Nezasloužená Zasloužená čtvrtek 29. srpen, 2019

Délka: 8,5 km
Trasa: Mapy.cz
Kešky:
Zasloužená (GC2XWMJ)
Huťská hora (GC2XWMH)
Štědrý den 1937 (GC31A8Y)
Nad Flusárnou (GC31A8X)

Les mezi Huťskou horou a Rejštejnem byl pěkně rostlý a tmavý, se spoustou zetlelých kmenů k přeskákání. Byl to typický vysokohorský les s lišejníky ukazujícími k severu, z menší části obhospodařovávaný a z větší divoký, rostoucí tak, jak se mu v posledních pěti stech letech zlíbilo.

K tomu, aby se chodec dostal z jednoho konce lesa na druhý, bylo třeba urazit osm kilometrů porostem, jenž byl štědrý na stín, avšak skoupý na plochy světlin. Stála jsem ve výhodné pozici, neboť cesta vedla po celou délku z kopce. Tím ale výčet výhod končil. Nebe se kalilo napůl soumrakem a napůl dešťovými oblaky a zvedal se syrový vítr, který byl však příliš studený na to, aby vyfoukal po dešti mokrou trávu. Neexistoval žádný důvod, proč do toho lesa jít právě teď.

"Vážně si to nerozmyslíš?" ptal se mě Rendy drže v jedné ruce volant a v druhé napůl vyšlukovanou cigaretu.

Na chvíli jsem zaváhala. Vážně se mi ven ani trochu nechtělo. Dalo se předpokládat, že to bude velký boj se světlem a možná i s počasím.

"Mohli bychom zajet do Kašperek do hospody a najíst se," pokračoval.

Z myšlenky na teplé jídlo se mi sevřel žaludek. Co jsem vlastně snědla za celý den? Osm rohlíků, dva banány, sýr, vlašák z Kauflandu a na vrch jednu čokoládu na vaření. Na to, že bylo osm hodin večer a v nohách jsem měla třicet kilometrů, to byl žalostný energetický příjem.

"Ne, vážně," zavrtěla jsem hlavou. "Kdo ví, kdy bych se sem zase dostala."

Otevřela jsem dveře od auta a dýchl na mě vlhký studený vítr. Vzpomněla jsem si, že mi zrovna začaly schnout mokré kalhoty.

"Tak fajn. Za jak dlouho pro tebe mám přijet?"

Zamyslela jsem se. Osm kilometrů. Část cesty by se dalo běžet. "Za hodinu a půl."

"Dobře," kývl. Zvedla jsem se k odchodu.

"Ještě počkej," zadržel mě. "Támhle u toho stromu," natáhl pravou ruku a dvěma prsty s cigaretou mezi klouby ukázal doprostřed svažité pláně, "tam máš finálku. Je dole u kmene pod kamenem. Já už ji mám ulovenou."

Zašvidrala jsem očima na zešeřelý kopec. Identifikovala jsem jeden výrazný strom a shluk menších. "Skvělé, díky!"

Zabouchla jsem dveře a rozběhla se do stráně. Auto zmizelo za obzorem.

Vlastně jeden důvod tu přeci jen byl: v tom lese byla keš.

* * *

Podvečer na Šumavě - Pohled z Huťské hory

Pravda byla taková, že z mé pozice byla ona keš přímo na začátku lesa. Byla to však multina a já stála na konci její trasy, s přesnou informací o umístění finálky a s odhodláním projít ji pozpátku. Bylo to tak trochu nečestné, neboť mi odpadaly obligátní problémy s hledáním indicií, počítáním souřadnic, přepočítáváním špatně spočtených souřadnic, zoufalým telefonováním ownerovi a závěrečným psaním naštvaného DNF logu. Ještě pikantnější bylo, že keš nesla název Zasloužená, což mělo odrážet skutečnost, kdy hledač musí urazit osm kilometrů do kopce, aby ji našel. Do přímo obludného kopce. Šest set výškových metrů nahoru a ani jeden dolů. Ale Rendyho nabídka podpůrného týmu, který mě přiveze a odveze, mi natolik ulehčovala logistiku téměř neexistující dopravy, že stálo za to odložit veškerou čest stranou. A z mnoha důvodů bylo toho dne nutné jet autem v opačném směru. Je to těžký kačerský hřích, chodit multiny pozpátku. Moje Zasloužená se tak stala zcela nezaslouženou.

Nebylo jasné, jestli nebe temnělo víc blížícím se večerem nebo houstnoucími mraky. Když jsem se zapisovala do finálky Zasloužené, tak hanebně, a přesto naprosto nestydatě, zafučel vichr a tráva zavoněla studeným vlhkem tak ostře, že bylo lze tušit změnu počasí. Nasadila jsem svižné tempo k vysílači na Huťské hoře. "Ulov si na vrcholu keš, bude se ti hodit do challenge na tisícovky," slyším v hlavě Rendyho hlas. Jak je snadné zdolávat tisícovky, když je k nim člověk nablížen autem, pomyslela jsem si, zatímco cvakaly otevírací chlopně svačinové krabice. Bude to další masňácky zdolaná keš do mé sbírky ostudy.

Přeběhla jsem hřbet hory a napojila se na turistickou značku, která mě měla dovést až dolů do údolí. Špice vzrostlých smrků se klátily ve větru a košatým větvovím opisovaly na plátno tmavnoucí oblohy zmatenou šifru o blížící se bouři. Už tak jsem toho měla ten den dost a výhrůžné nebe mi na myšlenkové pohodě nepřidávalo. Mám tam jít nebo nemám? zaváhala jsem na chvíli na rozcestí k památníku leteckého neštěstí. Odbočit by znamenalo značně sklesat ze hřebene a pak se na něj vracet, což mě nutně muselo připravit o drahé minuty posledního světla. Ale byla tam další keš, Štědrý den 1937, a tu jsem si zkrátka nemohla odepřít. "Dělal jsem na ní betatest," vyprávěl mi Rendy cestou sem. "Tu si taky ulov, půjdeš přímo kolem ní. Zřítilo se tam kdysi letadlo na vánoce kvůli mlze a sněhové vánici." Mlha dnes není, ale pro změnu to vypadá na vichr a dešťovou smršť. Krušné počasí má, zdá se, tohle místo v oblibě.

Lesy nad Flusárnou minutu od minuty tmavly. Když jsem logovala keš u nedaleké louky, noc již visela na oddénku a údolí se rozsvěcovalo blikavými třpytkami světel lidských obydlí. Vtom nebe nad Kašperskými Horami pročísl blesk a zhuštěné ticho rozbilo hřmění.

Bouřka!

Jen jednoho se v horách bláznivě bojím. Ne vlků, ne medvědů, krup ani noci. Ale bouřky. Dvakrát jsem ji taktak přežila, snad náhodou, snad milostí shůry. Poprvé zavěšená na ocelovém laně ferraty a podruhé při stanování v epicentru bouřkového mraku. Na třetí amnestii nespoléhám. Od té doby vždy, když slyším hřmění, se mi prudce rozbuší srdce a roztřesou ramena děsem, který ve mně léta přetrvává.

Dala jsem se na úprk. Přeci jen se teď hodí, že běžím z kopce, myslela jsem si kdesi na lukách u Kozích Hřbetů. Z kaple jsem potmě odečetla indicii pro Zaslouženou. Nebyla mi sice k ničemu, ale shromáždění všech indicií alespoň zčásti ospravedlňovalo můj zbabělý odlov pozpátku. Alespoň jsem si to tak namlouvala.

Padla noc. Boj o světlo byl definitivně prohraný a baterku jsem neměla. Váhavým krokem jsem tápala po zčernalých lesních cestách a připadalo mi, jako bych kráčela po neviditelné cestě uprostřed kosmu. Jediný chybný krok a zřítila bych se kamsi do propasti. Multina se ptá, co je tohle za strom, zda švestka nebo hrušeň. Jaký strom, sakra? -

AÚÚÚÚ! Moje oko!!

Jo tenhle strom.

Posvítila jsem displejem telefonu do koruny stromu, zda neuvidím plody, ale světlo bylo mizerné.

Prásk!!

Blesk uhodil kamsi do protisvahů a tma se na vteřinu prozářila mrtvolným světlem. Šišky! Ten strom má šišky! Není to ani hrušeň ani švestka. Kruci. Špatný strom. Popošla jsem k jakémusi nejbližšímu stromu, ujistila se, že má listy, a utrhla z něj větvičku na pozdější dořešení. Na botanickou poznávačku teď nebyl ten správný čas.

Poslední metry svahu byly zcela prosty jakýchkoli obrysů. Šátrala jsem rukama v prostoru jako slepec bez hole a klopýtala o kamení. Náhle půda pod nohama ztvrdla a srovnala se dohladka. Byla to silnice. Jako jediný špendlík světla na celistvém plátně tmy zářilo stojící auto na obzoru. Zhluboka jsem si oddechla. Tak jsem tu multinu přeci jen došla.

* * *

Déšť a bouřka nad Kašperskými Horami - Cumulonimbus praecipitatio

Rádio hrálo a vzduchem se linula vůně kávy. V autě bylo svitno a bezpečno.

"Proč sis neřekla o baterku? Mám v autě dvě," ptal se Rendy zalévaje vřící vodou z ešusu plecháč s granulovým kafem.

"Víš, že mě to nějak nenapadlo? Pořád jsem si myslela, že to stihnu za světla."

"Ty jsi vážně případ." Lžíce kovově zazvonila o stěny hrnku. Kdesi v dálce nad Rejštejnem hřmělo.

"Ty, poslyš," vzpomněla jsem si náhle a vytáhla z kapsy polámanou větvičku. "Nevíš, co je tohle za strom?"

"Tohle?" Rendy zkoumavě prohlížel jediný list, který na větévce zbyl. "Řek bych, že jabloň. Proč?"

"Hmm… Má to být buď hrušeň nebo švestka. Když odpovím špatně, nevyjdou mi souřadnice v minutách…"

"Tys to vážně počítala?" děl Rendy překvapeně. "Proč, prosímtě?"

"Tak, no…" pokrčila jsem rameny. "Říkala jsem si, že aspoň seberu indicie, když už jsem tu finálku měla bez práce. Abych si tu Zaslouženou aspoň trochu zasloužila."

Rendy se rozchechtal. "Ta je ale Zasloužená proto, že se chodí do kopce. To bys to musela jít poctivě."

Z větvičky hřušošvestky se mi mezi prsty ulomil poslední list. "Tak to jsem v háji."

Rendy usrkl kávu z hrnku a potáhl z cigarety.

"Ale na druhou stranu," zauvažovala jsem nahlas, "takhle to má vlastně skvělý závěr. Nezasloužená Zasloužená! To je dobrý, ne? Takovou pointu bys jako poctivej neudělal."

Rendy zhasil cigaretu. Chvíli bylo ticho.

"To tedy ne."

Zasloužená - Cestu z rozcestí nad Kašperskými Horami na Huťskou horu jsem prošla popátku a takřka potmě. Jinak je to fajn procházka.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky