili vodu. Na kamenném soklu studny leží drobné nádobí, hrnce a orezlá plechová vědra. Je znát, že velká část aktivit související v domácnosti s vodou se odehrává právě u studny na dvorku.
"Želite li kafu?" ptá se dědoušek. Kafu? Nu proč ne! Tohle je vůbec první naše setkání s někým místním, společná káva bude jistě milá. Da, da, želime.
Dědoušek chystá kávu na zahradních kamnech, ruce se mu třesou. Teprve teď si všímám, že má parkinsona. Rychle mu přispěchávám na pomoc, ale on mě nenechá. Jsem přeci host! To by tak hrálo, aby se host obsluhoval sám. Sedáme si ke stolu s vyšisovaným voskovaným ubrusem, který už roky nikdo neutřel, a dáváme se s dědouškem do řeči.
Není samosebou, že jsme narazili na obydlený dům. Východní Srbsko se vylidňuje přímo raketovou rychlostí. Mladí utíkají do měst, nikdo tu nechce žít. Chodíme pustým krajem a míjíme trním pohlcené domy, statky i celé obce. Někdy vídáme i nedokončené novostavby opuštěné teprve nedávno, z jejichž střech již rostou výmladky náletových stromků. Obyvatelům venkova tu bývá zpravidla 70 let a více. Když zemřou, zemře s nimi i jejich dům. Za dvacet let po nich nezůstane ani ta cesta, kterou pak my, náhodní chodci, marně hledáme pod nohama.
“Žiju tady sám, všichni už odešli.” říká nám dědoušek. “Narodil jsem se tady, prožil jsem tu celý život. A tady taky umřu.” Má syna v Bělehradě. Taky šel za perspektivou. Kde je paní domu se dědouška radši neptáme. Nejspíš už žádná není.
“Já vám umyju aspoň nádobí,” nabízím se. Dědoušek naznačuje, abych to rozhodně nedělala, ale já vím, že mě nezastaví. Myju u studny talířky, utírám voskovaný ubrus, na který dědoušek třesoucí se rukou vylil trochu kávy. Dvorek je zaskládaný hromadou starého harampádí. Vrak staré pračky, rychlovarná konvice s ulomeným deklem, rozklížená komoda přehozená háčkovaným prostíráním, zavařovací sklenice, k nimž nepasuje žádné víčko a víčka, k nimž nelze přiřadit sklenici, sáčky, krabice, gumičky, zátky, provázky. Rozbité talíře, které jednou někdo slepí a polámané věci, které jednou někdo opraví. Je znát, že dědoušek už na údržbu domu nestačí. A proč by jej vlastně ještě udržoval, když není pro koho. Sám ví, jak jednou jeho dům dopadne.
Chtěli bychom pro něj něco udělat. Ale co? Naštípat dříví? Nakrmit slepice? Nic nechce. Balíme láhve s vodou do krosen a loučíme se.
Ale možná jsme pro něj přeci jen něco udělali. Přišli k němu hosté. Někdo ho navštívil, promluvil s ním, poseděl s ním u kávy. Alespoň půl hodiny někoho upřímně zajímalo, jak žije, co ho trápí. A i když s námi byla těžká domluva, řekli jsme si toho dost. Že v srbských Karpatech málo prší a že život je tu těžký. Že v Plzni je dobré pivo a v Srbsku dobří lidé. Že všichni mladí odsud odešli do Bělehradu. Že svět už není co býval.
Kdo ví, možná jsme byli jedněmi z posledních lidí, kteří s dědouškem mluvili.
***
Foto: opuštěné domy a pustnoucí cesty patří k typickému obrazu východního Srbska
Desperáti v Srbských Karpatech - díl VIII.
Pondělí 3. SRPEN, 2020
"Ukaž mi tu nohu," říkám Joemu, kterého před malou chvílí pokousal pes.
"Nic to není. Kašli na to." bagatelizuje drsňák Joe a jde dál, ale já se nenechávám odbýt.
"Ne, že není. Ukaž!"
Joe neochotně vykasává nohavici ke kolenu.
"UÁÁÁ! Ježíšmarjá, to je strašný!!!" děsím se. Na Joeho lýtku se červenají čtyři krvavé hryzance od špičáků prašivého čokla.
Joe se překvapeně dívá na svou nohu. "Hm... Je to trochu větší, než jsem si myslel..." Obrací nohavici a zkoumá ji ze všech stran. "Neprokousnul mi kalhoty. Fakt, není na nich žádná díra."
"Musíš s tím do nemocnice, a hned!"
"Nejdu do nemocnice. Ani mě to nebolí."
"Co když budeš mít vzteklinu??"
"Když mi neprokousl nohavici, tak je šance, že se mi dovnitř nedostaly žádné sliny. Kašli na to. Můžu s tím chodit, tak to neřeš a pojď dál."
To je celý Joe. Může být zbitý jak válečný veterán a bude všem tvrdit, že mu nic není. Ale běda, kdyby dostal rýmu. To by umřel.
"Nemáš přeci jen nějaké náplasti? Obinadlo? Nebo dezinfekci?" ptá se mě. "Teče mi krev po noze..."
"Nemám..." podívám se na něj s obrovskou lítostí. "V Bělehradě už jsme žádné nekupovali."
V minulém životě jsme měli polní lékárničku, ale teď... Do háje, teď bychom ji potřebovali!
Joe schovává své krvavé souhvězdí Velkého vozu zpět pod nohavici. "Hele, nic to není. Prostě půjdem dál a uvidíme, jo? Zabalit to můžeme vždycky."
Jak se rozpozná moment ´zabalit to můžeme vždycky´ od momentu ´zabalit jsme to měli už dávno´?
Ale pravda, jsou tu jisté polehčující okolnosti. Byl to domácí pes. Navíc takový pologaučový raťafák. Neprokousnul kalhoty. Joeho rána nesvědí, nebrní, nebolí. Snad tedy opravdu není třeba panikařit. O čem jsme se to předtím bavili? Už vím. O Decebalovi a dáckých válkách. O Djerdapu, o Dunaji a o Karpatech.
Později mi to šrotuje v hlavě. Vzteklina. Co je to vůbec za nemoc? Připojuji se na rumunskou datovou síť, googlím jak jatá, zavařuje se mi mozek i telefon. Nevyléčitelná nemoc. V případě propuknutí smrtnost téměř sto procent. Umírání ve strašných bolestech. Inkubační doba pět dní až celé roky. Cože?!? UÁÁÁÁ!!! Kam se na tohle hrabe koronavirus! A protože mi Joe už dal pusu... umřeme oba! Panika, stres! Volejte kněze!!
Ruce se mi třesou, srdce pět vteřin před explozí. Hysterie stopatnáctého stupně. Googlím dál:
"V Srbsku byl poslední případ vztekliny u člověka zaznamenán v roce 1980. V roce 2018 byl zaznamenán jediný případ vztekliny na lišce, od té doby byl tento případ poslední. V Srbsku je vzteklina v současné době považována za vymýcenou."
Přátelé, jestli jste někdy ve druhém týdnu v červenci zaznamenali v Česku středně silné zemětřesení, pak to bylo tím, jak mi spadl kámen ze srdce. Letěl z Djerdapských vrcholů a žuchnul do Dunaje, kde vytvořil novou rekordně velkou přehradu, na níž Srbové brzy postaví největší vodní elektrárnu v Evropě.
"Poslyš, Joe, teď čtu, že v Srbsku už pár let žádná vzteklina není. Mně se tak ulevilo, že neumřeme!" oznamuji radostné zprávy.
"Já to přece vím. Četl jsem si o všech rizicích, než jsme jeli." odpovídá Joe samozřejmě. "A proti tetanu jsme oba očkovaní."
Můj manžel je vždy na cesty vzorně připravený, informovaný, poučený a organizovaný. Nikdy na nic nezapomene, na jeho vědomosti je vždy spolehnutí. Vím to a počítám s tím. A stejně mě jeho intelekt vždycky ještě něčím překvapí. <3
***
Foto: karpatská dědina, typická krajina východního Srbska
"Nic to není. Kašli na to." bagatelizuje drsňák Joe a jde dál, ale já se nenechávám odbýt.
"Ne, že není. Ukaž!"
Joe neochotně vykasává nohavici ke kolenu.
"UÁÁÁ! Ježíšmarjá, to je strašný!!!" děsím se. Na Joeho lýtku se červenají čtyři krvavé hryzance od špičáků prašivého čokla.
Joe se překvapeně dívá na svou nohu. "Hm... Je to trochu větší, než jsem si myslel..." Obrací nohavici a zkoumá ji ze všech stran. "Neprokousnul mi kalhoty. Fakt, není na nich žádná díra."
"Musíš s tím do nemocnice, a hned!"
"Nejdu do nemocnice. Ani mě to nebolí."
"Co když budeš mít vzteklinu??"
"Když mi neprokousl nohavici, tak je šance, že se mi dovnitř nedostaly žádné sliny. Kašli na to. Můžu s tím chodit, tak to neřeš a pojď dál."
To je celý Joe. Může být zbitý jak válečný veterán a bude všem tvrdit, že mu nic není. Ale běda, kdyby dostal rýmu. To by umřel.
"Nemáš přeci jen nějaké náplasti? Obinadlo? Nebo dezinfekci?" ptá se mě. "Teče mi krev po noze..."
"Nemám..." podívám se na něj s obrovskou lítostí. "V Bělehradě už jsme žádné nekupovali."
V minulém životě jsme měli polní lékárničku, ale teď... Do háje, teď bychom ji potřebovali!
Joe schovává své krvavé souhvězdí Velkého vozu zpět pod nohavici. "Hele, nic to není. Prostě půjdem dál a uvidíme, jo? Zabalit to můžeme vždycky."
Jak se rozpozná moment ´zabalit to můžeme vždycky´ od momentu ´zabalit jsme to měli už dávno´?
Ale pravda, jsou tu jisté polehčující okolnosti. Byl to domácí pes. Navíc takový pologaučový raťafák. Neprokousnul kalhoty. Joeho rána nesvědí, nebrní, nebolí. Snad tedy opravdu není třeba panikařit. O čem jsme se to předtím bavili? Už vím. O Decebalovi a dáckých válkách. O Djerdapu, o Dunaji a o Karpatech.
Později mi to šrotuje v hlavě. Vzteklina. Co je to vůbec za nemoc? Připojuji se na rumunskou datovou síť, googlím jak jatá, zavařuje se mi mozek i telefon. Nevyléčitelná nemoc. V případě propuknutí smrtnost téměř sto procent. Umírání ve strašných bolestech. Inkubační doba pět dní až celé roky. Cože?!? UÁÁÁÁ!!! Kam se na tohle hrabe koronavirus! A protože mi Joe už dal pusu... umřeme oba! Panika, stres! Volejte kněze!!
Ruce se mi třesou, srdce pět vteřin před explozí. Hysterie stopatnáctého stupně. Googlím dál:
"V Srbsku byl poslední případ vztekliny u člověka zaznamenán v roce 1980. V roce 2018 byl zaznamenán jediný případ vztekliny na lišce, od té doby byl tento případ poslední. V Srbsku je vzteklina v současné době považována za vymýcenou."
Přátelé, jestli jste někdy ve druhém týdnu v červenci zaznamenali v Česku středně silné zemětřesení, pak to bylo tím, jak mi spadl kámen ze srdce. Letěl z Djerdapských vrcholů a žuchnul do Dunaje, kde vytvořil novou rekordně velkou přehradu, na níž Srbové brzy postaví největší vodní elektrárnu v Evropě.
"Poslyš, Joe, teď čtu, že v Srbsku už pár let žádná vzteklina není. Mně se tak ulevilo, že neumřeme!" oznamuji radostné zprávy.
"Já to přece vím. Četl jsem si o všech rizicích, než jsme jeli." odpovídá Joe samozřejmě. "A proti tetanu jsme oba očkovaní."
Můj manžel je vždy na cesty vzorně připravený, informovaný, poučený a organizovaný. Nikdy na nic nezapomene, na jeho vědomosti je vždy spolehnutí. Vím to a počítám s tím. A stejně mě jeho intelekt vždycky ještě něčím překvapí. <3
***
Foto: karpatská dědina, typická krajina východního Srbska
Desperáti v Srbských Karpatech - díl VII.
Neděle 2. SRPEN, 2020
Národní park Djerdap ve východním Srbsku je rozlehlou vápencovou oblastí, která se pyšní rozsáhlými krasovými jevy a také jedněmi z nejkrásnějších pohledů na Dunaj. Z vyhlídky vrcholu Veliki Štrbac lze spatřit soutěsku Železná vrata, v níž Dunaj prochází svým největším zúžením vůbec. Ze zhruba kilometrové šířky se obrovská masa středního toku Dunaje vtěsnává do kleští úzkých až 150 metrů, přičemž hloubka toku zde dosahuje 53 metrů.
Máme namířeno právě na vrcholy Mali a Veliki Štrbac a těšíme se na vyhlídky, které zde uvidíme. Procházíme roztroušenými srbskými osadami jako osamělí chodci, tu a tam na nás zaštěká pes, což je největší pozdvižení zdejšího života. Přestože je Djerdap jedním z nejkrásnějších národních parků Srbska, není tu krom nás vůbec žádných turistů.
"Ty, poslyš," povídám Joemu, "myslíš že jsme udělali chybu? Že jsme v tom Bělehradě nepočkali na naše batohy a šli koupit nové? Já vím, že jsme nevěděli, jestli nám je vůbec najdou. Ale přece jen - nebyla to chyba?"
Joe zavrtí hlavou. "Ne." odmítne bez váhání. "Jediná chyba, kterou jsme udělali, byla, že jsme automaticky podezírali Moldavce z toho, že nám ty krosny ukradli."
Ano, to bylo skutečnou chybou. Totiž, že jsme čekali od lidí hned to nejhorší.
Naše staré krosny jsme nechali letecky poslat domů. A společně jsme se domluvili, že už o nich nebudeme mluvit. A hlavně - že ničeho nebudeme litovat.
V posledních letech je hlavní turistickou atrakcí na Železných vratech ještě socha Decebala, posledního krále Dácie, který vládl v letech 87 až 106. Tvář bojovníka vystupující ze skály na rumunské straně Dunaje je největší skalní sochou Evropy a působí vskutku ohromným dojmem. Dílo vznikalo deset let rukama asi tuctu sochařů a kameníků a dokončeno bylo teprve v roce 2004. Původním záměrem jejího zhotovitele, rumunského obchodníka I. C. Dragana, bylo vytesat do skal na protějším břehu ještě druhou sochu římského císaře. Historičtí rivalové by si tak přes Dunaj navždy hleděli do tváří. Srbská strana však s vytesáním sochy v národním parku nesouhlasila. Socha tak byla zhotovena jen na rumunském břehu a Srbové k ní pořádají turistické plavby výletními parníky...
Jdeme prašnou cestou kdesi mezi poli a míjíme široce roztroušené statky. Povídáme si. Dějin znalý Joe mi připomíná ze školy dávno zapomenuté dácké války, vítězství císaře Traiana nad Decebalem i celou historii Římské říše, když tu se najednou z otevřeného statku vyřítí čtveřice psů. Štěkají, zuří. Jdou po nás. Jsme obklíčeni. Zmatek.
"Rychle, šutry! Házej po nich!" křičím. Beru kámen ze země a metám jím po psovi. Čokl uhýbá, šutr mine. Mrštím další, a další. Psi utíkají zpátky na statek.
Ale je pozdě. Joeho kousnul pes...
***
Foto: Železná vrata na Dunaji pohledem z národního parku Djerdap
Máme namířeno právě na vrcholy Mali a Veliki Štrbac a těšíme se na vyhlídky, které zde uvidíme. Procházíme roztroušenými srbskými osadami jako osamělí chodci, tu a tam na nás zaštěká pes, což je největší pozdvižení zdejšího života. Přestože je Djerdap jedním z nejkrásnějších národních parků Srbska, není tu krom nás vůbec žádných turistů.
"Ty, poslyš," povídám Joemu, "myslíš že jsme udělali chybu? Že jsme v tom Bělehradě nepočkali na naše batohy a šli koupit nové? Já vím, že jsme nevěděli, jestli nám je vůbec najdou. Ale přece jen - nebyla to chyba?"
Joe zavrtí hlavou. "Ne." odmítne bez váhání. "Jediná chyba, kterou jsme udělali, byla, že jsme automaticky podezírali Moldavce z toho, že nám ty krosny ukradli."
Ano, to bylo skutečnou chybou. Totiž, že jsme čekali od lidí hned to nejhorší.
Naše staré krosny jsme nechali letecky poslat domů. A společně jsme se domluvili, že už o nich nebudeme mluvit. A hlavně - že ničeho nebudeme litovat.
V posledních letech je hlavní turistickou atrakcí na Železných vratech ještě socha Decebala, posledního krále Dácie, který vládl v letech 87 až 106. Tvář bojovníka vystupující ze skály na rumunské straně Dunaje je největší skalní sochou Evropy a působí vskutku ohromným dojmem. Dílo vznikalo deset let rukama asi tuctu sochařů a kameníků a dokončeno bylo teprve v roce 2004. Původním záměrem jejího zhotovitele, rumunského obchodníka I. C. Dragana, bylo vytesat do skal na protějším břehu ještě druhou sochu římského císaře. Historičtí rivalové by si tak přes Dunaj navždy hleděli do tváří. Srbská strana však s vytesáním sochy v národním parku nesouhlasila. Socha tak byla zhotovena jen na rumunském břehu a Srbové k ní pořádají turistické plavby výletními parníky...
Jdeme prašnou cestou kdesi mezi poli a míjíme široce roztroušené statky. Povídáme si. Dějin znalý Joe mi připomíná ze školy dávno zapomenuté dácké války, vítězství císaře Traiana nad Decebalem i celou historii Římské říše, když tu se najednou z otevřeného statku vyřítí čtveřice psů. Štěkají, zuří. Jdou po nás. Jsme obklíčeni. Zmatek.
"Rychle, šutry! Házej po nich!" křičím. Beru kámen ze země a metám jím po psovi. Čokl uhýbá, šutr mine. Mrštím další, a další. Psi utíkají zpátky na statek.
Ale je pozdě. Joeho kousnul pes...
***
Foto: Železná vrata na Dunaji pohledem z národního parku Djerdap
Desperáti v Srbských Karpatech - díl VI.
Sobota 1. srpen, 2020
Budíme se ještě za tmy, rozlámaní, nevyspalí. Svítat začne teprve za hodinu. Vylézáme ze stanu a zjišťujeme, že jsme si ustlali na smetišti. Náš stan stojí v obležení odpadků. Ale co už. Přáli bychom si, aby tohle byl náš největší problém.
"Já bych to vzal zpátky do Tekije a napojil se na hřbet ze severu," navrhuje Joe taktiku postupu. "Zcela určitě je tam cesta, akorát je problém, že to bude o sedmnáct kilometrů delší."
"Sedmnáct kilometrů. To je půl dne navíc!" vyděsím se. "Ne, to nejde. Půjdeme znovu do toho lesa a zkusíme najít jinou cestu nahoru. Bude světlo, nějak se tím křovím proderem."
Je to risk, ale Joe nakonec souhlasí. Domlouváme se, že kdyby to přeci jen nevyšlo, vezmeme si stopa a necháme se dovézt na rozcestí k severní cestě. Tedy jdeme.
Karpatský les v noci a ve dne vypadá úplně jinak. V noci je děsivý, plný oblud a stínů, nebohého zbloudilce do očí drápou hnáty strašidel přestrojené za uschlé větve a po nohách se mu plazí trnitá chapadla ďasů stahující ho do pekla. Kdo bloudí karpatským lesem v noci nemaje světla, je ztracen, vydán v nemilost lesních přízraků. Avšak ve dne je hvozd svěží a vlídný. Jitřní světlo se tříští v korunách mladých buků a ze země stoupá k nebi třpytivý opar. I poutník ve dne snadno najde cesty, jež se v noci schovávají. Pěšiny jasné a zřejmé, avšak v noci důkladně ukryté lesními příšerami. Našli jsme cestu, po níž místní chodí pást krávy do hor. V noci jsme od ní bloudili pouhých pár desítek metrů. Bez obtíží nás dovedla až na hřeben, kde jsme se napojili na hřbetnici značenou v mapě. Jak to šlo najednou hladce! Uctivě jsme poděkovali lesu, že nás milostivě pustil. Karpatské přízraky je totiž třeba si předcházet.
A tak jsme zase vyšli na Cestu. Navzdory všem trablím, které jsme museli překonat, stojíme na začátku naší další karpatské pouti. Zvykáme si na chůzi, na pomalý a soustavný běh krajiny, která co chvíli člověka ohromuje, hned zas nudí. Také si zvykáme na věci našeho nového života, na nové batohy, sžíváme se s nimi a přijímáme je za své. Už jsme se oprostili od hněvu a výčitek, netrápíme se pro to, co jsme ztratili, neboť jsme stejně svůj osud nemohli ovlivnit. Je jen jedna cesta, a ta vede vpřed.
Na otevřené pláni kvetou hadince a čekanky, z vysoké trávy zní cvrkot cikád. Sedáme si na okraj cesty a dáváme pauzu. Přijímám datový signál z Rumunska a stahuji poštu. Čtu zprávu od neznámého adresáta.
"Vážená paní, vážený pane. Máme pro vás dobrou zprávu. Vaše zavazadla se našla!"
Opravdu? To je skvělé. Tak si je strčte do prdele.
***
Foto: soutěska Železná vrata na Dunaji z vrcholu Veliki Štrbac
"Já bych to vzal zpátky do Tekije a napojil se na hřbet ze severu," navrhuje Joe taktiku postupu. "Zcela určitě je tam cesta, akorát je problém, že to bude o sedmnáct kilometrů delší."
"Sedmnáct kilometrů. To je půl dne navíc!" vyděsím se. "Ne, to nejde. Půjdeme znovu do toho lesa a zkusíme najít jinou cestu nahoru. Bude světlo, nějak se tím křovím proderem."
Je to risk, ale Joe nakonec souhlasí. Domlouváme se, že kdyby to přeci jen nevyšlo, vezmeme si stopa a necháme se dovézt na rozcestí k severní cestě. Tedy jdeme.
Karpatský les v noci a ve dne vypadá úplně jinak. V noci je děsivý, plný oblud a stínů, nebohého zbloudilce do očí drápou hnáty strašidel přestrojené za uschlé větve a po nohách se mu plazí trnitá chapadla ďasů stahující ho do pekla. Kdo bloudí karpatským lesem v noci nemaje světla, je ztracen, vydán v nemilost lesních přízraků. Avšak ve dne je hvozd svěží a vlídný. Jitřní světlo se tříští v korunách mladých buků a ze země stoupá k nebi třpytivý opar. I poutník ve dne snadno najde cesty, jež se v noci schovávají. Pěšiny jasné a zřejmé, avšak v noci důkladně ukryté lesními příšerami. Našli jsme cestu, po níž místní chodí pást krávy do hor. V noci jsme od ní bloudili pouhých pár desítek metrů. Bez obtíží nás dovedla až na hřeben, kde jsme se napojili na hřbetnici značenou v mapě. Jak to šlo najednou hladce! Uctivě jsme poděkovali lesu, že nás milostivě pustil. Karpatské přízraky je totiž třeba si předcházet.
A tak jsme zase vyšli na Cestu. Navzdory všem trablím, které jsme museli překonat, stojíme na začátku naší další karpatské pouti. Zvykáme si na chůzi, na pomalý a soustavný běh krajiny, která co chvíli člověka ohromuje, hned zas nudí. Také si zvykáme na věci našeho nového života, na nové batohy, sžíváme se s nimi a přijímáme je za své. Už jsme se oprostili od hněvu a výčitek, netrápíme se pro to, co jsme ztratili, neboť jsme stejně svůj osud nemohli ovlivnit. Je jen jedna cesta, a ta vede vpřed.
Na otevřené pláni kvetou hadince a čekanky, z vysoké trávy zní cvrkot cikád. Sedáme si na okraj cesty a dáváme pauzu. Přijímám datový signál z Rumunska a stahuji poštu. Čtu zprávu od neznámého adresáta.
"Vážená paní, vážený pane. Máme pro vás dobrou zprávu. Vaše zavazadla se našla!"
Opravdu? To je skvělé. Tak si je strčte do prdele.
***
Foto: soutěska Železná vrata na Dunaji z vrcholu Veliki Štrbac
Desperáti v Srbských Karpatech - díl V.
Pátek 31. ČERVENEC, 2020
Tekija, východní Srbsko. Na hladině Dunaje se ředí černá kontura horských hřbetů s plamennými barvami podvečera. Jak rádi bychom poseděli na břehu a dívali se, jak večer vychládá, ale jsme neklidní. Jsme tu o dvanáct hodin později, než jsme měli být. Máme zpoždění 30 kilometrů, což bude při naplánovaných denních etapách o délce 35 - 40 kilometrů velmi obtížné dohnat. Stáhnout to ale musíme, jinak se nám zbortí celý plán cesty, řetězec na sebe navazujících událostí se přetrhne a už nebude možné ho spojit. Na břehu stojí osamělý rybář. Dává se s námi do řeči.
"Krásné, že?" kyne hlavou směrem na řeku.
"Krásné!" kýveme souhlasně hlavami. Opravdová nádhera. Jen kdybychom neměli tak naspěch.
Díváme se mlčky přes Dunaj na břeh Rumunska, kde se v klínu zátoky ztrácí městečko Oršava. Tam někde se před dvěma lety končil náš velkolepý příběh, když jsme přešli celé rumunské Karpaty. Oslavovali jsme vítězství. Dívali jsme se zasněně na protější břeh do Srbska jako na hezký obrázek a vůbec neměli tušení, že tím směrem bude jednou náš příběh pokračovat.
"Mám volný pokoj, deset Euro na osobu. Chcete?" nabízí rybář.
"Moc rádi bychom," odpovídáme, "ale my ještě dnes musíme vyjít do hor a tam někde si rozděláme stan." Kéž bychom u něj mohli přespat a ráno v klidu vyrazit! Ale chceme ujít aspoň sedm, osm kilometrů, abychom své časové manko trochu stáhli. Loučíme se a vyrážíme na cestu.
Mílovými kroky pospícháme k horám. Hrajeme hru o světlo. Slunce již zapadlo, za hodinu bude úplná tma a my nemáme baterky. V našem minulém životě jsme měli čelovky, ale teď... už je nepotřebujeme. Podle mapy na hřeben z Tekije nevede žádná cesta. My jsme si však téměř jisti, že nějaká výstupová pěšina přeci jen existuje, neboť zákon Karpat říká, že z každé dědiny musí vést cesta na hřbet hor, kam obyvatelé chodí pást krávy. Jedno místo máme vytipované. Jdeme tam.
Bledé světlo dne zvolna hasne. Příjezdová cesta se za chatrným domkem ztrácí v lese. Chvíli postupujeme zšeřelými bučinami, kamenitou cestu zahrazují ztrouchnivělé kmeny padlých stromů a za nimi stezku pohlcuje tráva a křoví. Tihle lidé už krávy dávno nepasou. Ztrácíme směr. Poslední jiskra bledého denního světla pohasla. Nervózně těkáme ztmavlým lesem a nemáme tušení, kudy jít dál. Prastará cesta již dávno zanikla, všechno je tu strašně zarostlé. Je tma, nemáme čím svítit a k tomu začíná pršet. Jsme v ostrém svahu, nohama nahmatáváme prudký sráz, který hrozí pádem. Ve tmě blikají světlušky. Jak jim závidíme, že si na cestu mohou svítit! Blik - zasvítí létající jiskřička a hned se zas plamínek utápí ve tmě. Blikají na nás svoji morseovku, my však jejich šifře nerozumíme. Jsme dočista slepí, ztracení, vyděšení.
Nedá se svítit. Doslova. Musíme se vrátit několik kilometrů k silnici a postavit stan na břehu Dunaje. Zničení, otrávení a mokří od deště se vracíme na autostrádu, odkud jsme zabočili do hor. Nedostali jsme se vůbec nikam. Kde je naše pověstná schopnost hledat si v Karpatech vlastní cesty? Prorazili jsme desítky kilometrů křoví a hustníků a teď nejsme schopni prorazit čtyři kilometry na hřeben? To je k pláči! Snad jsme přeci jen měli jet z Bělehradu prvním letadlem domů. Ušetřili bychom majlant a nemuseli bychom se takhle trápit. Všechno je špatně...
Stavíme stan na jakémsi rumišti u silnice. S jakým vděkem bychom teď vzali rybářovu nabídku noclehu! Deset Euro za osobu. Baže! Třeba i dvacet. Ale rybář nikde. Břeh Dunaje je prázdný a tichý.
Jsme zlomení a vyčerpaní. Dnešek byl příšerný den. Vyspíme se a ráno brzy vyrazíme. Snad nový den vnese do našeho slepého tápání trochu světla.
***
Foto: západ slunce na Dunaji, na protějším břehu je Rumunsko
"Krásné, že?" kyne hlavou směrem na řeku.
"Krásné!" kýveme souhlasně hlavami. Opravdová nádhera. Jen kdybychom neměli tak naspěch.
Díváme se mlčky přes Dunaj na břeh Rumunska, kde se v klínu zátoky ztrácí městečko Oršava. Tam někde se před dvěma lety končil náš velkolepý příběh, když jsme přešli celé rumunské Karpaty. Oslavovali jsme vítězství. Dívali jsme se zasněně na protější břeh do Srbska jako na hezký obrázek a vůbec neměli tušení, že tím směrem bude jednou náš příběh pokračovat.
"Mám volný pokoj, deset Euro na osobu. Chcete?" nabízí rybář.
"Moc rádi bychom," odpovídáme, "ale my ještě dnes musíme vyjít do hor a tam někde si rozděláme stan." Kéž bychom u něj mohli přespat a ráno v klidu vyrazit! Ale chceme ujít aspoň sedm, osm kilometrů, abychom své časové manko trochu stáhli. Loučíme se a vyrážíme na cestu.
Mílovými kroky pospícháme k horám. Hrajeme hru o světlo. Slunce již zapadlo, za hodinu bude úplná tma a my nemáme baterky. V našem minulém životě jsme měli čelovky, ale teď... už je nepotřebujeme. Podle mapy na hřeben z Tekije nevede žádná cesta. My jsme si však téměř jisti, že nějaká výstupová pěšina přeci jen existuje, neboť zákon Karpat říká, že z každé dědiny musí vést cesta na hřbet hor, kam obyvatelé chodí pást krávy. Jedno místo máme vytipované. Jdeme tam.
Bledé světlo dne zvolna hasne. Příjezdová cesta se za chatrným domkem ztrácí v lese. Chvíli postupujeme zšeřelými bučinami, kamenitou cestu zahrazují ztrouchnivělé kmeny padlých stromů a za nimi stezku pohlcuje tráva a křoví. Tihle lidé už krávy dávno nepasou. Ztrácíme směr. Poslední jiskra bledého denního světla pohasla. Nervózně těkáme ztmavlým lesem a nemáme tušení, kudy jít dál. Prastará cesta již dávno zanikla, všechno je tu strašně zarostlé. Je tma, nemáme čím svítit a k tomu začíná pršet. Jsme v ostrém svahu, nohama nahmatáváme prudký sráz, který hrozí pádem. Ve tmě blikají světlušky. Jak jim závidíme, že si na cestu mohou svítit! Blik - zasvítí létající jiskřička a hned se zas plamínek utápí ve tmě. Blikají na nás svoji morseovku, my však jejich šifře nerozumíme. Jsme dočista slepí, ztracení, vyděšení.
Nedá se svítit. Doslova. Musíme se vrátit několik kilometrů k silnici a postavit stan na břehu Dunaje. Zničení, otrávení a mokří od deště se vracíme na autostrádu, odkud jsme zabočili do hor. Nedostali jsme se vůbec nikam. Kde je naše pověstná schopnost hledat si v Karpatech vlastní cesty? Prorazili jsme desítky kilometrů křoví a hustníků a teď nejsme schopni prorazit čtyři kilometry na hřeben? To je k pláči! Snad jsme přeci jen měli jet z Bělehradu prvním letadlem domů. Ušetřili bychom majlant a nemuseli bychom se takhle trápit. Všechno je špatně...
Stavíme stan na jakémsi rumišti u silnice. S jakým vděkem bychom teď vzali rybářovu nabídku noclehu! Deset Euro za osobu. Baže! Třeba i dvacet. Ale rybář nikde. Břeh Dunaje je prázdný a tichý.
Jsme zlomení a vyčerpaní. Dnešek byl příšerný den. Vyspíme se a ráno brzy vyrazíme. Snad nový den vnese do našeho slepého tápání trochu světla.
***
Foto: západ slunce na Dunaji, na protějším břehu je Rumunsko