Kočárkové rallye v Donauauenu středa 27. červenec, 2022

I.

Vídeň. Tady to mělo všechno začít. Daleká Cesta Evropou na východ, a kdo ví, někdy třeba i na západ. Vídeň jako milník i předěl, jako meta začátků velkých příběhů. Byl to důstojný startovní bod v místě, které je na mapě vidět, které něco znamená. Ale ve Vídni vše začíná vlastně jen jako. Jen podle mapy. Měli jsme zde zahájit náš přechod Karpat a jednou snad i přechod Alp. Alespoň tak jsme to naplánovali. Ale život nedbá plánů a děje se podle vlastního scénáře a naše Cesta také. A není to špatně. Kdysi jsme si sedli nad mapy a načrtli velký příběh. Tak za dva, za tři roky s tím budeme hotovi, říkali jsme si tenkrát. A hle, už je to páté léto a stále nejsme na konci ani zdaleka. Začali jsme ještě za svobodna, pokračovali jako manželé a nyní jdeme jako rodina, jako táta s mámou a malým dítkem. Náš karpatský příběh se tak stal mnohem větším, než měl původně být. Jde s námi životem, stal se jeho dlouhodobou součástí a kontinuální dějovou linií.

Tak tedy jdeme. Abychom po těch pěti letech už konečně začali.

Kostel sv. Františka z Assisi ve Vídni - most přes Dunaj a za ním začíná národní park Donauauen

II.

Sotva dvě hodiny jsme jeli vlakem. Tak krátkou dobu jsme na žádný velký trek ještě nejeli a stejně zase nestíháme. My nikdy nestíháme i kdyby při nás stál všechen čas vesmíru. Kolik myslíš, že se dá ujet s kočárkem? Tak pětadvacet, třicet? Těžko. I za dvacet budem rádi.

Ve Vídni dnes mží, šedá sloha v nadhlavníku nemá žádnou strukturu a je symbolem nekonečna. To je zase mizérie, lamentuju, prohlídka města nebude stát za nic. Naopak, to je skvělý počasí, chválí si Joe, všichni turisti zůstanou zalezlí na hotelích a ulice budou vylidněný. Joe je v jádru trochu masochista.

Jsme ve velkém městě, tak vedeme velké řeči. O politice a společnosti, o historii, šlechtě, umění a Rakousku-Uhersku. Jsme turisté - odborníci. Magistři turistiky, kandidáti turistických věd. A hele, tady je nějaký kostel. Pěkný, fakt že jo. Obří. Vypadá trochu jak Mikuláš na Malostranský. Akorát jsou u něj nějaký minarety. To jsou ty turecký vlivy. To tehdy bylo módní.

Šmufík blaženě spinká. Mizerné počasí ho uspává. Kluku, ty celou cestu vlakem čertíš a sotva dojedeš do velkoměsta, usneš. Hej mimino, nespi! My se s tebou chceme fotit! Jsi ve Vídni, teď je to velký, teď musíš žít! Nejsme toho srdce ho vzbudit, tak fotíme jen jeho kočárek. Kočárek a minarety. Kočárek na Schwarzenbergplatz. Kočárek před Štefansdomem. Kočárek před kočičí kavárnou. Tenhle kočárek bude jednou světák.

Štefansdom má střechu vykládanou do klikatých ornamentů a rakouských orlic. Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi to líbí nebo ne. Je to identický, uvažuje nahlas Joe. Jo, to je fakt, já na to. Jinak by to byla tuctová předimenzovaná gotická katedrála. Ale tohle, to jinde není. Hledáme perspektivu na vyfocení. Nikde nemůžeme najít místo, odkud by se chrám vešel do objektivu. Musíme udělat okázalou a úctyhodnou fotku, tohle je přeci ten velký začátek přechodu Karpat. My tři a Štefansdom. Naše veliká Cesta, blabla, však víte. Ale kostel žádnou fotogenickou perspektivu nemá. Chybí mu prostor. To je úplně jako v Kolíně, vzpomínám, tam mají taky krásnej velkej kostel, kterej si odnikud pořádně nevyfotíš. Pamatuješ na Kolín? To bylo hezký, viď? Tam má náš kočárek taky fotku. Tak kde se vyfotíme? Ježííšmarjá, mně je to jedno, hlavně už si vyber, dítě se budí. Tak tady. Dávám chlápkovi telefon, úsměvy, cvak. Jedna fotka, uřízlé nohy. Šmankote, ty lidi s tím mobilem šetří jak kdyby to byl kinofilm. Tahle se nepovedla, musíme znovu. Joe vrčí. Důchodkyně nás fotí, aranžujeme spící kočárek, škrobíme úsměvy. Cvak. Tak tohle je ta klíčová fotka začátku Cesty přes půl Evropy. Plochy vizuálního smogu, hradba lešení, jakési hnusné krabice, ukrajinská vlajka a reklamní vývěsky s Mozartem. Vešlo se jedno gotické okno s lomeným obloukem zdobeným kraby a kytkami. Fotka jak z Kutné Hory. Ale jsme na ní celá rodina, to je přece víc než pohlednice Štefansdomu, utěšujem se.

Tak už jdem, vždyť my takhle neujdem ani těch dvacet.

Opouštíme náměstí a nabíráme směr východ. Šmufíku, Šmufíku. Takový velký okamžik a ty ho celý prospíš. Budeme sem muset kvůli Tobě ještě jednou. Až odsud půjdeme na západ, na přechod Alp.

Štefansdom - foto jak z katalogu

III.

M: Vídeňské párky.
J: Vídeňská klobása.
M: Vídeňská káva.
J: Sachr!
M: Vídeňský valčík.
J: Vídeňská pečeně.

Procházíme ulicemi a hrajeme slovní fotbal vídeňského světového odkazu. Vysoce intelektuální zábava. Dokonale splynuti s pestrostí veškeré velkoměstské podivnosti nejsme nikomu nápadní, nikdo se nás na nic neptá a nepronásledují nás žádné tázavé pohledy. To se nám nestává. Dva těžkoodění krosnaři s živým kočárkem jsou nápadní všem a všude, nikdo neví, kam nás zařadit. Mají krosny, to znamená, že jsou na treku. Vedou kočárek, to znamená, že nejsou na treku. Působíme lidem zmatení v instinktivním škatulkování. Ale ve Vídni jsme dočista neviditelní, neexistující. Ve Vídni nevrháme stín. Jen Šmufík je viditelný a existující. Skáče po kočárku a piští jak myš. Má zázračnou schopnost proměňovat kožené tváře kolemjdoucích na upřímné zářivé úsměvy. Roztomilé pištící dítě.

J: A Šmufíku, zakřič: Vínršnycl!!!
M: A Vínrštrúdl!
J: A Vínrbakhendl!
M: A Vínrblut!

Přestalo pršet, tak nasáváme pravou vídeňskou atmosféru. Jdem hlavní třídou. Okázalost domů klesá přímo úměrně vzdálenosti od centra. Do zóny nafoukaných šlehačkových kaváren se pokradmu prolínají fastfoody a čínská bistra, až zcela vytlačují buržoazní styl pohostinství. Za rohem v postranní ulici, kde dlažba tmavne vyčůranými fleky, sedí dva na schodech a jedí hůlkami, poutač nad jejich mileneckými hlavami hlásá Namíchej si své vlastní Buddha food. V takové ulici by člověk snadno mohl onemocnět schizofrenií zrovna jako žloutenkou. A oni - jaká láska! Jaký hlad! O kus dál vchod nárožního hotelu zářícího bohatstvím a snobstvím po stranách rámují sochy moai. Úplně na mě dýchla atmoška Velikonočních ostrovů, povídám Joemu, taky to cejtíš? Jo, cejtím, Joe na to, úplný velikonoce.

A hele, támhle je obří ruské kolo (smí se tomu vůbec ještě říkat ruské kolo?), není to Prater? Riesenrad, opravuje mě Joe, tady se tomu kolu říká Riesenrad. A jo, je to Prater. No jo, ten je přece taky ve Vídni, na ten jsme úplně zapomněli. Šmufíku koukej, Prater! Tam taky nepůjdeme.

Potkáváme několik ultraortodoxních Židů. Mají na hlavě obří klobouky co vypadají jako velká ptačí hnízda. Páni, viděls to? Jo, viděl. Ne, já myslím jestlis to vůbec už někdy viděl. Ne, neviděl. Černobílé postavičky s velkými kloboukovými krabicemi na hlavě jsou nepřehlédnutelné, a tak člověk snadno nabyde dojmu, že jich je tu hodně. Ti jsou echt košer, pravíme věděcky. Asi tu mají nějaký všežidovský slet.

Joe vede kočárek, jeho trajektorie vykrajuje překážky na cestě, obrubníky, výmoly, retardéry a žebráky. Zasloužile vysmažený týpek s orvanými džínami a žvárem mezi prsty má před sebou ceduli s textem: Přispějte mi na chlast. Míra jeho upřímnosti mě zasáhla. Jak je ten dnešní svět falešný, vylhaný a pokrytecký, a hle, zde jaký ryzí charakter! Úplně mám chuť mu hodit euro. Ale ovládnu se. Nebudu Ti, Šmufíku, dávat špatný příklad.

Přecházíme obrovský most přes Dunaj. Pod námi proplouvají výletní lodě. Šmufíku, koukej, tady vpravo je Dunaj! Šmufík kouká doleva a olizuje ojnici kočárku. A pak už jsme na ostrově, na dlouhatánském valu oddělujícím plavební Dunaj od jeho kanálu. Lidi tu běhají, venčí psy, jezdí na elektrokolech, surfují na Dunaji a plážují se. Je to tu hezké, fakt že jo. Takové městsky rekreační. Parádní kousek umělé pseudopřírody v evropské metropoli. Vlastně to je asi to nejlepší, co jsme ve Vídni viděli.

Každou chvíli narážíme na pumpy napojené na městský vodovod. To je tady taky pěkné, že člověk nepojde žízní, než ten nekonečný ostrov přejde. Ale mě napájení nezajímá. Potřebuji vyprat plínky. Máme s Joem rozdělené dva největší vopruzy celého treku. On tlačí kočár a já peru plínky. Stoupám si k pumpě a drhnu jednu za druhou. Rozšafně plýtvám vodou a nehrbím hřbet, v parnu vrcholného dne mě cákání vody příjemně osvěžuje. Ó Vídni, Ty blahosklonná! Kéž mě Tvé pumpy provází celou Cestu! Ale mé dosavadní zkušenosti mi lehce napovídají, že tyhle rozmazlenosti mi divé karpatské hvozdy trpět nebudou.

Tak kde to dneska zapíchneme? Ubytování jsme prokaučovali už ráno, museli bychom ujít třicet. Takže stan. Šmufíku, ty budeš dnes poprvé kempingové miminko! Budeme si muset ustlat u nějakého baráku, povídá Joe, tady už jsme v národním parku a nesmí se tu kempit navolno. - Myslíš, že nás vyhodí nebo nás nechaj? - Těžko říct, uvidíme. Uděláme z toho pak typicky povrchní zobecňovací závěr o tom, jací jsou Vídeňáci.

Přicházíme k jakési hospodě nebo jídelně, co je zavřená. Bývají tu letní dětské tábory, povídá Joe, ale teď tu nikdo není, asi že jsou děcka ještě ve školách. On má o každém našem treku vyčerpávající množství informací. Bušíme na vrata, nikde nikdo. Nu co, tož tu zakempíme. A hle, nejsme tu sami. Žena s koněm si zabrala o trochu lepší stanový flek a zaparkovala na něm svůj dopravní prostředek, aby se přes noc natankoval na zelené travičce. Na nás zbylo místo pod stromy. Inu, dnes spíme na klaccích, ale není to hrozné. Aj tak se dá. Šmufíku, Ty nic, Ty spíš ve svém kočárku, ve své mobilní postýlce s fusáčkem a hračkami. Ty nikdy nejsi bezprizorný.

Stan stojí, plínky vlají ve stínu jasanů, Šmufík hladí koníka.

Tak jací jsou ti Vídeňáci?

Nu, jací by byli. Nebyli doma.

IV.

Krajiny lužních lesů mívají jednu společnou vlastnost. Všechny vypadají stejně. Mezi putováním po Litovelském Pomoraví, Soutoku v lanžhotském výběžku a rakouském národním parku Donauauen není až takový rozdíl. Spousta vody všude, meandry, slepá ramena, bažiny a hromady komárů. Cesty jako když střelí, kilometry asfaltu a cyklokultura jako dominantní životní styl. Vybočení z nekonečné asfaltýry není možné, nebohý putovník by pošel buď utopením v močálu, zapletením do nepřehledné buřeně nebo sežráním komáry a hovady. Pro hlubší ocenění přírodních krás je třeba vyššího stupně rozlišovacích schopností. S upřením pozornosti na detail je možno spatřit rozličné druhy tvorstva, lesklé brouky, netušené květiny či přepestré zjevy ptáků. Tím by pak člověk pochopil, proč se takovéto zmetkovité krajiny vyhlašují národními parky. Rozlišovací schopnost putovníka vedoucího živý kočárek je však limitně omezena, ba skoro srovnána s nulou.

Jé, hele, lekníny. Och. Das ist romantisch.

Kráčíme po nekonečně rovné asfaltce vedoucí hřbetem protipovodňového valu. Jdeme už úmorně dlouho, den nebo dva, možná i týden, vlastně kdo ví. Čas se zastavil, každou chvíli se zeměkoule začne točit pozpátku. Na dalekém, předalekém obzoru se spojují všechny perspektivy do jediného bodu velkého jako zrnko písku. Slunce nám praží do hlav, vzduch před námi se tetelí a ředí obrysy, obraz světa se rozpíjí jak tuš v mléce, halucinace, bludy, fata morgana. Možná že nic z toho, co vidíme, není pravda.

Pták si sedl na špici divizny.

Občas nás předjede cyklista a na vteřinu kolem nás udělá vítr. Vteřina, která zavíří, a pak se zas ustrne. Tohle vyvedení ze stereotypu člověka úplně vykolejí. Chvíli pak trvá, než se uvařený mozek vrátí do své spokojené zdechlosti.

Všim sis, my jsme tu jediní pěší. Všichni na kolech. Potkali my jsme vůbec někoho, kdo jde přes Donauauen pěšky?

A hele, támhle asi kilometr před námi dopadá na cestu stín stromu. Tam dáme pauzu.

Pauza není to správné slovo. Správné slovo je šichta. Skutečná pauza je, když se jde a dítě spí. Chůze už dávno není tou nejnamáhavější činností, jakou na trecích děláme. Chůze je odpočinek. Autopilot. Jakmile se kočárek zastaví, spustí se tandem nezbytných úkonů. Musíme Šmufíka namazat. Nepřehřívá se? Nemá úpal? Tyhle hračky už ho nebaví, musíme mu tam dát jiné. Kde je ta žirafka? Měli bychom mu namočit klobouček. Ale kde, přece na to nevycintáme vodu na pití. Už uschly plíny? Musíme prohodit suché za mokré. Hele, všim sis, plíny na kočáru nám schnou rychlejc než na batozích. Je Šmufík přebalenej? Teď by měl pít. A teď by měl jíst. Musíme ho znovu namazat.

Prý čtyřicet dva stupňů, říkali projíždějící cyklisti. Úplná výheň. Joe kolabuje vedrem. To dítě přece musí neskutečně trpět! Chudáček maličký. Může tohle vůbec přežít?

Šmufík skáče po kočárku a piští. Nevypadá, že by umíral.

Musíme dítě zabavovat, jinak zlobí. Zpíváme písničky. Děláme roztomile přiblblé tanečky. Blábolíme ve fistuli. Asfalt nám šumí pod koly, kličkujem mezi výmoly. A tady jsou kopřivy, Šmufíku. A tady jsou taky kopřivy. Kopřivy vpravo, kopřivy vlevo. A tady změna, tady jsou bodláky. Kdyže už bude ta hospoda? Pořád rovně a v úterý doleva. Ech. Tak si ještě něco zazpíváme. A na Okoř je cééésta jako žádná zééé sta roubená je stromama.

Stromama.

Sotva pletu nohama.

V.

Jediný bufet na průtahu středem pouště ani nemůže být jiný než narvaný. Může to být třeba i proti vaší vůli, ale stejně se tu zastavíte. Čepovaný apflšprycl tu má na stole skoro každý. To je vůbec zajímavá věc. Tak jako je u nás v každé putyce točená malinovka, tak je tady v Rakousku všude točená jablkovka. Můžete přijít do knajpy a rovnou říct apflšprycl bitte, aniž byste se předtím zeptali, jestli ho mají. Málokdy s jablkovkou nepochodíte, stejně jako málokdy nepochodíte u nás s malinou. To by se dalo odborně zkoumat, říkám Joemu, jako jestli má každý národ svoji charakteristickou točenou limču. Úplně na to vidím tu věděckou studii. Nejdřív bys problematiku dominantní příchuti rozebral v kontextu historie národa, pak bys tam hodil nějaké grafy, chemické složení a tak, ať to nevypadá, že vaříš z vody, a pak bys to celé shrnul a udělal z toho závěr o národních povahových rysech. Takových keců, co se naplácá o pivech a o chlastu obecně, a o limonádách nic! Vědci zkoumají kdejaké ptákoviny a takové zásadní téma, jakým jsou národní limonády, je soustavně přehlíženo. Limonádový Joe znalecky přikyvuje. Ano, ano, to by si zasloužilo pozornost. Objednávám dva apflšprycly, ale více mě zajímá voda. Tedy ta vodovodní. Potřebuji totiž vyprat plíny.

Vytvořila jsem si novou obsesi. Kamkoli přijdu, hned začnu šmejdit po vodě. Když na obzoru vidím hospodský poutač, nevidím hospodu, nýbrž záchody s umyvadly a tekoucí vodou. Nevidím nádraží, vidím záchody s umyvadly a tekoucí vodou. Kavárny, cukrárny, penziony, to všechno znamená záchody s umyvadly a tekoucí vodou. Plínky se musí prát pořád. Nevypereš jednou plínky a už ti nestačí uschnout. Mít sucho v trenkách je základním pilířem osobního štěstí, teprve na něm se dají stavět další hodnoty, jako jsou rodina, láska, zázemí a tak. Šmufík to ví nejlépe. Tady je to dobré, tady mají pumpu. Vídeňské pumpy, k nimž jsem se modlila, mě provázejí i v poušti daleko za Vídní.

Stojím u kohoutu a peru, voda stříká, odkapní kyblík přetéká do trávy čvachtající bahnem. Cítím se trochu trapně. Lidi tu popíjejí kávičky a já tady odepírám hovínka z plínek. Jsem na očích celému lokálu. Teď. Tak ne, teď. A nebo teď. Teď přijde někdo z personálu a seřve mě, že jim tu peru plínky. Taková toxická věc přece. V dnešní hygienicko-hysterické době si člověk nemůže být jist, s jakou kde pochodí. Každopádně mám pocit, že dělám něco špatného, něco absolutně nehodného tohoto bufetu. Snažím se makat rychle, ale praní v ruce je dřina a když to má člověk udělat do čista, jde to pomalu. Lidi si mě prohlíží. Pokaždé, když někde peru plínky, si mě lidi prohlíží. Plínky se dnes přece neperou. Všechny děti už mají pemprsky. Jakmile někde vytáhneme látkové pleny, strhneme na sebe mlčenlivé hodnotící pohledy. Jsme jako přízrak ze středověku, rodiče z doby dinosaurů. Od přihlížejících automaticky dostáváme nálepku ultraortodoxních eko-bio-teroristů, a když výjev podtrhnou naše ošuntělé a středně zanedbané zevnějšky, vypadáme jako lesana a dřevorubec praktikující náboženství naturismu a anti-palmového oleje. Málokomu to můžeme vysvětlit, neboť se nás skoro nikdo nezeptá.

Žena mi zezadu poklepe na rameno. Leknu se. Hlaholí něco německy, nerozumím. Uáá, už je to tady, ona na mě určitě řve, že jí tu peru plínky! Ona mi určitě vyhrožuje, že mě vyhodí, že na mě zavolá hygienu, entschuldigung madam... teď mi tu udělá přede všemi scénu, já už to vidím... Joe přispěchává s dítětem v náručí. Ona ti říká, že si ty plínky můžeš pověsit támhle na ten reklamní poutač, že ti na suníčku rychleji uschnou, překládá. Žena se letmo usměje a odejde. Stojím jak trubka s podělanou plínou v ruce, voda teče do kyblíku. Tak ona mě nevyhazuje, ona mi pomáhá. Ó, Veliká! Ty rozumíš, ty chápeš!

Sluníčko smaží a apflšprycly tečou proudem. Ověšuji poutače, Šmufíkovy miminčí onuce překrývají úderné reklamní slogany. Nikdo z procházejících se nedozví, že tu mají bratwurst a Algidu. Ale nevadí. Oni sem stejně zajdou, i kdyby to bylo proti jejich vůli. Vlastně bych tu ty pleny nemusela věšet, ony by uschly i na batozích a kočárku. Ale já tě nechci zklamat, ženo. Tohle je tiché gesto přijetí tvé laskavé solidarity. Jsi soucitná a pomáháš, a proto nechť ti tu na okamžik zavlaje prapor rodiny a domova.

Tak. A já mám vypráno a pověšeno. Ještě jednu kávu, bitte, chvilku tu ještě posedíme, když nám ty plínky tak pěkně schnou.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky