Na prázdniny jsem plánovala asi čtyři delší vícedenní výlety, které slibovaly nádherné pohledy a nezapomenutelný zážitek. Asi 60 kilometrů dlouhý přechod přes Krkonoše (Krkonoše crossing - GC1KVVN) byl jedním z nich.
Dlouho jsem cestu odkládala, protože se mi nedařilo k ní nikoho přemluvit. Polovina lidí se zhrozila nad počtem kilometrů a druhá polovina mě odbyla slovy: „Šel bych hned, ale...“. Nakonec jsem usoudila, že chodit sama je vlastně lepší, protože mě nebude nikdo zdržovat a prudit. A tak jsem zabalila krosnu a vyrazila.
Když mi zazvonil budík ve 4:45, nemohla jsem ani otevřít oči, natož vstát, a mé líné já mě začalo přemlouvat, abych cestu zase odložila. Ne, teď už opravdu musím jít, zavelela jsem sama sobě, a v 6:30 už sedím v autobusu směr Krkonoše. Když jsem vystoupila v Harrachově z vlaku, nadechla se a rozhlédla kolem sebe, věděla jsem, že jsem dobře udělala. Tak tedy vzhůru nahoru!
Napojuji se na cestu k Mumlavskému vodopádu, která je zamořená svátečními turisty. Na zahradách hotelů, které jsou podél silnice, probíhají fitness cvičení, aerobik a jiné velkoměstské „vrcholové sporty“. Kroutím hlavou nad tím, proč někdo jezdí do Krkonoš, aby tady v pětihvězdičkovém hotelu cvičil zumbu, ale já jsem asi ze staré školy, tak se to raději ani nesnažím pochopit. Za Mumlavským vodopádem už je klid, protože ten je pro tuhle sortu sandálových turistů vrcholným poutním místem, kterého jsou schopni ještě dosáhnout pěšky, a tak si s přibývajícími kilometry užívám kýženou samotu.
Po dlouhém výšlapu se na Vosecké boudě odměňuji krkonošským kyselem a borůvkovými knedlíky, a hned se mi jde zase líp. Konečně se dostávám na slibovanou vyhlídku, která by měla trvat nepřetržitě více než 30 kilometrů. Mám celkem dobrý čas, krátká odbočka na Svinské kameny můj harmonogram nemůže rozhodit. Z pohraniční česko-polské cesty na chvíli odbočuji pozdravit již dobře známý pramen Labe, a opět se vracím na červenou turistickou trasu. Míjím nádherné výhledy na Violíku, vrchol Vysokého kola a Mužské, Dívčí a Dětské kameny. Nádherné pohledy, které se mi neokoukaly ani potřetí, co je vidím. Den zakončuji na Moravských boudách, kde mám zamluvený nocleh. Ubytování v turistické třídě (= bez lůžkovin) a se snídaní, které zde stojí vlídných 310 Kč, mě velmi mile překvapilo. Dostala jsem čistý a voňavý sólo pokojík s měkkou postelí a k tomu teplou sprchu. Byla jsem připravená spát v jídelně na zemi s dalšími dvaceti spolunocležníky, a když jsem viděla takový nóbl hotel, skoro jsem se zastyděla za to, jaká jsem fajnovka. Večeřím z vlastních zásob a chystám se ke spánku. Jsem příjemně unavená.
Druhý den mojí cesty nezačal zrovna ideálním počasím. Nízká oblačnost bránila ve výhledu a vlhko s chladným větrem mě nahnaly do bundy. Dnešní etapa je velmi krátká, přesto vyrážím kolem osmé hodiny ráno. S přibývajícím časem mraky postupně stoupají k nebi, a když se dostávám zpět na hřeben, objevují se už první vyhlídky. Míjím děsivě vyhlížející torzo nešťastných Petrových bud, jejichž scenérie v pošmourné ranní mlze působí jako z hororového filmu, a dostávám se ke Špindlerově boudě, dalšímu semeništi velkoměstských sandálových sportovců. Mám tak trochu ‚déjà vu’ na včerejší Mumlavský vodopád, připadám si tu tak trochu jako návštěvník jiné planety, a tak radši mažu pryč, do táhlého kopce vzhůru, ve kterém je nechávám za zády.
Přes Slunečník se dostávám k vyhlídce na Wielki a Maly staw - úžasná panoramata, na která se vždy ráda vracím, a v Luční boudě o kousek dál odpočívám v jídelně u teplého oběda. Trochu mě děsí, že jsou teprve necelé tři hodiny odpoledne, a já už mám skoro celou denní etapu za sebou, a tak kreslím prstem po mapě, a vymýšlím, kudy bych si to tak mohla ještě prodloužit. Velmi rychle mě však zaměstná nápad změřit čas výstupu na Sněžku, který potřebuji znát kvůli plánovanému zítřejšímu pochodu za východem slunce. Počasí se vprůběhu dne o mnoho zlepšilo, občas mezi mraky vykoukly i paprsky a bylo o poznání tepleji. Červená trasa na Sněžku je kvůli opravám uzavřaná, a tak volím pohodlnější, avšak delší alternativu po modré značce. Čas mého výstupu z Obřího sedla je 30 minut. Krása, alespoň to ráno nebudu muset hrotit a v klidu si pospím.
Scházím zpět do Slezského domu, nejbližšího ubytovacího zařízení od vrcholu Sněžky, a vyjednávám nocleh; ‚vyjednávám‘ je však v tomto případě dost vznešené slovo, protože ta gigantická gestikulace rukama a nohama (nikdo zpersonálu neuměl ani slovo anglicky) připomínala spíše dorozumívání neandrtálců, než nějaké seriózní jednání o ubytování. Za dvacet zlotek si kupuji tentokrát pravou a nefalšovanou turistickou třídu: střechu nad hlavou, prkno na spaní v jídelně a společné sprchy. Je tu ovšem sucho a teplo a neničí tě jehličí a vítr nefičí, takže vlastně co víc chtít. Do večera daleko, a tak se ještě vypravuji na nedalekou Kopu – vyhlídku na vrcholu polské sjezdovky. Kochám se, vracím se, jdu spát.
Banda asi dvaceti polských spolunocležníků smíšená s českou alko-výpravou se podle hesla „žijem jen jednou“ rozhodla, že dneska se nejde spát. Ano, to byl fakt skvělý nápad. Díky tomu, že jsem celou noc nezamhouřila oči, jsem se ráno cítila jako zbičovaná. Přesto jsem budíček ve 3:45 poslechla a ve 4 hodiny už vyrážím s baterkou vzhůru na vrchol. Když jsem vylezla z chaty a spatřila nebe, věděla jsem, že toho nebudu litovat. Jasná obloha plná hvězd a karmínová záře na horizontu naznačovaly, že dnes bude východ slunce obzvlášť krásný. Bláhově jsem si myslela, že na vrcholu budu já a možná pár skalních nadšenců, ovšem zástup asi čtyřiceti lidí mě dost zaskočil. Takový nával jsem skutečně nečekala. Na bidýlku v tlupě je příjemná atmosféra, lidé s sebou přinesli dobrou náladu, všichni se těší, až přivítají slunce. Ve 4:58 vychází první paprsek, který je doprovázen velkým hromadným nadšením. Nemohli jsme si přát krásnější počasí. Dělám pár fotek a vstřebávám vzácný okamžik. Za chvíli už putuji dál Obřím hřebenem, vstříc slunci a zároveň poslední etapě mého putování.
Fotím, fotím, fotím. To prostě nelze jinak, když je všude kolem mě tolik krásy. Zlatá záře mě oslňuje, vše je po ránu svěží a čisté, pro samou nádheru se nemůžu vynadívat. Na pomezních boudách odbočuji na zelenou trasu na Pomezní hřeben. Cesta, kterou jsem doposud nenavštívila, mě nadchla. Opuštěná úzká pěšina je lemovaná zapomenutými, avšak možná nejhezčími výhledy na Krkonoše, na českou i polskou stranu. Posléze se cesta svažuje a já klesám do údolí. Tuším, že brzy bude konec...
Nespěchám, líně se táhnu lesem a zanedlouho sbírám dlouho očekávanou finálku keše Krkonoše crossing. Svoji třídenní výpravu zakončuji v Horním Maršově, odkud mi jede přímé spojení do Prahy.
Sedím v autobusu a promítám si v hlavě celé tři dny. Pořád se mi v mysli přehrávají panoramatické scenérie, které mě celou cestu provázely. Je mi až líto, že to skončilo. Přemýšlím, jestli se vůbec budu moci do Krkonoš ještě někdy vrátit, když tu nejkrásnější cestu jsem už prošla, a vtom mě napadá úžasná myšlenka – co takhle dát to vzimě na běžkách? ... :-)
Přechod Krkonoš - 60km dlouhý turistický přechod Krkonoš z Harrachova do Horního Maršova.
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky
. Omlouvám se za velmi opožděný komentář, zapomněla jsem odpovědět...! 
To je hezké slyšet, tak přeji hezké počtení!
Až budu ve Špindlu příště, určitě si ji tam půjdu ulovit. Díky za tip na hezkou krabičku! 
V tomto jednoduchém formuláři se můžete přihlásit k odběru novinek z mého webu a můžete si i vybrat, které typy článků vás zajímají. Nemusíte se obávat, protože se nejedná o externí službu ale vše běží na mém vlastním zařízení, takže zneužití mailových adres opravdu nehrozí. Stejně tak se nemusíte bát, že bych vás nějak zahlcovala - informační maily budu posílat jen jednou, maximálně dvakrát měsíčně.