Stalo se v červenci: Co se začne dít, když dojdou peníze čtvrtek 20. srpen, 2015

Všechny moje skvělé zážitky z vandrování většinou začínají slovy: „To už jsem neměla žádné peníze,...“

Je to zvláštní, ale jako by prázdná kapsa byla zároveň vstupenkou do groteskního světa plného absurdních a vtipných situací. Přitom momenty, které na cestách vyplynou z nedostatku peněz, jsou vždy velmi problematické, a zeptáte-li se kohokoliv, jestli by se do takové situace chtěl dostat, jsem přesvědčená, že vám odpoví ‚ne‘. Obecně platí, že čím horší zážitek, tím lepší historka. Není nic nového na tom, že ze skvělé all-inclusive dovolené v Řecku, kde vám nic nechybělo, sluníčko svítilo a komáři neštípali, žádnou anekdotu neuděláte, i když jste si takovou dovolenou nepochybně skvěle užili. Abyste svými příběhy pobavili celou hospodu, je potřeba, aby se stal nějaký průšvih.

Jednu z mých oblíbených historek z loňského léta o tom, jak jsme s Matějem při přechodu Alp z Mnichova do Benátek spali u popelnic, protože už nám docházely peníze, jsem vyprávěla už příliš mnohokrát. Jeden příběh jsem si však stále ještě ušetřila. Tak tedy tady je.

To už jsme neměli žádné peníze a v plynové bombě byl plyn už jen na ohřátí posledního jídla. Měli jsme hrozný hlad, celý den jsme toho moc nesnědli, a nyní, na poslední chatě v horách, byla možnost si koupit jen drahé jídlo v restauraci na recepci a nebo si uvařit. Matěj se tedy ochotně ujal vaření nudlové polévky s přidanými těstovinami. Plyn vystačil opravdu jen tak tak. Sotva byla večeře hotová, kahan zhasl. Obřadně nesl plný ešus do pokoje, když vtom náhle zakopl o batoh u postele a švihnul sebou přes celou místnost na zem. Čínská polévka se rozstřelila po celém pokoji jako atomová bomba. Její šrapnely v podobě nudlí a oslizlé dehydrované zeleniny z prášku se rozplácly úplně na všechno, co v noclehárně bylo. Zasaženo bylo všech osm postelí, osm batohů a osmero oblečení našich spolunocležníků. Nudle vytapetovaly stěny a dokonce i strop, ze kterého visely dolů jako žížaly.
Bylo mi Matěje hrozně líto, na poslední teplou večeři na celý příští týden se opravdu těšil. Ale jediné, co jsem pro něj mohla udělat bylo, že jsme honem rychle po celé chatě posbírali všechno, čím se dalo vytírat, a jali se ten svinčík uklidit dřív, než někdo přijde. Jestli se nám to podařilo? Ano, podařilo. Dokonce nikdo nic nepoznal, a to jsme ostatním nudle vytahovali i z batohů. A my jsme měli po večeři.

Chtěli byste vidět, jak vypadá výbuch atomové nudlové polévky? - Já to viděla. Jednou mi to stačilo :-)

Tento příběh se stal loni v červenci na chatě Col Visentin v Benátských Alpách.
Původně jsem však chtěla vyprávět, co se stalo letos v červenci, neboť i tentokrát o absurdní situace nebyla nouze.

To už jsem neměla žádné peníze a zrovna jsem se vracela z třítýdenního přechodu Korsických hor. Trajekt mě vyložil v Livornu, kde se mi hodilo přespat. Italské přístavní město Livorno je všechno, jenom ne hezké. Je zde přelidněno a dopravně přeplněno, všude je hlučno a spousta odpadků. Ulice páchnou špínou, močí a výfukovými plyny. Co ale dělat, když chudák vandrák nutně potřebuje někde složit hlavu? Procházím městem křížem krážem a najednou vidím hezký městský park. Nacházím pěknou lavičku, ale sotva jsem rozbalila věci k utáboření, začal se do parku stahovat asi čtyřicetičlenný černošský gang. Všechno tedy radši zase rychle balím a svižným krokem a s výrazem ‚jakoby nic’ procházím středem přistěhovalecké tlupy s jasným cílem na GPS: ‚Hlavně pryč odsud.‘
Dobře, park nevyšel. Ale kam tedy? Po chvíli bloumání po městě se nakonec rozhoduji vrátit na jedno místo, které jsem znala už z doby odjezdu na Korsiku: na střechu lodního přístavu.
A tak jsem si po zdolání žebříku se skruží spokojeně ustlala na střeše nízké přístavní budovy a dívala se z výšky dolů na ulici, kde proudily kolony aut. Byl odsud také pěkný výhled na trajekty, které přijížděly a zase odjížděly na moře. Hlavně to bylo ale jediné čisté a klidné místo z celého města. A to vandrákovi ke štěstí stačí.

Toho dne jsem rozšířila sbírku svých kuriózních bivakovacích míst o střechu lodního přístavu. Jak se tam spalo? Krásně. A zážitek jsem z toho měla větší než z hotelu.

Bivak na střeše přístavu v Livornu - Na toto místo jsem se vrátila celkem dvakrát. Jednou poprvé při odjezdu na Korsiku, podruhé při příjezdu z ní.
Až příště pojedu přes Livorno, jiné místo na spaní už ani hledat nebudu. :-)

Hned o pár dní později jsem si stejnou sbírku rozšířila ještě o jedno dost netradiční místo.

To už jsem neměla žádné peníze, když jsem nutně potřebovala složit hlavu kdekoli v okolí letiště v Římě. Jak takové římské letiště Fiumicino vypadá? Asi ne jinak, než by si člověk představil. Všude samé předražené hotely, jinak beton, asfalt, tříproudové silnice. Poodešla jsem od letiště do vzdálenosti asi čtyř kilometrů, kde se občas začaly objevovat i travní plochy. Ovšem ani tady to nestálo za nic. Široké louky byly seschlé a plné trní, navíc nebyly ničím porostlé a nenabízely tak žádný klídek v závětří. Najednou jsem našla obrovský kruhový objezd. Představte si ho ale opravdu velký, třeba takový, jako je v Praze na Vítězném náměstí. V jeho středu rostly palmy a vysoké keře, za které se dalo nenápadně schovat. Ale hlavně tam byla hezky zelená a měkká šlechtěná tráva, na které by se pohodlně vyspala i Princezna na hrášku. Když nesložím hlavu tady, tak už nikde, řekla jsem si, spokojeně si ustlala na kruháku a usnula.

Spalo se mi tam hezky až do pěti hodin ráno, kdy mě probudily automaticky časované ostřikovače na trávu. Přesně takové, jakými se zavlažují fotbalová hřiště nebo městské parky. Probrala jsem se strašným šokem a vůbec nechápala, co se děje. Trvalo mi asi pět vteřin, než mi došlo, že se právě sprchuji uprostřed kruhového objezdu. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, kde je nějaké suché místo, ale s lítostí zjistila, že tráva je osázena ostřikovači opravdu velmi pečlivě, takže není kam utéct. Nezbylo mi tedy nic jiného, než za stálého sprchování naházet všechno mokré do batohu, hodit krosnu na záda a vydat se kompletně promočená vstříc letišti.

Vykračuji si tak po straně silnice, voda mi odkapává z batohu, a najednou cítím nějaký chemický smrad. Po chvíli zkoumání zjišťuji, že voda v ostřikovačích byla napuštěná nějakým hnojivem nebo přípravkem proti škůdcům, a že tudíž až do Vídně budu smrdět jako DDT. Za celé tři týdny na vandru jsem ani jednou nezmokla. Až poslední den na letišti ve Fiumicinu. Pod ostřikovačem na trávu. Co na to říct? Snad jedině se usmát. Hlavně, že jsem zdravá. Jinak se vlastně nic nestalo.

Ani po pěti hodinách odkapávání není batoh suchý a stále prosakuje vodu. Vzhledem k tomu, že můj vandr právě skončil, je mi to úplně fuk a celou krosnu i s litrem hnojiva posílám do zavazadlového prostoru. Letuška na odbavovací přepážce si batoh přitáhla k sobě po jezdícím pásu a všimla si mokré čáry, kterou za sebou nechal. „Co v tom máte?“ ptá se vyděšeně. „Ále, mokré oblečení. Trochu jsem zmokla.“ odpovídám. „V Římě nepršelo tři týdny... Ukážete mi, co máte uvnitř?“ Ale jistě, madam, mile ráda, říkám si škodolibě pro sebe a otevírám krosnu. Z té se line takový smrad, že se letuška nezmohla ani nahlédnout dovnitř a poručila mi batoh radši zase zabalit a odeslat k odbavení.

A tak jsem objevila skvělou metodu, jak zabránit letištním celníkům šacovat mi zavazadlo.

Dobré ráno na kruhovém objezdu přeje letiště Fiumicino! - Ranní sprška byla velmi osvěžující. Ocenila ji i odbavovací kontrola.

Poslední příběh, který se odehrál již v prvních srpnových dnech, má naopak lehce poetický nádech.

To už jsem neměla žádné peníze, když jsem se vracela z krátkého třídenního výletu k maďarskému Balatonu. Do Rakouska, kde mě čekala služební cesta, jsem chtěla dojít pěšky, a tak se jako vhodná výchozí pozice jevilo příhraniční maďarské město Sopron. V kapse mi cinkalo posledních dvě stě forintů, což je asi dvacet pět korun, a tedy i jasná vstupenka do hotelu jménem ulice. Procházím městem na jeho konec, když vtom mě jedna z keší, které jsem po cestě hledala (GC18EXH), přivedla na místo s krásnou dřevěnou rozhlednou. A uznejte sami, jaké může být pro vandráka lepší místo pro odpočinek než rozhledna?

Té noci jsem viděla krásné maďarské nebe plné hvězd a ráno mě probudil zářivý východ slunce nad městem. To nemají ani hosté v pětihvězdičkovém hotelu.

Východ slunce z rozhledny v Soproni, Maďarsko - Původně jsem chtěla jít do kempu. Nedostatek peněz mi ale zařídil mnohem lepší nocleh na rozhledně.

Tyto příběhy mají jedno společné: nestaly by se, kdybych v tu chvíli měla dostatek peněz. S Matějem bychom nevařili na kahanu polévku z prášku, ale šli se najíst do kuchyně na recepci, jak to udělali všichni ostatní. V Římě bych si zaplatila pohodlný hotel a v Livornu nebo Soproni kemp, když už jsem měla na zádech ten stan. Vyhnula bych se problémům a riskování odhalení, a ještě bych se dobře najedla nebo vyspala. Moje žití by bylo v tu chvíli snesitelnější. Ale také o několik krásných zážitků chudší. Život totiž začíná tam, kde končí zóna pohodlí. A z té se člověku jen tak nechce.

Všechny moje skvělé zážitky z vandrování většinou začínají v momentě, když začne být hluboko do kapsy. Tehdy totiž člověk vystoupí z vlaku všednosti a nastoupí na horskou dráhu. Projede se tunely, tobogány a centrifugami, bude se bát, hrozit se a nadávat si ‚proboha, kam jsem to vlezl?‘, a až se vrátí zpátky na zem, usměje se a vydechne s nadšením: „Jedeme ještě jednou!“

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky