Kruchý život přespolňáka čtvrtek 8. listopad, 2018

aneb cestovatelský deník řádného zaměstnance

Zatímco ostatní cestovatelé brázdí Vietnamy, Mexika, Konga a Kambodži, já cestuji každý den do práce. A nuda to bohužel není.

* * *

Kešky, které jsou v článku zmíněny:
Cyklistické Klatovy - GC6093Q
Napříč Šumavou - GC31FWD

Prolog

Říjen 2017

Přišla k nám bytná a oznámila, že se náš nájemní kvartýr bude prodávat. Přivedla si s sebou realitní makléřku, která nám poručila celý byt vystěhovat, aby si mohla vyfotit profesionální snímky, což podpořila erudovanou přednáškou o tom, že nemovitost prodává především kvalitní fotografie, přičemž naše knížky dojem z bytu kazí. Pak vytáhla toustovač za patnáct stovek a začala plácat jednu fotku za druhou. Na závěr nám oznámila, že teď si do našeho bytu bude vodit cizí lidi jak chce a kdy chce, a tudíž na nás požaduje, abychom zrovna neprali, měli umyté nádobí, nevařili, nevěšeli prádlo, a nejlíp vůbec neexistovali, na což majitelka uznale přikyvovala.

Hned druhý den jsme se ostentativně vystěhovali. Naší novou destinací se stal 15 kilometrů vzdálený chutor s názvem Dobřánky, širší aglomerace blázince v Dobřanech.

A tak se z nás stali dojíždějící.

Expozice

"Tady je krásně!" rozplývám se při sundavání peřiny z valníku, na němž je naházená halda igelitek se vším, co dva lidi dokáží nashromáždit za rok života. Házíme všechno na jednu velkou hromadu za dveře a prohlašujeme stěhování za úspěšně přežité. Kolem osady se od Radbuzy táhne široká nivní louka s remízky, nad obzorem trůní kopule vzdáleného kostela. Vedle domu je les, pole a kaplička. Bude tu hezky.

Čeká nás každodenní dojíždění do práce. Ale nebude to tak zlé, myslím si. Cesta k nádraží je dlouhá tři kilometry. To je pohodová procházka. Představuji si, jak se podzimní paprsky úsvitu ředí v cárech přízemní mlhy a já jdu na vlak obestřená stříbřitým závojem. Chodit do práce přes louku, to byl vždycky můj sen! Proč já blázen žila vždycky v paneláku uprostřed špinavých přelidněných měst? Konečně bude na tom chození do práce trochu romantiky.

Večer věším prádlo na zahradě. Za řekou dozvonilo klekání a je ticho. Jen stará jabloň šustí okoralým listím a sesypává křehké plíšky do šišatého oválu, jenž se pod ní vykroužil.

Cítíte ten ledový vítr a jehlice ve tváři? - Ne? Tak to buďte rádi.

Kolize

Hned nazítří nadšeně zahajuji novou životní éru přespolňáka. Jako první se ukazuje, že žádné poetické procházky za úsvitu nebudou, neb na vlak musím vstávat v pět, což je čas, kdy v říjnu svítí leda pouliční lampy. S tou mlhou jsem to ale trefila, jen jsem si k ní nepřimalovala ještě mráz a jinovatku. Vyrážím jako vždy v pracovním oděvu, tedy v sukňovém kostýmku, kabátu a na lodičkách. Než docházím na konec louky, mám nohy mokré po kolena, roztrhlé silonky a na podrážce vyšláplé psí lejno. Nu, bude lépe vytáhnout zimní kozačky, myslím si potlačujíc skřípání zubů, abych si nekazila éteričnost chvíle. A svítání je přeci pěkné pozorovat i z okna vlaku.

Listopad

Miluji vlaky. Opravdu. Celé dny bych mohla jezdit courákem po regionkách a koukat z okýnka na krajinu jak na leporelo. Ráno tři kilometry chůze na probrání, dvacet minut jízdy vlakem a další dva kilometry pěšky do práce. Nu, je to tak aspoň pestré. Zima mi nevadí, chodím pěšky celý život. Nic hrozného to dojíždění není.

Brzy pokryl sníh zmrzlou zem. Stojím na perónu a vlak nikde. Ptám se, co se děje. Na Šumavě padaly v noci stromy, jsou potrhané troleje, kmeny na kolejích, vlaky stojí kdesi u Klatov. Přijede náhradní autobus.
"Kdy?" ptám se nádražačky za skleněnou přepážkou.
"Až seženeme řidiče!!!" řve na mě cestujícími vynervená drážní dáma.
No, co se dá dělat. V noci řádila sněhová vichřice, tak se to dá pochopit. Aspoň, že je v čekárně teplo. Z nudy otevírám časopis Českých drah. Čtu si o Posázavském pacifiku, který už asi rok nejezdí, a dozvídám se to nej ze života céčkových celebrit, které mě nezajímají. Zachraňuje mě křížovka, kterou zatím žádný podobně blazeovaný čekatel na vlak nestihl poskvrnit vyplněním těch nejjednodušších odpovědí. Tak směle do toho. Papoušek na tři…

Minulo pár týdnů dojíždění do práce, když tu se na mém novém, světlem protkaném přespolňáckém životě objevují další šrámy. Vlaky začínají mívat čím dál větší zpoždění, nejdřív 20 minut, pak 40, a nakonec přestávají jezdit úplně. České dráhy mají výluku. Neprozřetelně se dožaduji informací u pokladní za výlohou.
"Prostě výluku!!" sděluje mi ochotně podrobnosti brunátná drážní dáma připomínající středně velký cepelín.
"A jak dlouho to asi potrvá?" ptám se opatrně.
"No to asi dlouho, když v Plzni shodili dva železniční mosty!" nešetří laskavostí nadšená ajznboňačka.
Shodili dva železniční mosty! hrozím se nad přívalem novinek. Tak to potrvá celou věčnost.
"A náhradní autobusy nejezdí?"
"Jezdí!"
Zvedám pohled na překlápěcí hodiny nad prosklenou kukaní. Spoj měl jet před dvaceti minutami. "A… proč tu ještě není?"
Majitelka terária rudne a její obličej v barvě přezrálého rajčete hrozí výbuchem. Hlavou mi probleskuje otázka, jestlipak je asi sklo neprůstřelné…
"Mám snad křišťálovou kouli abych věděla, kde se courá nějakej autobus z Klatov?? Helejte madam, už jste asi stá osoba, co se tu vyptává. Támle si stoupněte před barák a čekejte! Až přijede, tak přijede!"

Před nádražím stojí dav nasraných čekatelů. Nadávají a někteří vypadají nebezpečně. Bojím se být pozitivní, abych nedostala dlažební kostkou, tak preventivně nadávám taky. ČD, Čekej Dlouho, Času Dost. Jsou to šmejdi. Lemplové neschopný. To v Japonsku, tam vlaky jezdí včas a most tam postaví za týden. To jenom u nás všechno vypadá jak za krále Klacka. Tak je to.
"Ale lidi," ozývá se troufale smířlivý hlas kohosi z hloučku. "To v Indii, tam se na vlak čeká i týden…"
Dav se na chudáka vrhnul tak, že div nedostal tyčí od zastávkového stojanu. Kdepak. Žádný nácek, skin ani politik nedokáže vyprovokovat válku tak snadno, jako zenový buddhista.

A tak to jde několik dalších týdnů. Každé ráno zastaví před nádražním barákem polozhroucená Karosa a do ní se nacpe dav pracujícího lidu, až se ven vyvalují kusy okýnek spoře lepených kobercovkou. Uvnitř zima jak v psírně, pára od huby a zlomené kalhoty. Autobusy mívají pravidelné zpoždění kolem 20 minut, což je pro vyškoleného drážního cestujícího tolerovatelná míra. S pokročilou zimou se však zhušťuje četnost sněhových kalamit a autobusy začínají nabírat další desítky zpožděných minut. Vlaky, autobusy, sníh, vánoce, blikající stromečky a pouliční flétničkáři hudlající koledy. Všude samé apokalypsy. A agrese cestujících roste.

Sedím si tak jednou ráno v našem rachitickém autobuse a jedu do práce. Stojíme v koloně, neb každý normální člověk už dávno ztratil trpělivost a jezdí do práce autem, tudíž je zaflákaná celá Plzeň. Cestu si krátím zábavným čtením ranních zpráv o tom, jak mají Pražáci těžký život kvůli komplikované dopravě, když ve svých vytápěných autech s kávou z McDrive musí každý den objíždět uzavírky a stát v kolonách. Směju se, až mi zmrzlý dech dělá u huby obláčky jako lulka Pepka Námořníka. Prý "Krndovat". To na Plzeňsku se asi brzy chytne ekvivalent "frndovat" a bude to znamenat totéž, akorát ne v Audi, ale v Karose a bez kávy ve vytápěném držátku. Najednou mě ruší hluk zvyšujících se hlasů. Vpředu autobusu se schyluje k hádce. Dvojice zuřících cestujících se dožaduje okamžitého vystoupení z vozu a řidič jim nechce otevřít dveře. Panstvo není zvědavo na popotahování v koloně a chce jít pěšky, autobusák se ohání předpisy a bezpečnostními klauzulemi, podle kterých nikoho nesmí nechat vystoupit mimo zastávku nebo by ho vyhodili, zavřeli a pověsili. Hádka vrcholí. Dvojice řve sprostě na řidiče, cestující se postupně přidávají a přiklání se na stranu výtržníků či autobusáka podle toho, jak moc sami spěchají. Řidič volá policii, ta však nepřijede, anžto by se k nám přes zácpu stejně nedostala. Výtržníci začínají do muže bušit pěstmi a vyhrožovat mu. Cestující muži řvou, ženy ječí, děti brečí. Agrese ve vzduchu by se dala krájet. Kdybychom nestáli na místě, zřejmě bychom se právě vybourali. Ustrašení cestující se dožadují otevření autobusu ve jménu vlastní záchrany. Nakonec řidič dveře pod nátlakem otevírá a doprostřed silnice mezi popojíždějící auta se vyvaluje asi třicet lidí.

Přijíždím na zastávku, sypu se z Karosy a lokám zmrzlý vzduch prosycený výfukovou naftou. Mám toho právě dost. Nejezdící vlaky, nemožná autobusová doprava, kolony, zpožděnky v práci a teď ještě napadení řidiče autobusu. Ještě chvíli takhle a to dojíždění mě zabije.

Zítra si jdu koupit bicykl. Nepotřebuji žádné České dráhy ani pitomé autobusy. Umořte se všichni v těch zácpách, já budu jezdit do práce na kole!

Apokalypsa v Plzni - Když SŽDC shodí na hlavním nádraží dva železniční mosty, hned je život zábavnější.
(Rok 2017)

Krize

Na bílé tabuli zasněženého dvora se zmateně proplétají dvě mělké rýhy a jejich kraj lemuje řetízek kročejí. Vedu si jako trofej své nové kolo a opírám ho o jabloň okrášlenou bělostným krajkovím. Když moji kořist spatřuje paní Eva, hrozí se. Růžový silničák s fialovými puntíky ze šedesátých let je lehce zdobený filigránem rzi, má zteřelé gumy, nebrzdí a při jízdě uhýbá doprava.

"Kdes to sebrala?" ptá se paní Eva poděšeně.
"Tady jeden chlap to prodával… Stálo jenom pětikilo. Já neměla čas moc vybírat, zítra už na tom chci jet do práce."
"Zítra do Plzně? Na tomhle??? Chceš se zabít? Vždyť s tím nedojedeš ani do Lhoty!"
Trochu jsem se urazila. "Já s tím dojela ze sídliště až sem."
"Na vypuštěnejch pláštích? Chachá!"
Podívala jsem se na gumy. Vskutku, moc vzduchu v nich nebylo. No jo, tak proto to tak drncalo… Lehce jsem se zastyděla nad tím, jak snadno jsem prozradila svou neposkvrněnost cyklistikou.
"Tys toho na kole moc nenajezdila, co?" ptá se paní Eva pobaveně. Pravda, že ona je velká cyklistka. Pracuje v blázinci a každý den jezdí do práce na kole už drahně let i v těch nejkrutějších zimách, což je jedna z nejméně drsných věcí, které dělá. "Když pominu, jak pitomě to kolo vypadá - růžové s puntíky! - tak je naprosto nepoužitelné. Proč ty si někdy nenecháš nejdřív poradit, než něco uděláš? Opravit tohle bude stát nejmíň dva tisíce. Za to sis mohla koupit mnohem lepší repasované kolo."
"A mně se tohle líbilo…" účelově lžu, abych se aspoň trochu obhájila. I mně připadá pitomé. Fialové puntíky na růžovém nátěru. Pubertální princezna level sto.
"No jo, je fakt, že ti ho aspoň nikdo neukradne." směje se paní Eva. "Ale proboha, zítra nikam nejezdi, sic se zabiješ. Já se na to podívám."
"To je dobrý, já si to nechám opravit." brblám při odchodu a ponechávám své osamělé kolo růžově zářit na pochmurně černobílé mozaice sněhu a hromady naštípaných polen.

Prosinec

Šedesát vteřin, mrmlám si pro sebe a nervózně přešlapuji na místě. Přesně tolik času mám na to, abych do úzkých vyvýšených dveří osobáku narvala svůj růžový šlapohyb. Kdybych u toho na sebe nestrhla moc pozornosti, bylo by to přímo dokonalé. V předešlých dnech jsem zakoupila dvě odrazky a červenou svítilnu, čímž se hodnota mého kola zdvojnásobila. Paní Eva ho ještě navíc vytunila o nová řidítka, sedátko a zadní galusku, což ze staré plečky rázem učinilo hipsterský retro-bicykl nedozírné ceny. Nyní ho čeká první zatěžkávací zkouška na asfaltové stezce podél kešky "Cyklistické Klatovy".

Přijíždí vlak. Potřebuji na svůj manévr získat trochu čas, a tak již s předstihem přecházím na druhé nástupiště. Ihned se za mnou výhrůžně ozývá hlas nádražního amplionu:
"Upozorňujeme cestující, aby nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku!!!"
Bezva, tak s tou nenápadností to moc nevyšlo! Všichni na nádraží se po mně otáčí, aby sborově umocnili moji hanbu. Dík.

Snažím se otevřít dveře motoráku. Jsou zaseklé. Rychle běžím i s kolem k vedlejším dveřím. Jednou rukou rvu za kliku a druhou rukou se snažím držet kolo. Křach. Kolo na zemi. Kdosi uvnitř se slitoval a otevřel mi. Mezitím sbírám ze země kolo a stavím si ho k levoboku. Ihned se ukazuje, že mi zavazí křídlo dveří po pravé straně, a proto jsem měla zdvihat kolo z pravoboku. Není čas na přehazování. Zvedám kolo do výše. Třísk. Blatník o schod. Prásk. Řidítka o futra. Říz. Šlapka o madlo. Jestli jsem se doteď snažila vypadat jako ostřílená cyklistka, tak po tomhle výstupu už mi na to tutově nikdo neskočí.
"Héééj, tak co je tam vzadu?" vyklání se mašinfíra z kabiny.
Blbečku, ještě ty mě stresuj! "Jó, už to bude!" halekám na něj, ale vím, že hned tak to nebude.
"Chcete pomoct, slečno?" ozval se mužský hlas ode dveří.
"Jo, chci!!!" Konečně ses taky zeptal! myslím si. Pak už trochu pokorněji: "Prosím…"
Pán mi vyzdvihuje kolo za řidítka do vlaku. Konečně se může jet.

Ukazuje se, že mé epesní kolo modelu Hello Kitty se do vestibulu vagónu vůbec nevejde. Poprvé si všímám, že každý vagón má na svých koncích větší a menší předchodbu, přičemž ta větší je určena pro kola. Já jsem samozřejmě v té menší. Hned na první zastávce chtějí lidé vystoupit a nemůžou, protože jim zavazí nějaká Dobešová se svým nemožným tuk-tukem. A druhé dveře jsou samozřejmě zaseklé. Hromada lidí se mi vztekle protahuje přes řidítka a trousí sprostá slova. Moc se tím však netrápím, neboť mám jiné starosti. Třeba jak to kolo dostanu v Klatovech ven?? No, dolů už to nějak půjde, uklidňuji se. Přinejmenším volným pádem určitě.

Klatovy. Třííísk! Gravitace funguje skvěle.

Ještě jsem neopustila perón a už si všímám prvního defektu: na předním kole objevuji nevelkou plošku rozlepeného pláště vyklouznutého z ráfku. Vzpomínám si, že mi paní Eva říkala o výměně pouze zadní galusky, tak to bude ono. Nu, pneumatika zatím neuchází, tak snad to nebude tak horké. Je to jen dvacet kiláků po asfaltu, na tom se nedá nic podělat. Jedu.

Vrávorám jaksi opilecky po stezce a snažím se najít fragmenty svého cyklistického mládí. Po nejisté chvilce hledání ztracené rovnováhy se konečně usazuji v sedle a nabývám pocitu, že kolo řídím já, nikoli ono mě. Začínám se opět cítit jako královna pelotonů, drsná dálkařka, která kdysi krosila keše typu Napříč Šumavou (trvala mi čtyři dny, každý den jsem ujela 40 kilometrů). Zase ze mě bude zdatná bikerka. Budu každý den dojíždět do práce na kole, už mi nebude třeba útrap ve vlacích, autobusech a tramvajích. Jsem mladá a mám sílu!

První sešup z kopce a já neřízeně zrychluji. Kolo nebrzdí. UÁÁÁÁ, co teď?? Rychle si osvěžuji brzdící metodu z mládí - nohama o zem. Funguje to. Kolo skřípe, kecky čoudí. Rychle seskakuji ze sedla a dál raději klesám pěšky. Poprvé v životě vedu kolo z kopce.

Cesta příjemně ubíhá. Libuji si, že kilometr chodím pěšky za patnáct minut a na kole ho ujedu v mžiku. To je rychlost! Mé sebevědomí pomalu roste. Představuji si, jak si každý den vylepšuji příjezdový čas do práce a má fyzička se závratně zlepšuje. Budu děsně namakaná, budu…
PRÁSK!!!
Najednou rána jak ze vzduchovky a já padám do pangejtu. Za smršti těch nejsprostších nadávek se zvedám a zkoumám, co se stalo. Přední duše je prázdná. Odhalený defekt na sebe nenechal dlouho čekat a plášť se rozlepil.

Konec srandy.
Dál jdu pěšky.

Tlačím své zrádcovské velo na nejbližší nádraží a celou cestu přemýšlím o dvou věcech: za prvé, proč jsem se nepoučila z dob, kdy jsem si místo auta koupila starou popelnici za pár šupů a pak ji za majlant co týden opravovala. A za druhé - jestli bych za tenhle model dostala víc v cyklobazaru nebo ve výkupu železa. Asi spíš ve šrotu. Ale protože ani tam by mi za něj moc nedali, táhnu tu rachotu potupně na vlak zpátky do Dobřan. Prozatím tedy budu dojíždět do práce autobusem.

Můj šlapohyb - Fungl nové 50 let staré velo modelu Hello Kitty

Peripetie

Leden 2018

Nad chladem zčernalým krajem se vznáší dlouhá popelavá sloha a z ní se sypou těžké vločky jak z roztržené peřiny. Tlustý oblak těhotný sněhem nikde nekončí ani nezačíná, nelze určit, jak vysoko nad zemí pluje a zda se vůbec pohybuje. Už druhý den nejezdí vlaky kvůli kalamitě na Šumavě, autobusy mají hodinová zpoždění. Nabalená ve dvou svrchnících sedám na kolo a vyjíždím k Plzni. Je ráno, sotva se rozednilo. Okna domů jsou ještě zatemněná roletami a krátkými záblesky se v nich odráží můj zjev připomínající kokon před vylíhnutím. Už třetí týden dojíždím do práce na kole.

Ukázalo se, že trávit každé ráno hodinu na bicyklu má nesmírně povzbuzující účinky. Zatímco mí kolegové jsou po ránu zdeptaní a unavení, já jsem plná energie po příjemné rozcvičce. Krom toho na sobě pozoruji zlepšení kondice. Jezdit do práce na kole je prostě skvělé. Ovšem nesmí být tak, jak je zrovna dnes. Dojíždět ve sněhové vánici je peklo. Co má ale člověk dělat, když veškerá doprava zkolabovala? Nakonec se člověk může spolehnout vždy jen na svůj vlastní pohon.

Těžké vodnaté vločky se mi okamžitě po dopadnutí vpíjí do oblečení, jsem mokrá a zmrzlá. Mám oči plné sněhu. Do hučení vichru se ozývá pravidelné křupání souvislé krusty ledu na mých kalhotách. Kolem mě sviští kamiony, celá moje levá půlka těla je ochlejstlá hnědou břečkou smísenou s posypovou solí. Reflexní vesta je mi k ničemu, v takové kaši stejně nemůže žádný řidič nic vidět. A jestli mě přeci jen nějaký náhodou zahlédne, musí si o mně myslet, že jsem psychopat a zdrhám z Dobřanského blázince na prvním kole, které se mi podařilo ukrást.

Jedu pomalu, má stařičká rikša si spokojeně rachtá, když tu najednou z bílé tmy bleskově vybíhá napříč silnicí cosi velkého černého. Prudce beru za obě brzdy. Destičky drhnou o sníh a - PRÁSK!! Čelní náraz. Přepadám přes řidítka a neřízeně letím do škarpy. Z lesa se ozývá poděšené kvičení. To se mi snad jenom zdá! Sejmul mě divočák! Zmáchaná lezu z potoka a sbírám ze země kolo. Za blatníkem trčí snítka černých štětin. Hrozivě nadávám, že by se i horník styděl.
"Bože!" troufale se dovolávám vyšší instance. "Proč prostě nemůžu dojíždět jako normální lidi? Já chci jenom spořádaně chodit do práce a Ty mě chceš zabít!"
V tu chvíli se mi zlomil hlas. Došlo mi, že budu do práce chodit ještě padesát let.

Táhnu vrak stranou a ohledávám škody. Spadl řetěz a odřela jsem si koleno, ale jinak nic vážného. Jen jedna zlomená vůle, jedno zhroucené sebevědomí, demotivace a rozklad osobnosti. Budu žít.

Večer dává můj kamarád Adam na Facebook fotku ohavné chumelenice a připisuje k ní popisek:
"V Plzni hustě sněží. Já vím že se to stává, ale je to krásné. :-)"
Zabiju ho. Ne, nezabiju, to by měl moc rychle za sebou. Přivážu ho ke kolu a nepustím ho, dokud v té krásné břečce neobjede celou Plzeň. Ony ho ty rozněžnělé statusy přejdou.

Některým lidem připadá chumelenice krásná - Obzvlášť těm, kteří v ní nemusí jet ráno na kole do práce, protože jim už druhý den nejezdí vlaky.
(Foto: Adam)

Katastrofa

Březen

Vydržela jsem dojíždět půl roku a málem přišla o rozum. Nechápu, jak můj otec mohl vydržet patnáct let dojíždění na vzdálenost dvě stě kilometrů. Za ta léta ho ve vlaku mnohokrát přepadli, okradli a zbili. Domů se vracel bez peněz, hodinek, dokladů, někdy i bez kabátu. Vlastně bych měla být ráda, že jsem dopadla ještě dobře.

Byl vlahý březen, blažená předzvěst jara, když jsme se definitivně zprostili dojíždění. Koupili jsme byt. Sporá sídlištní králíkárna nás stála částku, kterou možná vyděláme ve dvou za třicet let, pokud nebudeme žít příliš rozšafně, nevyhodí nás z práce, nezblbneme nebo si předčasně nehodíme mašli. Za několika milionové výpalné jsme si zkrátili trasu do práce na čtyři kilometry. V den, kdy složíme poslední splátku našich dluhů, nám bude šedesát let.

A tak jsme si na krk navlékli novou oprátku. Hypotéku.

To už je ale docela jiný příběh.

Epilog

Šla jsem na ortopedii kvůli jakémusi výronu v koleni.

Doktorka: "Máte podezření na možnou příčinu?"
Oj, to byla otázka, že jsem nevěděla, čím začít. Ale usoudila jsem, že kdybych jí řekla, co všechno vyvádím, snad by mě ani nechtěla ošetřit. A tak jsem se rozhodla omezit výpověď jen na zlomek svých sebedestrukčních aktivit za poslední dva měsíce:
"No, řekla bych, že je to ze zvýšené námahy. Hodně chodím."
"Kdy vás koleno začalo bolet?"
"Asi tak před měsícem a půl. A od té doby se to plíživě zhoršuje."
"Co jste dělala?"
"Šla jsem na procházku, asi padesát kilometrů…"
"Padesát kilometrů?"
"Jo, ale to pro mě není tak moc, já tolik chodím běžně. Spíš si myslím, že je to kvůli chození po asfaltu."
Doktorka vyvalila oči. "Aha… Takže můžete vyloučit úraz?"
"No… to úplně nemůžu. Párkrát jsem se vybourala na kole, jak je teď všude sníh a náledí."
"Jezdíte v zimě na kole?"
"Dojížděla jsem v lednu a únoru do práce. Bylo to za den třicet kilometrů. A občas jsem sebou prostě někde řízla. Jednou jsem třeba srazila na kole divočáka a přeletěla přes řidítka…"
"Cože?"
"No vážně… Ale tehdy mě koleno ještě nebolelo. Pak jsem se vybourala ještě jednou, a naposledy včera. Možná ještě párkrát, já už si to moc nepamatuju. Včera to bylo docela drsný, to jsem se vyflákala tak, že jsem z toho ztratila helmu a světlo. Jela jsem do zatáčky a jak byl všude sníh, tak jsem neviděla obrubník a dostala smyk…"
"Vy jste asi tak trochu paragán, co?"
"Asi. Ale já si vážně myslím, že to mám z toho chození po asfaltu. Nedělá mi to dobře na kolena."
"Vy se vážně divíte, že vás bolí kolena?"
"Právě že se docela divím, mně přijde, že teď nic moc nedělám. Kdybyste věděla, co dělám normálně…"

Chudák doktorka nevěděla, jestli mi má napsat prášky na koleno nebo na hlavu…

Kruchý život přespolňáka - Takový obyčejný život.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky