Domů » Blog » Pahorky pro stonožky

Pahorky pro stonožky úterý 13. březen, 2018

Ideologicky převýchovný trek napříč Švihovskou vrchovinou

Švihovská vrchovina

Vrcholy:

1. Velký Bítov - 713 m (GC1VKQV)
2. Bezí - 582 m (GC1VKQW)
3. Malý Bítov - 668 m (GC1VKQT)
4. Malá Doubrava - 719 m (GC2HMYP)
5. Doubrava - 727 m (GC2HMYN)
6. Kněžská hora - 555 m (GC2HMYT)
7. Bělýšov - 652 m (GC2HMYY)
8. Říčej - 697 m (GC2HMYR)
9. Valba - 664 m (GC2HMYQ)
10. Běleč - 712 (GC1VKQX)
11. Tuhošť - 601 m (GC1VKQR)
12. Stramchyně - 543 m (GC1VKQP)
13. Stříbrnice - 540 m (GC1VKQQ)

Geocaching:
Pahorky pro stonožky (GC2HMYZ)

Jednou jsem doma řekla takovou nepěknou věc. Ba co víc, já řekla přímo tu nejhorší věc, jakou jsem vůbec mohla. Totiž, že se mi Plzeňsko zdá oproti jiným krajům poněkud obyčejné.

Snad jsem mohla dopadnout lépe, kdybych řekla, že je nehezké nebo přímo ošklivé. To jsou slova se silou výrazu, mající alespoň nějaké citové zabarvení. Ale já řekla obyčejné. To nejnudnější ze všech slov, emotivně sterilní a zcela bezobsažné, bez známek sebemenšího vnitřního pohnutí. Slovo šedé barvy a zvuku šustícího sáčku.

Jistě by mi to také prošlo, kdybych své moudré poznatky šířila na nějaké neutrální půdě. Pak by na mé drzé výroky účastníci dialogu znalecky přikyvovali a jednomyslně je schvalovali. Třeba takoví Olomoučtí by ihned zaplesali: "Tož, tak pěkné jak na našej Moravěnce to tam nemajó!" Nebo Východočeši: "Kdež, u nás v Oustí nad Vorlicej, tam je nejpěknějc." Nebo Pražáci: "Kde je Plzeň?"

Mírnější reakce by se mi zřejmě také dostalo, kdybych výsledky svého odborného výzkumu přednášela o pár let dříve. Buď by si je opozice vysvětlila mým telecím věkem a mizivými znalostmi o světě, nebo by bylo zcela oprávněně namítnuto, že Plzeňsko vůbec neznám, a tak do toho nemám co kafrat.

Ale já svůj nelítostný rozsudek umocnila těmi nejnevhodnějšími okolnostmi, za jakých se vůbec dal vynést. Takto neuvážlivě jsem mluvila na půdě Plzně přímo před bigotním Plzeňákem, jehož jsem si navíc vyvolila za svůj drahý protějšek. A co nejhůř - po dvou letech života v Plzni. Jak hanebné!

Protiútok byl mocný. Můj oponent se rozhodl mě utlouct argumenty metodou štěkajícího kulometu: ra-ta-ta-ta-ta, pršela na mě jeho slova v ostré, řízné brizanci, jež je vlastní radikalizovaným bojovníkům za vlast. Bylo mi sděleno, že za prvé: sprostý přivandrovalec, jako jsem já, nemá nárok soudit kraj, jenž ho hostí, a navíc žádný ekonomický migrant nemůže nikdy proniknout do podstaty krásy země, již si vyvolil domovem z čirého prospěchářství. Tím bylo zasaženo mé nejcitlivější místo, neboť jsem se do Plzně přestěhovala za prací a nikdy jsem se netajila tím, že bych byla ochotna jít kvůli zaměstnání kamkoli. Ve skutečnosti jsem si Plzeň nevybrala já, ona si vybrala mě.

Za druhé: omezuji se na procházky do práce a z práce a na výlety jezdím radši na Moravu, čímž se cíleně a systematicky vyhýbám hlubšímu poznání Plzeňska. Logicky tedy okolí města vůbec neznám, neboť mu věnuji prachmizernou pozornost. Navíc do blízkých vzdáleností od domova mířím převážně v zimním období, protože se mi nechce v krátkých dnech jezdit moc daleko, takže si odnáším krajinné obrazy v nejméně atraktivní podobě. A v zimě to stojí za prd všude.

Za třetí: když už se uráčím vytáhnout paty z baráku a jedu se do okolí Plzně podívat, tak většinou jako dobrovolnice na sbírání odpadků, tedy do těch nejzabordelenějších končin, kterým se každý normální člověk vyhýbá. Logicky je tedy můj obraz vnímání zdejších přírodních krás pokřiven hromadami odpadků, černých skládek a smrdutého eklu, který vyhledávám častěji než procházky po luzných hvozdech.

A za poslední: já tomu zkrátka vůbec nemůžu rozumět.

Na základě výše uvedeného jsem byla prohlášena za místopisně negramotné pako a zbavena svéprávnosti ve věci posuzování krás Plzeňského kraje.
Tak. A mám to.

Copa je tuto?

"Mistře Jane, odvolej!" připomnělo mi mé moudřejší já, jak bych mohla dopadnout, kdybych ve svém kacířství setrvávala. Já byla ale o pravdivosti svých tvrzení přímo Husovsky přesvědčená a nic se mi jen tak odvolávat nechtělo. Přeci jen jsem však chtěla trochu zmírnit dopady svých neuvážlivých slov, a tak jsem se dala nejdříve do vysvětlování: vždyť je to tu samý tovární komín, těžký industriál, nejsou tu pořádné kopce, lesy tu nikdy nejsou hluboké, vždy trvají jen pár kilometrů a pak skončí, všude je asfalt, nejsou tu pořádné skály, je tu moc průmyslu. Následně jsem své teze musela konkterizovat: samozřejmě jsem nemyslela Šumavu, to je přece národní park, ani Brdy, a od Stříbra dál také ne; myslela jsem prostě Plzeňsko a jeho širší okolí, řekněme ve směru na jih až ke Klatovům. Posléze jsem musela ubrat ještě více: ale no jo, tak Radyně je hezká a skály na ní také jsou; a kolem Plas je to taky pěkné; a na Hracholuskách to také docela ujde. Pak jsem se ve svém vysvětlování začala ještě více babrat: když srovnám lesy u nás ve Žďárských vrších a tady, tak kolem Plzně je jich prostě málo a jsou chudé; ale no tak ne zas tak chudé, jen prostě nejsou tak hluboké, jako u nás; ale no tak jsou, ale ne všude; ale no tak u nás také ne všude, jen prostě víc než tady. Zkrátka jsem se do toho úplně zamotala.

Marné a směšné byly mé pokusy o obhajobu nebo třeba jen o částečné vysvětlení pocitů, které ve mně můj nově domovský kraj vyvolává. Urazila jsem hostitelskou půdu, ale především jednoho skalního Plzeňáka, se kterým jsem až dosud spokojeně sdílela domácnost. V zájmu udržení šťastného vztahu jsem se pokusila vzít vše zpět, odvolat své teze, diplomaticky urovnat svár, jenž jsem neuvážlivě rozňala. Nakonec jsem zbaběle kapitulovala. Ale můj Plzeňák mi stejně nevěřil.

Jednu věc jsem však musela uznat především sama před sebou. Kdysi jsem prohlásila, že každý kraj je krásný, a nelíbí-li se někomu, je chyba na straně pozorovatele, neboť neumí jeho půvab ocenit. A to je výrok, na němž stále trvám. Reálně to však znamená, že nyní jsem já oním slepcem, který pro samé oči nevidí, čím je Plzeňsko hezké. Žiju v Plzni už dva roky, ale něco mi stále uniká. Vjem, který vyvolává lásku ke kraji. Něco, co při pohledu na krajinu otevírá srdce. A je jasné, že mám-li se zamilovat, musím to nejdříve najít.

Švihovská vrchovina v celé své paráděŠvihovská vrchovina v celé své parádě - Slunce mi vysvitlo až na samotném konci cesty.

* * *

Pahorky pro stonožky

V pondělí v pět hodin ráno se cestující ve vlaku dělí na dvě skupiny: na ty, co jedou do práce, a na ty, co jedou z práce. A speciální kategorii tvořím já, toulkychtivý pošetilec, co jede na výlet. Ve skutečnosti však za mým časným vstáváním není mladická dychtivost ani chorobná činorodost, nýbrž pouhý pragmatismus. Při procházkách v zimním období má totiž denní světlo cenu zlata. Je brzký leden, dny jsou nejkratší v roce a já mám v plánu ujít nejméně 35 kilometrů, což mě odsuzuje k počátku i konci procházky za tmy. Je třeba užít světlo do posledního paprsku, neztratit ani jedinou minutu této neúplatné komodity, již lze získat pouze časným vstáváním.

Mým plánem je dvoudenní přechod části Švihovské vrchoviny od jihu k severu, k čemuž mi jako šablona slouží geocachingový projekt Pahorky pro stonožky. Jedná se o sérii keší s mimořádně zdařilými textovými částmi (listingy), které jako celek vytváří jakéhosi interaktivního průvodce po kopcích Švihovské vrchoviny. Celý projekt je o to hodnotnější, že nikde jinde na internetu není tak obsáhlý informační materiál o zmíněném geomorfologickém celku, a když je, tak opsaný z tohoto. Autorem je Adam Hauner (AHA & team), vytrvalý propagátor geocachingu jakožto informačního a veřejně prospěšného média, a současně neúnavný zpravodaj hledající různé způsoby uplatnění přehršle vědomostí, jímž disponuje.

Adam je vůbec zajímavý člověk. Byl jedním z prvních lidí, které jsem potkala po svém příjezdu do Plzně. Tehdy jsem neměla tušení, že přede mnou stojí skutečný ultras mezi Plzeňáky, nejhrdější ze všech rodáků. Sotva jsem se mu zmínila o mém čerstvém přistěhovalectví, vzal mě autem na krátkou projížďku po městě spojenou s odborným historicko-místopisným výkladem. O pár dní později mi na vrátnici v práci přistála kniha pověstí z Plzeňska plus doporučení na zakoupení nově vydaného průvodce městem (skutečně jsem si ho koupila). Adam neustále hledá možnosti, jak vám předat informace. Poslední dobou však vyhodnotil geocaching jako osvětově neefektivní, a tak své vzdělávací aktivity přesunul na Wikipedii. Je velmi pravděpodobné, že ať jsou vaše zájmy orientované kterýmkoli směrem, určitě jste se už někdy s jeho texty setkali, aniž byste o tom věděli.

A právě jeho rozsáhlý spis Pahorky pro stonožky mě ke Klatovům přivál. Byl mi totiž doporučen jako vzdělávací výlet s cílem mě trochu poplzeňštit. Před sebou mám trek přes třináct kopců, na jehož konci by mělo být mé prozření, vyvedení z omylu, v němž tak neblaze setrvávám.

AHÁčova kadiboudaAHÁčova kadibouda - Tady je Adamovo.

Bítovy a Bezí

V šest hodin ráno mě vlak nelítostně zanechává v Bezděkově, spící dědině, kde jediným vstanuvším obyvatelem je kohout. Navzdory prvotnímu dojmu plachého zapadákova je Bezděkov osvitovou vesnicí se dvěma pěkně opravenými kostely a několika dalšími kaplemi. Krom nich je ve vsi také chátrající předimenzovaný zámek a hospoda s vlastním pivovarem, což je pro obce Plzeňského kraje charakteristické. Moc se tu nezdržuji a nabírám směr do kopců.

Ještě je hluboká noc. Poslední minuty soumraku dosud halí kraj do tmy a není poznat, zda bude slunečno či pod mrakem. O pár chvil později nebe bledne, avšak nerozjasňuje se. Je mlha a sychravo, po polích se válí zbytky sněhu. Zatím mrzne, ale zdá se, že i dnes bude prodloužen řetězec teplotních oblev.

Šlapu do kopce obestřená hustou mlhou a nevidím dál než pár metrů před sebe. Připadám si jako exulant na politicky nápravné misi. Ve svých myšlenkách mám blízko nepohodlným nepřátelům revoluce vyštvaným na Sibiř za účelem ideologické převýchovy, s jediným rozdílem, že namísto strany moji deportaci doporučila má drahá polovička. Proč tu vlastně jsem? No ovšem, abych poznala krásy Plzeňska. Byla jsem do zdejších končin vyobcována za účelem rozjímání nad svými neuvážlivými výroky. Ale čert tomu chtěl, že jsem si vybrala pošmourné dny nevábného počasí a zastřených výhledů. Zdá se, že ani dnešek mě na pravou víru neobrátí.

Svah přede mnou se zvrátil vzhůru. Velký Bítov. Takhle po ránu se zdá skutečně velký, funím si pro sebe a poslušně kladu krok ke kroku. Alespoň jsem se zahřála. Stojím na prvním ze třinácti vrcholů mého nápravného treku a čtu si první kapitolu Adamova průvodce. Mám si povšimnout atraktivního výhledu na celou Šumavu, údolí Úhlavy a Klatovsko. Zvedám hlavu a kromě husté bílé kaše nevidím nic. I na vedlejších vrcholech mohutného hřbetu Bítovů jsou dalekosáhlé rozhledy skoro až do Německa, pro umocnění požitku si však mám odmyslet telekomunikační stožár a elektrické vedení. Já bych si musela odmyslet především bílý zaslepující oblak. Vypadá to, že hlavní přínos tohoto kopce dnes asi neocením.

Tetětice. Zoufale chátrající statky a kaple sv. Isidora. Jediné, co by zde stálo za vidění, je renovovaný zámeček, ten je však soukromý a nepřístupný. Zdá se, že jediným způsobem, jak u nás zachránit chátrající kulturní dědictví, je prodat ho do soukromých rukou. Daň, kterou však stát za svůj nezájem zaplatí, je ztráta přístupu veřejnosti. Procházím vsí do neméně nezajímavé obce Věckovice a odsud stoupám na pahrbek Bezí. Celý kopec je zalesněný, tak alespoň nemusím litovat zmařených výhledů. Vrchol však zdobí výrazná, ač nevysoká skalka, již autor průvodce okrašluje titulem "korunka na temeni hlavy obra". Půvabné sousloví pro takovou hroudu kamení.

Na vrcholek Malý Bítov mířím přes louky, pole a les. Oficiální přechodový trek přechodu Švihovské vrchoviny zatím nikdo nenavrhl (což je možná dobře), a tak si spojnice mezi kopci chodec musí najít sám. Hledám cestu vzhůru, dokonce po chvilce na nějakou narážím, ale záhy se mi tenká zvířecí stezka rozptyluje ve smrkových houštinách. Moc lidí tudy vskutku nechodí. Tím lépe. Poslední dobou mě mnohem více přitahují místa, která nestojí masám za pozornost. Mou odměnou je malé kamenné moře, které v kombinaci s opadanými bučinami a všeobjímající mlhovinou vytváří tajemně zastřenou atmosféru. Pohled, jenž si smí vychutnat jen ti, kteří nepohrdají syrovým lednem.

Sebíhám dolů aniž bych se ještě obtěžovala hledáním cesty. Hned pod kopcem mě další stonožkový díl přivádí ke skryté kapli sv. Blažeje. Je renovovaná a zamčená. Lidé rozličných povah si ji zjevně nezasloužili. Poměřuji stopu, kterou zde do kamene otiskl významný Slavníkovec, svatý Vojtěch. Velikost obuvi zřejmě 39. Následně mířím na nevelký kopeček za kaplí a dále na svahy Doubravy.

Skalnatý vrchol Malého BítovaSkalnatý vrchol Malého Bítova

Doubrava, Řakom, Kněžská hora

Tomu se snad ani nechce věřit, že na nejvyšší kopec široko daleko nevede turistické značení. Ba dokonce veškeré značky se celému masivu Doubravy zdaleka vyhýbají. Snad je to tím, že vrcholy Velké a Malé Doubravy byly ještě donedávna veřejnosti nepřístupné. Kopec byl v padesátých letech obsazen Československou lidovou armádou, která si zde zřídila radiotechnickou základnu. Po odchodu vojenské posádky na místě zůstal bordel, neb naše armáda nemá ve zvyku po sobě uklízet. Budovy zpustly a zchátraly, naši houževnatější spoluobčané z nich navíc stihli vytřídit výkupní kovy. Dnes vrcholy Doubravy zajímají nadšence vojenské historie, radioamatéry, urbexáky, paintballisty, geokačery, náhodné výletníky a další neškodné blázny. Jinak je celý kopec liduprostý.

Stoupám na Malou Doubravu, první ze dvou vrcholů. Podařilo se mi narazit na hřebenovou stezku nevyznačenou v žádné ze tří různých map, které mi dělají společnost. Úžasné! Utajená hřebenovka, to je tedy něco pro mě! A vůbec, když nad tím tak přemýšlím, na žádný dosavadní vrchol nevedlo turistické značení. O celé Doubravě není na Wikipedii ani čárka. Zdá se, že švihovské kopce nikoho nezajímají. Kromě Adama a jemu podobných. No ovšem, koho by také napadlo přecházet Švihovskou vrchovinu? Všechny turisty zajímají jenom přechody Krkonoš, Šumavy, Beskyd, ale Švihovských vrchů? To je trek pro opravdové fajnšmekry. Gurmánská specialitka na jídelním lístku mezi smažákem a bramborákem. Ta myšlenka se mi líbí. Beztak už jsem všechny ty Karlštejny a Sněžky viděla.

Obhlížím bunkr a následně stoupám na vedlejší Velkou Doubravu. Zchátralý vojenský komplex, roztříštěné sklo, rozlámané kusy betonu a vysílač. A také luxusní panoramatické křesílko. Škoda, že je dnes výhled tak akorát do bílé kaše. Postávám na betonové rampě a hledíc do bílého temna šátrám ve vzpomínkách. Matně si totiž vybavuji, že mi můj kamarád Rendy vyprávěl, jak zde za svého lampasáckého mládí sloužil. To by sedělo, Rendy je přece radiomechanik. Jak dlouho říkal, že tu byl? Deset let? To už je kus života. Támhle měli nejspíš jídelnu, a tady stál podle všeho ohromný radiolokátor. Vytvářel kolem sebe silné elektromagnetické pole, a jak mi Rendy vyprávěl, ti, kteří sloužili u radarů déle, obvykle mívali jen dcery. On má ale, pokud vím, syny, tak se mu tahle hormonální mutace nejspíš vyhnula. Zajímavé, když člověk prostřednictvím vyprávění pozná nějaké místo dřív, než ho navštíví. Najednou má všechno kolem mě úplně jiný rozměr…

Sebíhám Doubravu přes hradiště Řakom, které naposledy obývali lidé v době kamenné. Na svazích míjím nečekaně mohutné skály, zřejmě oblíbené místo horolezců. Pravda, je na co tu koukat i když je mlha a nevábné počasí. Zapadlá ves Řakom a za ní prastará lípa. U ní stojí docela obyčejná boží muka a litinový kříž, jakých jsou po českých obcích tisíce. Adamovi ale obyčejné nepřišly, věnoval jim kapitolu ve svém průvodci a založil u nich keš s přáním, aby se lípa stala památným stromem. Já ale mířím na Kněžskou horu s magickou výškou 555 metrů. Funím do kopce a míjejíc drobné skalky polemizuji o etymologickém původu názvu kopce. Zve se kopec po knížatech či po kněžích? Nebo snad po kněžkách? Hmm… knížata to zřejmě nebudou, pak by se hora jmenovala Knížecí. Ale ty kněžky by to být mohly. A to se mi líbí, tomu budu věřit. Následně si představuji, jaké veselé příhody s kněžkami se zde mohly odehrávat. A cesta ubíhá v příjemných myšlenkách…

Luxusní panoramatické křesílkoLuxusní panoramatické křesílko - a dechberoucí vyhlídka na Doubravě

Bělýšov, Říčej a Valba

Fuj, to je ale krpál, ještě že na něj nejdu, uklidňuji se v duchu při pohledu na protější kopec, ale ejhle! Cesta se na kolmo stáčí přímo do jeho svahu. To jsem se tedy zase jednou unáhlila. Pomalými kroky traverzuji k vrcholu kopce Bělýšov. Pozor, nesmí se to poplést, neboť na kopci a současně v polesí Bělýšov je vyhlášená přírodní rezervace Bělyšov. Zdá se mi to jako totální nesmysl, stokrát opsaný omyl opilého kronikáře, ale všechny zdroje to takto potvrzují. Mě pro dnešek zajímají hlavně vrcholy, a tak si pro sebe ustaluji název Bělýšov.

Napojuji se na hřebenovku, tentokrát doprovázenou žlutým turistickým značením. Hřbet hory je skutečně táhlý a vrchol Říčej není v terénu téměř poznat. Prozrazuje ho pouze triangulační tyč a posezení s vrcholovou knihou. Adam v průvodci odkazuje na nedalekou paseku s vyhlídkou na Český les. Schválně se jdu podívat, jestli neuvidím alespoň něco. Chvíle napětí - a nic. Mlha. Je to pořád stejně marný.

Zmařené výhledy mě sice vpravdě mrzí, ale pěkná rovná hřebenovka mi celkový dojem vynahrazuje. Mám ráda pocit, kdy napravo i nalevo je svah dolů a já jdu přímo po hřbetu hory. Les je vzrostlý, bukový, dobře průchozí. To se mi jde krásně! Za okamžik klesám k vedlejšímu vrcholu Valba za zvídavého přemítání, co to slovo asi znamená. Průvodce mě zpravuje o souvislosti s typem sešikmené střechy. Chytré! To se mi líbí, pojmenovávat kopce podle typů střech. Vedle desítek Chlumů, Hůrek, Špičáků, Bukových nebo Jedlových hor, Holých či Vysokých vrchů, je to konečně originální název.

Krásy Plzeňského krajeKrásy Plzeňského kraje - Kopec Valba

Lom Krušec, Běleč a Tuhošť

Ves Chlumská je na pohled takový milý český zapadákov. Kaplička na návsi, malé statky, ovce pasoucí se na louce. Hned za dědinou se ale idylická louka s ovcemi řítí srázem do hlubin lomu Krušec, kde se těží stavební kámen. Měsíční krajina, sejpy, bagry. Při pohledu na rozorané kaskády mi dochází, že možná vidím tenhle kopec naposledy. A vlastně jeho polovinu už jsem prošvihla. Inu, co už naplat, někde se kamení brát musí. Vracím se ke svému směru a mířím na Běleč.

Tady na Švihovsku mají zřejmě poněkud švihlé místopisce. Jinak si nedokážu vysvětlit, že na kopci Bělýšov je přírodní rezervace Bělyšov, a na kopci Běleč je přírodní rezervace Bělč. Rezervace byla vyhlášena 1955, tehdy se ještě mnoho napsalo rukou, snad jde tedy o chybný přepis. Možná někomu ve vykroužených klikyhácích zaniklo drobné písmenko "e" a hned z toho byl Bělč. Stejně je ale s podivem, že to nikdo nemá snahu sjednotit. Hrozně se to plete. Procházím se po svazích kopce mezi zajímavými formacemi buližníkových výchozů. Jeden z nich připomíná lidskou hlavu. Stmívá se, mlha, les, a na mě se šklebí zkamenělá lidská hlava. Brr. Radši pryč, než oživnou mé strašidelné fantazie z dětství.

Mířím na Tuhošť a jsem už úplně tuhá. Odometr na GPS mi hlásí 45 kilometrů a pomalu se stmívá. I tak si ale ještě stíhám za světla prohlédnout zajímavé buližníkové formace na svazích kopce. Skály jsou totiž to jediné, co lze i v mizerném počasí obdivovat. Ba dokonce scenerie hustého lesa se skalami zastřenými mlžným závojem je mnohem zajímavější, než ve sluneční záři. V mlze je les mystický a tajuplný, plný přízraků a stínů, které se při zasvícení slunečních paprsků rozplynou. Kdepak, ve skalách je lépe být obestřen mlhou a chodit tiše, aby se lesní chmury nevyplašily.

Kazatelna českých bratří Kazatelna českých bratří - přírodní rezervace Bělč

Stramchyně a Stříbrnice

Když na Tuhošti nebe potemnělo docela, zamířila jsem na vlak a domů se záměrem nechat zbytek procházky na příští den. Ráno moudřejší večera, koneckonců třeba se nade mnou smiluje počasí a uvidím ze slibovaných vyhlídek alespoň některé. Vstávám opět na první vlak, ač mě dnes čeká cesta značně kratší než včera. Za hluboké noci stoupám k první vyhlídce. Mlha se skutečně vytratila, pode mnou se rozprostírá výhled na světélkující Švihov a zářící rychlostnici, jinak je ovšem tma jak v pytli. Jedna věc však mé oči pozorovatele těší, a pro tu mělo smysl přijít jedině v noční dobu. Kdesi dole v údolí projíždí ranní vlak, který vypadá jako svítící housenka razící si cestu tmou. Na černém plátně noci opisuje zářící křivky, klikatí se pod kopci a ujíždí kamsi k Plzni. Ve dne by byl neviditelný, v noci je nepřehlédnutelný.

Nebe bledne a já stoupám na Stramchyni. Buky, smrky, houští, výhledy žádné. Kopec se mi nezdá zajímavý vůbec ničím, až do chvíle, než si přečtu Adamova průvodce. V něm je barvitě vylíčeno, jak se na vrchol každoročně konají pochody místního obyvatelstva, které sem houževnatě nosí kamení a vrší ho na sebe, aby tak zvětšili nadmořskou výšku kopce. Na tři stovky lidí sem vždy přinesou po kameni, společnými silami z nich poskládají malou pyramidku a zvýší tak svůj obecní kopec o sotva pár metrů. Jak komické, a přitom tak vážná věc! Jde přeci o to, aby byla jejich rodná hrouda vidět z větší dálky. A k tomu je třeba velkých gest. Co jedni shledávají pošetilým, bohatýrské přijde druhým.

Stoupám na Stříbrnici, poslední ze série Švihovských kopců, které mi dělaly společnost v uplynulých dvou dnech. Kdysi tu bývaly léčivé prameny a na nich postavené lázně. Dnes je tu dobytčák, les, pole, a vcelku nic zajímavého.

Vodní hrad Švihov a BělečVodní hrad Švihov a Běleč

Poslední vyhlídka

Mířím na poslední vyhlídku, odkud mám spatřit celý pás Švihovské vrchoviny. Štěstí mi nakonec alespoň trochu přeje a obloha se vyjasňuje. Dokonce v nezřetelných náznacích prosvítá skrze mraky slunce. Konečně se přede mnou rozprostírá zřetelný výhled na Švihov a jeho slavný vodní hrad. Ale hlavně konečně vidím vrcholky, na nichž jsem stanula a které mi měly ukázat, že Plzeňsko není obyčejné. Dost málo jsem však viděla z opěvovaných panoramat na Šumavu a Český les, počasí nestálo za nic. Pro zkalené nebe mi mnoho uniklo z toho, co mělo zvrátit mé zájmuprosté smýšlení o Plzeňském kraji. Viděla jsem množství skal a hustých lesů, ale těch je přeci jen dost i jinde. Vím, že by se mi líbily sinusoidy nízkých kopců vlnící se krajinou, a mezi nimi malé vísky, luhy a pole. Je to věrný prototyp typicky české krajiny, kterou mám tak ráda. Ale neviděla jsem je. Mlha mě nenechala prohlédnout dále, než na nejbližší zákrutu cesty. A k tomu ten sychravý leden, mráz a lezavo. Až přijdu domů, budou se ptát. Jak se mi líbila procházka, co nového jsem se o kraji dozvěděla a zdali už jsem konvertovala k plzeňáctví. A já budu muset sestavit vzorný referát o přírodních krásách, historických památkách a specifické tvářnosti scenerií, které činí kraj nezaměnitelným a nad ostatní čnícím. Nesestavím nic. Možná je to i pravda, ale tenhle výlet mě o tom pro špatné okolnosti nepřesvědčil.

A přesto mě přesvědčil, že Plzeňsko není obyčejné. Ba dokonce že je výjimečné.
Totiž díky lidem, kteří ho tak skálopevně milují.

Nikde jsem neviděla tak hrdé a zanícené rodáctví, jako právě v Plzni. Ať je to Adam, který rozmístil více než 400 keší na svá oblíbená místa jen proto, aby je ukázal i ostatním, a ke každé krabici napsal samostatnou kapitolu jako vystřiženou z průvodce Plzeňským krajem. A nebo můj drahý protějšek, který mě bral na procházky do okolí města a s neskrývaným potěšením mě seznamoval s historickými či místopisnými zajímavostmi, abych odsud už nikdy nechtěla odejít. Nebo všichni ti, kteří mě přivedli k dobrovolnictví, když mi ukázali svou upřímnou úctu k domovu, a já rázem chtěla být stejně ušlechtilá jako oni. A naposledy ti, kteří kupí hromádky šutrů na pahorek za chalupou, aby ho udělali vyšším. Já blázen si myslela, že švihovské kopce nikoho nezajímají. A přitom jsou lidé, kteří na ně nosí kamení, aby z nich udělali hory.

Nakonec jsou to vždy lidé, kteří dělají kraj domovem. Neochvějně věrní a soudržní patrioti vynášející slovy i skutky svou rodnou hroudu do nebes. Hezky je tam, kde lidé rádi žijí. A v Plzni je hezky obzvláště.

A to je myšlenka, se kterou už se můžu vrátit domů.

* * *

P.S.: Fotky v galerii pod článkem nejsou moje. Kdybyste totiž viděli moje fotky, ještě byste řekli, že je Plzeňsko obyčejné. A to by vás pak nějaký Plzeňák mohl bacit krýglem.

Přechod části Švihovské vrchovinyPřechod části Švihovské vrchoviny - Pokud nebudete tolik kličkovat, nachodíte po kopcích kolem Klatov a Švihova zhruba 50 km. Záznam mé trasy je znázorněn modře (neplést s turistickým značením).
Pokusila jsem se vám vykótovat svoji prošlou trasu na Mapy.cz, takže když kliknete na tenhle obrázek, můžete se na celou cestu podívat podrobněji.


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Galerie k článku Pahorky pro stonožky

Vyhlídka nad Tupadly
Vyhlídka nad Tupadly
Vyhlídka z Velkého Bítova
Vyhlídka z Velkého Bítova
Poleň z Malého Bítova
Poleň z Malého Bítova
Kaple sv. Blažeje nad Bítovy
Kaple sv. Blažeje nad Bítovy
Doubrava a Bělýšov (vlevo) od Poleně
Doubrava a Bělýšov (vlevo) od Poleně
Ruina kostela sv. Markéty v Poleni
Ruina kostela sv. Markéty v Poleni
Vysílač na Doubravě
Vysílač na Doubravě
Výhled z Velké Doubravy
Výhled z Velké Doubravy
Klatovy z hradiště Řakom
Klatovy z hradiště Řakom
Řakomská lípa s křížkem
Řakomská lípa s křížkem
Doubrava z Kněžské hory
Doubrava z Kněžské hory
Doubrava z úpatí Říčeje
Doubrava z úpatí Říčeje
Skrytá lesní hřebenovka
Skrytá lesní hřebenovka
Vyhlídka na Poleňsko z Říčeje
Vyhlídka na Poleňsko z Říčeje
Stromové origami
Stromové origami
Studánka U Oběšeného na úpatí Říčeje
Studánka U Oběšeného na úpatí Říčeje
Plzeňsko pastevecké
Plzeňsko pastevecké
Plzeňsko přátelské
Plzeňsko přátelské
Plzeňsko agrární
Plzeňsko agrární
Mezi Bělčem a Valbou
Mezi Bělčem a Valbou
Lom Krušec
Lom Krušec
Vyhlídka z Bělče na Chudenicko
Vyhlídka z Bělče na Chudenicko
V lese
V lese
Rybník Mezihoří
Rybník Mezihoří
Skály pod Tuhoštěm
Skály pod Tuhoštěm
AHÁčova kadibouda
AHÁčova kadibouda
Lhovice z úpatí Tuhoště
Lhovice z úpatí Tuhoště
Východ slunce zpoza Stramchyně
Východ slunce zpoza Stramchyně
Západ slunce nad Švihovskou vrchovinou
Západ slunce nad Švihovskou vrchovinou

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
111719159
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Roman
Ahoj!

Tenhle nádherný článek není první co jsem od Tebe četl, ale první, který jsem četl nejen jako povídání o krásách cestování a Geocachingu, ale i o pocitu z nově nalézaného domova. Do tohoto kraje jsem se taky přistěhoval a zpočátku má duše též nevěděla co s tím. Původem jsem od Berouna, pro mě byla příroda dramatická krása vápencových kaňonů Berounky a Kačáku, jedny z našich nejzachovalejších lesů na Křivoklátsku, nebo tehdy ještě skoro nepřístupné střední Brdy. A zvláště ty ve mě zanechaly tak hlubokou stopu, díky níž se moje nitro stále není schopno srozumět s Šumavou. Vím, že se asi u místních rouhám, o to víc mě to mrzí, ale kouzlo mlžných smrčin nejvyšších částí Brd, navíc dosud v jejich střední části prosté lidí, se se Šumavou může velmi směle měřit, ne-li víc. Díky Geocachingu, a musím říct, že i hlavně díky keším od AHA pomalu a jistě otevírám srdce i tomuto kraji. Hluboké kaňony Vydry (Berounky) a Křemelné (Kačáku), listnaté lesy Švihovska a Chudenicka (Křivoklátsko) a masív o 400 metrů vyšších "Brd" prostě houževnatě útočí na na to uvnitř a říkají:"....tak už konečně povol, DOMA JSI TADY!" A já se tomu pomalu a jistě podávám. Pouť zmiňovaná v Tvém výtečně napsaném článku byla jedna z prvních v mém novém působišti. Proto se mi to četlo úplně samo a dost jsem se u toho díky trefně napsaným přirovnáním a historkám nasmál. Proto děkuji za tyto, minulé, ale i budoucí zápisky. Jen tak mimochodem, za měsíc se i díky Tobě vydáváme na Krušnohorský Kvérunk......
Radka
Milá Markéto,
Plzeňsko je kraj, kde jsem byla jen asi dvakrát, prostě bydlím od něj hodně daleko.
Ráda jsem si celou anabázi přečetla - je napsaná moc dobře. Klobouk dolů před takovou cestou v lednu.
Znám, jaké je to sžívat se s novým krajem, já si po přestěhování zvykla na nové okolí až po pěti letech, teď, téměř po deseti, ho už beru za své (místním se ale asi nevyrovnám). Nicméně si myslím, že díky GC jsem okolí prošmejdila tak, jak málokdo z místních. Přesto, že mám za rohem Brno, raději se toulám po lesích a Moravském krasu. A čím míň lidí potkávám, tím jsem raději.
Díky za krásný popis Švihovských vrchů. Třeba, někdy, v budoucnu se tam taky dostanu. Uvidíme.
Lemfik
Ahoj Markétko!
Už úvod mě neobyčejně zaujal, přestože ještě nebyl o cestě. Taky jsem došel k názoru, že ve vztahu dvou i více lidí není důležité jen souznění, ale taky střety názorů - někdy zdánlivě drobné a někdy naprosto zásadní, jako se vám to stalo u Tvé "poznámky" o obyčejnosti. Vášeň je veliká hnací síla a taky příčina ...

Tvoje články mám moc rád, přestože to nepíšu po každém přečtení novinky na Tvém blogu. Nerad se totiž pořád opakuju a nemám dost bohatý slovník, abych pokaždé pochvaloval jinak.
Musím přiznat, že Ti závidím. Nejen smysl pro detail a schopnost květnatě popisovat pěší túru mlhou s výhledy, které si jen představuješ z různých průvodců a něčích fotek. V tomhle zápisu mě fascinuje, jak dokážeš zachytit myšlenky, které člověku běží hlavou, když jde někde delší dobu sám ... taky se mi objevují, ale po příchodu mezi lidi si na ně nedokážu znovu vzpomenout. A je toho víc ... prostě opět úžasný!

A jedna myšlenka mi utkvěla hluboko - výrok přímo básnický:
"Co jedni shledávají pošetilým, bohatýrské přijde druhým."
Bez myšlenek Dona Qijota (toho mi to připomíná nejvíc) by byl život mnohem chudší. Takových Stramchyní jsem už viděl několik a mám z nich vždycky radost. Stejně jako z každého Tvého dalšího článku nebo postřehu. A rád se budu těšit na další ...

Vlastníš kousek mého srdce, i když si mě možná nepamatuješ.
Lemfik ... z Vysočiny, z Oustecka či dříve z Broumovska - vyber si ;-)

PS: je dobře, že už v GC nicku nemáš přívlastek "smrtelná" -to jsem si k Tobě nikdy neuměl přiřadit.
Markéta Dobešová
Lemfiku, já si Tě pamatuji moc dobře, jak z Oustecka, tak i z CITa u nás na Vysočině. :-)

Díky za milý komentář, snad teď budu mít více času na to, abych sepsala nějaké své starší výlety. Ráda bych se k některým tématům vrátila.

Přívlastek -Smrtelná- jsem měla u nicku čistě kvůli té medúze čtyřhrance, je to její celé jméno. Ale děsně se tím protahovalo logování, a vůbec to nebylo praktické, tak jsem to vyškrtla. Takto je to lepší. ;-)

Ahoj a zase někdy někde. V Ústí, na Žďársku, nebo kdekoli jinde.

Ahoj! M.
Andrej
Díky za milé čtení - části jsem předčítal nahlas celé rodině, nejstarší svišť se již táže, kdy vyrazíme... :) Tohle je přesně to, co mě vlastně ke GC přivedlo - vyrazit na místa, kam by člověk vlastně vůbec nevyrazil, a díky tomu vidět svět kolem sebe novýma očima. Ještě jednou díky a těším(e) se na další nové toulky po krajině i klávesnici :)
Markéta Dobešová
Ahoj Andreji,
díky za milou odezvu. To je vždy mojí největší odměnou, když mi někdo napíše, že si přečetl můj článek a vyrazil na to místo také. Určitě si na Švihovsko výlet udělejte, je to kraj neprávem opomíjený. ;-)
Zdravím!
Markéta Dobešová
Joo a díky za odkaz na Tvé stránky se zajímavou a osobitou fototvorbou. Pěkné! :-)
Viktor36005
Ahoj Čtyřhranko - Markétko.
Už asi 30 - 40 let tvrdím, že Plzeň je zbytečné město. Asi od doby, kdy jsem tu byl nuceně nasazený na 3 roky v učňáku a spaní na intru s šílenejma vychovatelkama (tedy ty vychny spaly v jiný místnosti, aby sis nemyslela......). Pak byla Plzeň jen brzdou na trase Karlovy Vary - Železná Ruda.....a když nad tím tak přemýšlím, tak jsem asi Plzní vždy jen projížděl. Trochu jsem se snažil mínění o tomhle městě napravit, když si vedle Plzně postavila kamarádka barák, odstěhovala se do něj a z VARŮ si do něj přivlekla kluka, kterýho si pak vzala a (snad) spokojeně tam žijou. Mluví o Plzni docela hezky a tehdy jsem si říkal, že by možná stálo za to se tam jet podívat. Takže úvod Tvýho povídání chápu a jen díky Tobě (a tý Varský "holce") jsem se rozhodl, že teda vyrazím na návštěvu, tentokrát cíleně a pokusím se změnit názor. Zatím jsem pročetl pár listingů série Pahorky pro stonožky a je to opravdu pěkné čtení. Dík za tip, vyrazím co nejdříve.
Díky. V.

PS. ..... a obálku v Praze u maminky sis už vyzvedla ???? Ještě mám někde schovanej podací lístek, snad nebude třeba reklamace u Čs.pošty :-) :-)
Markéta Dobešová
Ahoj Viktore!

Předně se Ti musím omluvit, že jsem dlouho neodepsala. Nejdříve mi trvalo, než jsem si Tvoji poštu u mamky vyzvedla, a když jsem viděla, o jak výjimečnou zásilku jde, řekla jsem si, že odpovím, až si knihu přečtu. Žel, mezitím jsem se 2x stěhovala, kupovali jsme byt, a vůbec jsme měli v životě děsný zmatek, tak jsme věnovali všechen čas tomu, abychom se zase nějak usadili. Heh, usadili. To je nejtěžší úkol v mém životě, pořád ho naprosto nezvládám. :-D

Nicméně Ti tedy poděkuji teď, ač jsem knihu ještě nestačila přečíst, což neprodleně napravím. Moc díky za pěknou knížku příběhů z Krušných hor! Koupila jsem si kytaru a naučila se pár písniček Antona Günthera a teď si k tomu přečtu pár zvěstí o krušných přízracích. Díky moc! :-)

AHÁčovy listingy jsou kapitola sama pro sebe. Já si myslím, že už by je měl Adam konečně nějak poskládat dohromady a vydat z nich knížku. Myslím, že titul "Průvodce Švihovskou vrchovinou" by byl zcela unikátní. Ale on by těch knížek mohl vydat víc jen z toho, co dosud napsal. Ale vysvětli mu to. ;-)

Plzeň je mým souzeným tématem. Těch článků bude postupně asi víc. Děsně mě baví, jak se nad mými drzými výroky Plzeňáci vždy čertí, ještě mě to bude asi chvíli bavit. :-D

Až tu někdy budeš, dej vědět. Třeba budu zrovna někde poblíž. ;-)

Čau! M.
phrkt
Pahorky adoptovala Denisa, tedy DeninoPaja,
tak snad ještě nějakou dobu vydrží.
Markéta Dobešová
Postřehla jsem. Je to od ní určitě skvělé, že je vzala na sebe. Je to nejlepší powertrail v ČR. :-D
Bubo_CZ
Tohle je kraj, na který ráda vzpomínám. Jen jsem netušila, že má oficiální název. Shodou okolností jsem se sem dostala několikrát a na úpatí těchto kopců jsme se projížděli na kole, což doporučuji, protože turistický ruch končí na Švihově a dál ani noha.
Je mi jasné, že tuhle trasu nemám šanci zdolat, ale pěkně se o tom čte. :-)
Plzeňsko jsme si oblíbili, protože z města (rozuměj Prahu :-D) je dobře dostupné a asi mě baví víc lehce zvlněná krajina, než úplná placka.
Takže teď sedím a hledám v okolí ubytování, i když tuším, že tento rok to zase nestihneme...:-(
Markéta Dobešová
Ahoj Bubo, díky za komentář. :-)

Ono je to tu opravdu pěkné, a ne že ne. Na všech těch kopcích jsou zajímavé skalky, určitě i hezké výhledy, ač těch jsem se nedočkala. Tím, že to není turistický kraj, má navíc mnohem blíže skutečnému životu, nepůsobí tak falešně, jako jiné TOP turistické destinace. Taková milá česká krajina. Určitě vyražte! ;-)

Přeji hezké výletování! :cool:
phrkt
A ještě musím doporučit severně od Horšovského Týna Sedmihoří. Jedenáct vrcholků do kruhu,zřejmě zvětralé pozůstatky kráteru prvohorního vulkánu se dá zvládnout za den a je to krása nesmírná. Keše jsou taky převážně od Adama.
phrkt
Tak jakožto patriot musím napsat cosi o zmařené příležitosti. Pahorky jsem procházel v roce 2013 o babím létě po všedních odpoledních, nespěchal jsem, došel si i pro těch pár dalších krabiček v okolí a po tom asi měsíci (nechodil jsem denně) mi bylo smutno, že už je to za mnou. Klidně bych si to i zopakoval, ale když ono je v Čechách taková spousta míst, která jsem ještě nepoznal...
Markéta Dobešová
Čau! :-) Díky za komentář.
No jo, to máš recht, že je to trochu zmar příležitosti. Přeci jen jsem se po okolí už kdysi trochu poflakovala a tehdy se mi výhledy opravdu líbily. Nicméně co s tím, když Adam oznámil plánovanou archivaci? Prostě jsem rychle vyrazila, dokud tam ta jeho série ještě je, počasí nepočasí. Dnes je naštěstí série adoptovaná novými ownery, což je jedině dobře. Je ale jasné, že se budu muset vrátit. To byste mi, Plzeňáci, nedarovali. :-D

No a Sedmihoří je v plánu hned záhy. Mám teď nějaký výron v koleni, ale jak se to zhojí, tak vyrazím. A to už by byl fakt pech, kdyby aspoň chvilku slunce nebylo. :cool:

Dík a čaaau.
Lubo
Pokud budeš takhle psát, tak uděláš zajímavým i úplně obyčejné okolí Plzně. Musel jsem to hlasitě předčítat mé paní, aby nebyla ochuzena o tento krásný popis. Díky za místní patrioty. Ať už žijí v kterémkoliv kraji.
Markéta Dobešová
Díky, Lubo! :-)
S tím předčítáním jsi mě potěšil.
Díky za milou odezvu a vyřiď pozdravy své paní. ;-)
Pavouckej
Pěkné povídání. Povídání, které mi zas připomnělo, že nejde být všude a vidět všechno. A že i místa, kam si myslím, že nemá cenu jezdit, mají svou krajinářskou a samozřejmě i neuchopitelnou lidskou hodnotu. Máme krásnou zemi :-). Díky.
Markéta Dobešová
Já díky za přečtení a za komentář. Poslední dobou mě mnohem více zajímají lokality, které nejsou turistické a mnohem více odpovídají skutečnému životu. Jsou inspirativnější. A Švihovsko takové určitě je. A je to přesně tak, jak píšeš: některá místa jsou zdánlivě nezajímavá, a až teprve tam člověk jede, zjistí, že se mýlil. ;-)
Čau a dík za odkaz na stránky vaší osady. ;-)
PeSis
To jsem si zase jednou pěkně početl.
Díky za další inspiraci na cestování až budu v důchodu.
Už to nebude dlouho trvat, 7 let a můžu začít chodit na vandry. :-D
Markéta Dobešová
Díky za přečtení. ;-) Jo, těch míst na výlet by bylo... Ale Švihovsko je určitě hezké, tam si zajeď. ;-) Zdravím!
Zdeněk Charvát
Parádní povídání opět...
Dík Markéto
Markéta Dobešová
Čau Zdeňku, díky za echo.
Jojo, pěkné to tu mají. Přijeďte někdy. ;-)
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace