Domů » Blog » Kruchý život přespolňáka

Kruchý život přespolňáka čtvrtek 8. listopad, 2018

aneb cestovatelský deník řádného zaměstnance

Hello Kitty bajk

Zatímco ostatní cestovatelé brázdí Vietnamy, Mexika, Konga a Kambodži, já cestuji každý den do práce. A nuda to bohužel není.

* * *

Kešky, které jsou v článku zmíněny:
Cyklistické Klatovy - GC6093Q
Napříč Šumavou - GC31FWD

Prolog

Říjen 2017

Stěhování... Přišla k nám bytná a oznámila, že se náš nájemní kvartýr bude prodávat. Přivedla si s sebou realitní makléřku, která nám poručila celý byt vystěhovat, aby si mohla vyfotit profesionální snímky, což podpořila erudovanou přednáškou o tom, že nemovitost prodává především kvalitní fotografie, přičemž naše knížky dojem z bytu kazí. Pak vytáhla toustovač za patnáct stovek a začala plácat jednu fotku za druhou. Na závěr nám oznámila, že teď si do našeho bytu bude vodit cizí lidi jak chce a kdy chce, a tudíž na nás požaduje, abychom zrovna neprali, měli umyté nádobí, nevařili, nevěšeli prádlo, a nejlíp vůbec neexistovali, na což majitelka uznale přikyvovala.

Hned druhý den jsme se ostentativně vystěhovali. Naší novou destinací se stal 15 kilometrů vzdálený chutor s názvem Dobřánky, širší aglomerace blázince v Dobřanech.

A tak se z nás stali dojíždějící.

Expozice

"Tady je krásně!" rozplývám se při sundavání peřiny z valníku, na němž je naházená halda igelitek se vším, co dva lidi dokáží nashromáždit za rok života. Házíme všechno na jednu velkou hromadu za dveře a prohlašujeme stěhování za úspěšně přežité. Kolem osady se od Radbuzy táhne široká nivní louka s remízky, nad obzorem trůní kopule vzdáleného kostela. Vedle domu je les, pole a kaplička. Bude tu hezky.

Čeká nás každodenní dojíždění do práce. Ale nebude to tak zlé, myslím si. Cesta k nádraží je dlouhá tři kilometry. To je pohodová procházka. Představuji si, jak se podzimní paprsky úsvitu ředí v cárech přízemní mlhy a já jdu na vlak obestřená stříbřitým závojem. Chodit do práce přes louku, to byl vždycky můj sen! Proč já blázen žila vždycky v paneláku uprostřed špinavých přelidněných měst? Konečně bude na tom chození do práce trochu romantiky.

Večer věším prádlo na zahradě. Za řekou dozvonilo klekání a je ticho. Jen stará jabloň šustí okoralým listím a sesypává křehké plíšky do šišatého oválu, jenž se pod ní vykroužil.

Cítíte ten ledový vítr a jehlice ve tváři?Cítíte ten ledový vítr a jehlice ve tváři? - Ne? Tak to buďte rádi.

Kolize

Hned nazítří nadšeně zahajuji novou životní éru přespolňáka. Jako první se ukazuje, že žádné poetické procházky za úsvitu nebudou, neb na vlak musím vstávat v pět, což je čas, kdy v říjnu svítí leda pouliční lampy. S tou mlhou jsem to ale trefila, jen jsem si k ní nepřimalovala ještě mráz a jinovatku. Vyrážím jako vždy v pracovním oděvu, tedy v sukňovém kostýmku, kabátu a na lodičkách. Než docházím na konec louky, mám nohy mokré po kolena, roztrhlé silonky a na podrážce vyšláplé psí lejno. Nu, bude lépe vytáhnout zimní kozačky, myslím si potlačujíc skřípání zubů, abych si nekazila éteričnost chvíle. A svítání je přeci pěkné pozorovat i z okna vlaku.

Listopad

Miluji vlaky. Opravdu. Celé dny bych mohla jezdit courákem po regionkách a koukat z okýnka na krajinu jak na leporelo. Ráno tři kilometry chůze na probrání, dvacet minut jízdy vlakem a další dva kilometry pěšky do práce. Nu, je to tak aspoň pestré. Zima mi nevadí, chodím pěšky celý život. Nic hrozného to dojíždění není.

Brzy pokryl sníh zmrzlou zem. Stojím na perónu a vlak nikde. Ptám se, co se děje. Na Šumavě padaly v noci stromy, jsou potrhané troleje, kmeny na kolejích, vlaky stojí kdesi u Klatov. Přijede náhradní autobus.
"Kdy?" ptám se nádražačky za skleněnou přepážkou.
"Až seženeme řidiče!!!" řve na mě cestujícími vynervená drážní dáma.
No, co se dá dělat. V noci řádila sněhová vichřice, tak se to dá pochopit. Aspoň, že je v čekárně teplo. Z nudy otevírám časopis Českých drah. Čtu si o Posázavském pacifiku, který už asi rok nejezdí, a dozvídám se to nej ze života céčkových celebrit, které mě nezajímají. Zachraňuje mě křížovka, kterou zatím žádný podobně blazeovaný čekatel na vlak nestihl poskvrnit vyplněním těch nejjednodušších odpovědí. Tak směle do toho. Papoušek na tři…

Minulo pár týdnů dojíždění do práce, když tu se na mém novém, světlem protkaném přespolňáckém životě objevují další šrámy. Vlaky začínají mívat čím dál větší zpoždění, nejdřív 20 minut, pak 40, a nakonec přestávají jezdit úplně. České dráhy mají výluku. Neprozřetelně se dožaduji informací u pokladní za výlohou.
"Prostě výluku!!" sděluje mi ochotně podrobnosti brunátná drážní dáma připomínající středně velký cepelín.
"A jak dlouho to asi potrvá?" ptám se opatrně.
"No to asi dlouho, když v Plzni shodili dva železniční mosty!" nešetří laskavostí nadšená ajznboňačka.
Shodili dva železniční mosty! hrozím se nad přívalem novinek. Tak to potrvá celou věčnost.
"A náhradní autobusy nejezdí?"
"Jezdí!"
Zvedám pohled na překlápěcí hodiny nad prosklenou kukaní. Spoj měl jet před dvaceti minutami. "A… proč tu ještě není?"
Majitelka terária rudne a její obličej v barvě přezrálého rajčete hrozí výbuchem. Hlavou mi probleskuje otázka, jestlipak je asi sklo neprůstřelné…
"Mám snad křišťálovou kouli abych věděla, kde se courá nějakej autobus z Klatov?? Helejte madam, už jste asi stá osoba, co se tu vyptává. Támle si stoupněte před barák a čekejte! Až přijede, tak přijede!"

Před nádražím stojí dav nasraných čekatelů. Nadávají a někteří vypadají nebezpečně. Bojím se být pozitivní, abych nedostala dlažební kostkou, tak preventivně nadávám taky. ČD, Čekej Dlouho, Času Dost. Jsou to šmejdi. Lemplové neschopný. To v Japonsku, tam vlaky jezdí včas a most tam postaví za týden. To jenom u nás všechno vypadá jak za krále Klacka. Tak je to.
"Ale lidi," ozývá se troufale smířlivý hlas kohosi z hloučku. "To v Indii, tam se na vlak čeká i týden…"
Dav se na chudáka vrhnul tak, že div nedostal tyčí od zastávkového stojanu. Kdepak. Žádný nácek, skin ani politik nedokáže vyprovokovat válku tak snadno, jako zenový buddhista.

A tak to jde několik dalších týdnů. Každé ráno zastaví před nádražním barákem polozhroucená Karosa a do ní se nacpe dav pracujícího lidu, až se ven vyvalují kusy okýnek spoře lepených kobercovkou. Uvnitř zima jak v psírně, pára od huby a zlomené kalhoty. Autobusy mívají pravidelné zpoždění kolem 20 minut, což je pro vyškoleného drážního cestujícího tolerovatelná míra. S pokročilou zimou se však zhušťuje četnost sněhových kalamit a autobusy začínají nabírat další desítky zpožděných minut. Vlaky, autobusy, sníh, vánoce, blikající stromečky a pouliční flétničkáři hudlající koledy. Všude samé apokalypsy. A agrese cestujících roste.

Sedím si tak jednou ráno v našem rachitickém autobuse a jedu do práce. Stojíme v koloně, neb každý normální člověk už dávno ztratil trpělivost a jezdí do práce autem, tudíž je zaflákaná celá Plzeň. Cestu si krátím zábavným čtením ranních zpráv o tom, jak mají Pražáci těžký život kvůli komplikované dopravě, když ve svých vytápěných autech s kávou z McDrive musí každý den objíždět uzavírky a stát v kolonách. Směju se, až mi zmrzlý dech dělá u huby obláčky jako lulka Pepka Námořníka. Prý "Krndovat". To na Plzeňsku se asi brzy chytne ekvivalent "frndovat" a bude to znamenat totéž, akorát ne v Audi, ale v Karose a bez kávy ve vytápěném držátku. Najednou mě ruší hluk zvyšujících se hlasů. Vpředu autobusu se schyluje k hádce. Dvojice zuřících cestujících se dožaduje okamžitého vystoupení z vozu a řidič jim nechce otevřít dveře. Panstvo není zvědavo na popotahování v koloně a chce jít pěšky, autobusák se ohání předpisy a bezpečnostními klauzulemi, podle kterých nikoho nesmí nechat vystoupit mimo zastávku nebo by ho vyhodili, zavřeli a pověsili. Hádka vrcholí. Dvojice řve sprostě na řidiče, cestující se postupně přidávají a přiklání se na stranu výtržníků či autobusáka podle toho, jak moc sami spěchají. Řidič volá policii, ta však nepřijede, anžto by se k nám přes zácpu stejně nedostala. Výtržníci začínají do muže bušit pěstmi a vyhrožovat mu. Cestující muži řvou, ženy ječí, děti brečí. Agrese ve vzduchu by se dala krájet. Kdybychom nestáli na místě, zřejmě bychom se právě vybourali. Ustrašení cestující se dožadují otevření autobusu ve jménu vlastní záchrany. Nakonec řidič dveře pod nátlakem otevírá a doprostřed silnice mezi popojíždějící auta se vyvaluje asi třicet lidí.

Přijíždím na zastávku, sypu se z Karosy a lokám zmrzlý vzduch prosycený výfukovou naftou. Mám toho právě dost. Nejezdící vlaky, nemožná autobusová doprava, kolony, zpožděnky v práci a teď ještě napadení řidiče autobusu. Ještě chvíli takhle a to dojíždění mě zabije.

Zítra si jdu koupit bicykl. Nepotřebuji žádné České dráhy ani pitomé autobusy. Umořte se všichni v těch zácpách, já budu jezdit do práce na kole!

Apokalypsa v PlzniApokalypsa v Plzni - Když SŽDC shodí na hlavním nádraží dva železniční mosty, hned je život zábavnější.
(Rok 2017)

Krize

Na bílé tabuli zasněženého dvora se zmateně proplétají dvě mělké rýhy a jejich kraj lemuje řetízek kročejí. Vedu si jako trofej své nové kolo a opírám ho o jabloň okrášlenou bělostným krajkovím. Když moji kořist spatřuje paní Eva, hrozí se. Růžový silničák s fialovými puntíky ze šedesátých let je lehce zdobený filigránem rzi, má zteřelé gumy, nebrzdí a při jízdě uhýbá doprava.

"Kdes to sebrala?" ptá se paní Eva poděšeně.
"Tady jeden chlap to prodával… Stálo jenom pětikilo. Já neměla čas moc vybírat, zítra už na tom chci jet do práce."
"Zítra do Plzně? Na tomhle??? Chceš se zabít? Vždyť s tím nedojedeš ani do Lhoty!"
Trochu jsem se urazila. "Já s tím dojela ze sídliště až sem."
"Na vypuštěnejch pláštích? Chachá!"
Podívala jsem se na gumy. Vskutku, moc vzduchu v nich nebylo. No jo, tak proto to tak drncalo… Lehce jsem se zastyděla nad tím, jak snadno jsem prozradila svou neposkvrněnost cyklistikou.
"Tys toho na kole moc nenajezdila, co?" ptá se paní Eva pobaveně. Pravda, že ona je velká cyklistka. Pracuje v blázinci a každý den jezdí do práce na kole už drahně let i v těch nejkrutějších zimách, což je jedna z nejméně drsných věcí, které dělá. "Když pominu, jak pitomě to kolo vypadá - růžové s puntíky! - tak je naprosto nepoužitelné. Proč ty si někdy nenecháš nejdřív poradit, než něco uděláš? Opravit tohle bude stát nejmíň dva tisíce. Za to sis mohla koupit mnohem lepší repasované kolo."
"A mně se tohle líbilo…" účelově lžu, abych se aspoň trochu obhájila. I mně připadá pitomé. Fialové puntíky na růžovém nátěru. Pubertální princezna level sto.
"No jo, je fakt, že ti ho aspoň nikdo neukradne." směje se paní Eva. "Ale proboha, zítra nikam nejezdi, sic se zabiješ. Já se na to podívám."
"To je dobrý, já si to nechám opravit." brblám při odchodu a ponechávám své osamělé kolo růžově zářit na pochmurně černobílé mozaice sněhu a hromady naštípaných polen.

Prosinec

Šedesát vteřin, mrmlám si pro sebe a nervózně přešlapuji na místě. Přesně tolik času mám na to, abych do úzkých vyvýšených dveří osobáku narvala svůj růžový šlapohyb. Kdybych u toho na sebe nestrhla moc pozornosti, bylo by to přímo dokonalé. V předešlých dnech jsem zakoupila dvě odrazky a červenou svítilnu, čímž se hodnota mého kola zdvojnásobila. Paní Eva ho ještě navíc vytunila o nová řidítka, sedátko a zadní galusku, což ze staré plečky rázem učinilo hipsterský retro-bicykl nedozírné ceny. Nyní ho čeká první zatěžkávací zkouška na asfaltové stezce podél kešky "Cyklistické Klatovy".

Přijíždí vlak. Potřebuji na svůj manévr získat trochu čas, a tak již s předstihem přecházím na druhé nástupiště. Ihned se za mnou výhrůžně ozývá hlas nádražního amplionu:
"Upozorňujeme cestující, aby nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku!!!"
Bezva, tak s tou nenápadností to moc nevyšlo! Všichni na nádraží se po mně otáčí, aby sborově umocnili moji hanbu. Dík.

Snažím se otevřít dveře motoráku. Jsou zaseklé. Rychle běžím i s kolem k vedlejším dveřím. Jednou rukou rvu za kliku a druhou rukou se snažím držet kolo. Křach. Kolo na zemi. Kdosi uvnitř se slitoval a otevřel mi. Mezitím sbírám ze země kolo a stavím si ho k levoboku. Ihned se ukazuje, že mi zavazí křídlo dveří po pravé straně, a proto jsem měla zdvihat kolo z pravoboku. Není čas na přehazování. Zvedám kolo do výše. Třísk. Blatník o schod. Prásk. Řidítka o futra. Říz. Šlapka o madlo. Jestli jsem se doteď snažila vypadat jako ostřílená cyklistka, tak po tomhle výstupu už mi na to tutově nikdo neskočí.
"Héééj, tak co je tam vzadu?" vyklání se mašinfíra z kabiny.
Blbečku, ještě ty mě stresuj! "Jó, už to bude!" halekám na něj, ale vím, že hned tak to nebude.
"Chcete pomoct, slečno?" ozval se mužský hlas ode dveří.
"Jo, chci!!!" Konečně ses taky zeptal! myslím si. Pak už trochu pokorněji: "Prosím…"
Pán mi vyzdvihuje kolo za řidítka do vlaku. Konečně se může jet.

Ukazuje se, že mé epesní kolo modelu Hello Kitty se do vestibulu vagónu vůbec nevejde. Poprvé si všímám, že každý vagón má na svých koncích větší a menší předchodbu, přičemž ta větší je určena pro kola. Já jsem samozřejmě v té menší. Hned na první zastávce chtějí lidé vystoupit a nemůžou, protože jim zavazí nějaká Dobešová se svým nemožným tuk-tukem. A druhé dveře jsou samozřejmě zaseklé. Hromada lidí se mi vztekle protahuje přes řidítka a trousí sprostá slova. Moc se tím však netrápím, neboť mám jiné starosti. Třeba jak to kolo dostanu v Klatovech ven?? No, dolů už to nějak půjde, uklidňuji se. Přinejmenším volným pádem určitě.

Klatovy. Třííísk! Gravitace funguje skvěle.

Ještě jsem neopustila perón a už si všímám prvního defektu: na předním kole objevuji nevelkou plošku rozlepeného pláště vyklouznutého z ráfku. Vzpomínám si, že mi paní Eva říkala o výměně pouze zadní galusky, tak to bude ono. Nu, pneumatika zatím neuchází, tak snad to nebude tak horké. Je to jen dvacet kiláků po asfaltu, na tom se nedá nic podělat. Jedu.

Vrávorám jaksi opilecky po stezce a snažím se najít fragmenty svého cyklistického mládí. Po nejisté chvilce hledání ztracené rovnováhy se konečně usazuji v sedle a nabývám pocitu, že kolo řídím já, nikoli ono mě. Začínám se opět cítit jako královna pelotonů, drsná dálkařka, která kdysi krosila keše typu Napříč Šumavou (trvala mi čtyři dny, každý den jsem ujela 40 kilometrů). Zase ze mě bude zdatná bikerka. Budu každý den dojíždět do práce na kole, už mi nebude třeba útrap ve vlacích, autobusech a tramvajích. Jsem mladá a mám sílu!

První sešup z kopce a já neřízeně zrychluji. Kolo nebrzdí. UÁÁÁÁ, co teď?? Rychle si osvěžuji brzdící metodu z mládí - nohama o zem. Funguje to. Kolo skřípe, kecky čoudí. Rychle seskakuji ze sedla a dál raději klesám pěšky. Poprvé v životě vedu kolo z kopce.

Cesta příjemně ubíhá. Libuji si, že kilometr chodím pěšky za patnáct minut a na kole ho ujedu v mžiku. To je rychlost! Mé sebevědomí pomalu roste. Představuji si, jak si každý den vylepšuji příjezdový čas do práce a má fyzička se závratně zlepšuje. Budu děsně namakaná, budu…
PRÁSK!!!
Najednou rána jak ze vzduchovky a já padám do pangejtu. Za smršti těch nejsprostších nadávek se zvedám a zkoumám, co se stalo. Přední duše je prázdná. Odhalený defekt na sebe nenechal dlouho čekat a plášť se rozlepil.

Konec srandy.
Dál jdu pěšky.

Tlačím své zrádcovské velo na nejbližší nádraží a celou cestu přemýšlím o dvou věcech: za prvé, proč jsem se nepoučila z dob, kdy jsem si místo auta koupila starou popelnici za pár šupů a pak ji za majlant co týden opravovala. A za druhé - jestli bych za tenhle model dostala víc v cyklobazaru nebo ve výkupu železa. Asi spíš ve šrotu. Ale protože ani tam by mi za něj moc nedali, táhnu tu rachotu potupně na vlak zpátky do Dobřan. Prozatím tedy budu dojíždět do práce autobusem.

Můj šlapohybMůj šlapohyb - Fungl nové 50 let staré velo modelu Hello Kitty

Peripetie

Leden 2018

Nad chladem zčernalým krajem se vznáší dlouhá popelavá sloha a z ní se sypou těžké vločky jak z roztržené peřiny. Tlustý oblak těhotný sněhem nikde nekončí ani nezačíná, nelze určit, jak vysoko nad zemí pluje a zda se vůbec pohybuje. Už druhý den nejezdí vlaky kvůli kalamitě na Šumavě, autobusy mají hodinová zpoždění. Nabalená ve dvou svrchnících sedám na kolo a vyjíždím k Plzni. Je ráno, sotva se rozednilo. Okna domů jsou ještě zatemněná roletami a krátkými záblesky se v nich odráží můj zjev připomínající kokon před vylíhnutím. Už třetí týden dojíždím do práce na kole.

Ukázalo se, že trávit každé ráno hodinu na bicyklu má nesmírně povzbuzující účinky. Zatímco mí kolegové jsou po ránu zdeptaní a unavení, já jsem plná energie po příjemné rozcvičce. Krom toho na sobě pozoruji zlepšení kondice. Jezdit do práce na kole je prostě skvělé. Ovšem nesmí být tak, jak je zrovna dnes. Dojíždět ve sněhové vánici je peklo. Co má ale člověk dělat, když veškerá doprava zkolabovala? Nakonec se člověk může spolehnout vždy jen na svůj vlastní pohon.

Těžké vodnaté vločky se mi okamžitě po dopadnutí vpíjí do oblečení, jsem mokrá a zmrzlá. Mám oči plné sněhu. Do hučení vichru se ozývá pravidelné křupání souvislé krusty ledu na mých kalhotách. Kolem mě sviští kamiony, celá moje levá půlka těla je ochlejstlá hnědou břečkou smísenou s posypovou solí. Reflexní vesta je mi k ničemu, v takové kaši stejně nemůže žádný řidič nic vidět. A jestli mě přeci jen nějaký náhodou zahlédne, musí si o mně myslet, že jsem psychopat a zdrhám z Dobřanského blázince na prvním kole, které se mi podařilo ukrást.

Jedu pomalu, má stařičká rikša si spokojeně rachtá, když tu najednou z bílé tmy bleskově vybíhá napříč silnicí cosi velkého černého. Prudce beru za obě brzdy. Destičky drhnou o sníh a - PRÁSK!! Čelní náraz. Přepadám přes řidítka a neřízeně letím do škarpy. Z lesa se ozývá poděšené kvičení. To se mi snad jenom zdá! Sejmul mě divočák! Zmáchaná lezu z potoka a sbírám ze země kolo. Za blatníkem trčí snítka černých štětin. Hrozivě nadávám, že by se i horník styděl.
"Bože!" troufale se dovolávám vyšší instance. "Proč prostě nemůžu dojíždět jako normální lidi? Já chci jenom spořádaně chodit do práce a Ty mě chceš zabít!"
V tu chvíli se mi zlomil hlas. Došlo mi, že budu do práce chodit ještě padesát let.

Táhnu vrak stranou a ohledávám škody. Spadl řetěz a odřela jsem si koleno, ale jinak nic vážného. Jen jedna zlomená vůle, jedno zhroucené sebevědomí, demotivace a rozklad osobnosti. Budu žít.

Večer dává můj kamarád Adam na Facebook fotku ohavné chumelenice a připisuje k ní popisek:
"V Plzni hustě sněží. Já vím že se to stává, ale je to krásné. :-)"
Zabiju ho. Ne, nezabiju, to by měl moc rychle za sebou. Přivážu ho ke kolu a nepustím ho, dokud v té krásné břečce neobjede celou Plzeň. Ony ho ty rozněžnělé statusy přejdou.

Některým lidem připadá chumelenice krásnáNěkterým lidem připadá chumelenice krásná - Obzvlášť těm, kteří v ní nemusí jet ráno na kole do práce, protože jim už druhý den nejezdí vlaky.
(Foto: Adam)

Katastrofa

Březen

Vydržela jsem dojíždět půl roku a málem přišla o rozum. Nechápu, jak můj otec mohl vydržet patnáct let dojíždění na vzdálenost dvě stě kilometrů. Za ta léta ho ve vlaku mnohokrát přepadli, okradli a zbili. Domů se vracel bez peněz, hodinek, dokladů, někdy i bez kabátu. Vlastně bych měla být ráda, že jsem dopadla ještě dobře.

Byl vlahý březen, blažená předzvěst jara, když jsme se definitivně zprostili dojíždění. Koupili jsme byt. Sporá sídlištní králíkárna nás stála částku, kterou možná vyděláme ve dvou za třicet let, pokud nebudeme žít příliš rozšafně, nevyhodí nás z práce, nezblbneme nebo si předčasně nehodíme mašli. Za několika milionové výpalné jsme si zkrátili trasu do práce na čtyři kilometry. V den, kdy složíme poslední splátku našich dluhů, nám bude šedesát let.

A tak jsme si na krk navlékli novou oprátku. Hypotéku.

To už je ale docela jiný příběh.

Epilog

Šla jsem na ortopedii kvůli jakémusi výronu v koleni.

Doktorka: "Máte podezření na možnou příčinu?"
Oj, to byla otázka, že jsem nevěděla, čím začít. Ale usoudila jsem, že kdybych jí řekla, co všechno vyvádím, snad by mě ani nechtěla ošetřit. A tak jsem se rozhodla omezit výpověď jen na zlomek svých sebedestrukčních aktivit za poslední dva měsíce:
"No, řekla bych, že je to ze zvýšené námahy. Hodně chodím."
"Kdy vás koleno začalo bolet?"
"Asi tak před měsícem a půl. A od té doby se to plíživě zhoršuje."
"Co jste dělala?"
"Šla jsem na procházku, asi padesát kilometrů…"
"Padesát kilometrů?"
"Jo, ale to pro mě není tak moc, já tolik chodím běžně. Spíš si myslím, že je to kvůli chození po asfaltu."
Doktorka vyvalila oči. "Aha… Takže můžete vyloučit úraz?"
"No… to úplně nemůžu. Párkrát jsem se vybourala na kole, jak je teď všude sníh a náledí."
"Jezdíte v zimě na kole?"
"Dojížděla jsem v lednu a únoru do práce. Bylo to za den třicet kilometrů. A občas jsem sebou prostě někde řízla. Jednou jsem třeba srazila na kole divočáka a přeletěla přes řidítka…"
"Cože?"
"No vážně… Ale tehdy mě koleno ještě nebolelo. Pak jsem se vybourala ještě jednou, a naposledy včera. Možná ještě párkrát, já už si to moc nepamatuju. Včera to bylo docela drsný, to jsem se vyflákala tak, že jsem z toho ztratila helmu a světlo. Jela jsem do zatáčky a jak byl všude sníh, tak jsem neviděla obrubník a dostala smyk…"
"Vy jste asi tak trochu paragán, co?"
"Asi. Ale já si vážně myslím, že to mám z toho chození po asfaltu. Nedělá mi to dobře na kolena."
"Vy se vážně divíte, že vás bolí kolena?"
"Právě že se docela divím, mně přijde, že teď nic moc nedělám. Kdybyste věděla, co dělám normálně…"

Chudák doktorka nevěděla, jestli mi má napsat prášky na koleno nebo na hlavu…

Kruchý život přespolňákaKruchý život přespolňáka - Takový obyčejný život.


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
865721
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Jirka
Vtipný článek, takhle v pondělí v práci, po víkendových 60km Krušnohorského Kvérungu, mě hodil do dobré nálady. :)
Pea C
Ahoj. Luxusny clanok. Nepamatam, kedy mi slzy tiekli od smiechu. Precital som na jeden dych a jedno pivo. Pribeh krasne graduje. Na vrchole, ked uz cez slzy nemozete citat, pride konecne relax s pani doktorkou.

Nedavno som mal adrenalinovy pribeh na kesovani v Turecku. Pozicana elektricka trojkolka. Trochu sme sa zdrzali a cesta spat na hotel viedla par kilometrov po ich rychlostnej ceste (4-prudova so zelenym deliacim pasom). Nic zvlastne. Akurat, ze vonku uz tma jak v rohu a na trojkolke svietilo len predne svetlo. Vzadu ziadne. Tam boli dve odrazky velke ako zapalkova krabicka. Obidvaja s manzelkou sme tych par minut mali teda pekne stiahnute pulky. Kazdy svoje.

Ale bodiky stali zato!
NeXu$
Tak to byl balzám na mou cyklistickou duši přespolňáka. Pět z osmi let na gymplu jsem jezdil den co den, podzim, zimu, jaro (samozřejmě kromě léta, kdy byly prázdniny a počasí na kolo nejideálnější) deset kilometrů ráno a deset odpoledne ze školy. Zážitky nemusí být příjemné, ale hlavně když jsou intenzivní. Vzpomínám, jak jsem kolikrát zmokl až na kost, a pak se sušil před začátkem vyučování v polosedu na topení se sešitem v rukou, dopisujíc domácí úkoly na nadcházející hodinu. Teď, o nějaký ten rok starší, ale naprosto stejně poznamenaný blázen, je denní dojíždění kolmo pro mě doslova nutností. Pět kilometrů do práce zvládnu rychleji jak šalina, a vzhledem k možnostem parkování v centru Brna, má kolo navrch i oproti autu (když neprší). Říkám si, jak asi nadávají řidiči, když mne opakovaně předjíždí na rovných úsecích mezi semafory a já je objíždím zprava ve frontě, při čekání na zelenou. Má to ale i své stinné stránky. Třeba zrovna dnes, když jsem se cestou z práce stavil na malý nákup před víkendem, a pak jsem s krosnou plnou tak, že se mi to do ní ani všechno nevešlo a zbytek musel jít do igelitky na řidítka, funěl do kopečka domů až pod tou vahou i kolo kvílelo a skřípalo. Cyklistika je u mě spíš diagnózou, poněvadž sockou jezdím jen zřídka a když už musím, tak nucenou cestu prohlašuji za "očkování" proti sezónním nemocem, protože v MHD kolikrát chytnete nejen ránu batohem v otočce, ale i daleko zákeřnější breberky. Takže sportu zdar a cyklistice obzvlášť! A já si jdu vyměnit plínu v cyklistických kalhotách, protože tenhle článek mě několikrát opravdu sundal ze sedla a v břišních svalech ještě plně neodezněla svalová křeč.
dachmh
Katarze, milá Markétko, katarze :-D
Bezva sesmoleno, rozumím...
Zkus se zamyslet a dorazte k nám i s nástrojem, to dáš na první dobrou. Ubýtko u mě zajištěno ;-)
https://cs-cz.facebook.com/events/1977177865730376/
Krásné dny přeji!!!
Honza
Málem jsem umřel smíchy. Jezdím do práce taky na kole, ale ne tak odvážně jako ty. Blahopřeji k přežití ;-)
Štěpán Volf
Ahoj, moc pekny clanek. Zrovna minuly tyden jsem si zakoupil kolo z První republiky. S jedním převodem a je těžké jako život horníka. Už se těším, až si ho přes zimu vylepším o potřebné doplnky a vyrazím na projizdku. U nas je skoro vsude rovina, tak snad to bude ok.
Clankem jsem si nenechal zkazit chut, ale v zimě kolo necham raději pres zimu doma.
Thorm
Dokonalý balzám na podzimní splín.
Zdeněk Charvát
Ufff...
Já vím, že se to nedělá ale prostě mě to opět rozbrečelo smíchy. Nicméně vím o čem píšeš prostě jen píšeš sqvěle.
Jseš obdivuhodný úkaz ale vlastně já to vím takže hlavně zima se blíží tak prosím zvolni rád bych tě viděl v celku ne po kouskách....

Zdraví Zdeněk
:cool:
Pavla
Naprosto souhlasím se všemi předchozími komentáři! Humorné, poutavě napsané. Měla bys celý tento blog vydat knižně. Chtěla jsem se zeptat, byla jsi 20.10.18 na Děčínském Sněžníku?
slonik
Ďakujem za večerné pobavenie :)
Renda
Krásně napsaný čtivý blog!!! Škoda že to neumím takhle taky. Jezdím do práce přes 20 let na kole, původně 35km tam (a 35 zpět) poslední dva roky o deset méně. Parkrát mne přejelo auto, hodněkrát jsem sebo švihnul, občas nějaká ta závada, že jsem šel pěšky 10 až 15km (respektive kolo použil jako odrážedlo - jede to blbě!). Ale tak pěkně to neumím popsat.
Díky za článek. Řehtal jsem se.
Markéta Dvořáková
KDYBY ME TET NEKDO VIDEL ...JAK SE TADY CHLAMU SMICHY ...SUPER ..MILUJES ADRENALIN JAKO JA :-)
Jiří Kantor
Měla jsi jezdit stopem. Dlouho bys na krajnici nestála a bylo by to taky eko - zvýšila by se vytíženost vozu.;-)
Žirafka183 - Lada
Krásné a pohodové čtení, které pobavilo a potěšilo.
Markéto, Ty máš prostě talent na všechno :-).
Díky moc, prodloužila jsi mi život tím, že jsem se prostě nasmála a pobavila :-), Žirafka183 - Lada
Vladimír zahradník
Markétko,
dobře vím o čem píšete. Dvacet let jsem jezdil do práce na kole, jedna cesta tam a zpět 30 km. Chce to mít dobré kolo, dobré a příhodné oblečení, světla a dobré nervy. Kolo je v dílně za garáží u maminky ve Zbuzanech. Je sic pánské, ale plně vybavené a v zadním kole má planetovou převodovku Shimano. Nafoukejte mu pneu a je vaše. Sluníčko do drátů
přeje Vladimír
Viktor36005
Ahoj Markétko.
Vítám Tě v realitě normálního života.
Sotva jsem přečetl prvních pár řádek Tvýho povídání, vzpomněl jsem si na známou povídku o sněhu: https://www.dama.cz/clanek/povidka---ach-ten-snih
je v různých variantách, např. ještě tahle :
Můj krkonošský deníček
15. srpna
Konečně jsem sehnal vytoužený domek v Krkonoších a prodal nehezký panelákový byt ve špinavé Praze.
12. října
Přestěhovali jsme se do našeho nového domu v Krkonoších. Bože jak ke zde krásně! Už se nemůžu
dočkat až majestátné horské vrcholy pokryje sníh. Kolem prostorného domu máme nádhernou zahradu.
20. října
Krkonoše jsou tím nejkrásnějším místem na zemi. Podnikli jsme malý výlet do okolí a přitom jsme viděli
několik jelenů a zajíců. Jak byli nádherní. Zdá se mi, že jelen je jedno z nejúžasnějších zvírat na zemi. A
ti zajíci tak krásně panáčkovali. Brzy však začne lovecká sezóna. Nechápu, jak někdo může zabít něco
tak nádherného. Doufám, že už brzy začne sněžit.
20. listopadu
Minulou noc krásně sněžilo. Probudil jsem se a vše bylo pod jiskřivou sněžnou pokrývkou. Krása jak na
vánočním pohledu. Proházel jsem příjezdovou cestu, cestičky okolo domku a uspořádali jsme rodinnou
koulovačku. Potom projel sněžný pluh a musel jsem znovu proházet příjezdovou cestu. Prostě to tady
miluji.
25. listopadu
Minulou noc připadl další bílý sníh. Sněžný pluh zopakoval žertík s příjezdovou cestou. Nevadí, během
chvilky jsem ji znovu proházel, přestože to pěkně udusal.
2. prosince
Další sníh napadl minulou noc. Kvůli zahrnuté cestě jsem se nedostal do práce. Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvenej sněžnej pluh. Navíc přijel až v poledne.
3. prosince
Opět sníh… zase jsem se nedostal do práce. Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvenej pluh se ani neukázal.
4. prosince
Konečně přijel ten zavšivenej pluh a nechal mi na příjezdovové cestě náklaďák toho svinstva.
7. prosince
Včera napadlo ještě víc těch bílejch sraček. Mám na rukou puchýře od lopaty. Jsem přesvědčenej, že
sněžnej pluh čeká někde za rohem, dokud neproházim cestu. Hajzl jeden.
10. prosince
Sypač posypal cestu škvárou, konečně se dá po ní jezdit. Nechápu ale, že s ni tak šetřil.
15. prosince
Ti svině zajíci nám ožrali všechny stromky na zahrádce.
25. prosince
Veselé zkurvené vánoce. Víc zasranýho sněhu. Jestli jednou dostanu do ruky toho zrurvysyna co řídi
sněžnej pluh, tak ho nakopu do prdele. Nechápu proč prostě na tu zasranou silnici nepoužívaj víc soli co
by rozpustila ten sajrajt.
27. prosince
Zase napadl vagón těch bílejch sraček. Už tři dny jsem nevystrčil rypák s výjimkou prohazování příjezdové cesty pokaždé, když projel pluh. Nakonec i pluh uvázl v závěji a ten ksindl řidič si přišel vypůjčit moji lopatu. Řekl jsem mu, že jsem jich už zlámal Šest, když jsem prohazoval zahrnutou příjezdovou cestu a pak sem do něj mlátil tou sedmou, až se dal na útěk.
28. prosince
Konečné jsem se dostal z baráku. Odstranil jsem to bily svinstvo a vydal se do obchodu pro nějaké jídlo.
Při zpáteční cestě mi vběhl do cesty jelen a už se to nedalo ubrzdit. Mám škodu na autě za 50 tisíc. Ty
zkurvený bestie by měli postřílet. Že je ti lovci nevymlátili všechny.
10. března
Odvezl jsem auto do servisu ve městě. Člověk by nevěřil jak může za jednu zimu zrezivět od tý debilní
soli, co s tím ty hovada sypou tu silnici.
15. března
Uklízím haldy škváry, které mi tu zanechal ten hnusnej sypač.
12. dubna
Odstěhoval jsem se zpátky do Prahy. Bydlíme v útulném panelákovém bytečku. Ted teprve vidím jak je to
nádherné město. Nechápu, jak někdo může žít v takový prdeli, jako jsou Krkonoše.
10. srpna
Konečně jsem prodal domek v Krkonoších jednomu naivnímu Pražákovi
.....
...ale vážně, taky jsem si vzpomněl na těžký život mých přespolních spolužáků na základce. Vždy byli trochu stranou nás "normálních" obyvatel města, kteří jsme jezdili pár zastávek MHD a občas (z rozmařilosti) domů šli i pěšky. Oni museli po zhltnutí "Univerzální hnědé omáčky" ve školní jídelně pospíchat na zastávku autobusu a jeli domů. Našich odpoledních aktivit se prakticky nezúčastňovali.....
....a co dál??? Vidím to na koupi auta a až přijdou děti, které budeš muset vozit do školky a později na kroužky nezbyde, než koupit druhý, aby mohl manžel jezdit do práce. Civilizace Tě dostane, můžeš se bránit, ale asi nevyhraješ.
Ale než k tomu dojde, užívej si života a hlavně piš, těším se na další čtení.
Viktor.
Lenka
Baječné čtení. Jsem se královsky nasmála. Moc dík :-)
tarmara
Markétko, opět nádhera...dojíždím vlakem 25 let...nejdřív 17 minut do Svinibrodu a od nového tisíciletí 40 minut do Prahy. V místě kde neexistuje něco jako náhradní autobusová doprava, protože tu prostě není dostatečně kapacitní silnice směrem na Prahu podle kolejí. Takže když nejednou vlaky (velká zima, ledovka, velké teplo, sebevrah, spadlá trolej), tak prostě nejedou. Zrovna teď v úterý jsem zažil okružní jízdu Prahou vlakem (H.Počernice-Vysočany-Libeň-Běchovice-Hostivař) protože někde u hlaváku spadla trolej. Zhruba do roka nám budou rekonstruovat most v Čelákovicích....na kolo to není...určitě ne na tu moji originál Eska skládačku...klobouk dolu před tvými \"30km denně v lednu a únoru\" - mě stačilo loni jet 10km z Kerska z GC707Y3 s krosnou s lezeckým vercajkem na zádech....po 4 pivech, kančí na šípkové a po tmě....rekonvalescence na tři dny...Ale k vlaku mám uplně stený vztah jako ty...do Prahy radši vlakem než autem a vlakové výlety s dětmi jsou super...
Mufa
To nemá chybu, jsem mrtvá smíchy. Hlavně ten konec je boží ;-)
Mach
Umírám smíchy
Markéta Dobešová
Hehe. :-D To jsem ráda. ;-D
PeSis
P.S.:
A to kolo ještě vlastníš, nebo je už v muzeu? ;-)
Markéta Dobešová
Čau! :-)
Kolo ještě vlastním a dokonce jsem na něj nezanevřela, jezdím na něm stále. Včera jsem s ním jela 10 km na event do Černic a zpět. Teď to mám do práce 4 km po asfaltové cyklostezce, což Hello Kitty rikša zvládá dobře. V práci mi začali přezdívat Růžový Panter. :cool:
Dík za přečtení a za komentář! ;-)
PeSis
Už jsem se takhle dlouho nenasmál.
Moc pěkný povídání.
VitDLa
Opět přečteno jedním dechem. Paráda.
Markéta Dobešová
Dík za přečtení. Čau! :-)
jerry
Bomba Markét.
Markéta Dobešová
Hehe. :-D Dík.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace