Domů » Blog » Via Degli Dei III: Apeninské obrazy

Via Degli Dei III: Apeninské obrazy pátek 2. srpen, 2024

Via Degli Dei neboli Stezka Bohů je 130 kilometrů dlouhá trasa, která protíná toskánsko-emiliánské Apeniny: z Piazza Maggiore v Bologni na Piazza della Signoria ve Florencii. 
Cestu jsme podnikli jako tříčlenná rodina s dvouletým synem a dětským odrážedlem v ruce. 

Tento článek je třetím v sérii článků: 
1.) Via Degli Dei I: Trojí vzpomínka na Bolognu
2.) Via Degli Dei II: Na Stezce bohů
3.) Via Degli Dei III: Apeninské obrazy

Těžké květákovité mraky, které se podle zvyku kupily až v odpoledních hodinách, se nyní začaly zhmotňovat už časně ráno. Nebylo to překvapením. Podle předpovědi měla kolem sedmé ranní přijít zhruba hodinová smršť. Ta se však opozdila, stejně jako my se vstáváním, které jsme načasovali abychom vyrazili až po bouřce. Vyšla jsem bosá do zahrady, kde se listy ořeší splétaly s korunou fíkovníku a klenuly se do stinného loubí, a sedla si za stůl pod zahradním stanem.

Před sebou jsem měla kávu, tousty a mobil s předpovědí počasí, a nahlas komentovala pohyb modrých skvrn po displeji jako sportovní utkání: Teď se ty mraky rozestoupily. Teď je jeden bouřkový přímo nad námi. Tak ne, hrozba má přijít až za dvacet minut. Už zase tvrdí, že právě teď prší. A teď zas že má pršet až za patnáct minut. Líčila jsem vývoj tak dramatický, že logika vylučovala spojovat ho s aktuální podobou líného rána ochrnutého bezvětřím i bezčasím. V každém případě nepršelo, ač mělo již nejméně dvě hodiny.

“Ráďo papej,” pobídla jsem dítě už nejméně podesáté, pokaždé v jiném hlasovém témbru. Poprvé laskavě, podruhé prosebně, a pak ještě výhrůžně, smutně, přísně, otráveně, rozkazovačně, v přemlouvání, se sliby i s podmínkami. Desetkrát jinak a desetkrát stejně marně. Kluk sedí za stolem, klátí nohama a frfní se v jogurtu.

Ach, žaluji! Naše dítě, jinak miloučké, hodné a šikovné, nechce jíst. Každé jídlo s ním je psychoteror, přičemž oběťmi týrání jsme my s Joem. Dva a půl roku procházíme výcvikem zenu sváděni těmi nejbrutálnějšími pokušeními hněvu při prskání jídla do obličeje a katapultování lžičky na zeď. Už jsme dosáhli vyšší trpělivosti a osvícenosti než tibetští lámové.

Vzala jsem do ruky skákací míč, co se válel na zahradě, a předstírala, že balón papá. Jůů, balón dělá ňam ňam! a dělala jsem jako že krmím tykadlo skákacího míče. Kluk se smál a začal papat taky. Po úžasně pitomém dvacetiminutovém divadýlku se mi podařilo do kluka vyprázdnit jeden kelímek jogurtu. Jsem úplně psychicky vyčerpaná.

Mraky opalizovaly šedobílým perleťovým spektrem. Zdálo se, že trochu ztmavly, trochu se rozehnaly, někde nabraly a jinde zas prořídly, zkrátka dělaly si úplně cokoli chtěly a vývoj nevěštily žádný. Byla jsem zklamaná jejich nerozhodností, neboť nejhorší pro mě bylo nekonečně setrvávat v očekávání katastrofy. Měla jsem strach, že bouřka nás stihne jen co se vzdálíme, až budeme příliš daleko všem možnostem bezpečí.

“Tak už bychom měli jít, nebo to nestihnem,” zavelel Joe svou ikonickou větou, a tak jsme tedy šli.

Stezka na vrchol Monte Adone - jak jinak než s dětským odrážedlem v ruce a dítětem na hřbetě

Stačí udělat krok vpřed, aby se člověk vymanil z područí strachu. Jakmile jsme vyšli na cestu, už nebyl čas bát se bouřky. Příliš mnoho podnětů vtáhne člověka do reality světa, myšlenkové krajiny ustoupí do pozadí. Dokud člověk stojí na místě, je středobodem v kruhu svých obav, které mu vyžírají mozek. Jakmile se pohne, iluzorní svět ochabne do bezmoci. Nejlepším přisluhovačem strachu je nečinnost.

Kolébána monotónní chůzí jsem tak mohla pozorovat svět, který se před námi rozkládal. Opuštěné krajiny s roztroušenými sídly, tajemné kamenné usedlosti lákající i děsící romantickou osamělostí, útěšně stinné zahrady s oleandry, cypřiši a odkvetlými mandloněmi, zahrady růží, oázy prastarých časů. Rezivějící skelet kabiny vojenského transportéru, který tu pustne od dob Mussoliniho, vrak polepený stovkami turistických samolepek, jehož největším užitkem ve své existenci bylo hrát roli prolejzačky pro našeho syna. Cesty bílé a prašné, široké drsné strády, které Joe neměl rád pro jejich nudu a palčivé slunce, i odvěké římské vojenské stezky, které ještě pamatují Krista, fragmenty stezek ukryté v nejstinnějších lesích, které jsem zase neměla ráda já pro jejich bláto a vratkou chůzi po dokulata zhlazených kamenech. Křoví cest, zářivé plameny žlutých janovců, olistěná pometla planých lísek i pestré keříky čilimníků obsypané svůdnými květy, něžný dech kvetoucích růží šípkových, nejchudších z růží. Krajina ani divoká, ani podmaněná, ani opuštěná, ani zabydlená, ve všem tak mezi. Krajina, v níž člověk nikdy není sám, i když za celý den nikoho nepotká.

Průsvity ve vegetaci naskýtaly skvělé výhledy - Pokud nějaké průsvity tedy byly

Když cesta vyprahla tak, že se žárem začínala vlnit ve vzduchu, zjevilo se před námi litinové pítko a lavička. Tam, v poslední zatáčce před stoupáním na horu Monte Adone, jsme si na chvíli sedli.

Abych utloukla trochu nudy, podívala jsem se na předpověď počasí. A neměla jsem to dělat. Bouřka ve čtyři hodiny. Před námi se zvedala stezka na vrchol hory, vyzývavý skalnatý ostroh s železným vrcholovým křížem jako hromosvodem. Mraky se kalily, houstly a těžkly. Už druhý den jsem šla polohorečnatá, schvácená nějakým střevním virem, vlekla jsem se napůl v mrákotách, a teď se k tomu přidal ještě strach. Žaludeční kamení, které mě oslabuje a zbabělizuje. Strach z bouřky.

Bylo to tak už včera a mělo tomu tak být i zítra. Všechny předpovědi hlásily bouřky, ty však visely unavené a nečinné na cárech oblačných onucí a nechaly se pouze očekávat. Těžko jsem to snášela. Před osmi lety při přechodu Pyrenejí jsem strávila noc v epicentru bouřkového mraku, v šíleném běsnění všude kolem mě, které drtilo skály. Přežila jsem, ale s jizvou na duši. Od té doby mám panický strach z bouřek hraničící s hysterií. Jakmile jen zahřmí a já jsem někde venku, sklátí mě bouřková paranoia, rozklepu se, zlomí se mi hlas, rozjektají zuby. V žaludku se mi usadí kámen, který mi se mi plazí trávením, kamení mi střeva i ohrzek v krku, těžko polykám, zastavuje se mi dech, srdce mi bolestně bouchá o stěny lbi, úží se mi zrak a šíří zřítelnice. Já jednou v bouřce opravdu umřu, ne bleskem, ale strachem.

Joe samozřejmě mojí bouřkovou psychózou dokonale pohrdá. Mé obavy (vyplynulé ze zkušeností, které on nemá a nikdy nebude mít, jelikož on je neohrožený muž a jemu se nemůže nic stát) bagatelizuje a můj strach zesměšňuje. Vytvořila jsem si meteorologickou obsesi. Co deset minut čučím do telefonu, jestli bude bouřit nebo nebude, projíždím několik aplikací, analyzuji, váhám, průměruji, měním rozhodnutí. Domnívala jsem se, že časem moje bouřková deviace zeslábne, že se třeba vrátí na nějaký snesitelný normál. Ale od doby, co putujeme s dítětem, jsem se úplně vyšinula. Zahřmí, a panika, bědy, rozklad osobnosti. Jsem čím dál tím větší psychotik.

Naše treky bývají často poznamenávány mými reakcemi na drobné meteorologické výstrahy. Prosadím-li změnu plánu kvůli avizované hrozbě, Joe remcá, že do naší výpravy zasahují moje nesmyslné chiméry, a že to kvůli mému strachu nestihneme dojít. Prosadí-li Joe pokračování v putování podle plánu, remcám zase já, že nás žene do hazardu. Naposledy jsem takhle zhatila Joemu plány na včerejší procházku Bolognou, kterou měl v úmyslu. Hlásili na odpoledne bouřky, a já trvala na tom, abychom co nejdříve vyšli z města a dostali se tak za pěkného počasí co nejdál. Bouřka nepřišla, o to víc se však sneslo výčitek a žalob na moji hlavu.

Přátelé, není lehké být chronickým strašpytlem. To, že jsem úplný cvok, ještě neznamená, že nemám pravdu! Až vám příště zahřmí nad hlavou, pomněte, že někde v dálce se krčí malé vyplašené zvířátko, které se bojí. Mějte pro mě soucit a pochopení! Aspoň proto, že ho pro mě nemá můj manžel.

Bouřkové mraky na obzoru - a my jdeme přímo do nich...

Hora Adone pro nás byla spojena s velkými očekáváními. “Má to být nejhezčí hora na celé stezce,” avizoval Joe, který má vždy předem nastudované veškeré informace i fotky cesty, a tak by vlastně už na žádný výlet nemusel. Mým očekáváním pak byla bouřka a zuřivá deštivá smršť na vrcholu. Joe se nemýlil a nebyl zklamán, já se naštěstí mýlila a zklamána jsem také nebyla.

Hora Adone byla vskutku krásná. Půlobzorová vyhlídka naskýtala pohled na pásmo Apenin, stáli jsme přímo v jejich nitru na jednom z nekonečna vrcholků. V krátkém mezičase, který se mi naskytl mezi krmením dítěte a novým paranoidním stahováním meteorologických běsů, jsem si stoupla na vyhlídku, jíž dominoval obří vrcholový kříž, a snažila se pro sebe popsat ráz Apenin, uchovat si v sobě obraz krajinného prototypu, k němuž se budu vracet.

Byly to zelené kopce, shluk tisícerých vrcholků těžko od sebe rozeznatelných, v nichž se rozplývala podrobná geografická individualita ve prospěch naivního školáckého zeměpisu. Na celém obzoru nebylo dominantní hory, nad jiné povýšené, bájného vrcholku opředeného oblaky i lidskou fantazií. Bylo to pohoří celistvé, dokonale jednovrstvé a sourodé. Zde nebylo Mont Blanků a Matterhornů, skvělých hor, jejichž věhlas zastiňuje vše přilehlé, bylo jen jedněch jediných Apenin, širého horstva zvící plochy celého jednoho evropského poloostrova.

Výhledy druhého dne byly jedny z nejpůsobivějších - tisíceré vrcholky Apenin

Mě i Joeho pohled na ty hory plnil dojmem obdivné úcty a každého z jiného důvodu. Joeho fascinovaly stinné pustnoucí vegetace, neboť skrývaly odvěká tajemství starých Římanů, dlážděné vojenské cesty, sídla, chrámy, pohřebiště, archeologická naleziště vykopaná i dosud ukrytá pod vrstvou nejmladší geologie. Joe miluje historii a politiku světa. Chodili jsme zde v lesích a co chvíli mě zpravoval, že teď jdeme po cestě přes dva tisíce let staré, Strada romana, kterou dal vybudovat římský konzul Flaminius. Jindy jsme přišli na zelenou louku zarostlou přesličkou a kapradím, louku, na níž nebylo jiné lidské stopy než torza jakési prehistorické pece zakryté vlnitým plechem, a on byl přenadšen, neboť trosky vznešeného názvu Piana degli Ossi byly pozůstatky starověké zpracovatelny vápence.

Moji fascinaci zase vzbuzovaly průsvity bílých skalnatých kaskád, bývalých lomů a dolů, které byly z vyhlídky hory Adone vidět. Probělovaly jinak celozelené hory jako zářivě bílý chrup. Byl to jinak vcelku žalostný pohled, právě tak jako na Joeho zbožné archeologické ruiny, neboť představoval zánik, smrt krásných hor. Já si však vzpomněla na mramor bělostných italských kostelů a na Michelangelova Davida, a pomyslela si, že Apeniny jsou hory kararského mramoru, nejčistšího a nejdokonalejšího mramoru na světě. Hory, z nichž povstaly nejnádhernější boží chrámy světa a největší sochařská díla. Hory z nejušlechtilejšího a nejbělostnějšího kamene. Pohledem na Apeniny jsme oba bezděky podléhali adoraci něčeho, co už dávno není.

A přece i tak zoufalá věc, jako je být chorobným bouřkofobem, může přinést hezké chvíle. Zahradu, do níž jsme vtrhli jak vítr, bychom zcela jistě bez povšimnutí minuli, kdybychom nešli tak nevyhnutelně vstříc tmavě šedému mračnu s dešťovým závojem viditelným již z dálky. Předpověď věštila jasno až polojasno, místy oblačno, s možnými přeháňkami, bouřkami a krupobitím, a na horách sněžením. Křišťálová koule by byla nejspíš přesnější. Jakmile na nás padly první kapky, hrůza mi zlomila směr k domu s krásnou zahradou. Jen dvacet minut, prosila jsem v duchu, jen dvacet minut ať nás nechají pod střechou…

Přísahám, že jsem pro nás prosila jen o těch dvacet minut strohého azylu. Ty kávy, lízátka pro syna, sušenky, laskavé úsměvy, neomezeně vody a pohodlné židle pro celou hodinu odpočinku, ty jsem na mou duši nežádala a ani jsem si je nezasloužila. Pán a paní domácí nás hostili jako vzácné hosty. Ach, nás! Takové pobudy! Pod svou střechou. Ó, jak mi bylo trapně, když jsme se odvolávali na bouřku, a za celou dobu ani nezahřmělo. Aspoň jednou kdyby se blýsklo! Řekli bychom - Vidíte? Už bouří! My se báli kvůli dítěti, víte, jinak bychom o pomoc nežádali. Ale ne. Teď, když má být bouřka, tak spadne sotva pár kapek. Ale přesto se nikdo nedivil, nerozpakoval. Jako by na důvodech, proč jsme se vloupali na jejich pozemek, ani nezáleželo. Pro jednou jsme byli hosty, a tak nám náležela všechna hostitelská uctivost.

A tak jsme díky mé bouřkové hysterii navštívili jeden dům u dobrých lidí, nahlédli pod střechu italské rodiny a na chvíli se ocitli v laskavých rukou. Myslím, že mi neškodí mít trochu ubráno na odvaze. Můj strach mě žene do náruče lidí, nutí mě k důvěře a vděčnosti. Dokud se budu bát, budu se cítit zranitelná a ohrožená, budu hledat bližního svého. A téměř vždy ho najdu.

Cestou necestou

Vůbec si nepamatuji, co bylo mezi tím, kdy byl popelník u vedlejšího stolu prázdný a následně způli plný vajglů. V mé paměti je malé okno. Musela jsem usnout nebo omdlít, nebo snad obojí. Oči mi zastírala zářící sluneční mlha. Bylo pokročilé odpoledne a před sebou jsem měla prázdnou skleničku od nakládaných žampionů a rozjedené čipsy, můj dnešní oběd. Seděla jsem zhroucená na zahradní židličce před samoškou, vedle mě seděl Joe. Pod stolem lozil syn, dřepěl a kňučel: On se podělal! pochopila jsem okamžitě a vyskočila, ale plné vědomí to nebylo. Byla jsem pořád jaksi přiomdlená.

Převlékání. Hubovala jsem synovi, že si neřekl na záchod, i když to dávno umí, a zoufale se ho snažila uvést do původního stavu. Polní podmínky. Žádná voda, všechno zamatlané. K zlosti. Pobíhala jsem sem tam, od křoví k samošce a zpět, a pokaždé, když jsem se ohnula a narovnala, se mi zakalil pohled a zamotala hlava. Snad za to může to zabijácké slunce, říkala jsem si, ale slunce na vině nebylo. Už druhý den jsem putovala s jakousi střevní virózou a kolísající horečkou, co chvíli jsem odbíhala do křoví. Ach, kdybych aspoň nemusela řešit tenhle průser! bědovala jsem utírajíc si ruce od složitého hygienického úkonu dítěte. Úplně by mi stačil průser můj.

“Tak už bychom měli jít, nebo to nestihnem,” prohlásil zase Joe a zvedl nás k odchodu jen co se mu před očima objevilo čistě oblečené, usměvavé a odfekalizované dítě. Ani odpočinout mě nenechá, dráb jeden! žalovala jsem. Mohla jsem se z té mdloby trochu sebrat… Místo toho jsem se sebrala a šla.

Čtyři kilometry do konce etapy mi náhle připadalo, že mám nejvýš dvě minuty do kolapsu. Houpavá mlha před mýma očima, červená a modrá kola pod víčky. “Vezmi Radovana do krosny,” požádala jsem Joeho, neboť jsem cítila, jak po částech ztrácím vědomí. Joe se na mě díval dost mrzutě. Co tady s tebou budu asi tak dělat, až sebou praštíš, myslel si, ale neřekl to. “Jsou to už jenom čtyři kilometry,” povzbuzoval mě, ale já si pomyslela: Jenom? Snad ještě!

Silnice vzhůru, těžknoucí batoh a ubývající síly. Přede mnou Joe s dítětem v nůši, čím dál tím vzdálenější. On se postará, myslela jsem si a zavírala oči v mechanické chůzi, postará se o Radovana, donese ho do bezpečí hotelu, bude si s ním hrát a kluk bude dokonale šťastný. Když tu pojdu, tady přímo za tou krajnicí, nestane se vůbec nic. Je tu on. Když je se mnou on, můžu bez obav vypustit duši.

Tělesná horkost mi obluzovala mozek a zastírala výhled na daleké hory. Viděla jsem jen stínované řady horských masivů ustupujících až k bílému splynutí s oblohou v horizontu, ale mohly to být zrovna tak i vzduté mořské vlny nebo akvarelový obraz. Možná jsem ani nebyla uprostřed autostrády, ale v nějakém snu. Celé se to zdálo dost málo reálné.

Benzínka, stavba a bagry, smrad naftových motorů. Konec. Zábradlí u pangejtu o které se zhroutím. “Tady??” zeptal se Joe, asi čekal, že si smrt naplánuji na lepší místo. Radovan byl ale nadšený. Koukal, jak bagr drtí sarkofág silnice a láme ho na obří asfaltové kry. Jakási dáma mi nad hlavou něco brebentila italsky a ukazovala na naše dítě. Nevím, nerozumím, sí seňóra, kývala jsem jak kyvadlo a dělala jako že mi nic není. I úsměv jsem vykouzlila, falešný jak bankovka z dostihů a sázek, a ten mi sebral poslední sílu.

Seděla jsem jak hrouda, slunce mi propalovalo zavřená víčka. Joe bezradně stál a nevěděl co se mnou. Ani by mi nevadilo, myslela jsem si, kdyby mě tu nechal svému osudu a šel dál se synem sám. Ale to on nikdy neudělá, nikdy se neslituje. Potřebuje matku rodu zachovat z praktických důvodů, a proto mě za každou cenu zachrání.

“Tak už bychom měli jít, nebo to nestihnem,” ozve se Joeho věta, která vždy přeruší smrt v procesu.

Jdu ve stabilizovaném stavu, jdu vedená zvykem a pravidelností jako naprogramovaný automat bez vlastní vůle. Jdu v mechanickém režimu, jdu jako perpetuum mobile, stroj, který nemá energetického zdroje a přesto šlape. Jdu a jdu, noha nohu míjí, až staneme na malé betonové piazzettě a z dáli se ozvou zvony.

Zvony!

A hrají píseň. Ach!

Znám ji, každý ji zná. Nelze prožít život na Starém kontinentu a minout se této písni. Ale co to je za píseň? A co se v ní zpívá?

Pustila jsem se do hledání písně na internetu, ale neměla jsem klíč k tomu, jak správně uchopit dotaz. Vzpomněla jsem si na jediné dvě věci: že je to notoricky známá, velmi stará duchovní píseň, a že ji zpívali četníci ze Saint-Tropez, když se s nimi řítilo k zemi UFO. Žalostné výsledky vyhledávání. Odkaz na církev adventistů sedmého dne a na ufologickou společnost Projekt Záře.

Z kostela na kopečku doznívala zvonkohra, večerní píseň stoupala do nebe a svolávala ke klekání. Její zvonivé tóny mě kolébaly večerním klidem. Cítila jsem, jak se celá moje zbídačená bytost usebírá a hojí. Na obec Monzuno se snášel vlahý večer a na mě blaženství. Píseň, která léčí duši. Co je zač?

Nemohla jsem odejít z obce, aniž bych zjistila jméno písně, kterou zpívá zvonkohra místního kostela. Tak to nyní stálo: neodejdu z Monzuna jinak, než za zpěvu písně ve slovech.

Nová posedlost mi žhavila telefonní data a propalovala mozek, obojí bezúspěšně. Až mě konečně napadla ta nejjednodušší věc. Zašla jsem do místní hospody a zeptala se servírky, jakou píseň hrají zvony jejich kostela. Prosté! V hospodě ví přece všichni všechno. Servírka nevěděla, ale nenechala mě se trápit a vyběhla na zahrádku zeptat se místního štamgasta. Ctihodný starý muž pak ukončil má muka, když mi nesmírně laskav nechal vzkázat, že je to píseň v italštině známá jako È l’ora che pia, původně stará francouzská píseň pocházející z Lurd.

Z Lurd! No jistě! Vždyť jsem to věděla, jak jen jsem mohla zapomenout…

A přece když jsem kdysi procházela lurdské Pyreneje, píseň se ke mně nedonesla. A tak blízko jsem jí tenkrát byla. Zpívala jsem ji pak o pár let později v Norsku v trondheimské katedrále při bohoslužbě, anglicky…

Servírka s ctihodným štamgastem mi zachránili spaní a Joemu výpravu. Stačilo dát písni jméno a v mé hlavě se rozestřel veliký večerní klid. Kdo ví proč jsem nabyla nezlomné jistoty, že teď už bude všechno dobré.

Ráno zažehlo jiskru a nám se začal třetí den naší cesty. Dvě a půl postavy mířily z obce Monzuno kvetoucím parkem. Muž šel mlčky, kolem něj pobíhalo dítě od květiny ke květině a nasávalo vůni žlutých růží. A žena, napůl v snění, šla a zpívala píseň:

È l’ora che pia la squilla fedel,
le note c’invia dell’Ave del ciel.
Ave, ave, ave, Maria!
Ave, ave, ave, Maria!

A mně se po dvou dnech konečně udělalo dobře, když jsem dojatě mohla zopakovat svou letitou teorii: “Itálie v mých vzpomínkách zní hlasem zvonů a voní dechem růží.”

Via Degli Dei - čili Stezka Bohů; 130 kilometrů z Bologni do Florencie napříč Apeninami