Na kole napříč Šumavou čtvrtek 29. srpen, 2013

Jedním z hlavních milníků léta byl 140 kilometrů dlouhý cyklo-čundr skrz Šumavu, jehož trasa kopírovala multinku Napříč Šumavou - GC31FWD, která je zcela neprávem trochu opomíjená a málo navštěvovaná. 

Dobrého půl roku jsem se na tuhle cestu těšila, už proto, že jsem doposud žádný vícedenní výlet na kole nepodnikla, a když se začal blížit termín odjezdu, začala ta správná cestovní horečka. Seznam nezbytných věcí se začal rychle naplňovat a kilogramy zavazadel nebezpečně naskakovaly. Stan, spacáky, karimatky, plynový vařič, hrnce, teplé oblečení, náhradní oblečení, nářadí na kola, náhradní pneumatiky, pumpička, lepidlo na pneumatiky, voda na pití, na vaření, jídlo pro dva na čtyři dny... A hned z toho bylo 15 kilo zátěže pro každého. I přes rozhodnutí všechna zavazadla vozit na kolech, a na zádech nenosit nic, jsme jednomu malému batohu nakonec stejně neunikli. Bylo toho prostě moc a vaky na kola praskaly ve švech.

Nastal den odjezdu. Našla jsem krásné spojení z Prahy na Lipno se dvěma přestupy: rychlíkem v 5:15 do Českých Budějovic, osobákem do Horní Plané a odtud už jen trajektem přes Lipno do Bližší Lhoty. Ideální spoj pro cestování s koly. Avšak bouřka přes noc zaúřadovala nejen na silnicích, ale i na trati, a my jsme si tak díky dvěma výlukám spolu s jízdenkou koupili i „poznávací zájezd“ po celé republice. Chaos v organizaci a nepřipravenost náhradní dopravy způsobily, že z pohodové cesty se dvěma přestupy se stalo cestovní peklo celkem osmi spoji. A nás s přetíženými koly neminula tříhodinová cesta narvaným osobním vlakem ve stoje a s držením kol, desítky výstupů a sestupů nádražních schodů, mnohé nakládání a vykládání kol do vlaků a autobusů, a bezpočet přenášení přes koleje. Byl to tak bolestný a vyčerpávající zážitek, že už pro to utrpení stojí za to sem tuto sedmihodinovou cestu zvěčnit:

1. Rychlíkem v Prahy do Benešova,
2. 
Osobním vlakem z Benešova do Ješetice,
3. Autobusem z Ješetice do Sudoměřic,

4. Osobním vlakem ze Sudoměřic do Tábora,
5. 
Dodávkou z Tábora do Veselí nad Lužnicí,
6. 
Autobusem z Veselí nad Lužnicí do Českých Budějovic,
7. 
Osobním vlakem z Českých Budějovic do Horní Plané,

8. Lodí z Horní Plané do Bližší Lhoty.

Někdy si vážně připadám jako rukojmí Českých drah. :-)

1. den

Úsek: Bližší Lhota – Nouzové nocoviště Nové Údolí

Po vystoupení z trajektu obědváme v hospůdce na břehu Lipna a plánujeme poslední detaily cesty, a za chvíli už vyrážíme vzhůru směr Huťský dvůr. Přetížení kol je hodně znát i na stylu jízdy, je nutné používat nižší převody a v zatáčkách více držet rovnováhu. Po počátečním stoupání jsme odměněni dlouhou rovinkou Schwarzenberského kanálu, cesta krásně utíká, kilometry naskakují. Přesto však nemůžeme dohonit dvouhodinové zpoždění na trati, kvůli kterému jsme se dostali do časového skluzu, a obáváme se, zda vůbec stihneme projet celý plánovaný úsek. Záložním plánem je přespat na Nocovišti pod Plešným jezerem, do toho se nám však nechce, protože bychom tím prodloužili cestu o jeden den. Z časových důvodů tedy vypouštíme zajížďku na Plešné jezero, i když to byl jeden z hlavních bodů dnešní trasy, a pokračujeme dále, směr Nové Údolí, kde se chystáme přenocovat.

Byla jsem hodně zvědavá, jak budou Šumavská nouzová nocoviště vypadat, dost jsem o nich slyšela, a sám autor multi-keše je jako místo pro nocleh doporučuje. Byla přesně taková, jak jsem si je představovala. Malé posekané louky oplocené nízkou dřevěnou ohradou jsou skryté v lese dál od hlavní cesty, aby poskytovaly turistům klid a soukromí před kolemjdoucími. Jediným sociálním vybavením na nocovištích jsou posezení a chemické WC. Víc ani není třeba. Pravidla přespání jsou zde jasně stanovená: můžete zde rozbalit stan, ne však rozdělat oheň. Oficiální heslo nouzových nocovišť je "přenocuj a jdi dál", je tedy možné zde přespat pouze jednu noc, a to v časovém rozmezí od 18.00 do 9.00 hodin.

Přijíždíme do Nového Údolí. Jsme tu skoro sami, máme pouze jedny spolunocležníky. Zatímco se pomalu smráká, rozbalujeme stan a večeříme chleba s paštikou a polévku z pytlíku. Ukryti před zraky kolemjdoucích uprostřed hlubokého šumavského lesa, nasáváme okolní klid a atmosféru přicházejícího večera. Jdeme spát.

2. den

Úsek: Nouzové nocoviště Nové Údolí - Nouzové nocoviště Modrava

Probuzení na malé louce v hloubi lesa bylo úžasné, a ač jsme se probudili brzy, nebyli jsme unavení. Sotva jsme po snídani vyrazili na cestu, začalo pršet. I s touto variantou jsme počítali; vytáhli jsme pláštěnky pro sebe i batožiny, a jeli dál. Posléze začíná pršet čím dál víc, a tak volíme variantu schovat se a vyčkat až to přejde, čímž nabíráme další zpoždění. Déšť řídne, a tak pokračujeme dál v cestě do Strážného, kde se poprvé od začátku cesty naskytla možnost poobědvat v hospodě a doplnit zásoby vody. Přes nekonečné louky na Knížecích Pláních pokračujeme do táhlého kopce k prameni Vltavy. Odsud až do Modravy vede cesta převážně z kopce, takže si konečně můžeme odpočinout od tlačení kol a sjíždíme do modravské doliny.

Nouzové nocoviště tentokrát nic moc. Schytali jsme rovnou celou cyklistickou výpravu, která ucpala celé nocoviště, takže stan stavíme mimo vyhrazený koridor. Horší však bylo, že jsme netušili, že Modrava je jedno z nejstudenějších míst na Šumavě, navíc zdejší nocoviště stojí přímo u řeky, ze které jde v noci hrozný chlad. Přestože byl srpen, rtuť teploměru vnoci klesla na -2 ℃, a protože jsme k tomu všemu byli vybaveni lehkými spacáky do +10 ℃, celou mrazivou noc jsme doslova protrpěli. Strašná noc.

3. den

Úsek: Nouzové nocoviště Modrava – Nouzové nocoviště Stará Hůrka

Svítání bylo jako vysvobození. Modravské nocoviště bylo ráno ještě přelidněnější, než když jsme šli spát, a tak jsme snídani a ranní hygienu odložili na příhodnější okamžik po cestě. Neměli jsme jediný důvod se tu ještě zdržovat, a tak jsme oklepali srpnovou jinovatku ze stanu, sbalili se a jeli dál. Dnešní úsek je krátký a máme velkou časovou rezervu, takže není kam spěchat. Tři dny putování přes šumavské kopce s plnou polní se na nás pomalu začínají projevovat, počáteční síla je tatam, nohám se už nechce šlapat, a tak do kopců kola rezignovaně tlačíme. Nu což, stejně je všude kolem krásně, tak kam spěchat. Po zastávce na Tříjezerní slati projíždíme přes Oblík, kde už nám mírně docházejí síly. Rozhodli jsme se pro změnu pohybu, schováváme kola do křoví a jdeme se pěšky podívat na vrchol, kde na nás čeká jedna znejhezčích vyhlídek z celé cesty. Krásné místo. A vzhůru dolů do Prášil na kebab, zmrzlinu, kafe, svačinu, zase zmrzlinu, a všechny ty důležité věci. Dokupujeme jídelní zásoby, sbíráme okolní keše, ale hlavně doplňujeme vodu. Času je dnes konečně dost. Je odpoledne, krásné a teplé počasí, dobrých 30 stupňů; ideální stav pro rychlé koupání v Prášilském potoce.

Pomalým tempem v podvečer dojíždíme do Staré Hůrky, kde nás čeká poslední nocleh. Zaniklá obec v bývalém pohraničním pásmu má zvláštní atmosféru; z původní vesnice dnes zbyly pouze základy někdejšího kostela, o kousek dál je kostel nový, dřevěný, se zbytky původního hřbitova. Byli jsme nadšení, když jsme uviděli místní nocoviště, které je jednoznačně nejhezčí ze všech na Šumavě. Na zastrčené louce u lesa je ticho a klid, a zapadající slunce, které prosvítalo vysokou trávou a korunami stromů, vytvářelo poetický obraz šumavského večera. Pro poslední noc jsme si nemohli vybrat krásnější místo. Rozbalujeme stan, vaříme večeři na plynovém vařiči, a po večeři a společné procházce jdeme pomalu spát. Nebe je plné hvězd.

4. den

Úsek: Stará Hůrka – Zelená Lhota

Poslední den jsme měli naplánovaný krátký úsek. Nechce se nám skončit, a tak se líně táhneme pomalým tempem a vychutnáváme poslední kilometry. Poté, co míjíme rozhlednu Pancíř, se před námi otevírá poslední hřebenová vyhlídka na cestě, tentokrát s pohledem zpátečním směrem na kopce, kterými jsme putovali celé čtyři dny. Byl to vzácný okamžik, kdy jsme stáli na vrcholu naší cesty, a symbolicky se ohlíželi zpět, na směr našich předchozích kroků, a směli si říct, že jsme projeli napříč celou Šumavou. Dojemná nostalgická chvíle, která se mi vtiskla do paměti.

Poté sjíždíme dolů do Zelené Lhoty, odkud odpoledním vlakem odjíždíme zpátky domů, do Prahy.

Celá 140 km dlouhá cesta se nesla v dobré náladě a převážně i hezkém počasí. Obavy, které jsme z celého cyklo-čundru měli, se nakonec nevyplnily v takové míře, jakou jsme očekávali. Čekali jsme, že nás cesta zničí, batohy neutáhneme, kopce nevyšlapeme, noci ve stanu nepřežijeme, žízní a hladem pojdeme, ale nic z toho se nestalo, a sil jsme měli celou cestu dost. Bylo to nádherné čtyřdenní putování Šumavou, které nám ve výsledku dalo mnohem víc, než jsme od něj očekávali.

Napříč Šumavou - 140km dlouhý přejezd přes celou Šumavu, od Lipna až po Nýrsko, celé po značených cyklotrasách.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky