Via Degli Dei I: Trojí vzpomínka na Bolognu sobota 20. červenec, 2024

Via Degli Dei neboli Stezka Bohů je 130 kilometrů dlouhá trasa, která protíná toskánsko-emiliánské Apeniny: z Piazza Maggiore v Bologni na Piazza della Signoria ve Florencii. 
Cestu jsme podnikli jako tříčlenná rodina s dvouletým synem a dětským odrážedlem v ruce. 

Tento článek je prvním v sérii článků: 
1.) Via Degli Dei I: Trojí vzpomínka na Bolognu
2.) Via Degli Dei II: Na Stezce bohů
3.) Via Degli Dei III: Apeninské obrazy

Mé vzpomínky na Bolognu nejsou ničím lepším než chaosem. Nemohu za to. Když se tři lidé vydali v půl šesté ráno z hlavního nádraží napříč spícím městem, učinili trojí svědectví jedné cesty. V mých poznámkách, které jsem si zapsala v čas putování, zní polyfonie tří hlasů, z nichž každý mluví jinak. Je to chaos trojí logiky učiněné v jedné společné časové i prostorové linii. Nemám jiné možnosti, než sepsat vše tak, jak to bylo.

Tak tedy Bologna, 2. červen léta Páně 2024, čas zániku nočních vlaků. Kruhový objezd se spícími černochy, stovky vraků kol a nádražní budova s hodinami, které ukazují špatný čas. V ulicích svítá. Joe ukazuje na budovu a vypráví o atentátu, který se tu kdysi stal. Vyletělo zde do povětří nádražÍ, 85 mrtvých. Z násilí se mi dělá úzko, a tak zbaběle odvedu řeč, jako přepínám televizi, když se v ní střílí.

“Ty jo, vidíš ty kola?” pravím ohromeně do Joeho historicko-politického výkladu o boloňské mafii. “Úplně rezavé vraky! Oni tu jezdí na ještě horších kolech, než jaké mám já.” Zaujata zdejším vozovým parkem nesmírně lituji, že tu dnes nejsem na svém kole. Můj orezlý růžový silničák mi vždycky připadal jako úplná troska. Dnes by se tu vyjímal jak Šemík mezi mezky.

“Maminko, bagrrr!!” Syn dostal odrážedlo a drandí ulicemi, je z nás nejrychlejší, a tak hlásí, co je za dalším rohem. Jako vždy ho zaujaly rozkopané silnice s pracovními stroji, největší atrakce každého našeho výletu.

“Od té doby jsou zde hodiny, které ukazují stále stejný čas,” dokončuje Joe svůj přerušený výklad atentátu.

“To tedy znamená, že mají dvakrát denně pravdu,” dodávám.

To je zatím nejdál, kam jsem se ve své životní filosofii dostala.

V šest ráno jsou boloňské ulice dočista liduprosté. Život se vynořuje povlovně, přichází do ulic odkudsi ze stínů, tmavé osamělé postavy se množí a světají, až jich jsou desítky, až jich jsou stovky. Rezavá kola se rozvrzávají, skelety štanglí se dávají do pohybu, a to už je devět ráno, to už je bdělý městský život, a když se pak na křižovatce zjeví první linkový autobus, je jisté, že ráno navždy prchlo. Byli jsme svědky, že den v Bologni začíná po deváté, do té doby je občanská noc.

Slunce stoupá a stíny nekonečných ambitů stékají po omítkách protějších domořadí. Bologna je městem tisícerých loubí, pro něž nemá pouliční chodec nad hlavou nebe když je slunečno, ale ani deštník když prší. Desítky kilometrů arkádových kleneb žebrových, vykládaných, freskovaných, či dočista obyčejných jasně vymezují chodecké teritorium, jež je nepřekročitelné a prostorově absolutní. Ne tak docela pro naše dítě. Jezdí si na odrážedle tu v podloubí, tu po silnici, sem tam vjede do nějakých otevřených dveří, zkrátka naše dítě nemá hranice pohybu. “Jedu jako draaak!” křičí a jede, chodci uskakují.

Chtěla bych se celou svou myslí věnovat filosofii stojících hodin nebo oslavě božího rána na bulváru Marconi, ale něco se vkrádá, jakási neuróza mi vaří ve střevech. Začíná se mi dělat jaksi blbě. Podezírám jistý fastfood v Mnichově, kde jsme přestupovali na noční vlak, že součástí červené omáčky podávané ke kuřeti byli i jiní živočichové, a ti mi teď bují v dutině břišní a připravují mi revoluci. Jinými slovy - je mi zle.

“Maminko, koukej! To je silniční válec!” Zastavujeme se k obdivu, každý něčeho jiného. Syn obdivuje asfaltovač, Joeho zaujal shluk policie s ochrankou před ústupovým portálem barokního kostela a tipuje to na papalášskou svatbu. Já pak tiše závidím květované sukni vlající za kolem, neboť bych si přála proplouvat ulicemi na svém kole lehoučká a subtilně elegantní jako jejich nositelka, a nikoli jako těžkooděný krosnař v pohorách. Vtaženi každý do svých obrazů děláme společnou fotku, usměvavou a dokonale strojenou, na níž není znát, že jsme každý někde jinde.

Když člověk pohlédne na Dvě věže, dominantu Bologni, zprvu se mu zdá, že se mu to jen zdá, že ty věže jsou křivé. Nejdříve obviní svůj zrak, svou únavu i špatný pozorovací úhel, ale po mnohé snaze obelhat rozum nakonec musí připustit komickou skutečnost, že se každá z věží opravdu naklání na jinou stranu jako rozevřené nůžky. Dělá se z toho pohledu skoro až špatně. Joe mi vypráví o dvou znepřátelených šlechtických rodech, které kdysi žily v Bologni a daly zde postavit několik takových věží. Jména rodů si nepamatuje, mně ale vyprávěný příběh připomíná šlechtický bulvár ze Shakespeara, a tak si je překřtím na Monteky a Kapulety. Odteď pro mě mají věže jména Romeo a Julie.

“Maminko, maminko, jeřááb!” hlásí Radovan ukazuje kamsi za roh. Podezírám ho, že si těch ohromných věží ani nevšiml a celou dobu číhal na nějaké bagry.

“To není jeřáb, to je popelářský auto,” vysvětluji mu, ale on má vždycky pravdu, a když řekne, že vidí jeřáb, tak vidí jeřáb, a tak se hned záhy opravuji. “No fakt že jo! Popelářský auto s jeřábem. Vytahuje podzemní popelnice.”

Radovan je nadšený, popelářské auto s jeřábem ještě neviděl. My také nikdy neviděli vyvážení podzemních kontejnerů, a tak italským popelářům věnujeme mimořádnou pozornost. Obdivu románských věží Romea a Julie jsme věnovali celých pět minut, na vyvážení podzemních popelnic jeřábem čučíme už sedm minut. Jaké štěstí, že jsme sem jeli, abychom mohli tento technologický zázrak svozu komunálních odpadů spatřit. Vidět Bolognu a umřít.

Stojíme na Neptunově náměstí, když Radovan ukáže prstem na budovu před sebe a řekne - “Maminko, podívej, támhle!”

I pomyslím si - ó, jak je to dítě chytré a vnímavé, že ho zaujala sakrální pamětihodnost, a říkám mu: “To je bazilika svatého Petronia. To je kostelík, víš?”

Ale on mě opraví: “Nene, to je pásový bagrrr!”

A mně dojde, že ukazuje na jakýsi buldozer stojící v koutě náměstí, co je pro mě jen vizuálním smogem, avšak pro něj hlavní atrakcí města. Marnost vozit to dítě po světě. Kdyby směl náš syn rozhodovat o tom, kam pojedeme na dovolenou, strávili bychom pobyt na staveništi D1.

A to už procházíme slovutným architektonickým zázrakem, za kterým se sem hrne veškerá turistická klientela, totiž nejdelším podloubím na světě. Když jím stoupáme po nekonečné nakloněné rovině, znepokojivě mi bublá ve střevech. Joe mi vypráví, že portiko je dlouhé 3,5 kilometru a čítá 666 sloupových oblouků, což si pro přetlak svých nízkých myšlenek na záchod stejně nezapamatuji a v době psaní tohoto textu si to musím vygůglit.

Stoupáme nekonečnou arkádou, městu pod námi se ztrácí detail s přibývající výškou a vzdáleností. Silou přemáhám svou mysl, aby si tohle místo navždy zapamatovala v celé jeho jedinečnosti a důstojnosti, v meruňkovém hávu baroku a s nekonečnou slavobránou křížových kleneb blažících chladným stínem v přehorkém létě. Ale těžko se snažím myslet vznešeně, když mám v břiše vzpouru. Místo toho přemýšlím, jak je možné, že k tak slavné architektuře nikdo nenavrhnul záchody. Skoro to vypadá, že duchovní architektura baroka byla oproti té soudobé příliš povznesena nad přízemní lidské potřeby, neboť dnešní stavebně úřední diktatura by jistě nepovolila zkolaudovat 3,5 kilometru dlouhé portiko bez záchodů. A co je úplně nejhorší, nikde žádné bagříky, zato kopec a mraky schodů, a tak dítě kňourá, odmlouvá a nechce jít.

A takhle to vypadá s celým mým životem. Člověk se snaží vznášet na křídlech velkých myšlenek při hledání definic vlastních životních pravd, a místo toho se nedokáže vznést nad povrch sféry, v níž jsou filosofie a duchovno neustále překřikovány primitivními podněty. Ale to už přeskakuji kamennou zídku a přebíhám silnici, kde na protější straně mizím v křoví. Jsem o jednu tíživou přízemní myšlenku lehčí. Jen tak tak.

Sedíme v zahradě, kvetou růže, zní zvony, varhany a zpěvy. V bazilice svatého Lukáše probíhá nedělní bohoslužba.

"Když jsem přešla Alpy," vzpomínám před Joem nahlas, "bylo poledne a v celých Benátkách se rozezvonily zvony. To byla taková krása... A také jsem kdysi přišla v pravé poledne do Vatikánu, vděčná a dojatá, že jsem se ve zdraví vrátila z přechodu korsických hor, a celý Řím zvonil, až duněla zem. Itálie v mých vzpomínkách zní hlasem zvonů a voní dechem růží."

Schvácená horečnatostí, přizhroucená a na půli cesty k mdlobě se dívám do dálky za monumentální chrámoví, kde se mezi kuželkami balustrády na blízkém obzoru vzdouvají Apeniny. Apeniny! Ty krásné hory, které znamenají Itálii. Itálii, zemi mých lásek a zašlých romancí. S každým mužem jsem tu něco prožila, a teď jsem tu tedy i s Joem. A chtěla bych si vzpomenout na něco krásného, dávno zapomenutého, ale už se mi zase rosí čelo, je mi zle, zle na kvadrát, a tak zase mizím kdesi v rumišti ve stínu protějšího lesa.

Santuario della Madonna di San Luca - průhled na Apeniny skrz jižní edikulu kostela

Ó nebe! Jak mám v tomhle žalostném stavu přejít Apeniny? Jeli jsme sem, abychom přešli stezku Via Degli Dei, 120 kilometrů z Bologni do Florencie napříč pásmem Apenin. Jdem pěšky, s dvouletým dítětem, těžkým batohem a dětským odrážedlem. A já jsem zralá na smrt. Není větší bolesti, než když se člověk v nemoci musí starat o dítě a ještě při tom podávat skvělé fyzické výkony. Mám sto chutí to tu zapíchnout a říct Joemu - mně už to stačí, už jsem viděla dost, dál jdi s klukem sám, a zhroutit se někam na lavičku. Ale vím, že Joe brzy přijde a řekne - tak už musíme jít, nebo to nestihnem. On mě tu nenechá, ani kdyby to bylo mé poslední přání.

Joe pak skutečně přišel a řekl: “Už musíme jít, nebo to nestihnem”, a taky “Za chvíli bude hospoda, tam si sedneš a sebereš se.” A tam, v hospodě nad táckem se suchary, končí má zmatená vzpomínka na Bolognu, tak poetická a tak uboze odpudivá zároveň, a začínají vzpomínky na Via Degli Dei, neboť tam se naše vnitřní přítomnost sjednotila a dál jsme šli už všichni spolu.

Jak říkám, není mou vinou, že jsem neučinila z návštěvy Bologni smysluplnější a duchaplnější výsledek pozorování, a že je vše opředeno trojí mlhou různé hustoty, která se vzájemně nemísí. Tři myšlenkové množiny se neprotnuly a zavinily, že si každý z nás bude Bolognu pamatovat úplně jinak. Joe jako město splendidní architektury, temné politické moci, mafie a šlechtické rivality. Ostatně už doma prohlásil, že Florencie je městem impozantní renesance, ale Bologna je městem prachů, a jel sem vlastně jen proto, aby se ve své velkosvětské teorii utvrdil. Radovan si pak tentýž prostor zapamatuje jako město super bagříků a popelářských aut s jeřábem, rozkopaných chodníků, vibračních pěchů a náklaďáků, a já jako město vrakoidních kol a neutěšené situace veřejných záchodků. Budou to tři různá svědectví jednoho příběhu, tři různé optiky spojené společným krokem. Až jednou každý z nás bude vyprávět o Bologni, nikdo neuvěří, že jsme tam byli spolu.

Via Degli Dei - čili Stezka Bohů; 130 kilometrů z Bologni do Florencie napříč Apeninami

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky