Jedle pro naše děti sobota 29. duben, 2017

V dubnu se v Českém Švýcarsku konaly dvě dobrovolnické akce zaměřené na péči o starší výsadbu jedlí bělokorých, tvorbu oplocenek a sázení nových jedlových sazenic. Geocachingový projekt, který je zaměřený na obnovu původního druhového složení lesního porostu v národním parku, nese symbolický název Les pro naše děti (Forest for our childrens). Už třetím rokem jej organizuje Petr Kočka (cestar62) ve spolupráci se Správou NP České Švýcarsko. 
Třetí ze série letošních ´jedlových´ eventů se uskuteční v květnu. 

Článek vypráví o druhém z těchto dobrovolnických setkání, kdy jsme měli za úkol zasadit a oplotit stovku nových sazenic jedle bělokoré. Fotogalerie na konci článku obsahuje fotky z obou eventů.

Odkazy: 
CITO FFOC NPCS 13 (GC70P64)
CITO FFOC NPCS 14 (GC70P65)
CITO FFOC NPCS 15 (GC70P66)

Přečtěte si také: 
Jak jsme zasadili les
Dobrá zpráva

Je sobota, čtyři hodiny ráno. Nasedáme do auta a vyrážíme do Doubice u Krásné Lípy, kde nás čeká sázení jedlí bělokorých a stavění oplocení na novou výsadbu. Naším hlavním úkolem je přispění k obnově původního druhového složení lesa.

Sázení stromů považuji za jednu z nejaltruističtějších činností vůbec. Totiž ti, kteří sází, se výsledku své práce povětšině už nedočkají. Vzrostlý les vysazený vlastní rukou může člověk spatřit jen tehdy, sázel-li ho velmi mladý, a to ještě za předpokladu, že se dožije úctyhodného věku. Lze takřka říci, že stromy se nesází pro nás, ale pro ty, co přijdou po nás, jako závazek těm, kteří je sázeli před námi.

Zcela zvláštní kapitolou je pak sázení jedlí. Albín mezi českými jehličnany totiž balancuje na hranici vyhynutí. Každá sazenice tak představuje nejen hodnotu zeleně pro budoucí generaci, ale hlavně záchranu ohroženého genofondu, jehož vymření by se již nedalo nikdy napravit.

Jsme na místě. Postupně přijíždějí další dobrovolníci, s nimiž nakonec tvoříme skupinu asi třiceti lidí. Na parkoviště vjíždí robustní terénní auto s přívěsem plným jedlových sazenic v květináčích. Je jich kolem stovky.

Pamatuji si přesně, kdy jsem naposledy viděla vzrostlou jedli. Bylo to na vrchu Kozákov v Českém ráji v roce 2015. Praštila mě do očí. Šišky obrácené vzhůru k nebi člověk hned tak nepřehlédne. Byl to hezký les. Přirozený, jen lehce udržovaný, smíšený, se spoustou dubů, buků a borovic. Takový les se dnes už moc často nevidí. Přesto zde stály jen tři jedle. Držely se při sobě jako poslední pamětníci dob, kdy jich ještě v každém lese rostly stovky. Dívala jsem se na ně jako na polární záři: s úžasem a potřebou si je zapamatovat, neboť člověk ví, že je dlouho zase neuvidí.

A tušila jsem správně: od té doby jsem vzrostlou jedli neviděla.

Z auta vystupuje správce národního parku a dáváme se s ním do řeči. Dozvídáme se zajímavé statistické údaje. Například, že ještě ve středověku měla jedle v Českém Švýcarsku zastoupení odhadem 30% lesního porostu, před vyhlášením národního parku v roce 2000 to bylo jen 0,01%, a dnes, po sedmnácti letech intenzivního sázení je to odhadem 1%, přičemž přirozený stav by měl činit 20%. (*)

Nebylo přitom zrovna těžké jedli téměř vyhubit. Stačilo pár stovek let její masivní těžby a nahrazování rychle rostoucími dřevinami, následovalo průmyslové znečištění, hmyzí kalamity, přemnožení zvěře, šíření houbových chorob, vysušování krajiny, holosečné hospodaření, globální oteplování a časté výkyvy teplot. Když se k tomu přidala dlouhodobá neochota lesních hospodářů tento strom vysazovat pro jeho dlouhou dobu růstu a nízkou výnosnost v porovnání se smrkem, byla choulostivá jedle téměř na vymření. Než jsme se vzpamatovali, zbývalo v lesích posledních pár tisíc stromů. To už se se ryska na kotouči podílového zastoupení blížila nule.

Po krátké instruktáži se pouštíme do sázení. Rozdělujeme se do pracovních skupin. Chlapi kopou jámy, dámy sází, děti běhají pro stromky, nosí nářadí. A občas se prostřídáme.

Někdy se ptám, proč to všechno vlastně děláme. Těžko se zbavuji pocitu, že jen napravujeme hříchy minulých generací. Ti, kteří prohýřili tento svět ve prospěch tržeb, jsou dávno této země prosti, a my tu teď máme napravit vše, co jim stálo v cestě za pohodlím. Staletí špatného hospodaření našich prapředků nás dohnaly k tomu, že se nyní každou jednotlivou sazenicí snažíme zachránit svět.

Ale každá chyba, které se dopouští člověk na přírodě, se světem táhne stovky let, a ti, kteří je působí, se už následků většinou nedožívají. Se vším dobrým, co nám odkázaly minulé věky, se slavnými památkami, krásnými uměleckými díly, významnými objevy, užitečnými vynálezy, důležitými vědomostmi a cennými zkušenostmi, jsme dostali věnem také následky chybných rozhodnutí. Každá generace dělá něco špatně. I ta naše. Opravujeme to, co napáchali naši dědové, a pácháme to, co budou napravovat naše děti. A toto mezigenerační předávání škod je součástí odkazu, který nyní přebíráme i my. A jak víme z právního řádu, přijímáme-li dědictví, musíme si ho vzít i s jeho dluhy.

Nyní je třeba novou výsadbu ochránit před okusem zvěří. Ta je pro své přemnožení likvidačním rizikem pro většinu mladých stromků. Chlapi velkými kladivy zatloukají plechové kůly, ostatní stříhají pletivo, zaplétají drátěné obruče, nasazují skruže na tyče a nýtují skoby pro upevnění. Ve dvě odpoledne je stovka jedlí zasazená a oplocená.

Procházím se po cestě a dívám se na naši práci. Když poodstoupím, ta stovka oplůtků se v nekonečnu lesa úplně ztrácí. Jak málo jsme toho vlastně udělali. A tehdy si člověk uvědomí ten poměr. Sedmnáct let sázení přineslo zvýšení o 0,98%. Do dvaceti procent zbývá ještě 347 let.

Jako kapka v moři.

Ale i nicnedělání je chybou, kterou by po nás musely odčinit naše děti. A uvážíme-li že každý zasazený stromek napravuje rovnováhu přírody na příštích 200 let, uznejme, že tak málo jsme toho zase neudělali.

Dan s Lukášem dokončují oplocenku - Nastříhat pletivo, zaplést dráty, zatlouct kolíky, nasadit skruž, zanýtovat pletivo na tyče. Během prvního eventu jsme oplotili celkem sto stromů starší výsadby. Při našem druhém setkání jsme zasadili stovku nových sazenic jedlí, které rovněž dostaly ochranný oplůtek.

(*) - Data se v různých zdrojích liší. Čísla, která jsem použila v článku, jsem převzala z oficiálního webového prohlášení Správy NP České Švýcarsko (odkaz)

Poděkování:
Petru Kočkovi (Cestáři) - za přípravu a organizaci dobrovolnických akcí v NP.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky