Pohory, pot a vůle pátek 26. červenec, 2019

Na dospělosti je nejlepší to, že můžete sníst jídlo ze země a nikdo vám za to nevynadá.

* * * 

Krátký článek o Podkrkonošsném maratonu zdolávaném pěšky ve dvou dnech. 

Délka: 90 km
Geocaching: Kolo, pot a vůle (GC1XED1)
Web: www.podkrkonosskymaraton.cz
Mapa: Oficiální mapa s přesnou trasou; 
Nepřesná mapa vyklikaná způsobem plus mínus autobus na Mapách.cz

V sedm ráno v téhle dědině na periferii republiky chcípl pes. Obchody zavřené, hospody jakbysmet. Jdu po náměstí a tahám za kliky, ale nikdo tu na cizáky v tento nekřesťanský čas nečeká. Ó, já ubohá! Jestli si nekoupím aspoň okoralou patku chleba, tak na tom vandru zdechnu hlady!

Jednota na návsi zavřená. Koloniál na rohu zrušen. Nádražka před chvílí zavřela. Vietnamci otevírají až za dvě hodiny. Dva dny cesty a žádné jídlo!

Nic naplat, vzdávám se. Vyjdu na pochod smrti a půjdu prostě tak dlouho, dokud nepadnu hlady. Sbohem, světe…

A vtom - na dlážděném chodníku přímo přede mnou leží půl pecnu chleba. No toto…? Neokousaný, nakrájený a zabalený v celofánu opatřeném plombou. Spadl z nebe? Beru chleba, je měkký, po plísni ani památka. Jak by někomu včera vypadl z nákupu.

"Nesbírej to jídlo ze země!" kárá hlas matky z nejzazšího koutu lebečního.

"Seber ho, mám hlad!" naléhá prázdný žaludek krmený naposledy včerejší bídnou večeří. To už ale sbírám bochník ze země a láduji ho do krosny. ´Tak pojď, chlebe, užijem si spolu pěkné chvilky,´ něžně k němu promlouvám. Na okamžik mlsně zvedám hlavu vzhůru, zda mi nespadne z nebe třeba ještě pečená kachna. Ale nic dalšího už mi není přáno, a tak se pokorně spokojuji s bochníkem.

Smrt vyhladověním je oddálena o půl Božího daru. Promiň, mami.

Takže jsem zas na cestě. ´Kolo, pot a vůle´, hlásá jméno kešky kopírující trasu 90 kilometrů dlouhého Podkrkonošského maratonu. V mém případě by měl název znít spíš ´Pohory, pot a vůle´, ačkoli ta vůle s přibývajícím věkem těsně soupeří s nevolí. Jdu pěšky, sama, v plné polní. Neznám nic lepšího.

Jaro v plném proudu, bují všechno, co je živé. I ty bakterie ve mně nějak bují. Mám zápal plic a děsnou alergii. S ohromením jsem kdysi poslouchala otcovo vyprávění o vojenské execírce a šílených pochodech na hranicích lidských možností. Tma, hlad, vyčerpání, nepřítel číhající všude okolo. Smrt může nastat kdykoli a jakýmkoli způsobem. Jsem celá natěšená. Tohle bude jistě velmi podobné.

Vybíhám z Lázní Bělohrad jako vystřelený šíp a nabírám směr k hradu Pecka. Ta krajina! Měkké sinusoidy nízkých kopců, hluboké lesy a tajemné mokřady… Hned se v těch šumných bahnech musím pořádně vymáchat. Zapadám nohou do prameniště a úlekem se řítím do bahna celá. Drápu se ven, jsem jak prase, nohavice mám obalené krustou bláta. No znáte přeci Ramba dvojku, tu scénu s bahnem, ne? Jak na celistvé bahenní stěně najednou mrkne oko a Velký Mstitel Sylvestr vystřelí šíp do hrudi Rusáka, co se prochází přímo před ním. Tak přesně tak dokonale maskovaná teď jsem.

Jak je to u nás krásně rustikální, říkám si, všude samé krávy a ovce! No kam se to dnes do toho civilizovaného světa vejde, že? Ale tohle je zdravý kraj, lidé zde žijí venkovsky, gazdují a souznějí s přírodou. Na důkaz hned dostávám pecku, když se snažím přelézt elektrický ohradník. Ploty jsou úplně všude, musím je obejít kilometrovou oklikou. Nevadí, ráda se přeci projdu. Prolézám hustníky a zamotávám se do odhozeného ostnatého drátu. Protestně se ještě dvakrát pokouším přelézt elektrický plot a dvakrát dostávám šlupku. Nadávám jak dlaždič. Debilní krávy. Debilní zemědělci. Debilní kraj.

A zase ty kopce, lesy a to všechno. Vše je znovu odpuštěno a svět je zase půvabný. Ó, jakou mám krásnou zemi, širou tu zemi, zemi jedinou! A jaro jak v ní krásně voní! Dech jabloní se splétá se sladkou vůní lip, trávy se vlní na loukách. Jen si přičichnout, tu k jívě, hned zas ke květině, a…

HEPČÍÍÍÍK!!!!

Rána jak z děla. Oči zalité slzami, víčka drhnou, nelze je otevřít. Mám alergický záchvat. Rudnu, všechno mě svědí a teče mi sopel. Nesnáším jaro, nesnáším smrady z pylů! Achich. Umřu.

Podkrkonošsná polňačka

Ale čert vem alergii. Stejně, není nad to se takhle toulat. Jak je to krásný stav, býti poutníkem! Jít a jen nekonečně jít, předlouho a předaleko. Stav volnosti a svobody. Sledovat běh krajiny a stále jen jít, nic než jít.

Ačkoli pravda, už by to chtělo najít flek na přespání. Tak kdepak se dnes uvelebím? Čtyřicet kilometrů od rána, hlásí GPS, to už je čas složit hlavu. Nu, něco najdeme.

Dva kilometry ubíhají a nikde nic. Ženou se mraky.

Čtyři kilometry a hle - posed! Šplhám nahoru a libuji si - to se to bude dneska spát - když najednou se nade mnou otevřou dvířka a v nich hlava fořta.

"Kampak?" ptá se.

Krucinál s tebou! "Ále, tak jsem si říkala, že přespím, no… a vy tady."

"Chm. No tady ne. Jděte si do obce, tam jsou autobusové zastávky."

Zatracený fořt. Prý zastávky. Jako bych nevěděla, jaké je v nich spaní. Ale mraky se ženou a začíná krápat. Tak tedy zastávky.

Šest kilometrů a přede mnou obec. Kukaň na návsi je ze všech stran odkrytá. Vlezu do ní a štěká na mě pes za plotem. Všichni sousedi hned čumí jak Němec na orloj. "Ale slečno, dneska už žádný autobus nejede," důležitě mi oznamuje místní bréca. Díky fořte, to byl skvělý tip! Takže jdu dál.

Bože, jak mě už bolí nohy! Musím najít odemčený posed, než mi nohy upadnou. Začíná pršet, padá soumrak a já pořád nemám místo na spaní. Copak můžu jít celou noc??

Osm kilometrů a přede mnou posed. Hurá, ten je můj! Prodírám se větvemi javoru, který do své koruny dokonale pohltil žebřík. Hm… moc často sem asi myslivci nechodí. Pročpak to tu nikdo neprořezává? Stoupám po příčkách a slyším zlověstné bzučení. Začínám matně tušit, proč sem asi nikdo nechodí. Pootevírám dveře a -

UÁÁÁÁÁÁÁ! Sršniii! Rychle pryč!!!

Obří hnízdo od stropu až k zemi. Zatraceně! Mažu po žebříku rychle dolů, větve javoru mě švihají do obličeje, sršni mi krouží kolem hlavy. Utíkám do lesa, nohy najednou zázračně přestávají bolet. Bez úhony setřásám posledního sršáně a je mi zase do breku. Dneska to vypadá na celonoční pochod.

Deset kilometrů, takovou dobu už hledám místo na přespání. Prší, stan nemám. Ó, jak já nesnáším tohle bezprizorní poflakování! Není nic horšího, než být tulákem. Pořád jen jít jak otrok a nemít se ani kde vyspat, najíst. Co horšího je na světě než jít sám touhle nepřátelskou zemí?

GPS hlásí od rána našlapaných padesát kilometrů a nohy jsou na padrť. Hrůza. Mohla bych založit nový dálkový pochod, napadá mě, něco jako Čtyřhrančí padesátku. Účastníci pochodu by předem nevěděli, že jdou padesátku, netušili by, kam dojdou a šli by vlastně jen proto, že kdyby se zastavili, stal by se nějaký průšvih, například by je dostihla tma nebo by skončili v bouřce. Byl by to vlastně takový pochod smrti. Tak tohle je, zdá se, první ročník.

Les řídne a přede mnou vyvstávají chatkové kempy. V dálce stojí auto a míhá se postava. A helemese! Že by správce? Jen tady na podlaze altánu, kdyby mě nechal přespat, nic bych si pak už nepřála. Mířím přes chatky k postavě. Je to žena. Ta mě jistě nevyžene.

Z cyklu Moudra na vratech od chlíva - ČSSR? ČRFR? ČS? ČR? ...

"A tady máte záchody a koupelnu," vysvětluje mi po mém uvedení do situace. "Vy vážně nechcete do chatky?"

"Nene, díky, mně stačí, když na mě nebude pršet," vysvětluji.

"Nu, jak chcete. Tak to máte za šedesát korun. To víte, je v tom poplatek obci…" říká jako by se mi omlouvala za drahotu. Já ale s úsměvem kroutím nevěřícně hlavou, že se za takové peníze dá ještě někde ubytovat.

Vytahuji z peněženky dvě mince, cinkají o sebe, když padají ženě do dlaně.

"Chcete účtenku?" mrká na mě spiklenecky.

"Ne, děkuji, mám toaletní papír."

Potrhaná karimatka se kroutí na dřevěné podlaze verandy, déšť šumí a kapky bubnují do plechové střechy nade mnou. V dáli štěká pes a padá soumrak. Sedím opřená o lavici a zamotaná ve spacáku se dívám, jak prší. Déšť je vlastně krásná podívaná, když se člověka netýká. Večeřím sýr s čokoládou a přikusuji chleba, který mi ráno spadl z nebe.

Ba ne. Tenhle vandrácký život je stejně ta nejlepší věc na světě. Být tulákem, tomu se nic nevyrovná.

Podkrkonošský maraton - Pro přesnou trasu závodu vyhledejte oficiální mapu maratonu, viz odkaz v záhlaví článku.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky