Domů » Blog » Via Degli Dei II: Na Stezce bohů

Via Degli Dei II: Na Stezce bohů čtvrtek 25. červenec, 2024

Via Degli Dei neboli Stezka Bohů je 130 kilometrů dlouhá trasa, která protíná toskánsko-emiliánské Apeniny: z Piazza Maggiore v Bologni na Piazza della Signoria ve Florencii. 
Cestu jsme podnikli jako tříčlenná rodina s dvouletým synem a dětským odrážedlem v ruce. 

Tento článek je druhým v sérii článků: 
1.) Via Degli Dei I: Trojí vzpomínka na Bolognu
2.) Via Degli Dei II: Na Stezce bohů
3.) Via Degli Dei III: Apeninské obrazy

Klesali jsme asfaltkou za příležitostného míjení aut, až jsme dospěli k označenému rozcestí, které nás odklánělo na pěšinu udržovanou věky a zvykem. Vypadala jako jedna z bezpočetných cest a přesto jedné jediné, která nás provázela kamkoli jsme spolu putovali. Prototyp naší odvěké společné cesty. Zarostlá, svažitá, zdrsnělá, kamenitá, trnitá, a hlavně spletitá a nejasná. Cesta naší umíněné vůle, zatímco v mapě se to hemžilo všude kolem nás přehlednými civilizovanými cestami. Podle toho jsme poznali, že jdeme správně.

Zastavili jsme se na odlesněné vyhlídce s deskovou panoramou. Popisky zvěstovaly neznámé názvy hor, o nichž se nikdy nepíše v bedekrech, neboť se po nich kráčí tiše a nevýznamně. Hory nízké, tisíceré, postrádající vyzývavost a davovou prestiž. Ze stejného důvodu, proč je konformní turismus opomíjel, mě mocně přitahovaly. Apeniny. Byly to pro mě hory nepoznané, jichž se má touha dosud nedotkla. Představovaly pro mě obrovské možnosti pro nové, dosud nezpracované vjemy, čisté bílé plátno, které se teprve má vyplnit obrazem dojmů, vzpomínek a snů.

Do hlavy mi pražilo slunce, které se s polednem rozžehlo bolestně spalujícími paprsky. Vysávalo mě k mdlobné ochablosti. Motala jsem se v polohorečce kombinované se střevní revolucí a neustále si v duchu opakovala svou dříve vyslovenou větu: “Itálie v mých vzpomínkách zní hlasem zvonů a voní dechem růží,” abych odvrátila myšlenky od srdceryvné sebelítosti. Přála jsem si, aby se mi ta věta vryla pod kůži, aby mě pronásledovala v okolnostech a stala se mi proroctvím, neboť jen tak mohla převážit trýzeň páchanou na mně mými střevy. Chtěla jsem si na tento výlet uchovat vzpomínku jako na pěknou rodinnou dovolenou, a ne jako na pochod smrti. Ale nebyla jsem si jistá, zda má tento druh naivního idealizování okolností dostatečnou sílu na to, aby myšlenkový boj s chvilkovým odbíháním do křoví vyhrál. Vlastně jsem o tom spíš pochybovala.

Náš první pohled na Apeniny - Terra incognita našich dosavadních vzpomínek

“Teď přijde dost bahnitý úsek,” oznámil mi Joe, když jsme sklesali z první apeninské hory do údolí k řece, a hned záhy mě ujistil: “Ale je to jen čtyři kilometry, pak bude cesta zase normální.” Joe se pustil do vyprávění, jak viděl na internetu fotoalba několika přeživších treku Via Degli Dei a četl příběhy jejich cest. Dle jeho slov alba putovníků obsahovala směšné pseudodrsňácké fotky dramatické chůze v bahně, úplná alegorie bahenních zápasů to byla, jak tvrdil. Avšak celé je to samozřejmě jen hysterický patos, drsňácké divadýlko, neboť bahnitý úsek má skutečně, ale opravdu skutečně jen ty čtyři kilometry ze sto dvaceti, což se rozhodně dá bez remcání přežít.

Nedošlo mi to hned, přiznávám, ačkoli už ho znám dost dobře. Teprve po čtyřech kilometrech a pěti dalších navrch, a taky po několika dalších dnech, do nichž se ty čtyři kilometry protáhly, mi došlo, že hluboké hňácavé bahno je přirozenou součástí, ba přímo vlastností stezky Via Degli Dei, a možná i celých Apenin. Fotky, které Joe viděl, nebyly namachrovanou manýrou přehánějících trekařů, nýbrž prostým dokumentem, empirickou zprávou o stavu celku.

Ale protože jsem věřila svému manželovi (jako mu naivně věřím pokaždé, když mě ujišťuje, že průšvih, do kterého nás dostal, rozhodně nebude tak strašný), šla jsem za ním oddaná a důvěřivá jako ovečka za pastýřem hustou rozbředlinou a čekala, kdy mě to bahno definitivně vcucne, zatímco jsem při vší své naivitě odpočítávala čtyři kilometry. No znáte přece Sůl nad zlato, jak tam Werich stojí po pás zapíchnutý v močálu a běduje: “Tady zahynul král, který špatně panoval.” Tak takhle si mě představte.

Tímto veřejně odkrývám Joeho taktiku, jak se mnou vydržet na treku. Jelikož má v režii veškeré cestovní plánování, jsme pak já a náš syn faktickými rukojmími jeho předimenzované logistiky. Na začátku dne řekne praotec výpravy, že etapa má jen dvacet kilometrů, nevyskytují se na ní žádné terénní problémy, kopce skoro žádné, cestou bude restaurace, dětské hřiště a bude svítit sluníčko. V závěru dne, po pětatřiceti kilometrech, docházíme kompletně zmáchaní deštěm a rozedraní od křoví, převýšení dva tisíce metrů, restaurace byla zavřená a hřiště znamenalo ribstol a klepač koberců. On mi ty průšvihy vždycky dávkuje postupně, abych moc nevyváděla. Mimochodem, letos budeme mít výročí pět let od svatby, avšak má svatá trpělivost s tím mužem trvá již osm let. Jako dárek k výročí jsem si vyžádala metál, diplom a zlaté náušnice. Myslím, že mám naději jen na ty zlaté náušnice.

Stezka akorát pro naše možnosti

Trocha milosrdenství se přeci jen snesla pod moje kroky. Když jsme opustili čvachtající brniště, srovnal se krok zpevněnou cestou a později asfaltkou. Joemu k nelibosti, mně k úlevě. Šlapali jsme kopcům po patách a na jejich hřbety vzhlíželi s hlavami v záklonu. Nemrzelo mě to. Schvácená střevní slabostí jsem dnes o žádné trekařské exhibice nestála. Byly to štětinaté kopce porostlé srstí lupenatého křoví, předhůří, předapeniní. Sálaly horečnatým sluncem a málo stinnou vypelichanou vegetací, a můj dojem byl takový, že stejně o žádný skvělý zážitek nepřicházíme, když se jim naše trasa vyhýbá.

Raději jsem se dívala před sebe, kde se náš syn proháněl na dětském odrážedle a nadšen křičel do všech stran: “Jedu jako draaak!!” Jel snad už dobrých deset kilometrů. Jeho autonomní pohyb krajinou mě naplňoval blaženou úlevou. Konečně to dítě nemusíme tahat! Po dvou a půl letech, co jsme se po horách nejdříve hrcali s naším kočárkovým vrakem, věčně rozbitým, věčně s píchlými kolečky, a později nanosili s dětskou nůší, byl tohle první náznak, že náš syn už bude brzy chodit po horách úplně sám. Bude naším rovnocenným parťákem. A my budeme vykoupeni.

Ze samé něhy nad jeho šikovností jsem mu utrhla kapradinu. Má rád jejich jemné krajkoví, miluje a obdivuje krásu, což má ostatně po mně. Bere ji do ruky, chce si ji nechat jako vzácný štrasový šperk, a ještě dobrých pár kilometrů s ní ujede v ruce, než kapradina úpalem slunce zvadne.

A pak už jsme došli na louku, slunečnou stráň s půlobzorovým výhledem, a já v jakési vidině řekla - “Tady to vypadá jak u Berouna.” A Joe, aby tu nebohou krajinu, malebnou a mělce vlnovitou, aspoň trochu povznesl, dodal - “Jo. Český kras.” A mně se líbilo, že v takové blízké a důvěrné krajině máme dnes spát, neboť jsme stoupali k domácímu penzionu.

Předhůří Apenin místy vypadá jako krajina u Berouna - známý krajinný typ

Stín ořechu v zahradě pronikal oknem a vlnil se na přehozu postele. Renesanční pokojík dýchal útěšným kamenným chladem a příjemným pohodlím, které nepodléhalo okázalosti. Dokázala bych si představit ten nejkrásnější večer, kdy bych sebou praštila diagonálně přes celou dvoupostel a fingovala smrt až do rána. Ale dítě zahlédlo v koutě zahrady traktor a muselo ho nutně prozkoumat. Ach.

Byla to hezká zahrada. Lem plotu obrůstal zeleninovými keříky, květinami a bylinami. Chodila jsem bosá po rozehřáté dlažbě a vodila syna za ruku od rostliny k rostlině. Tohle je meduňka, ukazovala jsem mu, a tohle máta, levandule. A tady to je rozmarýn, utrhla jsem sněť a promnula ji v prstech. K nosu mi vzlínal divoký dech a náhle mi projel hlavou až do zátylku, kde ležela uložena vzpomínka. Středozemí! Moje dávná pyrenejská cesta. Dusaly nohy po hřbetech hor, krok rozrážel makchie a prahnoucí garrigue a rozdmýchával oblaky bylinných vůní. Tou nejsmyslnější z nich byl divoký rozmarýn. Vdechovala jsem ho prudce rozšiřenými nosními dírkami, aby mi zůstal v hlavě navždy spojen se vzpomínkou na Středozemí. A já bych přísahala, že teď stojím právě tam, na sklonku katalánských Pyrenejí a moře už je na dohled…

“Maminko, traktor!” připomene se můj nepříliš nadšený elév botaniky a táhne mi ruku ke starému Fiatu.

Zvláštní, jak každé místo, kde jsem, musím s něčím srovnávat. Beroun, Pyreneje, řeka Reno, která mi připomněla mnichovský Isar. Čím víc toho vidím, tím těžší je mi najít autonomní krajinu, která by necizopasila na mých vzpomínkách...

“No jo, tak pojď.” A dobrou hodinu pak stojím u traktoru a sleduji nadšením pískající dítě, jak obíhá kolem dokola polorezavý vrak, na všechno ukazuje a je dokonale radostné. Závidím chlapečkovi! Tak málo mu stačí ke štěstí. Máma, táta a traktor. Ale učím se od tebe a ani já už toho nepotřebuji mnoho. Mým štěstím je vidět tebe šťastného.

Traktor je zaručeným přísunem radosti našeho syna - ještě máma a táta a nic víc není potřeba

Poslední, dost málo zajímavou událostí toho dne byla donáška pizzy. Přivezli jsme si s sebou poněkud prostomyslnou představu, že Itálie, země pizzy, si jistě potrpí na skvělou pizzu. I nechali jsme si přivézt pizzu. K našemu mírnému zklamání jsme dostali vysušenou kečupovou buchtu dočista stejné kvality jako u stánku a Smícháči. Prozřeli jsme ubohou pravdu, že Italové, vyhlášení labužníci, se standardně stravují stejnými kejdami jako my.

“Když to tak vidím… ty asi nebudeš jíst, co?” dělal si Joe naděje na celý kotouč podrážky od bot, ale já ho nepotěšila:

“Ale jo, budu.”

“Tobě už není blbě?”

“Je mi blbě. Je mi tak blbě, že mi nepřitíží už ani pizza s ananasem.”

A pak, pod postelovým přehozem a sepranou larisou, se mi konečně naplnila nejsilnější touha celého dne. Ovívána stříbrným průsvitem měsíce v ořechu, na své líše postele zajaté uondaným dítětem, jsem propadla blahodárnému spánku.

Via Degli Dei - čili Stezka Bohů; 130 kilometrů z Bologni do Florencie napříč Apeninami