O legendární sérii šesti keší Karla Maye jsem poprvé slyšela od hlavního PR manažera celé série Benja. A když vám člověk, který má uloveno přes deset tisíc keší řekne, že tohle je nejlepší série v celé České republice, minimálně zbystříte. A čím více mi o ní vyprávěl, tím více mě provokovala myšlenka vypravit se na severovýchod Čech a začít tak dlouhou cestu za pokladem Mayova Žuta.
Smyslem těchto keší je poznávání kraje, zejména míst, která nejsou příliš navštěvovaná, a to ve spojení se sportovními či lehce adrenalinovými aktivitami, jako je jízda na kole, turistika, plavání, šplhání po laně na skály či stromy, a podobně. Celé putování je propojené s příběhy knižní série Karla Maye "Ve stínu padišáha", ovšem projít jej mohou pouze ti, kterým se podaří vyluštit zašifrované texty, což zvyšuje celkovou náročnost keší, a dělá z ní výběrovou, téměř VIP záležitost.
Dali jsme dohromady silnou partu zkušených kačerů: Pražský chytrák (alias Rendy) - náš šofér s vlastním autem, Obludka - mrštná lezkyně po laně, Slaneček - rovněž zdatná stromolezkyně a především šéfkuchař celé výpravy, a moje maličkost - s vyluštěnými šiframi potřebnými pro odlov.
První keš - Karel May - Pouští - je z celé série nejméně náročná. Funguje jako jakési zahřívací kolo, a zároveň hledače navnadí na další pokračování. Není zde žádné šplhání po laně a délka trasy je opravdu krátká, a tak netrvalo dlouho, a po krátké procházce přes tři stage se ocitáme na místě finálky. Stojíme na vyhlídce na kamenný lom, jehož pustá krajina opravdu vypadá jako poušť (nebo spíše spoušť). Tím je hlavní úkol dne splněn a já jsem spokojena. Zdaleka však ne mí společníci, kteří se rozhodli chybějící adrenalin doplnit jinde, a to na keši Zpátky na stromy, která je umístěna v koruně stromu zhruba sedmnáct metrů nad zemí. Jejich záměr se mi líbí, neboť to bude vůbec poprvé, co budu svědkem lovení lanové stromovky.
Přicházíme ke stromu a Slaneček začíná rozbalovat lezecké nářadí. "Největší problém je vždycky nahodit lano, pak už to jde snadno," dává mi jakožto zkušenější kolegyně první rady do života lovce ´té pětek´. No budiž, říkám si, zatímco budou nahazovat, využiji volný čas k vyluštění šifry na další Mayovce, a sedám si na zem do listí.
Čas plyne, uběhlo již dobrých tři čtvrtě hodiny, a lano stále není nahozené a šifra vyluštěná. Ať se Slaneček či Rendy snaží sebevíc, ne a ne větev přehodit, a mě pro změnu ne a ne políbit múza šifrování. Nějak nám to celé vázne. Vrcholem všech neúspěšných pokusů je, když se provaz zasekne v koruně stromu a posléze přetrhne. To už toho má i kliďas Rendy dost a naštvaně vyhazuje těžítko do vzduchu - a najednou světe, div se - povedlo se! "Taky ses nemohl naštvat dřív?" dobíráme si ho, a za chvíli už přes větev přetahujeme lano.
Zvědavě okukuji lezeckou techniku a nechávám si vysvětlovat princip užívání sedáku, karabin a všemožných jistících mechanik. Ne, že bych to chtěla zkoušet (nejsem přeci žádná opice, abych lezla po stromech, žejo!), ale přeci jen se s touto činností setkávám poprvé, a tak mi to nedá, abych se alespoň nepodívala, jak to celé funguje. Ovšem postupně na strom leze Slaneček, Obludka i Rendy, a já tak zůstávám jediná, kdo nahoru nevylezl. Nedá se nic dělat, nemůžu se přeci nechat zahanbit, a odhodlaně zapínám sedák s karabinami. Po krátké instruktáži Slanečka se zavěšuji na lano. Ruce i nohy se mi pletou, stále se mi nedaří najít způsob jak na to. Ne, tohle fakt není pro mě! a užuž se chci odepnout ze všech těch pout a provazů. Vtom jsem si ale vzpomněla na Balkon v Kurdistánu na druhé Mayovce, který jsem plánovala slanit, a hnulo se ve mně svědomí: když se to teď nenaučím, nikdy ten Balkon neslezu. Naposledy se vší silou zapírám do jumaru, přitahuji se - a hle, nohy se mi odlepily od země a já stoupám vzhůru k nebi. Sláva, moje první lezecká T5 je dobyta!
Zdatná opice :-)
Povzneseni pocitem vítězství se přesouváme za dalším adrenalinovým kouskem dnešního dne, a sice na novou earthku "Bábovičko, poveď se mi (aneb proč je písek žlutý)", jejíž souřadnice jsou odvážně umístěny na ostrůvek uprostřed Máchova jezera. To by bylo, abychom ji nezvládli ulovit, když máme v partě samotnou ownerku - Obludku. Když jsme však, posilněni sebevědomím z dosavadních úspěchů, odhodlaně nafoukli člun a vypluli na slavné ´české moře´, objevily se najednou ve vodě bublinky. Co naplat, Obludka má po člunu a my máme po ertce. Čisté a poctivé DNF.
Ne, že bychom na občasné neúspěchy nebyli zvyklí, ale takhle to přeci nemůže skončit. Ač je již pokročilá noc, rozhodli jsme se vydat na dnešní poslední štaci - archivovanou earthku Malý Bezděz - a volcanic pile. Málokdo by čekal, že existují archivované earth keše, stejně jako by málokdo čekal DNF na earthce, a protože jedna z těchto specialit se nám již dnes neplánovaně povedla splnit, byla by škoda tu druhou vynechat. A tak v doprovodu záře slabých bludiček stoupáme k vrcholu Velkého Bezdězu, kde na nás čeká krásná vyhlídka na Malý Bezděz, kterou neuvidíme. Odměnou je nám bod na vzácné archiválii, která nám jako poslední chybí do naší dnešní sbírky kuriozit. Tím je celá výprava úspěšně zakončena a my se můžeme vydat zpět ku Praze.
Sedím v metru a v hlavě si promítám události uplynulého dne. Mayovka, nahazování lana, šplhání na strom, Mácháč, člun, Bezděz. To vše se mi teď znovu přehrává a usazuje do paměti. Očima přejíždím po lidech ve vagónu a zastavuji pohled na muži píšícím textovou zprávu. Chvíli jen tak hledím do prázdna, když vtom… počkat… co kdyby náhodou… Netrpělivě vytahuji papír s Mayovými šiframi a horlivě doplňuji za značky jednotlivá písmena. A najednou, jako když se zčistajasna na bílém papíře zjeví tajný vzkaz, objevují se mi před očima slova a řádky, smysluplný text s poselstvím dalšího pokračování Karla Maye. Spokojeně se dívám na vyluštěný odstavec. Teprve teď můžu opravdu říct, že tato výprava skončila úspěšně.
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky
