Domů » Blog » Šumavský puťák na lyžích

Šumavský puťák na lyžích pátek 14. únor, 2025

Přejezd střední části Šumavské magistrály na lyžích.

Etapy:
1. Železná Ruda - Prášily: 33 km
2.Prášily - Modrava: 25 km
3. Modrava - Nové Údolí: 40 km

Mapa dole, ke stažení jsou pod článkem také GPX soubory naší projeté trasy, které si můžete zobrazit na Mapách.cz se všemi podrobnostmi.

“Mně se to celé zdá trochu moc ambiciózní,” snaží se mi kolega vymluvit můj plán na lyžařský puťák napříč Šumavou. Pan kolega mě má tak trochu za šílence. Jezdí na běžkách a na rozdíl ode mě to umí, tak jsem mu řekla, jestli nechce jet se mnou. Jemu se však celý záměr zdá těžko představitelný a ještě tíž realizovatelný, a tak nějak celkově přepálený, což jsou ostatně obecné vlastnosti všech mých projektů. Tak se totiž pozná člověk, který tomu rozumí. Že mi ihned řekne, že můj plán je pitomost.

“Podívej, vzal bych tě na lyže k Mariánským Lázním,” navrhnul, “je tam pár okruhů ve snadném terénu, ideální na začátek.”

Pan kolega také zastává logický názor, že než se vrhnu na poněkud šílený přejezd Šumavy, nejdříve bych se měla na běžkách naučit jezdit. Zvlášť když jsem na nich dvacet let nestála, krom jednoho nedávného ultimátně trapného pokusu o sebevraždu při sjezdu Pancíře.

Já na to mám ale jinou optiku. Učit se lyžovat? Na co? Budu mít dost času se to naučit na puťáku. Vždyť Šumavská magistrála má nějakých sto kilometrů, tak ještě abych se za tu dobu nenaučila lyžovat!

Ladíme trasu. Pan kolega vyslovuje pochybnosti o jedné mnou navržené etapě, která vede 30 kilometrů přímo po magistrále. Zdá se mu dlouhá a příliš náročná. Posílá mi vlastní návrh etapy, která má 38 kilometrů a vede přes tři tisícovky. Oho! A pak kdo z nás dvou je ambiciózní!

Poslední detaily plánu za nás rozhodne vyšší instance. Sníh je jen ve vyšší Šumavě, v Mariánkách nikoli, a v předhůřích Šumavy - na jejím západním a východním konci - také ne. Čili jedeme na Šumavu, ale s vynecháním začátku a konce magistrály, které dojedeme někdy příště, až bude sníh.

Takže jedeme na puťák!

Stopa podél Modravského potoka

“Mně se to celý zdá úplně ztřeštěný. Přejet celou Šumavu na lyžích. Vždyť je to padlý na hlavu! Vůbec jsme neměli nikam jezdit!”

Pan kolega je z nás dvou ten moudřejší, zkušenější a s reálnějším náhledem na společnou věc. Je tak s podivem, že uvedený výrok jsem řekla já, a to ve vlaku směr Železná Ruda.

Tváří vstříc lyžím, které mi pan kolega zapůjčil z vlastního sportovního fondu, mě najednou zasáhla nebývalá sebereflexe, když jsem prozřela, jak přepálený a mým možnostem nepřiměřený můj projekt je. Z množství obav, které mi najednou zastínily nadšení, byla nejsilnější ta, že se určitě budu chovat jak kráva. Už se úplně vidím, jak se hned s první bouračkou nemožně vzteknu, rozbrečím, a lyže, ty JEHO lyže, poletí jak oštěp do první závěje.

Názory se však obrátily. Zatímco já bych nejradši zdrhla dřív, než se katastrofálně znemožním, pan kolega nabyl dobré nálady a nepochopitelně začal věřit v náš úspěch. Je nesnesitelně přemotivovaný a k mé hrůze se těší. Vrátit se odmítá.

Ostatně na návrat už je stejně pozdě. Stoupáme sjezdovkou ze Železné Rudy a bílá stopa se nemilosrdně blíží.

Sněhu nebylo moc ani na Šumavě

Ve stopě to sviští jak na dálnici. Je čerstvě urolbováno, víkend, sluníčko a mraky lyžařů. Všichni na tom vypadají náramně sportovně, všichni to umí, jen já umím prd, já jsem tu k pobavení celé magistrály.

“Jeď první,” pobídnu kolegu výmluvně, aby mě neviděl, až sebou prdnu o zem.

A to už stojím na běžkách a zařazuji se do kolony jak trabant na závodní okruh a můj společník mizí v dál.

Pan kolega je hezký mladý muž, velmi sportovní, ve skvělé kondici, a na lyžích vypadá děsně profi. Nic z uvedeného se nedá tvrdit o mně. Chci říct, že jestli jsem se chtěla před někým totálně znemožnit, nemohla jsem si vybrat lepší společnost. Mám zapůjčené postarší běžky s hladkou skluznicí, profesionálně navoskované panem kolegou. Tedy typ skluznice, co frčí nejrychleji, což není zrovna vlastnost, o kterou bych stála. Pan kolega frčí na mohérech. Jedu jako blesk, jsem všemi vosky mazaná. A zdá se mi, že jedu docela dobře, že mi to jede, a že snad nevypadám tak směšně, a tak to rozjedu, pořádně to vohulím, já svištím, já frčím, lidi pozor! uhněte! já jeduuu!, lidi zděšeně uskakujou, a už nejedu, už letím, jsem letadlo, jsem tryskáč, jsem Ester Ledecká, až se zřítím na zem jak Baťův dolnoplošník.

A pan kolega je víc zdvořilý než slitovný, a tak místo toho, aby milosrdně dělal, že můj pád neviděl, přispěchá mi na pomoc, kterážto je komedií zoufalých pokusů vstát, lyže mi ujíždí, kloužu a padám jak opilá švestka, trapas nevýslovný.

Tak první pád bych měla za sebou. Ke své úlevě nebrečím, ani netrénuji hod oštěpem. Jsem statečnější, než bych od sebe čekala.

Vyhlídka z Oblíku

A než dojedeme na Hůrku, stane se něco zázračného. Zdá se mi, - ach ne, nechci to zakřiknout -, ale zdá se mi, že snad opravdu začínám lyžovat. Čili ne jen chodit po lyžích, šourat se a tahat nohy po zemi, ale vážně běžkovat. Zdá se mi, že už delší chvíli na lyžích opravdu běžím!

Vybaví se mi, jak jsem si při svém minulém neúspěšném pokusu zrakvit se na Pancíři připomněla, co všechno jsem na běžkách kdysi nesnášela. Zimu, dřinu, pády z kopců a stromečkování do kopců. A hle! - najednou cítím, jasně a kůží celého těla, co mě na běžkách vždycky tak bavilo. Je to jízda. Má to příjemný adrenalin. Miluju pohyb a prostor, miluju hory, cítím svou sílu. Zdá se mi, - ach, jen to nezakřiknout! -, že lyžování je naprosto boží.

A jakou mám radost! Radost ze zdravé námahy, radost, že mi to jede, že to snad opravdu jaksi ovládám. A dívám se na pana kolegu, usmívá se, nejspíš si zrovna myslí na totéž, tak mu říkám v návalu patetického nadšení: Pane kolego, oni nám lhali! Tohle jsou prkna, co znamenají svět! Ne ta divadelní, na kterých si kroutíme frekvence v práci, ale tahle prkýnka, co na nich krájíme kus světa.

Držím krok s panem kolegou, okukuji od něj technické prvky lyžování. Například okouknu styl přibržďování, kdy jedna noha jede ve stopě a druhá pluží. Super fígl. Díky tomu jsem už dlouho nespadla a mé sebevědomí se přímo úměrně zvyšuje s rychlostí jízdy. Tož co kdybych zkusila skate? říkám si. To jsem celá já. Jen co mi otrne, už machruju před chlapem. I dám se do bruslení jak největší suverén, i když jsem to nikdy neuměla, rozjedu to, cítím se prudce elegantní, cítím se ladná, a bum!, hned na třetí tempo si přišlápnu lyži a letím na hubu. Zatracený běžky! Blbý, blbý lyže! To mi tak čert napískal, tenhle puťák na běžkách. Mám sto chutí zbytek Šumavy přehodit oštěpem.

Sjíždíme svah, frčíme závratnou rychlostí. Pan kolega válí. Já se taky válím. Po zemi. Zase jsem hodila držku. Pan kolega se nakonec válí taky, ale smíchy, když mě vidí, jak válím sudy.

Ale pak zase vyjedeme kopec, a všechno je zase fajn, nebe je modré, sníh bílý a život prostý.

Zimní Šumava

A pak, bylo to v pravé poledne na Poledníku, kdy sluníčko hřálo ve svěžím miločase, a čaj v termosce také hřál, a hřálo blaženství společně zdolané cesty, když najednou někdo z nás řekl, Tak vidíš, že to jde, přejet Šumavu na lyžích. Tys tomu nevěřil, však Tys tomu taky nevěřila, báli jsme se svých smělých plánů, a jak už jsme daleko! Vždyť to, co nám zbývá, ujedeme zrovna tak, jako to, co jsme už sjeli. Jen zachovat režim a vůli a všechno se dá.

A jak tam tak sedíme, čaj dýchá horkými obláčky, povídám najednou:

“Jel jsi někdy na ledních bruslích?”

A pan kolega: “Nikdy.”

“Bezva, já taky ne. Tak co kdybychom přejeli Lipno na bruslích?”

A nikdo už neříká, že je to praštěný, ani že to nepůjde. Zběžně a samozřejmě, jako když plánujeme službu v práci, vytahujeme diáře, a prstem kreslíme po mapě smělými tahy plány nehorázné, přepálené, a nade vší soudnost ambiciózní.

Šumavský běžkopuťák - Tři etapy na běžkách, rovných 100 km.

Z kompletního přejezdu Šumavy nám zbývá projet západní úsek od Svaté Kateřiny po Železnou Rudu, a východní úsek od Nového Údolí po Novou Pec. Tyto úseky jsme pro nedostatek sněhu prozatím vynechali.

V přiložených souborech si můžete stáhnout GPX naší projeté trasy a zobrazit si ji na Mapách.