Domů » Blog » Bitva o střelnici

Bitva o střelnici středa 22. duben, 2020

Fotky: Martina Trefná (tr.ma)
Mapa: asi tak zhruba tady
Geocaching: Skořická střelnice - GC68BQQ

Za hradbou smrkového houští, stranou zraků těch, kteří přichází po přilehlé cestě, je skryta malá mýtina. Soudě podle zhoustlé buřeně je tu již pár let. Seschlá stébla medyňku prorůstají škvírami ve spleteném ostružiní, bují tu metlice a kostřava, mladé smrčky už dorůstají výše člověka. Hned se pozná, že tu dlouho nikdo nebyl.

Hledáme jak diví, ale nemůžeme najít. Nápověda ´pařez´ nám na mýtině není moc platná. Tušili jsme, že na téhle indicii se zasekneme. A taky že jo. Joe tu dnes dává DNF už podruhé, prvně tu byl tři čtvrtě roku nazpět a od té doby se o dohledání žádný z lovců nepokusil. Devátá stage je tak, zdá se, opravdu ztracená.

Proto jsme ale nepřijeli, abychom tu dali už druhé DNF. Náš dvoučlenný krizový štáb zasedá na dvojici pařezů a s hlavami těsně u sebe se nad mapou radíme, co dál.

"Celou dobu jdeme podél opevnění a každá stage byla zatím u střílny," přemýšlí Joe nahlas. "Logicky by tak další stage měla být znovu u střílny. Je v mapě značený nějaký bunkr poblíž?" ptá se Joe.

Hledím zkoumavě do navigace. "Nevidím žádný," hlásím.

"Dobře, tak ho zkusíme najít na brutál." Joe ve tváři nasazuje vážný výraz válečného stratéga. Najednou jako by se ocitl nad stolem s rozloženou zažloutlou mapou, na níž jsou rozmístěny figurky vojáčků a tanků, na sobě měl kalhoty s lampasy, uniformu s bezpočtem hvězd na náramenících a na hlavě brigadýrku se zlatými prýmkami a dýnkem hluboko do čela.

"Takže," pokračuje, "je jasné, že vojenská střílna musí být na okraji lesa, aby byla v zákrytu a měla výhled na ostřelovaný objekt. Tím byla Skořická střelnice umístěná v údolí pod těmihle loukami. Půjdeme tedy po hranici lesa a někde na ten bunkr musíme narazit," velí rozený vojenský taktik Joe.

"Rozkaz!" salutuji veliteli Joemu. Zvedáme se z našeho improvizovaného vojenského tábora a vydáváme se na cestu.

Opevňovací bunkr u Skořic - Foto: Martina Trefná (tr.ma)

Je únorová neděle, pošmourný sychravý den, a naše polní pěchotní jednotka sestávající z armádního generála Joeho a četařky Čtyřhranky právě mapuje strategické pozice nepřítele. Těmi jsou ostřelovací bunkry vybudované německými vojsky za II. světové války po okraji střelnice ve Skořicích. Naše mise bude úspěšná tehdy, podaří-li se nám ukořistit poklad schovaný na konci naší špionážní výpravy, během které máme prozkoumat celkem dvanáct bunkrů. Prvních devět bunkrů jsme odhalili snadno, neboť nám jejich zaměřenou polohu předala kontrarozvědka prostřednictvím šifrovaných zpráv ve stagích multiny "Skořická střelnice". U devátého bunkru jsme však vysílání ztratili a nyní se snažíme zachytit signál a navázat spojení. Jinými slovy: bloumáme po lese a brutíme postupovou stage.

"Jakže je hint?" ptá se Joe.

"Pařez pod kamenem," povídám. Kolem dokola smrky, šutry, pařezy. Bunkr ale žádný.

"Nepíše o tom ouner něco v listingu?"

Čtu popis keše snažíc se chytnout stébla jako tonoucí. "Jo. Píše tady, že desátý bunkr je na soukromém pozemku kdesi přes pole za plotem, a že stage je jinde."

"Aha. Tak tím se to vysvětluje. Je tedy jasné, že ta mikroška musí být někde tady," vece významně Joe. "Tenhle šutr je nějakej podezřelej," odklápí šutrák u pařezu. Samozřejmě nic. Zkouší druhý pařez, třetí, sedmý, patnáctý.

"Hodláš bagrovat všechny pařezy v lese?" ptám se naoko znuděně, ale v duchu se bojím. Joe je toho schopen. Koukám po něm, hrabe jak jatý, neodpovídá. "Hele, já jdu napřed, doženeš mě," ohlašuji nenápadně nedovolené opuštění jednotky.

Pomalým krokem odcházím. Jdu dál po hraně lesa, mé myšlenky opouští Skořickou střelnici. Joe dlouho nejde, prohrabávání pařezů ho zaměstnává. Já zatím v myšlenkách stíhám vymyslet, co uvařím k večeři, plánuji program na večer i návštěvu zubaře. Po chvíli už mi připadá nepřítomnost velitele dlouhá. Ohlížím se a za mnou se konečně svižně řítí armádní generál Joe. "Tak co?" vyzvídám.

"Tak nic. Zkusíme najít jedenáctku."

Opevnění u skořické střelnice - Foto: Martina Trefná (tr.ma)

Dereme se křovím, větve nás švihají přes tváře. Ztrácíme přehled o terénu. Ať hledáme jak hledáme, ani jedenáctý bunkr se nám nedaří najít. Vypadá to, že naše mise je ztracena.

Není to vůbec snadné, zvláště pro generála Joeho, ale musíme si potupně přiznat, že kdybychom my dva stáli ve vedení opravdové špionážní mise, válku bychom totálně projeli. Je štěstí, že jsme své mimořádné schopnosti prohrávat bitvy neměli možnost předvést naostro ve druhé světové. To mělo lidstvo tenkrát kliku.

Stoupáme po okraji louky, prší, pláštěnky nemáme. V regimentu bublá tichá vzpoura. Zatímco já dávno kapitulovala, Joe šmejdí v kdejakém křoví a hledá bunkry. Jdu si tak po stráni s rukama za zády, pomalu, aby má dezerce nebyla ihned zřejmá, když vtom se za mnou ozve: "Tady je bunkr!"

Ohlížím se a valím oči. "Co? Kde?"

"Tady v tom remízku!" Joe mizí v hustém křoví, které neodhaluje nic z betonového monstra skrytého uvnitř. Běžím k němu. Teprve pár metrů od bunkru vidím jakýsi zahloubený vchod, k němuž se přes větve akátů a hlohů téměř nedá dostat. Někdejší střílna je dokonale pohlcená spletí trnitých šlahounů.

Čumím jak tele na nová vrata. Joe se tváří vítězně a významně mlčí. Ví, že se nemusí chvástat. Dílo samo chválí svého tvůrce.

"To vypadá na dvanáctý bunkr," snažím se vést konstruktivní úvahy, aby mě velitel milostivě přijal zpět do svého pluku. Ze zárubní vytahuji tajnou depeši. "Mám mikro! A je to šifra," hlásím.

Joe béře dřevěnou kostičku, která fingovala výplň díry po chybějících pantech. Je na ní tabulka s mnoha nesouvisejícími čísly. "Šifra je jasná," praví znalecky Joe a já souhlasně přikyvuji, ačkoli mi jasného není vůbec nic. Přeci jen mám ale u velitele ještě vroubek. "Takže piš!" poroučí. "Čtyřicet devět stupňů severní šířky..."

Fixa škrábe po stránce zápisníku, za chvíli koukáme na souřadnice, kde by měl být uložen poklad. Tři klíčové číslice nám ale chybí. Máme celkem tisíc možných kombinací souřadnic. "Zkusíme to vylučovací metodou," navrhuje štábní velitel, stratég, zvěd, spojař, radista a kryptograf Joe. Následně diktuje několik možností a já, coby písařka (a málem dezertérka) je zapisuji do GPS přístroje. Jedna z možností ukazuje na mapě na blízkou hranu lesa. Tahle možnost se nám zamlouvá. Jdeme tam.

V ostrůvku holých stromů - nápadný prastarý dub. Ten přímo vypadá na to, že ukrývá cosi významně tajného. Zorničky se nám rozšiřují, krok zrychluje. Máme šanci 1 : 1000, že se trefíme. Nervózně obíhám strom kolem dokola, má podezřele zakryté kořeny. Vyhrabuji loňské listí a hle - KEŠKA! Mise splněna, poklad nalezen. Jsme mistři kontrašpionáže, vyhráli jsme bitvu o Skořickou střelnici! Tedy vyhráli... Joe ji vyhrál. Já můžu být ráda, že mi velitel dovolí zapsat se do logbooku.

Nacistický bunkr u skořické střelnice - Foto: Martina Trefná (tr.ma)

Svačinová krabice a v ní sešítek, vyschlá fixa, Ikea tužka, gumička do vlasů, bužírka, rozbitá hračka z kindrvejce, Billa bodíky a obrázek z pexesa. Toť obsah našeho pokladu. Jedna věc ale jitří naši pozornost: zalaminovaná kartička s územním plánem Skořické střelnice. Jsou na ní zakreslené pozice všech stagí multikeše. Kde ten jedenáctý bunkr mohl být? Zkoumáme mapku a analyzujeme nepovedené momenty naší bitvy. Jedenáctý bunkr je zakreslen úplně jinde, než jsme čekali: na okraji louky, kudy jsme dosud vůbec nešli. To se musí prozkoumat!

Jako vybíhá skalnatý mys do moře, tak trčí lesnatý poloostrůvek doprostřed louky. Přesně tak to bylo zakresleno v mapce. Bunkr měl být přesně ve špici lesního porostu, ale nikde tu žádný není. Měl tu být vůbec bunkr? Neměla tu být jen mikrokeš s indicií? Nevíme. Chvíli hledáme mikrošku, převracíme kamení, lustrujeme vyhnilé pařezy. A pak s pocitem středně dobře odvedené práce odcházíme.

Komu by ale nakonec záleželo na dílčích ztrátách, když bitvu jsme vyhráli? Joe je pyšný na své kvality vojenského stratéga, já jsem nadšená z bodu. A vlastně kdo ví - možná bychom i v té válce nebyli tak marní. Tedy hlavně disciplinovaný a organizovaný Joe. Já bych se uplatnila leda jako volavka na partyzány.

Stejně je ale lepší, že skutečné bitvy za nás vedli jiní. Šťastná je generace, která si může dovolit pobíhat po nacistické střelnici jako po dětském hřišti.

Putování po opevnění střelnice ve Skořicích