Krkonošský sněžnicový vandr pátek 27. únor, 2015

Ač chladný únor není zrovna ideální dobou na dlouhé výlety, ani mráz a sníh mě neodradil od sedmdesát kilometrů dlouhého třídenního vandru po Krkonoších. Inspirací pro vytvoření trasy mi tentokrát byl známý červnový noční pochod „Za východem slunce na Sněžku“ a zároveň stejnojmenná keš GC1DT4Y. A aby byla výprava zážitkově pestřejší, rozhodla jsem se cestu projít na sněžnicích a v noci přespat v bivakovně u Černého potoka. 

1. den

Mé putování začíná v Dolní Kalné, odkud po příjezdu autobusem v půl desáté ráno vyrážím severovýchodním směrem vstříc Kunčicím nad Labem, Dolnímu Lánovu a Černému Dolu. Svěží a plná očekávání procházím bílým Podkrkonoším a těším se, až dorazím k úpatí mého oblíbeného pohoří. Vždyť právě tady má začátek moje velká láska k horám, kterou vznítily travnaté květinové pláně a lesnaté hřbety malebných českých velehor. Tehdy mi Sněžka připadala obrovská a být na jejím vrcholu znamenalo být blízko k nebi. Od té doby jsem přešla Vysoké Tatry i celé Alpy, viděla několika tisícové bílé štíty, které jsem zdolala pěšky, po lanech i řetězech, ale jezdit do Krkonoš pro mě nikdy neztratilo smysl. Vracet se sem se stalo srdeční záležitostí.

Začátek trasy je dle mého očekávání terénně nenáročný. Pozvolna stoupající asfaltky jsou málo frekventované a částečně odhrnuté, tam, kde jsou zasněžené, je možné jít bez sněžnic. Procházím podél nejzajímavější atrakce podkrkonošské části trasy – nákladní lanovky vedoucí z Kunčic do Černého dolu. Zařízení, které je poslední svého druhu v České republice slouží k přepravě kusového vápence a se svojí délkou 8,3 km je nejdelším nákladním vlekem ve střední Evropě. Mám štěstí, je všední den a lanovka je zrovna v provozu. Se zájmem pozoruji, jak vzduchem putuje jeden vagónek za druhým a mám sto chutí nasednout do jednoho z nich a nechat se vyvézt až na začátek vleku. To by byla paráda! Na tento druh transportu si ale můžu nechat leda zajít chuť. Do Černého dolu budu muset dojít pěkně po svých.

Začíná sněhová vánice. Nejvyšší čas se někam schovat a v klidu rozmary počasí přečkat u svačiny. Jako na zavolanou mi do cesty vstoupil krytý turistický přístřešek. Mám štěstí! S nadšením vítám přítomnost boudy a zalézám dovnitř. Promrzlá z ostrého ledového větru pookřávám u termosky s horkým čajem a čokoládové buchty. Život je hned o něco snesitelnější.

Pozvolným tempem docházím do Černého dolu, odkud pokračuji táhlým výstupem vzhůru. Nyní mě až do konce mého výletu čeká už jen putování sněhem. Sněžnice však nejsou nutné, cesty jsou udržované rolbami. S napětím počítám kilometry k cíli dnešního dne, kterým je bivakovna na rozcestí u Černého potoka. Zde se chystám přespat a ráno pokračovat na Sněžku. Na Tetřevích boudách si nechávám dělat čerstvý čaj do termosky. Snad mě alespoň trochu v mrazivé noci zahřeje.

Pomalu se smráká. Jaké je mé nadšení, když z bílého svahu vykoukne špička dřevěné chatičky! Až do poslední chvíle jsem netušila, zda tu opravdu je, její polohu jsem pouze tušila a satelitní mapy mi o mnoho více neprozradily. Dle mého očekávání jsou dvířka částečně zapadaná sněhem, a tak se ke vstupu musím prohrabat. Nic jsem nenechala náhodě a vybavila se malou lopatou na sníh. Fyzická námaha mě alespoň trochu zahřeje. Zběsile hrabu lopatou, sněhu ubývá, ale stále je ho dost. Soudě podle značně udiveného výrazu ve tváři projíždějících lyžařů asi v Krkonoších moc lidí s podobným zájmem není. To mě však nijak neodrazuje a hrabu dál. Po chvíli se mi podařilo dveře otevřít na malou škvíru a vklouznout dovnitř. Můj vandr-hotel je dobyt, sláva! :-)

Můj vandr-hotel pro dnešní noc - Bivakovna u Černého potoka byla mým útočištěm v mrazivé noci. Ke vstupu jsem se musela prohrabat lopatou na sníh. Teplota v noci klesla na -12°C.

Noc

Z mých dosavadních vandrů mám zatím jen jednu zkušenost se spaním v mrazu, a to z přechodu Jizerských hor loni v zimě, kdy jsem bivakovala v útulně na rozhledně na Smrku. Teplota v noci byla zhruba -7°C. Můj spacák má limit -22°C, což mi tehdy poskytovalo dostatečnou teplotní rezervu pro to, abych mohla spát pouze ve spodním prádle, tričku a vlněných ponožkách, a přesto mi nebyla zima. Dnes jsou však podmínky o mnoho drsnější. V noci klesá teplota na dvanáct stupňů pod nulu, což je můj dosavadní teplotní rekord ve spaní v mrazu. Nejsem zrovna nadšený otužilec, a tak si přioblékám tepláky, prošívanou flísku, dvoje tlusté ponožky a čepici. Takto nabalená už jsem schopná se zahřát, avšak na nohy je mi i přesto zima. Ani dvoje teplé ponožky mi už v takovém chadu nestačí.

Z mé další zkušenosti se zimním bivakováním jsem si odnesla dva poznatky: Tím prvním je, že nejhorší věc na spaní v mrazu překvapivě není doba strávená ve spacáku, ale moment, než se do něj člověk dostane. Není nic krutějšího, než se v mínus dvanácti převlékat z propoceného a sněhem promočeného oblečení do suchého, bosýma nohama ťapat po namrzlé podlaze a soukat se do ponožek, a pak se zachumlat do ledového spacáku a dalších deset minut se ho snažit vyhřát. Horší je už snad jen jít uprostřed noci na záchod...

Tím druhým je pak zjištění, že zóna komfortního spaní končí na hranici -10°C. Při dalších pěti stupních dolů je už spánek přerušovaný, provázený těžkým usínáním a častým buzením. Jaké je spaní pod hranicí patnácti stupňů mrazu už zažít nechci. Tento extrém ráda ponechám drsným horalům a zkušeným otužilcům. Myslím, že tady je moje rozumná hranice.

2. den

Vše, co nebylo schováno v teple spacáku, do rána dokonale zmrzlo. Promočené pohory, ponožky, kalhoty, namazaná houska, kus sýra, a dokonce i termoska s horkým čajem z Tetřeví boudy, kterou na povrchu ozdobily bílé ledové květy. Přečkat noc nebylo zrovna snadné, přesto se mi podařilo párkrát usnout. V bivakovně jsem strávila čtrnáct a půl hodiny, od soumraku v pět hodin večer do rozednění v půl osmé ráno. Byla to dlouhá noc.

Balím krosnu a vyrážím vstříc bílým hřebenům Krkonoš. Naposledy se ohlížím za dřevěnou útulnou, ve které jsem dnes složila hlavu, a v duchu jí děkuji za střechu nad hlavou, kterou mi poskytla. Je sychravé mlhavé ráno. Přesně v takové dny bývají všichni turisté zalezlí v teple penzionů. Les je však krásný, hluboký a temný, a jeho ticho rozráží jen hučení ledového větru. Čerstvě zasněžená cesta je hladká jako plátno, a jediný, kdo po něm kreslí, jsem já. Smrky lemující pěšinu se sklánějí pod tíhou sněhové nadílky, která na nich vytváří mohutné bílé čepice. Nádhera. Přesně takovouhle zimu mám ráda.

Ráno pozvolna stárne a se stoupajícím sluncem se rozhání mraky. Mlha řídne a paprsky prostupují skrz oblaka. Začíná se třpytit sníh. Úchvatná podívaná.

Stříbrné ráno pod vrcholem Liščí hory - Ranní mlha a třpytící se sníh vytvářely úžasnou podívanou.

Prvním významným bodem na dnešní cestě je rozhledna na Hnědém vrchu. Den již pokročil, sjezdovka je plná lyžařů. Stoupám točitými schody vzhůru na rozhlednu shrnujíce přitom rukou navátou jinovatku na zábradlí kovové konstrukce. Z vrcholu je krásný pohled. Celé Krkonoše jsou zalité sluncem, Sněžka se však halí do mraků, a dává tak tušit, že slunečné počasí nevydrží dlouho. Kochám se, fotím a jdu dál, směrem k Lyžařské boudě. Je čas sníst něco teplého.

Na hřebeni Liščí hory vládnou drsné podmínky. Přes kopec se valí mlha hustá tak, že není vidět dál než deset metrů před sebe, přidává se ostrý ledový vítr a drobné sněžení. Slunce už dnes asi neuvidím. Pomalým tempem se dostávám do Obřího sedla a začínám stoupat na Sněžku. Silný vítr a počínající vánice zavály pěšinu sněhem, a tak konečně dochází na sněžnice, které byly až doposud nevyužité. Cesta navátými jazyky je najednou o mnoho snažší.

Na vrcholu českého Everestu se bohužel žádné překvapení nekoná. Mraky se nerozehnaly a mlha nezvedla, není vidět vůbec nic, natož nějaká vyhlídka. A tak jsem poprvé v životě na Sněžce neudělala ani jednu fotku kromě jediného autoportrétu mojí jinovatkou ozdobené tváře. Zmrzlá na kost jsem posbírala indicie pro keš a zase rychle pelášila dolů do Slezského domu, kde na mě čekaly palačinky s horkým čajem ve vytopené jídelně. Nic nemůže v takovém počasí chutnat lépe.

Když jsem byla v Krkonoších naposled, využila jsem levného ubytování v turistické třídě na zemi jídelny Slezského domu. Bylo velkou chybou, že jsem se tentokrát rozhodla podpořit české hoteliéry a pro nocleh zvolila nedalekou Luční boudu. Ubytování ve společné místnosti na podlaze s vlastním spacákem mě zde vyšlo na 400 Kč! V Alpách jsem za noc v hromadné místnosti platila zhruba 250 Kč a ještě jsem k tomu dostala postel s měkkou matrací. Opět se potvrzuje můj dávný výrok, že Krkonoše jsou nejdražší hory na světě. Nedá se však nic dělat, je už tma, široko daleko nikde žádná jiná chata a spacák mám po noci namrzlý. Dnešní noc musím strávit v teple.

3. den

Ač mě předražené ubytování na koberci v Luční boudě dost znechutilo, spánek pod rozpáleným radiátorem byl přeci jen posilující. Zahřálo mě i vysušené oblečení sundané z topení a bohatá snídaně. Načerpala jsem zde novou sílu, a tak Luční boudě odpouštím. (I tak se jí ale pro příště zdaleka vyhnu.)

Pohled z okna na Sněžku ve zlaté záři vycházejícího slunce byl velmi nadějný, a proto jsem se rozhodla dát jí druhou šanci. Pospíchám jí vstříc čerstvým neušlapaným sněhem, avšak než jsem došla do půli cesty, převalil se přes její vrchol velký bílý mrak, a tím bylo rozhodnuto. Nahoru už nemá smysl jít. Tentokrát na Sněžku prostě nemám štěstí.

Ani druhý pokus o slunečné počasí na Sněžce bohužel nebyl úspěšný - Zpočátku pohled na Sněžku sliboval velmi pěkné výhledy. Avšak během dvou minut se přes ni převalil mrak a zcela ji pohltil. Bylo jasné, že nahoru už podruhé nemá smysl jít.

Mým dnešním cílem je Špindlerův mlýn, kde moje putování končí. Nejkratší cestou k němu je osm kilometrů dlouhá cesta od Luční boudy přes Bílé Labe. Jenže ouha! Sotva jsem nasadila sněžnice a skočila do hlubokého sněhu neprošlapané stezky, zlověstně mi překřížila cestu varovná cedule: „Pozor, nebezpečí! Úsek častých lavin.“ Hmm, co teď? Riskovat se mi nechce, jedinou variantou je přemapovat trasu přes chatu Výrovku. Nu což, trochu si zajdu, času dost.

Pohodlnou urolbovanou cestou docházím až k Výrovce a chystám se napojit na zelenou trasu směrem na Špindlerův mlýn. K mému překvapení mi ale průchod zatarasila tatáž výstražná cedule s varováním na padající laviny. To už je na mě moc. Jak se mám dostat dolů? Opravdu je to lavinové nebezpečí tak velké nebo je to jen preventivní opatření horské služby? Vcházím do chaty a ptám se obsluhy na jejich doporučení. Kdyby mi někdo znalý místních poměrů řekl, že cesta je bezpečná a nemusím se ničeho bát, možná bych tam přeci jen šla. Verdikt personálu zní však jasně: „Raději tam nechoďte.“ K této cenné radě jsem dostala i návod, jak se do Špindlerova mlýna bezpečně dostat oklikou. Nejsem z něj sice nijak zvlášť nadšená, cesta se mi tím výrazně prodlužuje, ale poslechnu. Z krátkých původně plánovaných osmi kilometrů se rázem stalo dvacet.

Svižným krokem mířím k Hrnčířským boudám, když vtom kolem mě prosviští skútr horské služby s vlčáky a nad hlavou zakrouží vrtulník. Možná se zranil nějaký lyžař, napadlo mě, a dál nad tím nepřemýšlím. Hlavně, že nejedou pro mě...

Konečně Hrnčířské boudy. Zde definitivně končí ušlapané a rolbami upravené cesty, sníh je hluboký a neprochozený, a tak opět sundavám z batohu sněžnice. Po včerejším výstupu na Sněžku se na ně docela těším, neboť jsem zjistila, že sněžnice mě baví mnohem víc než lyže. Chůze na nich není nijak zvlášť náročná a je možné se s nimi dostat kamkoliv. Příjemným bonusem pak je, že se člověk vyhne davům, protože kdo by chtěl razit stopu neprošlapanými závějemi? A co se mi na nich líbí nejvíc, je to, jak na mě všichni hledí jako na blázna. Přeci jen, lyžařů je mnoho, ale lidí, kteří sněžnice alespoň naživo viděli, je málo. A tohle vybočování z davu mě baví. :-)

Čtyřhranka na sněžnicích :-) - Cesta neprošlapanými hlubokými závějemi nebyl žádný problém.

Ač je cesta dlouhá a náročná, při pohledu na okolní panoramata rychle utíká. Razím si svoji vlastní stopu středem zaváté pěšiny, kterou částečně rozeznávám pomocí dřevěných kůlů podél její strany a občas i zelené turistické značky, která mě vždy utvrdí v tom, že jdu správně. Všude je ticho, slyšet je jen vítr a šustění prašanu pod mýma nohama.

Z poklidného rozjímání mě najednou vytrhla zpráva z domova: „Jsi v pořádku? V Krkonoších spadla lavina, jeden lyžař zemřel...“ Nevěřícně si čtu zprávu podruhé, potřetí, a nemůžu tomu uvěřit. Z dostupných zpráv se dozvídám, že to, co se zdálo být nemožné, je skutečné. Jednoho mrtvého a dva zraněné si vyžádal pád laviny pod nedalekou Studniční horou. Bleskem se mi promítly hlavou všechny události dnešního dne: varovné cedule, které mi dvakrát zatarasily cestu, obsluha, která mi radila jak lavinový úsek obejít, skútr horské služby a vrtulník, které kolem mě prosvištěly. Jak jsem vůbec mohla přemýšlet o tom, zda mám varování poslechnout? Už nikdy nebudu pochybovat o nařízeních horské služby!

Až dolů do Špindlerova mlýna mě tato myšlenka provázela. Pustila mě až ve chvíli, kdy jsem přišla na místo uložení finálky keše „Za východem slunce“. Konečně jsem u zasloužené a dlouho očekávané krabice! Ještě však zdaleka nemám vyhráno, místo ukrytí je schované mezi závějemi sněhu a k jejímu ulovení je nutné se nejdříve ve sněhových dunách projít na sněžnicích, a poté si do nich ještě lehnout. Zalehla jsem břichem do sněhu, vyklonila se, a hurá, mám ji! :-)

Moje krkonošská mise je úspěšně splněna a já si na své zážitkové konto můžu připsat další pěkný příběh. A nyní je čas jet domů.

Krkonošský sněžnicový vandr - Inspirací pro vytvoření trasy mi byl známý červnový noční pochod "Za východem slunce na Sněžku," který se každý rok chodí z Dolní Kalné na vrchol Sněžky. Zpáteční cestu do Špindlerova mlýna mi však zkomplikovaly uzavřené cesty kvůli lavinovému nebezpečí, a tak se mi túra značně protáhla.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky