O deštníku a vinném sklípku pátek 20. prosinec, 2019

Taková milá železniční příhoda.

* * *

Kde: Modré hory na Velkopavlovicku
Geocaching: Modré hory (GC1W2DB)

Do plechových parapetů buší tisíci malými pěstmi přívalový déšť, vítr lomcuje dveřmi. Venku je učiněné dopuštění. Všichni cestující už odešli do nelítostného nečasu, jen já se choulím na pryčně v rohu nádražní čekárny a vyčkávám na lepší časy. Další vlak přijede nejdříve za hodinu. Tak dlouho se tu můžu nepozorovaně válet, pokud mě ovšem nevyhodí staniční personál. Jak je sladké lenošit v suchu na lavičce, mít ruce za hlavou a bezmyšlenkovitě zírat z okna na to, jak prší. Sladké, přesladké!

Ale zatraceně, proto jsem nepřijela, abych zkejsla v čekárně na nádraží. K čertu s takovýmhle počasím, když jsem tu kvůli výletu. Ke všemu je tu prašno a zdi čpí plísní, dýchat se to nedá. Převaluji se na bok, škrábe mě v krku. Odkašlávám si a nechtěně vzbuzuji pozornost dámy v jízdenkovém okénku. „Máte přání?“ ptá se mě jako by naznačovala, že si mám buď koupit jízdenku nebo vypadnout. Skvělé, teď mě vyhodí do toho deště, myslím si v duchu.

„Ále, já... vlastně...“ chvíli cosi blekotám, abych získala více času a nemusela jít hned ven do mokra. „Já čekám, až trochu opadne ten déšť.“ Chvatně si sedám, aby mě ženská nesjela, že mám boty na lavičce. „A pak hned půjdu.“

„Hm... Ten má ale trvat celé dopoledne, ne?“ ptá se ajznboňačka a zvědavě zkoumá skrz okénko, co jsem to zač.

„No jo, dívala jsem se. Do desíti silný déšť a pak mrholení, odpoledne polojasno. Je devět, no. Tak jsem si říkala, že ještě tu hodinu počkám...“

„Chápu.“ měří si mě pohledem. Oči jí sjíždí na moje zabahněné trekové boty. „A kam máte vlastně namířeno?“

Zvedám se z lavičky a mířím k okénku. „Do Modrých hor. Do okolí. Jen tak se projít, málo to tu znám.“

„Do Modrých hor? Projít? Dnes?“

No jo, ono se těžko vysvětluje, že jsou i lidé, kteří v pondělí nechodí do práce. Neříkám nic, jen krčím rameny.

Nádražačka se zaujatě naklání k okénku. „A kde se chcete procházet?“

Vytahuji z kapsy telefon, loktem se opírám o ponk pokladny. „Mám v plánu takový okruh, vypadá to nějak takhle.“ Na displeji svítí mapa s červeným kostrbatým kolečkem. Prostrkuji telefon pod vyříznutým půlměsícem prosklené kukaně. Pokladní jej zaujatě zkoumá, bere si na to brýle.

„Pane jo! To tedy máte štreku.“ říká uznale. „To půjdete kolem rozhledny přes Bořetice a pak do Vrbic. Tam já mám švagrovou. Mají tam s manželem vinný sklípek a k nim byste mohla zajít na návštěvu. Nechcete? Ale počkejte vlastně, oni dnes sklízí na vinohradu, tak to je asi nezastihnete.“

Usmívám se. „To nevadí. Já stejně víno nepiju.“

„Nepijete? Hmm... to je škoda. Já mám dceru tady kousek v Bílovicích a ta má s manželem vinohrad i s penzionem. Mohla byste u nich přespat, kdybyste chtěla.“

Teď už se vážně směju. „Jste moc milá, ale já večer odjíždím do Brna.“

„Jste z Brna?“

„Ne, z Plzně. Ale v Brně mám tátu.“

„Jéje, vy jste až z Plzně!“ paní spráskla ruce, jako bych byla nejvzdálenějším hostem, jakého na tomto zapadlém nádraží potkala. „Tak vy jedete až z Plzně na výlet a ono vám takhle prší.“

„Hm. Už je to tak,“ říkám sklesle.

„A vy nemáte deštník?“

„Nosívám pláštěnku, ale ke své smůle jsem si ji zrovna dnes zapomněla.“ Dívám se ven. Déšť zřídnul a ztichnul, ale pořád prší dost vydatně na to, abych byla mokrá jak myš hned na první křižovatce.

„Víte vy co? Já vám dám na cestu svůj deštník. Je to takový starý krám, ale nezmoknete. A vlastně, jestli chcete, můžete si ho nechat. Počkejte, někde tady bude...“

Paní se zvedá od stolu a spěšně prohledává velkou kovovou zamykací skříň v rohu pokladní místnosti.

„Ne, zadržte,“ koktám rozpačitě, „vy jste tak milá... ale já si váš deštník vzít nemůžu, doma jich mám několik. A pak, vám by chyběl...“

„Ále, já dostala teď nový od manžela, mně chybět nebude.“ Z rohu vytahuje velký černý deštník na zahnuté holi. „Ale jestli ho nechcete, můžete mi ho pak vrátit. Končím tu ve čtyři, ale můžete mi ho poslat po průvodčím ve vlaku.“

Směju se. „Tak jo, to by šlo.“

„Pojďte ven,“ nabádá mě strážkyně nádraží a já vycházím ze stanice. Vzduch voní hlínou a mokrou trávou, ve velkém zeleném lupení kukuřic na druhé straně kolejí ševelí déšť a slábnoucí vítr. Ze dveří s nápisem ‚nepovolaným vstup zakázán‘ vychází černý deštník a za ním nádražní dáma.

„Napíšu vám na sebe číslo,“ říká vytahujíc z náprsní kapsy modrou průpisku s logem Českých drah. „Bydlíme v Hustopečích. Kdybyste byla v nouzi, může pro vás manžel zajet a můžete u nás přespat.“

Pero krouží po tvrdém papírku krasopisné obloučky číslic.

„A nebo k nám můžete někdy přijet do sklípku, když budete chtít. Máme výborný loňský muškát,“ spiklenecky na mě mrká pokladní dolnomoravského nádraží. S pusou dokořán marně přemýšlím, čím jsem si získala tolik její velkorysosti.

„Děkuji moc, vy jste tak milá...“ breptám cosi nesouvisle. „Já vážně nepiju, ale ten deštník, ten vám rozhodně vrátím!“

Roztahuji dlouhé paraple, první kapky bubnují na jeho černou plachtu. Přesně takový deštník měl pan Tau, napadá mě.

„Promiňte, že je takový starý,“ omlouvá se mi dáma.

„Ale prosímvás! Pro mě je dobrý až příliš.“

Točím holí na rameni zrovna jak to dělával pan Tau. Ještě buřinku a bílý karafiát za klopu a byla by to dokonalá pohádka.

„Vážně si ho nechcete nechat? Sluší vám.“

„Vážně ne. Určitě se zase časem objeví nějaký zoufalec, kterého zachráníte jako mě.“ Obě se smějeme.

„Tak šťastnou cestu!“ mává mi patronka drážních pobudů.

„Pošlu vám deštník po průvodčím!“ volám na ni a mizím za rohem staniční budovy.

Déšť stéká po plachtě černého deštníku a pod ním si vesele vykračuje paní Tau. Na vrcholu kopce se tyčí rozhledna a pod ní se v řádcích modrají zralé hrozny.

Takže jsem vyfasovala deštník, nabídku taxi a pozvání do vinného sklípku s možností přespání. Směju se a pobaveně kroutím hlavou. Já tu Moravu prostě miluju.

Modré hory se modrají - Kdesi na Velkopavlovicku

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky