Stalo se v srpnu: Suvenýr čtvrtek 24. září, 2015

Jsem sběratel. Mapy, razítka, pohledy, známky, odznaky, nášivky, samolepky. Všechno, co mě na cestách potkalo, musím mít. Každá věc, která přistane v mé sbírce upomínkových předmětů, má svoji hodnotu zážitku, který se na ni váže. Když se podívám na razítko Slezského domu otisklé do mapy Krkonoš, cítím vůni horkých palačinek se šlehačkou, které vaří v místní kuchyni a které mi toho dne přišly nesmírně vhod. Vidím, jak zkřehlými prsty otírám provlhlou mapu od sněhových vloček a druhou rukou si vyklepávám sníh z čepice. Otevírám mapu a do jejího středu na čestné místo umisťuji důrazným bouchnutím oválnou pečeť tmavě modré barvy. To všechno si vybavím při pohledu na ni i po pěti letech.

Když se podívám do kalendáře na včerejší datum, možná si už ani nevzpomenu, co jsem dělala. Když však vidím kterýkoli z předmětů v mé sbírce, vím přesně, jak vypadalo místo, kde jsem ho získala, odkud a kam jsem šla, jaké bylo zrovna počasí, co jsem měla v batohu a jací lidé tam právě byli.

Zdánlivě bezcenné maličkosti mají svou nevyčíslitelnou hodnotu, neboť mne dokáží přenést zpět na místo, se kterým jsou spjaty. Z ponurého panelákového kvádru mě jediný pohled na nenápadnou nicůtku zanese do nitra Alp, na vrcholky Tatranských štítů nebo k tyrkysovému moři na pobřeží Korsiky. Přejíždím prsty po razítku na bílé straně pohlednice a jako bych se s chvěním dotýkala kousku té či oné daleké země. Dejte mi do ruky katalog cestovní kanceláře a kromě hezky barevných fotek neuvidím nic. Pohlédnu-li však na malou poštovní známku, kterou jsem nalepila na poště v Římě, uvidím Koloseum, Forum Romanum a Caesara korunovaného vavřínovým věncem na piedestalu. Každý suvenýr je mým soukromým teleportem do vzdálených krajů.

Svoji vůbec první sběratelskou vášeň jsem pocítila, když mi přistálo razítko do cestovního pasu. Zamračený bulharský celník mi líně sebral čerstvě vydaný pas z ruky a celou dvojstranu mi oštemploval červeným obdélníkem s nápisy v azbuce. Hned o kousek dál jsem obdržela ještě pěčeť na srbské celnici. Byla jsem naprosto ohromena. Spočítala jsem stránky v cestovním pasu a zjistila, že musím navštívit ještě 24 zemí, abych ho zaplnila celý. To zvládnu!

Jenže jak se ukázalo, zaplnit pas razítky hraničních kontrol je s bydlištěm v centru Schengenského prostoru téměř nemožné. Jela jsem dvacetkrát do Německa a nedostala ani jeden štempl. Několik dalších stran zabrala víza do Japonska a Číny, ale jinak otisky příliš nepřibývaly. Krom toho má pas dobu platnosti, po jejímž vypršení ho budu muset odevzdat zpět úřadu. Bylo potřeba vymyslet něco jiného.

Mapy. To je ono. Vážou se ke konkrétnímu místu, detailně ho popisují a vědí o něm všechno. Jsou v nejpestřejsích barvách, v různých rozlišeních i provedeních. Jednou je to malý plán města, pak turistický průvodce, rozkládací mapa nebo atlas. Jsou k dostání všude. Navíc jsou užitečné a dají se znovu použít. Sbírám je dodnes a mám jich desítky. Nejcennějšími exempláři jsou turistický průvodce z Mnichova do Benátek, průvodce po GR 20 a mapa Krkonoš. Koupila jsem je za pár set korun, ale neprodala bych je za nic na světě. Srdeční záležitost.

Zcela nový rozměr map jsem objevila ve skládací mapě Vysokých Tater. Z druhé strany byly různé prázdné kolonky čekající na své vyplnění. Zjistila jsem, že tyto rámečky jsou určené pro razítka vysokohorských ubytovacích chat. Začala jsem bláznivě běhat ze štítu na štít, abych jich posbírala co nejvíce. Když jsem odjížděla, měla jsem jich vyplněnou polovinu. O důvod víc, proč se vrátit.

Do Tater ale bylo daleko, a tak jsem svoji další sbírku razítek založila na mapě Krkonoš. Tam bylo chat více a pečetě se snáz sbíraly. Pokaždé, když se vracím, přidávám k nim další a další. Za sedm let, co mapu mám, jsem do ní otiskla už několik desítek razítek. Mé sběratelské srdce se tetelí blahem.

Některé své sbírky si nosím pouze v hlavě. Nemají hmatatelné exempláře, stačí mi pouhé vědomí, že ona skutečnost se stala. Takovou sbírkou jsou třeba jízdy po zahraničních železnicích. Já totiž miluju vlaky. Začalo to pravidelným dojížděním z domova do školy v Praze a i po deseti letech má záliba v cestování vlakem nepolevila. Jakmile slyším písknutí lokomotivy, mám chuť vystřelit ruku do zběsilého mávání a volat: „Ahoooj!“ Ani po dvaceti letech od ukončení docházky do mateřské školky mě to nepustilo.

Projet se po železnici v zahraničí je pro vlakomila nesmírně vzrušující zážitek. Má první jízda v cizině byla slovenskou električkou v Tatranské Lomnici. Výhled na Gerlachovský štít přímo z okénka. Nezapomenutelné! Postupně jsem přidala ještě Japonsko, Čínu, Itálii, Korsiku, Rakousko a Maďarsko, a vznikla tak důstojná sbírka zemí navštívených po železnici. Momentálně bych k nim ráda přidala ještě Polsko a Ukrajinu. A vůbec bych chtěla projet vlakem celou Evropu. A Transsibiřskou magistrálu. Můj velký cíl.

Zdaleka největší sběratelské vášni jsem však propadla v den, kdy jsem objevila geocaching. To je něco! Běhám po světě a dávám smajlíky do mapy. Vidím na ní všechna místa, která jsem navštívila. Vybarvuji okresy, kraje, státy. A mapa se usmívá. Dokonce si ke každé nalezené keši můžu napsat krátkou osobní poznámku ve formě logu: „Měla jsem zrovna volnou chvíli, a tak jsem se vydala na odpolední procházku. Bylo krásné babí léto, slunce hřálo a v lese byl klid. Pohled na město z vyhlídky byl úžasný. Krabička mi udělala radost. Díky za keš.“ Občas procházím své staré logy a čtu si v nich jako v deníku. Všechno se mi zase vybaví tak jasně, jako by se to odehrávalo právě teď. Každá keš je zároveň vzpomínkou na příjemně strávenou chvíli. Můj osobní kousek radosti v malé plastové krabici.

Hlavně, a ze všeho nejvíc, jsem však sběratelem zážitků. Malých střípků štěstí, které dělají můj život zajímavějším. Nosím je ve své hlavě, kde mám rozsáhlou zážitkovou kartotéku, a pokaždé, když potřebuji expresní dávku endorfinů, vytáhnu jeden z katalogů a listuji si v něm. A to je ta nejcennější sbírka, kterou mám.

___________________________

A proč to říkám v souvislosti s tím, co se stalo v srpnu? Jednoduše proto, že letošní prázdniny byly mimořádně nakloněny rozšíření všech mých sbírek.

V krásné italské Pise se mi podařilo rozšířit sbírku keší o dnes již vzácný typ virtuální keše. Dalším cenným kouskem se stala virtuálka Lean on me (GC8C7D).
(Navštíveno na přelomu července a srpna.)

Náměstí v Pise - Věž v pozadí se mi zdála trochu nakřivo, tak jsem ji spravila ve Photoshopu. Teď je OK :-)

Náměstí v Pise se slavnou Šikmou věží - Piazza dei Miracoli, neboli Náměstí zázraků, své pojmenování získalo zcela oprávněně. Je skutečně nádherné a působí jako takový malý zázrak na Zemi.

Apropo, když už jsme u té Pisy:
Někteří turisté sbírají mainstreamy. Já jsem je zatím sbírat nezačala. :-)
Jestli ta věž ještě nespadla, tak jedině proto, že ji usilovně podpírají stovky lidí denně. Vynakládají k tomu takové úsilí, že ji určitě brzy zase narovnají. :-))

Turistický mainstream v Pise - To nejzajímavější, co je v Pise k vidění, není Šikmá věž. Ale stovky turistů, kteří ji usilovně podpírají. :-))

Po sedmi letech jsem také zavítala opět do Vatikánu a Říma. I zde jsem rozšířila geocachingovou sbírku, tentokrát o další stát s nalezenou keší.

Poprvé v životě v Maďarsku! Návšteva každé nové země je vždy vzrušující. Má cestovatelská sbírka je od srpna bohatší o jeden kousek.
Kam jinam jsem mohla zamířit, než na Balaton? :-)

Balaton je rájem lodí - A také surfařů, rybářů, cyklistů a výletníků. Já jsem byla výletník.

A když už jsem byla v Maďarsku, tak jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít projížďku vlakem. Jezdí tu dvě železniční společnosti. MÁV-START, která má charakteristické modré soupravy vlaků a Győr–Sopron–Ebenfurti Vasút se žluto-zelenými vlaky. Projela jsem se oběma z nich. Maďarská železnice je fajn. Obzvlášť pohodlné byly rozkládací sedačky. :-)

Maďarská železnice - Nadšený vlakomil jede na výlet! :-)
Typická žluto-zelená vlaková souprava společnosti Győr–Sopron–Ebenfurti Vasút.

A to je vše. :-)

A co sbíráte vy? Ráda si přečtu vaše zážitky v komentářích.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky