Jesenický koronavandr neděle 27. září, 2020

Pět povídek z jedné turistické demonstrace

Jarní vandr navzdory celostátní karanténě. O občanské neposlušnosti a o jednom politicky nekorektním treku napříč Jeseníky, Králickým Sněžníkem, Rychlebkami a kdo ví čím ještě.

* * *

Délka: asi 320 km
Geocaching: série Koruna Jeseníků (GC8AANZ)

Článek o prvním ročníku Čtyřhrančí padesátky

I. Bruntální historka

Poslední autobus nás dovezl do jakési zapadlé díry za Bruntálem na periferii republiky. Potřebujeme někde složit hlavu do rána, kdy nám jede další autobus. Je noc, nikde nikdo, tak si leháme na zem autobusové čekárny a usínáme.

Uprostřed noci - kroky. Bystřím pozornost a rozhlížím se kolem, nikoho nevidím. Najednou se ozve: Kop. Kop. Nechce se mi věřit. Někdo tu kope do země.

"Hej, Joe, vstávej!" špitnu na manžela. "Někdo tu kope!"

"Mhhmm..." zamručí Joe v polospánku a otočí se na bok. Co s ním. Chvíli poslouchám. Kop. Kop. Proboha, co tu kdo kope teď v noci? Snad ne... hrob?? Vyděsím se vlastní myšlenky. Ví o nás ten člověk nebo neví? Co když se nás chystá zamordovat a rovnou zakopat? Vylézám ze zákrytu autobusové čekárny a jdu omrknout okolí. To se musí vysvětlit. Kopání náhle ustalo. Číhám, slídím, obcházím zastávku dokola, ale nikde nikdo. No toto? Snad se mi to jen zdálo. Už mi asi hrabe. Kašlu na to, jdu spát. Lehám si opět vedle Joeho a zavírám oči.

Už skoro usínám, když vtom najednou slyším: Kop. Kop. Nastražím uši jako pes, když větří nebezpečí. V tichých, ale zřetelných zvucích rozeznávám hrabání hlíny, sem tam kovově zazvoní náraz o kámen. Kop. Kop. Hrob.

"Joe! Vstávej! Slyšíš? Někdo tu kope!!"

"Mrrrhhhmm..." Joe spí. Zatracenej chlap. Tady někdo o půlnoci kope a on si chrní jakoby nic! Sedám si na zem čekárny. Nikam nepůjdu, jen budu pozorovat okolí a poslouchat. Koukám kolem sebe, tma, prázdná náves. Tluče mi srdce. Kop. Kop.

Najednou, asi padesát metrů naproti zastávce, vidím ve tmě čelovku. Tak přece! Zasvítí, zhasne, zasvítí, zhasne, podle toho, jak kopáč při kopání klátí tělem nahoru a dolů. Co tam dělá?? Za ním jsou jakési řadové domky, přece by nekopal hrob vprostřed návsi? Ne, to je nesmysl. Snad jenom pohřbívá nějaké domácí zvíře, psa nebo kočku. Ale proč by to ksakru dělal v noci s baterkou?

Sleduji ho a snažím se analyzovat situaci. Čelovka problikává nad zemí, zdá se tedy, že pachatel při činnosti dřepí či klečí u země. Zřejmě tedy nepoužívá krumpáč, u kterého je nutno stát, ale nějakou motyčku, ta však musí být celkem velká, neboť malá by neměla tak výrazný zvuk při kopání. Pistoli! Ano, možná zakopává nějakou zbraň či předmět doličný, který by ho mohl usvědčit z trestné činnosti. To by vysvětlovalo, proč kope v noci. Co s tím? Mám volat policajty? Válíme se tu na autobusové zastávce v době celostátního zákazu vycházení, možná by benga sebrali spíš nás...

Najednou, kde se vzal tu se vzal, prochází po ulici náhodný kolemjdoucí, asi padesátiletý pán. Nás nevidí, ale všimne si podezřelé osoby kopající s čelovkou jámu. Kolemjdoucí se opře o zábradlí a chvíli ho mlčky pozoruje. Kopáč si ho nevšímá a kope dál. Kop. Kop. V ruce kolemjdoucího zasvítí mobil, patrně přemýšlí, zda zavolat policii. Pak ale mobil zhasne. Kolemjdoucí se rozhodl s kopáčem nejdříve promluvit.

"Poslyšte pane," osměluje se, "můžu se zeptat, co tu děláte?"

Čelovka se zvedne. "Kopu." povídá chlap. Světlo se zase sklopí k zemi a kopáč kope nerušeně dál.

"To vidím," vece kolemjdoucí. "A co tu kopete, teď o půlnoci?"

Čelovka mžikne pohledem vzhůru. "Kopu žížaly."

Cože? Žížaly??

"Prosímvás pane, děláte ze mě vola?" opáčí podrážděne kolemjdoucí. "Co mi to tu vykládáte??"

"Vždyť už je osmnáctého dubna, za dva týdny budou úhoři!" říká chlápek úplně samozřejmě, jako by nechápal, jak to může někdo nevědět. Taková jasná věc, přece.

Já i kolemjdoucí čumíme jak puky. Kolemjdoucí je ale stále podezíravý a klade další kontrolní otázky. "A to jste si na to vybral noc? Proč nekopete ve dne?"

Kopáč, znuděný tak elementárními otázkami, odloží motyčku a povídá. "Milej pane. Každej rybář ví, že na žížaly se má chodit v noci, ideálně mezi desátou a půlnocí. Taková žížala žije v zemi a nesnáší světlo, takže ve dne je hluboko pod zemí a v noci vylejzá na povrch. A včera navíc pršelo, takže je po dešti." Já i kolemjdoucí nevěřícně posloucháme. Chlápek mluví dál, líčí podrobnosti o žížalím životě, jak se chovají, rozmnožují, v jakých typech půdy se vyskytují, jak se mají správně uchovávat. Já i kolemjdoucí musíme uznat, že na chlapa, co zakopává bouchačku, toho ví o žížalách opravdu hodně.

"No jo, tak vy tu teda kopete žížaly," praví s jaksi omluvným tónem kolemjdoucí. "Já už na vás málem zavolal policajty..."

"To klidně můžete. Já mám složené zkoušky z rybářství a platné rybářské lístky!"

"No jo, promiňte. Já se tak zeptal, no. Člověk vidí chlapa o půlnoci kopat jámu v parku a hned si myslí, že je to, no... nějakej vyšinutej magor."

"Však mně je jedno, co si o mně kdo myslí."

Tou chvílí už se řehtám jak jatá. "Hej, Joe," drbu do něj, "víš co tady ten chlap kope? Žížaly! No chápeš to? Já myslela, že zakopává mrtvolu. A on - žížaly!"

"Mrrhmmm..." A Joe spí dál.

* * *

Epilog:

Druhý den mi volá kamarád. Chvíli kecáme a pak říkám: "Hele, já ti musím říct jednu hrozně vtipnou historku. To neuvěříš, co se nám stalo! Včera v noci jsme si lehli na autobusovou zastávku, že tam přespíme do rána. A jak tak spíme, tak najednou o půlnoci přišel do parku chlap a začal něco kopat..."

Kamarád mi skočí do řeči: "To šel na žížaly, ne?"

Úplně mi sklaplo.

Tak jsem asi jediná na světě, kdo neví, že chlap kopající v noci v parku jámu je na žížalách...!

Dobré ráno kdesi na louce

II. Čtyřhrančí padesátka

V pondělí dvacátého dubna léta páně 2020 se uskutečnil druhý ročník Čtyřhrančí padesátky. Navázal tak po roce na ročník první, který se odehrál při dvoudenním vandru po trase Podkrkonošsného maratonu. Čtyřhrančí padesátka je ultimátní dálkový pochod, jehož účastníci předem neví, že jdou padesátku, netuší, kam dojdou, a jdou vlastně jen proto, aby se nestal nějaký průšvih, aby je nedostihla tma nebo bouřka, nebo je nesežrali vlci. K pochodu tak dochází vlastně omylem a jeho účastníci na konci neobdrží diplom, nýbrž omluvu. Je to vlastně takový pochod smrti. Letošní ročník se konal v Jeseníkách.

* * *

Probouzíme se uprostřed lesa svalení pod stromy jako dva divočáci. Kolem je sníh. Stan nemáme, žďáráky nemáme. Máme jen spacáky. Letní. Vstávám z karimatky, v kříži mi vrže a v kloubech praská. Připadá mi, jako bych byla tisíc let stará mumie, co se právě probudila k životu a vstává z hrobu. Jen jsem celá ještě sešlejší, jelikož nejsem nabalzamovaná. Je tma, svítat začne teprve za hodinu.

"Dneska to nebude tak drsný jako včera," ujišťuje mě Joe, zatímco balím spacák. "Vidím to tak na pětadvacet, nanejvýš třicet kilometrů."

Roluji karimatku, zmrzlé prsty se mi asi co nevidět ulomí. "Pětadvacet, třicet. Jo, to zní vyloženě jako oddechovka." remcám na Joeho harmonogram. Ale včera se ušlo čtyřicet, a tak je avizovaných pětadvacet vlastně skoro volný den. Všechno máme sbaleno, tak hurá na Praděd.

Dobré ráno kdesi v lese

Nejsou zrovna lehké časy. Koronavirová hysterie vládne společností, vláda zavřela hranice, školy, divadla, sportoviště, obchody, restaurace, hotely. Lidé se nesmí shlukovat, je vyhlášena celostátní karanténa, platí zákaz vycházení s výjimkou krátkých procházek do přírody. V souladu s vládním doporučením jsme tedy vyrazili na jednu krátkou procházku do Jeseníků. Naším cílem je držet se co nejdál od lidí. To je totiž to nejlepší, co člověk v téhle době může pro své zdraví, hlavně psychické, udělat. Stranit se lidem. Vypadnout ven a ztratit se někde v lese, vypnout internet a nevědět o světě. Po této stránce tedy v dějinách lidstva nebyla vhodnější doba na vandrování a bezcílné poflakování světem než právě teď.

Po stránce druhé však tuláctví v této době není lehké. Jsme bezprizorní, nesmíme se nikde najíst v hospodě ani ubytovat, nesmíme stopovat a celkově ani nikoho žádat o pomoc. Nesmíme se zeptat na cestu, nesmíme s nikým mluvit. Nesmíme být moc vidět, neboť naše krosny by mohly svádět uvědomělé občany k udání nás státním orgánům pro porušení zákazu vycházení. Přitom jsme nic neporušili. Vyrazili jsme na procházku do přírody. Krátkou. Devítidenní. Když vyrážíme na procházky dlouhé, je to nejmíň na měsíc. Abychom to snad neměli příliš snadné, nemáme ani stan a zimní spacáky. Vyrazili jsme prakticky z hodiny na hodinu když jsme se od zaměstnavatelů dozvěděli, že do práce už nemáme chodit. Náš koronavandr je tak zkrátka rebelantským projevem vzpoury proti společnosti. Naší soukromou a supertajnou demonstrací. Organizovaným odporem, při němž však nehulákáme na celé město s transparenty v rukou, nýbrž hrdě mlčíme.

Stoupáme sněhem vzhůru na Praděd. Bláto cesty je po ránu zdobené ledovými květy. Praskají nám pod nohama a jejich střepy se rozsypávají do temna trav. Když vystoupáme z lesa, dotkne se nás slunečné ráno. Konečně smíme pookřát. Vysílač na Pradědu je otevřený. Jdeme dovnitř.

Naším původním záměrem bylo přespat dnes ve společenské místnosti na zemi, ale netroufli jsme si. V době koronavirové nesmí nikdo nikde spát, nikde jíst, všichni musí sedět doma a třást se strachy. Ale my jsme rebelanti. Účastníci tichého odporu. A proto jsme protestně přebivakovali v lese na sněhu. Ve společenské místnosti je prázdno, židle jsou zvedlé na seskládaných stolech. Sedíme na lavici obrácené vzhůru nohama a protestně snídáme sardinky s cibulí. Občas kolem nás projdou zaměstnanci vysílače. Dělají, že nás nevidí. Ihned v nich poznáváme spojence tichého odboje, neboť nás protestně odmítají buzerovat. Účastníci protivládního manifestu totiž demonstrují tím, že se chovají úplně normálně. Občerstvení je zavřené, automaty na kafe ale nikdo neodpojil, což je jistě také projevem tichého odboje. Dáváme si tedy jedno protestní kafe z automatu.

Na svazích Jeseníků

Je sice ještě ráno, ale na hřebenové magistrále Jeseníků už začíná být narváno. V protisměru míjíme hromady rovněž protestujících turistů. Chata Švýcárna je bohužel zavřená, a tak rozbalujeme svačinu na lavičce venku. K vedlejší lavici si sedají čtyři vojáci. Nejdřív nás trochu vyděsí, neboť jsou zde patrně na buzerační misi v rámci "chytré karantény", do níž je zapojena armáda. I oni ale dělají, že nás nevidí. Protože kdyby nás viděli, museli by si nasadit roušky, a my také. Ale vojáci žvaní a kouří cigára, což se s rouškou dělá blbě, a proto nás radši nevidí. My je také nevidíme.

Ne ovšem ten samý přístup měli policajti včerejšího odpoledne u chaty Ovčárny. Stáli na parkovišti a pokutovali nebohé demonstrující výletníky, kteří neměli roušky. Venku. V horách. Na čerstvém vzduchu. "Buďte ohleduplní!" hlásala u chaty vývěska vyzývající k nošení roušek. Mají tam chybu. Správně tam má být napsáno: "Buďte poslušní!"

Raději opouštíme magistrálu a scházíme dolů k Videlskému sedlu. Tím se oddělujeme od masového průvodu demonstrujících výletníků a dál pokračujeme ve vlastním odboji. Kilometry naskakují, za chvíli to bude těch avizovaných 25 kilometrů. Oznamuji to Joemu, ale ten se na to jaksi nejistě ušklíbá. Něco mi říká, že to hodlá zase přetáhnout. Nu, ještě je brzy a slunce vysoko, pár kilometrů nad plán se ujít ještě dá.

Pod Kobrštejnem Joe oznamuje: "Tak teď se musíme rozhodnout, jestli půjdeme tu zacházku na Příčný vrch."

"Ovšem že půjdeme," kývnu lest netušíc, "vždyť jsme s tím od začátku počítali."

"No, já s tím právě úplně moc nepočítal..." leze z Joeho jak z chlupaté deky.

"A kolik má ta zacházka kiláků?" začínám nejistět.

"Moc ne. Asi tak dvanáct."

"Ááááá! Cožee??"

"No, možná jen tak jedenáct... deset a půl..." mlží Joe. "Taky tam nemusíme jít. Můžeme jít rovnou do Rejvízu a na tu keš se vyprdnout."

Jistě, že se můžeme vykašlat na kešku na Příčném vrchu. Nikdo nás tam nenutí. Ale tuhle zrovna potřebuji do série k ulovení letterboxu Koruna Jeseníků. Novinky, která zatím nemůže pípnout, neboť je zakázáno publikovat nové keše. Ale my jsme demonstranti a vyjadřujeme nesouhlas s revírnickými nařízeními tím, že protestně lovíme nové keše předpublikačně. Na Příčný vrch se zkrátka musí kvůli vyššímu principu politickému.

"Vyloučeno. Přece jsme se shodli, že na Příčný vrch jít musíme."

Joe se ušklíbá. Nejradši by mi řekl, že on se se mnou na ničem neshodl. On žádné kešky nepotřebuje. Ostentativně dává najevo své povýšení nad celým geocachingem a blahosklonně toleruje individua, která tuto dávno přežitou hru ještě hrají. Ale Joe naštěstí mlčí. Hrdě a protestně mlčí.

"Tak fajn. Počítej ale s tím, že do Rejvízu musíme dojít." říká.

"Nu co. Má-li to být zacházka jen deset kilometrů, pak skončíme na 35, což se pořád ještě dá ujít."

Joe se tváří nejistě. Tuším, že mi zatlouká, kolik máme dneska skutečně ujít. Využívá toho, že jsem plánování výletu nechala na něm a etapy na mapě si doma nezměřila. Joe je totiž chytrý. Ví, že když mi hned na začátku řekne pravdu o tom, kolik máme ujít, bude poslouchat moje remcání čtyřicet kilometrů, zatímco když to na mě vybalí v průběhu, budu remcat jen posledních deset kilometrů. Na Příčný vrch ale každopádně jdeme.

Panorama s Pradědem

Když se slunce před večerem skloní nad svahy hor, ozáří kraj měkkým smířlivým světlem. Vše se zbarví zlatou září a svět vyhlíží teple a přívětivě. Na louce nad Horním Údolím je dnešního večera milo. Z hloubi údolí zařízlého mezi jesenickými svahy se k nebi tyčí štíhlá kamenná věž kostela svatého Jana Křtitele, a člověk by snadno podlehl dojmu všeobjímajícího klidu, sedl si na louku a rozjímal o smyslu života. My máme ale naspěch. Letíme jak vystřelené šípy na Příčný vrch pro keš, kterou musíme ulovit, abychom hrdě demonstrovali naše občanské postoje. O smyslu života mám tak pro dnešní večer jasno.

Uřícení v rekordním čase vystupujeme na vrchol. Kopec je zarostlý lesem a za nic moc nestojí. Ale keška se počítá a bonusový letterbox je zase o jeden bod blíž. A to se vyplatí.

Svižným krokem jdeme zpátky. Louky nad Horním Údolím ještě více zezlátly a stíny se prodloužily. Za chvíli padne soumrak.

Co nevidět se dostáváme k rozcestí pod Koberštejnem, kde jsme prve debatovali o důležitosti zacházky na Příčný vrch. Přeci jen je těch dvaváct kilometrů znát na celkové únavě. Ale ještě že už budeme končit. Za chvíli jsme totiž v Rejvízu.

"Tak si říkám, jestli nás v tom Rejvízu někdo vůbec ubytuje." uvažuje nahlas Joe. "Teď se nikde ubytovávat nesmí, tak by snad bylo lepší dojít kousek za obec."

"Á, už to z tebe leze." vrčím, ale vím, že má Joe pravdu. S ubytováním nelze počítat. Nakonec, jsme na partyzánské misi a demonstrujeme proti celostátní karanténě, tudíž si musíme protestně ustlat někde v lese.

Procházíme Rejvízem a smutně koukáme. Penzion. Hotel. Penzion. Restaurace. Apartmány. Občerstvení. Zimmer Frei. Nic z toho dneska nebude. K večeři drcené sušenky a bivak pod stromem. Stmívá se a cíl v nedohlednu. Ó, nebesa, jak jste krutá! Co je tohle za svět??

Na rozcestí za Rejvízem se nám zjevuje příslib zázraku. "Útulna pod Bleskovcem, 1,5 kilometru," čtu z rozcestníku.

"To je skvělé, tak dojdeme tam!" dodává Joe.

Pro nocleh v útulně se ta půlhodina chůze dá ještě vydržet.

Tuláci nemají rádi lesáky a lesáci na oplátku nemají rádi tuláky. To je celkem známá věc. A tak se stalo, že lesáci vzali své pily a harvestory a kromě půlky lesa zlikvidovali také útulnu. "Kde je útulna? Kde je??" zoufale pobíhám po vymýceném rozcestí, ale tulácká bouda je v nenávratnu. "Lesáci, vy svině! Zničili jste nám útulnu!" spílám na lesy. Málo platno. Místo krytého útočiště je zde jen paseka. Musíme jít dál.

Padla noc. Sýček houká a hvězdy svítí. Prohráli jsme boj o světlo a nemáme kde spát. Černou tmou táhnou dva stíny, bloudí a těkají po lese. Remcám na lesáky, na Joeho, na to, že je tma a na to, že nemáme baterky. Naším cílem je rozhledna na Zlatém chlumu. I kdyby tam nic nebylo, stejně tam musíme přespat. Dál už prostě nemůžeme jít.

Tak se to přeci jen stalo. Druhý ročník Čtyřhrančí padesátky proběhl právě dnes. Nečekaně, ve zcela nevhodnou dobu a bez jakékoli přípravy. Pohodová procházka, která se zvrtla v pochod smrti. Jsme úplně na kaši, nemáme kde spát a navigace hlásí víc jak padesát ujitých kilometrů. Letošní ročník je tedy opravdu zabijácký.

Rozhledna na Zlatém chlumu je zavřená. Je zde ale i bouda, v níž je dřevo a bordel. Polámané kolečko, rošt z grilu, prázdné pivní láhve, vajgly, použitá vložka, střepy, barel od barvy a staré hadry. Co na rozhledně kdo rozbil, vyhodil, odložil, všechno se sešlo tady v dřevníku.

"Tak já si ustelu venku, když to tak vidím." hlásí Joe a otáčí se k boudě zády.

"Hele... spi kde chceš, ale pomůžeš mi vytahat to dřevo." oznamuji suše.

"Co?? To chceš jako vyklízet ten bordel?"

"Jo! Tady se takhle natáhnu, nohy dám pod ten gril a pod hlavu si dám špalek. A v tomhle pruhu potřebuji uklidit, jelikož tu budu spát."

"A já ti mám vynést ty klády? Teď v noci? Po padesáti kilometrech??"

"Ale miláčku," pravím bezelstným tónem, "vždyť jsme přece ušli jen pětadvacet."

Usínám skrčená v klubíčku mezi hromadou polen a pivních láhví, Joe vedle mě. Nohy vůbec necítím. Převaluji se na bok a okem, naposledy otevřeným, zahlížím ve stropním rohu kameru, která nás celou dobu snímá. Zamávám do objektivu a otáčím se k ní zády. Jsme přeci rebelové. Psanci karantény na protestním koronavandru. Bivakujeme v lese při zákazu vycházení, nedržíme celostátní karanténu a nemáme roušku. Vloupání je ten nejmenší delikt, kterého se nyní dopouštíme.

Měsíční světlo ozařuje štíhlé tělo rozhledny a Jeseník v údolí tichne. Letošní ročník Čtyřhrančí padesátky se obzvlášť vydařil.

Stmívá se - Kdepak asi budeme spát?

III. Banánový šejk

Probudili jsme se v krmelci, rozlámaní, nevyspalí. V noci zase mrzlo. Podobajíc se motýlí larvě sedím zakuklená ve svém letním spacáku a vybírám si ospalky z očí. Joe štrachá v batohu.

"Co si dáš k snídani?" ptá se a v ruce šustí igelitkou.

Protírám si oči. "Hemenex s anglickou slaninou, rozpečenou francouzskou bagetu a pomerančový džus."

Joe vybaluje igelitku a mezi kaštany a chuchvalce starého sena vyskládává její obsah. "Máme tu zbytek lovečáku, týden starý chleba, rybičky v oleji a konzervu tuňáka. Co si dáš?"

Obličej se mi křiví šklebem. "Tak tatranku."

Joe mi podává drcenou sušenku ve šňupací úpravě. "Taky je tu mlíko, už ho taháme tři dny. Možná už bude zkyslý. Dáš si banány?" podává mi dva banány černé jak uhel. Asi přes noc přešly mrazem.

"Ani ne, dík." předstírám, že tatranka mi úplně stačí.

Joe otevírá krabici mléka a čuchá k němu. Sleduji jeho obličej, ale není z něj poznat, jestli už je mléko zkyslé nebo ještě ne. "Hele, co kdybych udělal banánový šejk?"

Krčím rameny. "Pro mě za mě."

Joe nožíkem rozřezává krabici, opatrně, aby ji nevylil. Černé banány jsou z batohu rozšmelcované, takže je ani není třeba mixovat. Banánové pyré žbluňká do mléka. Poté zvedá krabici k líci a profesionálně, jako protřelý barman s ní zatřese.

"Protřepat, nemíchat!" povídám mu. Joe opatrně ochutnává. "Tak co?" vyzvídám.

"Jo, je to dobrý." utírá si bílý knírek. "Banánový."

"Ukaž." Beru mu krabici a klopím do sebe litrovku mléka nejasné kvality. V krku mi škobrtají hrudky ledu a banánová tříšť. "Hmm... dokonce s ledem!" pravím uznale. "Vážně, není to špatné!"

Joe se zatváří pyšně. "Asi začnu psát kuchařky."

Dobrý plán. Recept na banánový šejk už bychom měli:

Vezmeme lehce zkažené mléko a necháme ho přes noc venku zmrznout. Poté do něj vyklopíme dva černé banány rozšmelcované z batohu, protřepeme a nemícháme. Servírujeme v krmelci mezi laními bobky.

Pravá vegetariánská gastro-hipsterská snídaně králů.

Banánový šejk podle Joeho receptury

IV. Na stopu

Jdeme po regionce kdesi mezi obcemi, na zádech batohy a v nohách desítky našlapaných kilometrů. Spěcháme na vlak, který je od nás vzdálen asi pět kilometrů. Najednou u krajnice zastavuje auto. “Chcete svézt?” vyklání hlavu z okénka mladá žena.

Cože? Svézt? V téhle době ještě někdo zastavuje náhodným kolemjdoucím a nabízí jim svezení? Nestopovali jsme, neprosili jsme se o pomoc. Ale když už se ta možnost nabízí - “Jo, jasně!”

Nasedáme do auta, vezou nás mladí manželé. Úplně klidně si s námi povídají, kam jdeme, kde jsme se tu vzali, kam nás mají hodit. Jako by žádná epidemie ani nebyla. Jsou milí, přátelští.

Jestli si někoho v téhle době vážím, tak lidí, kteří se navzdory všem výstrahám a mediálním masírkám chovají k lidem úplně normálně. Těch, kteří nepodlehli všeobecné hysterii a nedegradovali všechny lidi kolem sebe na pouhé přenašeče virů, ale pořád jsou to pro ně jejich příbuzní, přátelé, sousedé, nebo i jen spoluobčané, kterým neváhají být za všech okolností nápomocní. Vidí-li, že pro vás mohou něco udělat, automaticky to udělají jako tu největší samozřejmost, protože by to přeci udělali vždycky. Jsou si vědomi všech rizik, a přesto se nevzdalují své přirozené lidskosti ani v dobách, kdy je odcizení normou.

“Vy jste tak skvělí, moc vám děkujeme!” říkám manželům, když vystupujeme z auta u vlakového nádraží.

“Za co, prosímvás?” usmívá se žena.

“No... že jste nás svezli. Že jste nám to vůbec nabídli. Teď je taková blbá doba...”

“Vůbec ne,” vrtí hlavou žena. “Teď je ta nejlepší doba na dělání dobrých skutků.”

A má pravdu. Teď se ukazují ty největší lidské charaktery.

Cesta Zábřežskou vrchovinou

V. Občanská neposlušnost

"Taky jsme dělali disent," vypráví máma. "Přepisovali jsme letáky s texty od Havla a tajně jsme je mezi sebou šířili. Za to byl tehdy kriminál."

Máma byla za mlada odpůrkyní komunistického režimu. Celá její rodina byla stranicky šikanována kvůli dědovi, který byl politicky nepohodlný. Jeho tři děti, moje máma, teta a strýc, nesměli jít ani na gymnázium.

"Měla jsem takový žlutý sešit a do něj jsem si psala písničky od Kryla. Učila jsem se je na kytaru a tajně jsme si je zpívali. Krylovy písničky se nesměly nikde hrát."

Děda v šedesátém osmém ztropil takovou malou výtržnost. Když přijely sovětské tanky, přišel na stranický výbor a před komunistickými pohlaváry demonstrativně roztrhal členskou průkazku jako projev odporu proti okupaci. Jeho dosavadní spolustraníci ho nechali vyhodit ze zaměstnání a zařídili, aby nikde jinde než v uranových dolech nedostal práci. Dvanáct let pak tahal vozík se smolincem na Dolní Rožínce.

"A pořád nás někdo špicloval. Celou rodinu. Co děláme, s kým se bavíme. Byl na nás nasazenej estébák a za všechno nás udával." vypráví máma a já jen tak lakonicky kývu. "Vy vůbec nevíte, jakou máte dneska svobodu!" říká.

Ale jo, víme. Zákaz vycházení, zákaz shromažďování, zákaz chození do hospod. Špicluje nás armáda a říká se tomu ´chytrá karanténa´, která práská, kde jsme byli a s kým jsme se bavili. Na udávání není třeba tajných, dělají to ochotně uvědomělí spoluobčané a říká se tomu ohleduplnost. Ven smíme chodit jen s náhubkem, nesmí se ani normálně dýchat. Za porušení čehokoli hrozí likvidační pokuty. Mediální masírka, zastrašování, indoktrinace, buzerace z řad společnosti. Pěkná svoboda.

Ale já taky dělám disent, abys věděla, mami. Já totiž jezdím na vandry, nenosím roušku a spím pod širákem. A to je v mojí době stejná troufalost, jako ve tvé době šíření letáků od Havla.

Mapa našeho koronavandru - Modré čáry jsou pěší tracklog z naší navigace, oranžové čáry jsou přesuny autobusem.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky