Karel May #2 - Tajemné skály Kurdistánské čtvrtek 17. duben, 2014

Od ulovení první Mayovky uplynul měsíc a půl, a tak nastal nejvyšší čas pokračovat v sérii, tentokrát v zemi Divokého Kurdistánu (GC1PCV0). Ačkoliv jsme chtěli obnovit původní sestavu, osud tomu nebyl nakloněn, a tak vyrážíme v nové partě příznačně pojmenované "Sedm statečných a pes". Tak tedy vzhůru do kurdistánských skal!

Přestože pro zbytek členů této náročné expedice začínala celá výprava v Mohelnici nad Jizerou, pro mě začínala o několik měsíců dříve - doma u počítače. Přesněji řečeno u počítače mezi hromadou popsaných, pokreslených, počmáraných a roztrhaných papírů, které se rychle zaplňovaly mnohými pokusy a omyly při luštění šifer. Nejsem zrovna luštitelský typ. Dlouhé hodiny strávené vysedáváním nad prázdným papírem v nekonečném pocitu bezmoci a marnosti nejsou nic pro mě. Ovšem i přes můj odpor ke všemu, co je nutné luštit, musím uznat, že Dachovy šifry mě začaly bavit pro svoje vždy logické, nekomplikované a mnohdy i vtipné řešení (např. první šifra v druhé Mayovce, víc bohužel nemohu prozradit ;-)). Dlužno říci, že bez občasného popostrčení od Dacha, a soustavného nakopávání od Benja bych u toho asi seděla doteď (tímto oběma děkuji). S jejich pomocí tedy byla prolomena poslední šifra a my jsme mohli vyrazit do Divokého Kurdistánu.

Naše výprava "Sedmi statečných" začíná v Praze, odkud v devět hodin ráno v obsazení Pražský chytrák, Pajamora, TaneaMonise, Cicipan, Keksíček, Špáčo, a moje maličkost, vyjíždíme směrem na severovýchod k Mnichovu Hradišti. Zhruba po hodině dorážíme na místo a vydáváme se na cestu. Nemohli jsme si přát lepší počasí. Je svěží dubnové ráno, ve vzduchu voní jaro a rozkvetlé stromy a slunce příjemně hřeje. Po chvíli sbíráme na úpatí skály první indicii, štítek s instrukcemi pro pokračování, a přitom si libujeme, že jsme se díky správnému načasování odlovu vyhnuli fenoménu této keše, a sice dvoumetrovým kopřivám, které nyní dosahují pouze ke kotníkům. Co víc si přát!

Procházíme širokou nivní loukou táhnoucí se podél řeky Jizery, malebným údolím, které po celé délce lemují skály zarostlé bujnou vegetací. Tu a tam sbíráme štítky s instrukcemi, které jsou vždy velmi důmyslně, až zákeřně ukryté, až se pozvolným tempem dostáváme na scestí z turistického značení. Teď teprve začíná ta správná divočina. Cestu, která dále pokračuje pouze náznakem, křižují ztrouchnivělé kmeny spadlých stromů pokryté sametovou vrstvou mechu, vyhýbáme se hustým křovinám a břečťanovým liánám, které volně visí ze stromů. Další břečťany se táhnou po skalách, prorůstají do jejich pískovcových stěn, a vytváří tak mozaiku zelených žil, které se nad zemí rozvětvují do mnoha malých ramen. Tohle je ta panenská příroda, o které jsem slýchala z Benjova vyprávění. Není se čemu divit, že toto místo pojmenovali místní trampové Údolím snů.

Přichází první velká zkouška naší výpravy - vylézt na buk v Údolí snů. Ačkoli je keš označená nejvyšší terénní obtížností, odvážně jsme si vyrazili bez lezeckého vybavení. "To nějak dáme," mávl rukou Rendy ještě v Praze, a mně se zmocnila lehká nervozita. Nu což, když už tu jsme, přeci neodejdeme s prázdnou. Nelehkého úkolu vyškrábat se na strom s hladkým kmenem bez spodních větví se zhostil Keksíček. Za velké kolektivní spolupráce všech členů expedice se obratně dostává nahoru a zanedlouho nám diktuje souřadnice pro postup. První pětkový terén jsme tedy úspěšně obelstili. Sláva! Tak vzhůru dál.

Keksíčkovo stromolezení - Zdolávání T5 terénu bez T5 vybavení.
Vysadit, přitáhnout, a šup s ním nahoru. Nakonec to šlo i bez lana ;-)

Další zkouškou odvahy je úzká jeskyně, která je přístupná pouze vleže. Rozhodně nic pro klaustrofobiky. Úkolu se odvážně ujímá opět Keksíček, ale kvůli slabé baterce v čelovce štítek nenachází. Cítím, že teď je řada na mně, a tak se po Keksíčkově víceúčelovém igelitovém závěsu do sprchy (maminka měla jistě radost :-)) po břiše sklouznu do útrob úzké skalní pukliny. Ačkoliv si lze jen těžko představit, že do takové škvíry leze také někdo jiný, než Dachovi kačeři, v jeskyni je překvapivě nepořádek. Vzpomněla jsem si na legendární aféru, kdy se v lozích této keše řešilo, že se v jeskyni záhadně objevily pytle plné dámského spodního prádla, a trochu jsem zalitovala, že jsem s sebou nevzala nějakou podprsenku, kterou bych tu ownerovi zanechala. Jistě by měl radost, že tuto tradici po dlouhé době někdo obnovil ;-). Rozhlížím se po jeskyni, šmátrám baterkou po stěnách, když vtom mi padne do oka malá žába a přímo za ní cosi lesklého, kovového. "Žába na prameni," napadlo mě. Sedí si tu jako věrný strážce indicie a nenechá se ničím rušit. Opatrně sbírám štítek a posléze jej vracím na místo. Ještě pár fotek a můžeme jít dál.

Přichází terénně nejnáročnější část výpravy - legendární Balkon v Kurdistánu. Ač jsem se těšila, že se na Balkon slaním, okolnosti jasně určily, že na Balkon se poleze odspoda a bez lana. Po krátké týmové poradě se pro zdolání stage nabízí Taneamonise, profesionální lezkyně po skalních stěnách. Lano, které by se nám nyní opravdu velmi hodilo, nahrazujeme páskem od kalhot navázaným na různé přezky z batohů, co kdo měl při sobě. Ne, že by to zrovna bylo profesionální lezecké vybavení na T5 keše, ale osvědčilo se, a to i přesto, že to pásek nepřežil a prasknul. Po náročné spolupráci se nakonec Taneamonise dostala nahoru i zpět na zem, a my se mohli radovat. Balkon je zdolán a my můžeme pokračovat.

Po návštěvě opuštěného zbořeniště, staré rozpadlé budovy, která sloužila pravděpodobně k ustájení dobytka, se dostáváme opět do skal, na poslední stage před finálkou. Ač jsme si mysleli, že to nejhorší už máme úspěšně za sebou, ukázalo se, že teprve teď nastala ta kritická chvíle. Drobný štítek ukrytý ve skalách v prudkém svahu jsme hledali dobrou hodinu a půl, a ač jsme se až doposud vyhýbali pádům, tentokrát se to bez zranění neobešlo. Po selhání suché větve jako madla pro výstup do kopce se pod Čičipánem svezla zem a s lehkým otřesem mozku a rozbitou hlavou skončila na zemi. Naštěstí se záhy vzpamatovala a z lehkého zranění se otřepala. Pokračujeme dál, vstříc finální krabičce, která je ukrytá v hlubokém a neprostupném houští, opět pod vrcholem prudkého, téměř neschůdného skalnatého svahu. Ta nám překvapivě dlouho neodolávala a za chvíli je krabice naše. Jsme v cíli a radujeme se z velkolepého kurdistánského vítězství. Akorát ve chvíli, kdy už se nás začala zmocňovat únava.

Nemohli jsme zvolit lepší oslavu zdaru celé akce, než v hospodě u jednoho stolu se samotným ownerem. Konečně tedy poznávám legendárního Dacha! :-) Jeho společník Wmh, kačer v důchodu, nám živě vypráví o záludnostech, které nás čekají na dalším pokračování, a o šílenstvích, které potkají všechny, kdo se snaží vyluštit jeho šifry, a i když celé vyprávění shrnuje významným varováním, že "Dach je zákeřný", já se stejně nemůžu dočkat, až pojedu na další Mayovku. Divoký Kurdistán byl totiž jednou z nejlepších keší, jaké jsem kdy ulovila.

Závěrečná oslava s Dachem - Ač rozmazaní, hlavně že dobře naladěni ;-)

Čtěte také: Sedm statečných v Kurdistánu (autor: Rendy)

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky