O mracích a žumpách neděle 7. leden, 2024

Kdo nosí hlavu v oblacích, občas spadne do hoven.

Přechod Králického Sněžníku

Geocaching:
Králický Sněžník - pěšky
Králický Sněžník - na kole

Mraky nad mojí hlavou se táhly po celé šíři oblohy a spojovaly horizonty pravidelnými pásy vln. Vypadaly, že stojí na místě, ale při pečlivém pozorování v nich byl přeci jen znát jistý pohyb. Zkusila jsem několikrát starý osvědčený trik. Zavřela jsem oči, a když jsem je otevřela příliš rychle, mraky se ani nepohnuly. Otevřela-li jsem je alespoň po minutě, oblačné vlny se hnuly o celý kus nebe. V každém případě se dalo hádat, že mraky plují ve výšce asi čtyři kilometry nad zemí.

Ležela jsem na mezi, ještě vyhřáté od slábnoucího letního slunce, a nad hlavou se mi houpaly větve břízy, u jejíž paty ležela z úkrytu vytažená keška. Slezla jsem po dvou dnech z Králického Sněžníku a vůbec se mi nechtělo domů. Bylo teprve poledne, ale v nohách už jsem měla třicet kilometrů. Altocumulus, přemýšlela jsem. Rozhodně se jedná o kupovitou oblačnost střední výšky. Zamžourala jsem na oblohu a lovila v paměti další latinské přívlastky. Ale co dál?

Bílé chomáče stály na nebi v nezvykle pravidelných řadách. Dívala jsem se na ně a vzpomínala. Na hřebenem sčesaná ovčí rouna, na nichž jsme spávali v Karpatech, na vlny Atlantiku, které nám celovaly nohy na úpatí Pyrenejí. To všechno mi ty mraky připomínaly.

Už vím. Altocumulus undulatus. Tak se jmenuje vlnitá struktura oblak. Teplý vzduch v troposféře stoupá, ochladí se, srazí se a pak zase klesne. A tak pořád dokola, až jsou z toho takové pěkné vlny. To tedy znamená, že země je ještě teplá, ale shora už jde chlad. Babí léto. Povzdechla jsem si. Připomněly se mi plamenné barvy, kterými co nevidět zahoří lesy. A než se člověk naděje, spadá listí, přijde sníh… Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala myšlenky. Ovšem, musí to být undulatus, nelze jinak. Ale co slunce, které přes ně prosvítá? Tenhle jev se přeci dá také nějak pojmenovat…

Protáhla jsem se na sluníčku jako kočka na pazdeří, zívla a dala si ruku pod hlavu.

Kdoví, proč mě zrovna mraky tak uchvacují, že si pro ně lámu hlavu s latinskými jmény. Snad proto, že je od sebe většina lidí nerozeznává. Kdo v ohromení nebesy touží znát jména, kterými by je mohl popsat, učí se většinou poznávat hvězdy a souhvězdí. Ale ač je pohled do vesmírné hloubi sebevíce fascinující, noční obloha je pořád stejná. Když se na ni člověk podívá dnes nebo za sto let, uvidí přesně tytéž hvězdné sestavy, jaké viděl už Giordano. Jednou za osm dekád proletí kometa, sem tam se zatmí slunce nebo měsíc. Vše se dá na vteřiny spočítat, přesně a neomylně.

Ale mraky! Zavřeš oči na pár vteřin, a když je otevřeš, nikdy už neuvidíš, cos viděl prve. V mracích je dynamika a vzruch, proud živlů, kterých se děsíš. Tu chrlí déšť nebo sníh, jindy vztekle metají na zem blesky, hned zase kreslí duhové oblouky. Každý jednotlivý pohled na oblačné nebe je unikátním obrazem, který už se nikdy nezopakuje.

Zvedla jsem se do sedu a přitáhla si krabici k zalogování. Jeden podpis, dnešní datum a krátký vzkaz. "Parádní procházka, díky za keš!", vykroužil špaček tužky do zežloutlého sešitku a klipsy svačinovky zacvakaly. Podívala jsem se na hodiny. Byl nejvyšší čas jít na autobus.

Translucidus perlucidus, zaznělo mi jako úderem v hlavě, když jsem vešla do vysoké trávy nepokosené louky, která mi zkracovala cestu k silnici. Ano, tak se popisují mraky, které jsou průsvitné a zároveň potrhané, takže jimi slunce nejen prosvítá, ale lze jimi prohlédnout i skrz. Celý název by tedy měl být Altocumulus translucidus perlucidus undulatus. A co ta formace roztažená přes celou oblohu? Té se říká stratiformis, ale nebylo by těch přívlastků už trochu moc? Ještě by se dalo říct, že se vlny paprskovitě sbíhají do jednoho bodu. To by potom bylo radiatus. Jaký je maximální počet přívlastků jednoho mraku? A není undulatus a radiatus oxymóron?

A jak jsem tak přemýšlela nad tím, jestli může být mrak undulatus a současně radiatus, tak jsem najednou spadla do žumpy.

Do žumpy!!!

Nebyla v té vysoké trávě vůbec vidět. Celá noha až po koleno mi zmizela kdesi pod zemským povrchem a zaboha nešla vytáhnout. Do hajzlu!! Válela jsem se v kopřivách, tahala nohu ze splašek a sprostě nadávala. Užuž se zdálo, že se mi nemůže podařit vyrvat nohu i s botou. A najednou:

Švih!!!

Noha mi vyletěla vzhůru i s obutím a hnědé mazlavé svinstvo se mi rozplesklo na tričku a na čele. Kolem mě se rozlinul odporný smrad živočišných exkrementů smíchaných s neidentifikovatelnými měsíce starými zdechlinami. UÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! řvala jsem na lesy. Asi se pobliju!!

Zvedla jsem se, hnědá břečka ze mě odkapávala do trávy a mazala se o mé dosud čisté části oděvů. Dívala jsem se na sebe lítostivě a nevěděla, co mám oplakávat dřív, jestli ztrátu mé důstojnosti nebo kožené pohory za sedm tisíc utopené ve sračkách. A pak mi došlo to úplně nejhorší:

Do háje! Vždyť já mám jet šest hodin vlakem a autobusem přes celou republiku! Vždyť takhle si přece nemůžu sednout do vlaku! No prostě nemůůůžuuu!!!

* * *

(střih)

* * *

Vlak drncá o kolejové pražce, za oknem se míhají barevné klastry polí osetých obilím a jetelinami, tu se mihne přezlátlá barva pšenice, hned ji zas vystřídají nachové krupičky vojtěšky. Vítr kolébá vlny ječmene a roznáší vzduchem omamný dech horké země. Lokám ten opiát plnými plícemi a nechávám se jím svádět k blažené lenosti. Sedím, zírám před sebe a nemyslím vůbec na nic.

Kdovíproč jsem si zrovna teď vzpomněla na Faustovo prokletí. Až ucítí jeho srdce štěstí z okamžení tak krásného, že bude prosit, aby jen na chvíli ten moment setrval, propadne jeho duše peklu. Má duše by propadla ďáblu právě nyní. Bože! Jen na chvíli kdyby čas prodlel... Čelo mi rozpaluje odpolední slunce, natáčím mu tvář jako slunečnice. Vzpomínám na krajiny, které jsem poznala, na lidi, které jsem potkala. Bůh stvořil babí léto, aby člověka umučilo touhou a steskem. Přichází průvodčí.

"Jízdenku prosím!"

Nenechávám se vytrhnout z rozpoložení a mlčky, jen opatrně, abych nepotrhala myšlenkové niťoví, vytahuji jízdenku.

"Proč sedíte tady? Ve vlaku je místo."

Jen nemuset tak odpovídat na zbytečné otázky. "Tak, no. Se mi tu zalíbilo. To se nesmí, sedět na chodbě?"

"Ale jo, však si tu seďte... Jen že tu dneska smrdí záchod."

Usmívám se velebně. "To nějak přežiju."

Průvodčí začuchá vzduchem, na chvíli přemýšlí, zda to bude řešit, ale pak odchází. Sláva, zmizel. Kde jsem to skončila. Už vím. Umučilo touhou a steskem. Babí léto, touha a dálky. A taky oblaky. Tak tedy mraky z odpoledních altocumulů zhoustly a zkupovatěly do cumulů. To tedy znamená, že do atmosféry stoupá více vlhkosti. Může to znamenat, že bude pršet? Ne, takovou gradační sílu to mít nebude. Muselo by se...

Dveře mezi vagóny se rozletěly. Prochází slečna a míří k záchodu. Užuž lapá po klice, když se jí zkřiví make-up. Začuchá, ušklíbne se a pokračuje v chůzi na druhý konec vagónu. Usmívám se. Jednu výhodu to koupání v žumpě přeci jen má. Dělá to člověku kolem sebe prostor.

Ach, jak je mi blaze v mé duševní scvrklosti! Mám místo mozku vlašský oříšek a má mysl je dutá jako velikonoční vejce. Fauste! Tys toužil po velikém naplnění života a nakonec se ti ho dostalo. Spatřil jsi smysl žití v práci pro lidi, v obětování vlastního ega ve jménu společnosti. Hledal jsi svou velkou myšlenku a nalezl ji. A přitom podívej - duha v kapce rosy, závoj pavučin a lesklý brouk na bodláčí. Což nestojí za žití prostá krása světa? Nač se trýznit pro vysokou filosofii, když štěstí je docela blízko? A všechny velké myšlenky světa se spojí do jediné, té nejprostší, tak jako se všechna horstva i oceány scelují do jediné zeměkoule.

Kdybych já coby Faustem směla zastavit čas právě teď a tady, moje poslední chvíle věčnosti by voněla žitným klasem, sluncem v zrání a žumpou. A podívala bych se na nebe, kde by se zlatosvitem babího slunce ředilo rozčesané rouno mých altocumulů, a vzpomněla si na Faustova poslední slova -

okamžik směl bych osloviti
jsi tolik krásný, prodli jen!

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky