Kokořínské údolí Vrbodol středa 3. červenec, 2013

Přiznám se, že do údolí Vrbodol, které se nachází v turisticky málo navštěvované jihovýchodní části Kokořínska, mě tak trochu rebelsky přivedla mnohá varování, že se jedná o nebezpečné místo, které rozhodně není vhodné navštěvovat. Ale také touha poznat zapomenutý kraj, který se napospas sám sobě proměnil ve zpustlý a neprostupný prales. A v neposlední řadě taky keš, samozřejmě :-) (GC1V0AD) 

Dlouho jsem odolávala myšlence se sem vypravit. Nejdříve jsem čekala, až skončí zima, poté až bude o trochu tepleji, a když už se zdálo, že by to konečně mohlo vyjít, přišly povodně. Nemohla jsem to už vydržet, přeci jen půl roku odříkání na mě bylo už příliš, a tak když alespoň trochu opadla velká voda, rozhodli jsme se, že vyrazíme. Jak se však ukázalo, měli jsme ještě chvíli počkat...

Z Prahy vyrážíme brzy ráno, přeci jen to není zrovna kousek a s noclehem nepočítáme. Parkujeme ve vesnici Kokořínský důl, odkud se ve směru na východ napojujeme na červenou turistickou trasu. Už tady musíme přeskakovat hluboké kaluže a brodit se bahnem, ovšem toto byla ještě pohodová cesta oproti té, co nás teprve čekala. Stojíme na rozcestí u lesní chalupy. Zde opouštíme turistické značení a navzdory pochybnostem, zda je to správná cesta, či snad zda je to opravdu "cesta", se vydáváme směrem doprava po krkolomné bahenní pěšině. Konečně se před námi otevírá dlouho očekávané údolí Vrbodol.

Cesta je náročná a nebezpečná. Úzká pěšina, která nás provádí soutěskou, je mnohdy rozeznatelná pouze díky svažitosti terénu. Tušíme, že bychom měli jít stále rovně a že bychom nikde neměli vystupovat do kopců, ale jít po dně rokle, v její nejhlubší vrstevnici. Když se zrovna nebrodíme loužemi a bahnem, snažíme se vyhýbat stromům, které se po nedávných velkých deštích zřítily z prudkých bočních svahů a vzpříčily se mezi nimi nad cestou. Vývraty jsou mladé, teprve pár dní staré, ještě nemají ani uschlé listy. Stromy, které povodně přežily, mají často vymleté kořeny a děsivě se naklánějí přímo nad naše hlavy. Některé vypadají, že by stačilo do nich strčit rukou a vyvalily by se. A tak šněrujeme cestu ze strany na stranu, škrábeme se do svahů, kličkujeme mezi vývraty a modlíme se, aby nezafoukal vítr...

Když jsme se trochu otřepali z šoku, kudy to vlastně jdeme, a rozhlédli se kolem sebe, najednou jsme zjistili, že se nacházíme na fantastickém místě. Rokle, která si již mnoho let žije svým vlastním životem, připomíná prales. Stěny skal po stranách jsou obrostlé mechem, mohutné porosty kapradin a přesliček tvoří neprostupné houští. Na ztrouchnivělých kmenech padlých stromů se usadil nový život, fascinující mikro svět plný hub a lišejníků, který je lidskému zraku téměř utajen. Vstupujeme do ukrytého prostoru mezi skalami, kde objevujeme trampské sídlo vtěsnané do úzké štěrbiny. Je zde vlhko a chladno, ale útulno. Napadá mě, že musí být krásné strávit noc právě tady, a na chvíli závidím všem trampům, kteří si toto potěšení dopřáli.

Pokračujeme dál kaňonem. Doposud bahenitá cesta se proměnila v hlubokou pískovou řeku, kterou vytvořila dešťová voda omýváním skalních stěn a odnášením zrnek písku na dno rokle. Jak dlouho taková práce přírodě asi trvá? Stovky, tisíce let? Úžasná podívaná.

Po táhlém brodění dunami tekutého písku stojíme na konci soutěsky a před námi se otevírá opravdu monumentální pohled na skutečný prales. Takto nějak by asi vypadal pohled do pravěku, napadlo mě při pohledu na metrová kapradinová houští a břečťanové liány spirálovitě obepínající kmeny stromů. Mohutný skalní útvar uprostřed rozdvojuje cestu, a my se vydáváme doleva směrem k suchému vodopádu. Zde cesta opravdu končí a nám nezbývá nic jiného, než se vyškrábat nahoru do svahu. Terén je po nedávných povodních naprosto neschůdný, a tak musíme vzdát hledání nedaleké Partyzánské jeskyně. Místo toho se vydáváme směrem doleva na pole, kde údolí končí, a napojujeme se na cestu do Sedlce, odkud po červené značce procházíme tentokrát pohodovou roklí Kočičina a vracíme se zpět k autu.

Konec soutěsky - Na úplném konci rokle nás čekal pohled do pravěkého pralesa.

Foto: Jaroslav Kořán
Postprodukce: Čtyřhranka

Ač jsme neušli více, než pouhých 10 kilometrů, cítíme značnou únavu. Avšak i přes velkou námahu, kterou jsme při zdolávání cesty museli vyvinout, máme skvělý pocit z hezkého výletu. Údolí Vrbodol je náročnou a nebezpečnou procházkou, která je ovšem rájem na zemi pro ty, kteří se umějí dívat.

Údolí Vrbodol - okruh - Necelých 10 km dlouhý okruh přes Kokořínské údolí Vrbodol a Kočičina.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky