Rokytenská suchotoulka pátek 31. srpen, 2018

Délka: cca 70 km
Trasa: po proudu řeky Rokytné; Jaroměřice nad Rokytnou - Příštpo - Tavíkovice - Tulešice - Moravský Krumlov - Ivančice
Poznámka k trase: Úsek cesty mezi Tulešicemi a Oulehlovým mlýnem byl bohužel přeznačen na nudnou lesní asfaltku. Fajnšmekři, kteří rádi chodí vlastní cestou, mohou zkusit údolí prorazit po levém břehu řeky, kde lze stále ještě sledovat staré žluté značení. Cesta ale už prakticky neexistuje.
Mapa: Mapy.cz
Geocaching: Rokytná (GC3N0P0) 

FOTKY: Autorem fotografií v článku je Zdeněk Charvát (DrakMrak). Jeho celou galerii si můžete prohlédnout v albu na Flickru. Fotky v galerii pod článkem jsou moje. 

"Ježíšmarjá, ženská!" zařval myslivec drže pod bradou pažbu dvouhlavňové kulovnice.
"Nestřílejte… prosím…" vykoktala jsem a opatrně zvedla ruce nad hlavu na znamení kapitulace. Vytřeštila jsem zrak na dvě nuly lovecké pušky a s neklidem očekávala, kdy z jejich zlověstné černi vyletí kulka. Teprve když fořt sklopil hledí, napětí ve mně povolilo.
"Fuj, vy jste mě vyděsil!" vydechla jsem takřka jedním slovem a ruce mi s bezvládnou úlevou spadly podél těla. "To vám teda povím, že kvérem na mě ještě nikdo nemířil."
"Myslel jsem, že jste kanec!" pravil hajný rozčileně. "A kde jste se tu vůbec vzala?"
"Šla jsem podél řeky po žluté, ale byla to strašná džungle, tak jsem to stočila na pole…"
"No bodejť. Žlutá je přece dávno zrušená."
Věděla jsem to. Dokonce jsem našla dvě varianty jejího přeznačení po bezpečnějších a snazších cestách. Já ji ale stejně chtěla zkusit projít. To je totiž má vášeň: chodit po cestách, po kterých nikdo nechodí.

* * *

Byl to ten čas, kdy se řádní občané vracívají domů ze svých dovolených. Vrcholné léto, doba zralých švestek, zavařování okurek, spálené trávy, žní a řeřavého slunce. I mně už končil blažený čas lehkovážného poflakování. Měsíc a půl jsem zběsile brázdila divoké svahy Karpat, ztratila jsem pojem o čase a za nic na světě ho nechtěla znovu najít. Nyní se však nachýlila lhůta návratu k povinnostem, a mně nezbývalo, než se poslušně vrátit do svého zaměstnání.

Jednu věc jsem však chtěla stihnout ještě dřív, než usednu za pracovní pult. Vzpomenout si, proč jsem se vrátila domů. No ovšem, protože práce, rodina, hypotéka… Ale ne, vidět důvod návratu pouze v loajalitě k závazkům by bylo zdrcující. Já hledala jinou odpověď. Nějaký vyšší princip. Rozhlédnout se po mělkých sinusoidách kopečků, pozdravit žence, utrhnout ruměné jablko, sednout si na náves, slyšet bít kostelní zvon, a říct - konečně jsem doma. Byl to můj osvědčený postup, jak v sobě změkčit vzdorovitost proti nástupu do zaměstnání. Citové zachvění vyvolané krásou vlasti. To na mě vždycky fungovalo.

Pro svůj poslední útěk z města jsem zvolila dvoudenní vandr údolím řeky Rokytné. Oblast, která stojí zcela stranou zájmu turistů. Z Jaroměřic nad Rokytnou do Ivančic to dělalo zhruba 70 kilometrů pěší stezky. Zchladit se v odpoledním žáru ve vlnách řeky, putovat po liduprostých kozích stezkách, objevovat zašité Foglarovské zátoky. Evokovalo to ve mně vzpomínky na dětství a letní tábory. Dobu her a bezstarostného mládí, tolik vzdálenou dospělácké zodpovědnosti.

A tak jsem sbalila krosnu a jela na Moravu.

Den první

Jaroměřice nad Rokytnou. Říkají jim "Moravské Versailles", ale tak se říká i Vyškovu a kdo ví čemu ještě. Jen v mžiku prohlédnout opulentní barokní zámek, nakoupit v místní sámošce a zmizet v lese. Procházela jsem se parkem a s úžasem obdivovala celý zámecký komplex s kostelem svaté Markéty. Prý Versailles, vrtalo mi hlavou. Proč máme potřebu u nás všechno srovnávat s okolními státy? Moravské Toskánsko, Česká Kanada, České Švýcarsko… Netěšily by se snad tyto regiony stejnému zájmu, kdyby se jim říkalo Kyjovsko, Landštejnsko či Labské pískovce? Jestlipak někde existuje Italská Praha či Francouzská Olomouc?

Švestky! zajásala jsem nadšeně a otázky národní suverenity byly tytam. Brala jsem je po hrstech, plnila jimi škraně, kapsy i tričko. Byly horké od slunce, upocenými dlaněmi jsem stírala jejich safírový pel, až se leskly jako zrcadlo. Tohle mi v horách chybělo. Čas zrání, sytosti a blahobytu. Natáhni ruku a jez! Jablka, trnky, hrušky, maliny, ostružiny. Všechno co máš rád můžeš mít v míře svrchované. Neúrodné a bezútěšně hladové byly karpatské hřebeny, bez jídla jsme putovali i celé dny. Ale tady není strádání. Nemůžeš zahynout hladem, když se v srpnu touláš českou krajinou!

Příštpo, oznámila mi bílá silniční cedule počátek obce, zatímco jsem do škarpy plivala jednu pecku za druhou. Jaký zvláštní název, napadlo mě. Snad odvozen z nějakého štípání. Hned mi vytanulo na mysl, jak jsme na horských chatách učili vínem obveselené cizince mluvit česky. "Vepřový řízek," důrazně jsme artikulovali na Němce. "Fepšofí šíšek?" a my se hrozně chcechtali. Jak by asi vyslovili Příštpo? Představila jsem si několik foneticky zkomolených variant a hned se mi vykouzlil na líci škodolibý úsměv jako tenkrát.

Vypařená řeka

Ještě chvíli jsem pobaveně vymýšlela alternativní názvy obce Příštpo, když mi náhle zmrzl úsměv na rtech. Zrak mi ulpěl na korytu řeky Rokytné. Tohle že je řeka? Ten dlouhý had kamení? Kde je voda? Nevěřila jsem tomu, co vidím. Pohled na zmizelý tok mě doslova šokoval. Zažila jsem horká a suchá léta, ale ještě nikdy jsem u nás neviděla úplně vyschlé koryto takhle široké řeky. Stoupla jsem si na kámen do míst, kde jsem hádala výšku hladiny po kolena a hledala alespoň čůrek. Nic. Jen vysychající bahno. Během dovolené jsem z občasného pročítání internetových zpráv pochytila zkazky o velkém suchu. Ale ani vzdáleně jsem si neuměla představit, že v téhle vším hojné zemi jednou nebude voda. Jak smutný pohled!

Tak to vidíš. Naplánovala sis výlet podél řeky - a ona se vypařila, mluvila jsem k sobě. Postupovala jsem dál po proudu a tu a tam vídala kalné stojaté louže, v nichž se krčily ryby a žáby jak v těsném akvárku. Na hladině se tvořil tlustý lesklý filtr špíny a sinic. Můj ty světe, sinice na potoce! A já bych si myslela, že je to výsada jen těch nejzabahněnějších rybníků.

Bláťuláci - Takhle nějak by Rokytná vypadala, kdyby v ní byla voda.
Foto: Zdeněk Charvát (DrakMrak)

Je Rozkoš Peklem?

A stejně je tu krásně! nenechala jsem si kazit dojem z domoviny. Co chvíli se střídaly stinné plochy lesů s rozpálenými nivami, tu a tam vyletěla z remízku vyplašená koroptev. A hle, babočka spěchá po vratičích. Zpozdilé chmýří a lesklý brouk na bodláku, špačky obsypaný bezovník ohnutý k zemi. Frrr! Hejno vzlétlo a větve vystřelily vzhůru. Svalila jsem se do trávy, funěla zmožená vedrem a kilometry, a pozorovala hmyzí hemžení kolem sebe. Nikdy není úplné ticho. Co chvíli zachroustá cvrček nebo přeletí čmeláčí vrtulník. Na okamžik zafoukal vítr. Přivál mi vůni pryskyřice. Nic na světě nevoní tak, jako borový les v horkém létě. A já se válela na mezi, šťastná, že nemusím myslet vůbec na nic.

Vegetace houstla a stezka slábla. Jako slepce mě vedly žluté značky, ač byl směr vždy jasný. Ale nezamotat se v těch křoviskách! Skály nad řekou, tenoučká linka lesní pěšiny a strmé srázy dolů. Za Pulkovským mlýnem mi mapa hlásila rozcestí Rozkoš, zatímco navigace měla psáno Peklo. To je mi ale pikantní rozepře! Tož to půjdu raději podle mapy. Rozkoš zní lákavěji a na Peklo mám ještě čas.

První šrám

"Jedeš ty bestie!" zařvala jsem a vytrhla nohu psovi z huby. On mě kousl! Nevěřícně jsem koukala na botu, do níž se mi zahryzl uřvaný vlčák, ale naštěstí to vypadalo, že se mu nepodařilo ani procvaknout botu. No je tohle možné? Prošla jsem celým Rumunskem, bojovala se vzteklými ovčáckými psy a ani jeden mě nepokousal. Přijedu domů a první co se mi stane je, že mě kousne nějaký prašivý smeták! Zatracený Újezdský mlýn, ani psa tu vychovat neumějí. A přitom tu bylo tak příjemné posezení u křížku ve stínu lip. Ještě chvíli jsem si tak sama pro sebe hartusila. Ale vztek mě jen zbytečně vyčerpával a bral mi nadšení z cesty. A tak čím více jsem se od mlýna vzdalovala, tím tišší mé rozčilení bylo, až mě zcela opustilo. Tak hezký den. Nač si ho kazit.

Poslední hodiny dne jsem strávila hledáním nocležiště. Po cestě byl bezpočet tábořišť, avšak všechny byly obsazené buď kempaři nebo dětskými tábory. Inu což. Rozvalím se někde na trávě, pomyslela jsem. Pršet nebude a nebe je hvězdné. Jedno místo se pro mě však přeci jen nakonec našlo: na terase trampské chatky. Dobře tak, aspoň po mně nepolezou v noci klíšťata. Zakuklila jsem se do spacáku a usnula.

Den druhý

Cesta se vinula, rokle hloubila a řekla klikatila. Co chvíli jsem míjela impozantní skály a rozsypaná kamenná moře. Jedna věc mě však trápila již od včerejška - všechny prameny po cestě byly vyschlé na troud. První reálná šance doplnit vodu se naskytla při usedlosti Alínkov, kde byla pumpa. Dvakrát jsem zabrala vahadlem a vytryskl chladivý proud. Strčila jsem pod čerpadlo celou hlavu, voda stříkala na všechny strany. Ráchala jsem se v osvěžující sprše s radostí, s jakou se pes rochní v řece, a užívala si jediné možnosti vykoupání na mé cestě. Musel na mě být nezvyklý pohled. Připadala jsem si jak upocený chlap po práci na poli. Ale když jsem se napila, zkřivily se mi koutky. Je hnusná, nedá se pít.

Poslední možnost - dojít do obce a vyškemrat kohoutkovou vodu od místních obyvatel. Jakmile jsem uviděla za plotem rodinného domku grilující rodinku, neváhala jsem a s prosíkem natahovala přes plot prázdnou láhev.

"My ale nemáme pitnou, jen užitkovou," varoval mě otec rodiny, zatímco syn mi plnil zásobník ze zahradního kohoutu.

"A co tu pijete?" ptala jsem se překvapeně, neboť dům nevypadal jen rekreačně.

"No… tu užitkovou. My ji normálně pijeme a nic nám to nedělá. Ale pitná není. To jen abyste věděla."

Když neotrávila je, mně určitě také neublíží. Poděkovala jsem a šla dál po svých. Stejně mi to ale vrtalo hlavou. Zdá se, že voda bude v budoucnu čím dál větším problémem.

Rokytná na jaře - Zdeňkovy fotky mě nalákaly na výlet. Třeba nalákají i vás. ;-)
Foto: Zdeněk Charvát (DrakMrak)

Po staré žluté

"Krucinál, mám já tohle zapotřebí?" nadávala jsem jak dlaždič a zamotávala se do pavučiny ostružiníků a trnek. Čím víc jsem se z nich snažila vyprostit, tím víc mě do sebe pohlcovaly. To mám z té své umíněnosti, bilancovala jsem, zatímco mi trniska hustých křovin drásala tváře. Mohla jsem jít po silnici nebo po žluté asfaltce z Tulešic na Oulehlův mlýn. Ale přece nebudu chodit po nějakých eurocestách, já, takový protřelý vandrák! Chtěla jsem objevit staré žluté značení a přinést světu svědectví zapomenutých cest. To vzrušení, když člověk objevuje ztracené stezky! Tak tady to mám. Džungle! Mezitím, co jsem se zoufale snažila vyprostit z chumlu masožravých trnisek, se na mně vytvořilo téměř souvislé brnění bodláků a kuliček svízele. Vzdala jsem boj se zarostlou cestou a rozhodla se Žižkovsky využít odhaleného dna vodní plochy. Jenže zatímco bratr Žižka do bahna rybníka v Sudoměři chytře poslal křižáky, já se do něj střemhlav vrhla sama. Co chvíli jsem se bořila v tekutých píscích nebo přelézala padlé stromy. V mezičasech zápasu o život jsem skákala z kamene na kámen a zabíjela na sobě krvelačné komáry. To je to moje kouzlo zapomenutých cest…

Přitom žlutá byla stále značená perfektně. I náznaky staré pěšiny se tu a tam rýsovaly. Vegetace ale byla neúprosná. Pro svůj životní prostor si zabrala linii staré stezky a nemilosrdně ji pohltila. Jiný postup než po dně vyschlé řeky už téměř nebyl možný. Probojovala jsem se až ke splavu v polovině vzdálenosti na Oulehlův mlýn. Koryto řeky bylo pokryto dvoumetrovými netýkavkami a jiným rychle rostoucím plevelem. Dál už to zkrátka nejde. Vyškrábala jsem se z lesa na kukuřičné pole, když vtom na mě myslivec zamířil loveckou puškou…

Hospodský splín

Tak tady to mám, přemítala jsem, zatímco jsem seděla v ivančické hospodě a čekala na vlak. To je ten můj vysněný návrat do domoviny. Já si představovala idylické obrazy, romantické údolí a koupání v řece. A místo toho mě kousl pes a málem odpráskl hajnej. To jsou ty moje vzdušné zámky. Věčně si něco maluju. Zvedla jsem krýgl a usrkla malinovku.

Ale což jsem neviděla i pěkné věci? Nestojí-li za to pochutnat si na švestkách, i když třeba člověk nakousne červivou? A že těch švestek po cestě bylo! Hrstmi jsem plnila kapsy, zralé i nezralé, cpala jsem se k prasknutí sladkokyselou dužinou, až mi jazyk dřevěněl. A válet se v létě na vyhřáté louce, tomu se nic nevyrovná. Jen tak sebou praštit do seschlých trav, nad hlavou svatozář z pelyňků a hadinců a sledovat perleťová oblaka, jak si plují po nebi. Co na tom, že v dálce rykot traktorů a rypadel dával jasně na srozuměnou, že dnes je den práce. Tulák roboty nedbá. A v lese sucho, řekl by člověk, že všechno zhynulo v té poušti, a tu najednou na okoralých meších zasvítila křehká krása divokých bramboříků. Jak jsou vzácné, když jsou plané! A Moravský Krumlov, jej, to bylo pěkné město! Stála jsem u svatého Floriána, v zeleném kotlíku klubko domků a uprostřed stydlivá červeň vížky lehce zanedbaného zámku. Baže, u nás je v každém městě něco krásného, výjimečného. Něco, pro co stojí za to mít to tu rád.

Dopíjela jsem poslední doušky točené limonády. V hospodě bylo živo. Místní štamgasti se sešli, aby jako každý den oslavili své bytí na světě, bodrá šenková jim na stůl nosila klobásy a jitrnice. Zpovzdálí jsem sledovala jejich bujaré veselí a ve skrytu se radovala s nimi. A jak jsem tak seděla osamocená v koutě nádražní knajpy, zalil mě známý pocit štěstí, který se dostavuje jednou za rok vždy touhle dobou. Radost, že jsem zas mezi svými. Konečně doma. Už mi to chybělo.

Údolí řeky Rokytné - Cesta po proudu řeky z Jaroměřic nad Rokytnou do Ivančic je dlouhá zhruba 65 - 70 km a zabere dva dny.
Po rozkliknutí obrázku se vám mapa zobrazí na Mapách.cz.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky