Jak jsme přešli Alpy z Mnichova do Benátek - CZ / PL pondělí 1. září, 2014

Start: Mnichov, Mariánské náměstí
Cíl: Benátky, Náměstí svatého Marka 
Státy:
 Německo
 Rakousko
 Itálie 
Délka trasy: 747 km 
Počet dní: 29 denních etap
Výrazné alpské celky:
 Karwendelské Alpy
 Tuxerské Alpy
 Zillertalské Alpy
 Dolomity - první pásmo
 Dolomity - druhé pásmo
 Treviso Alpy (Benátské Alpy)
Převýšení: nahoru 22.200m; dolů 25.000m
Nejvyšší bod: Piz Boé (3152 m.n.m.)
Geocaching: GC1FPN1
 nejdelší pěší keš v Evropě

Polski

Celý rok jsem doma u počítače shromažďovala informace o této trase. Přečetla jsem desítky příběhů lidí, kteří ji prošli, prohlédla stovky jejich fotek, a snila o tom, že jednou stejně jako oni udělám první krok vstříc Benátkám. Myšlenka přejít celé Alpy mě nadchla. Toulat se mezi alpskými štíty daleko od civilizace, to bylo přesně něco pro mě. Chtěla jsem zapomenout na svět, na nic nemyslet a jít. Když však přišel dlouho očekávaný den odchodu, zmocnily se mě pochybnosti. Je něco takového vůbec v mých silách? Co když se zraním? Co když budu příliš vyčerpaná? Nebudu mít bolesti? Zvládnu nést měsíc na zádech dvacetikilový batoh? Naposledy jsem se zastavila přede dveřmi a zaváhala, zda cestu přeci jen neodložit. Ne, tohohle snu se nevzdám. Dveře se zavřely.

Mnichov

Mnichov – Mariánské náměstí, osm hodin ráno. Vedle mě stojí Matěj Kovalevský, jediný člověk, který měl odvahu jít se mnou. Vůbec ho neznám, jen jednou jsme se narychlo setkali, abychom si předali informace. Tento cizí člověk bude na celý měsíc mým jediným společníkem a přítelem, jediným člověkem, který mi může pomoci v těžké chvíli. Procházíme branou ven z náměstí a zahajujeme naši pouť.

Den 1. a 2.

Naše cesta nezačala zrovna idylicky. Je teprve první den a nás už stíhá prudký přívalový déšť, a to i v noci ve stanu. Ještě horší je však situace druhý den. Už od rána hustě a vytrvale prší, nebe je nekonečně šedé, bez náznaku zlepšení. Po několika hodinách putování v neutuchajícím slejváku se rozhodujeme počkat a schováváme se pod úzkým střešním převisem opuštěné lesní chaty. Míjí hodina, dvě, tři. Je pokročilé odpoledne, déšť nepřestává a nás se zmocňuje obava, že nedokončíme předepsanou denní etapu. Nelze jinak, musíme jít dál.

Ušli jsme sotva pár kilometrů a už máme další problém – chybné odbočení na špatně značených lesních cestách nás svedlo na sedm kilometrů dlouhou zacházku, která ve spojení s časovou tísní jasně určila, že etapu nelze dokončit. Do cíle v Bad Tölz nám zbývá dlouhých deset kilometrů a už se stmívá. Co teď? Hledat místo na stanování na rozbahněných loukách? Za nic na světě dnes nechceme spát ve stanu v nekonečném dešti, a tak hledáme jakékoli útočiště pod střechou. Jako náznak naděje se jeví dětský letní tábor, kterým procházíme v již pokročilém setmění. Prosíme personál o nocleh, ten s námi však nemá slitování a jejich verdikt zní jasně: „Nemáme pro vás místo, jděte si rozbalit stan.“ Nic horšího jsme si nemohli přát.

Krize třetího dne: stop, bus, lanovka a osm kilometrů pekla.

Pršelo celý den, celou noc a bez ustání lilo i třetí den. Po probdělé noci skládáme vodou nasáklý stan, jsme neodpočatí a všechno máme mokré. Dnešní etapa by měla končit v horské chatě Tutzinger, avšak desetikilometrové zpoždění z předchozího dne zcela znemožňuje etapu dokončit. Pokud se do pěti hodin odpoledne nedostaneme k lanovce, opět nám hrozí spaní v mokrém stanu. Máme krizi. Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení, a tak navzdory ztrátě vlastní cti bereme stopa na dva kilometry a dalších deset kilometrů jedeme autobusem. Není to čestné a nejsme na to hrdí. Byl to však jediný způsob, jak dohnat zpoždění a vyhnout se další útrpné noci. I přes značný časový posun kupředu jsme chytili jednu z posledních lanovek a konečně se dostáváme do hor. Od suché a teplé chaty nás už dělí jen pouhých osm kilometrů hřebenové cesty. To není žádný problém, myslíme si, aniž bychom tušili, že to nejhorší nás teprve čeká.

Dostáváme se na hřeben a klimatické podmínky vrcholí. K ostrému a hustému dešti se přidává vichřice, všude kolem se valí neprůhledná mlha a je nesnesitelná zima. Vyšlapané cesty se změnily v hluboká koryta proudící vody, jejich povrch se střídavě mění z rozmáchaného bahna na kluzké mokré skály, každý krok je nejistý a nebezpečný. Terén je členitý a skalnatý, doplněn mnoha žebříky, ocelovými lany, úchyty a skobami. Jít takovou cestu v dešti přímo svádí k neštěstí. A málem se stalo. V momentě, kdy jsem slezla po železném žebříku na úzkou skalní římsu se mi smekla noha na mokré skále, těžký batoh mě převážil a já padala zády do rokle. Na poslední chvíli se mi podařilo chytit se lana a ze zavěšení se vybalancovat zpět na cestu. Hrůza a úzkost mě polily od hlavy k patě. Teprve teď jsem si všimla, že podél celé cesty jsou rozestavěné pomníky lidí, kteří zde zahynuli ve špatném počasí. Jak málo stačilo, abych tento symbolický hřbitov rozšířila o jeden kříž!

Zbičovaní deštěm a vichrem docházíme celí mokří na chatu Tutzinger. Nemám sílu pokračovat dál v cestě a jsem pevně rozhodnutá druhý den jet domů. Vzdávám se. Nemám na to, je to pro mě příliš tvrdé. Ležím v suché a teplé posteli a zavírají se mi oči, nikoli spánkem, ale mdlobou.

4. den

Stejně tak, jako bájný pták Fénix vstává ze svého vlastního popela pokaždé, když shoří v prach, i já v bolestech vstávám z úplného vyhoření. V hlavě mi hučí rychlými, bolestnými tepy a na nohy se nemůžu ani postavit. Bolí mě úplně všechno. Vyhlížím z okna ven a vidím protrhané nebe. Je oblačno, ale neprší, vzduch je chladný a voní horami. Vzpomněla jsem si, jak moc jsem doma toužila přejít celé Alpy. Celý rok jsem se na to těšila a připravovala se. Snad bych tomu přeci jen mohla dát ještě šanci, takhle rychle jsem se přeci nikdy nevzdávala. Znovu jsem v sobě obnovila své odhodlání. „Tak co, jdeme?“, ptá se Matěj. „Jdeme.“

Během dne opět pršelo, i když o poznání mírněji než předchozí tři dny. Jediný hotel široko daleko má plno a nám opět nezbývá nic jiného, než hledat místo na stanování. Situace je však zoufalá. Široko daleko jsou jen samé pastviny s dobytkem a na jedinou neoplocenou louku nás nepustil majitel. V tu chvíli se nad námi osud smiloval. Za městem nacházíme opuštěnou chatu s menším travnatým pozemkem a u ní muže chystajícího se právě k odchodu. Ptáme se, zda si u chaty můžeme na jednu noc rozbalit stan. „Pojďte se mnou“, pobídl nás a zavedl nás do chaty. Byl to rozestavěný penzion, který byl těsně před dokončením. „Tady máte postel s matrací, zde je kuchyň s plynovým sporákem a tady koupelna se sprchou. Ráno odejděte do dvanácti hodin.“ Mírníme naše nadšení a rozpačitě se ptáme na cenu. „Nic“, odpověděl muž a zmizel ve dveřích. Takové štěstí! Venku lije jako z konve, jsme v teple a suchu úplně prázdného penzionu a navíc nás to nic nestojí. Plyn syčí, polévka se vaří, ve světnici je útulno. Máme dobrou náladu.

Den 5. – 7.

Pršelo i další tři dny.

Šestého dne nás měla čekat cesta přes Birkkarspitze, nejvyšší vrchol Karwendelských Alp (2749 m). Horská služba však vydává zákaz vstupu na tuto trasu kvůli hrozícímu lavinovému nebezpečí. Etapu tedy musíme přemapovat a místo původních patnácti kilometrů nás čeká téměř čtyřicet s převýšením skoro tisíc výškových metrů nahoru i dolů. Tenhle den bude dlouhý...

Den 8. a 9.

Píše se den osmý a i dnes se prodloužila statistika deštivých dnů. Od začátku cesty nebylo jediného dne, kdy by nepršelo. Osmý den přeháněk a slejváků a taky hrozného lidského trápení, bolestí a nesnesitelné zimy. Není nic krásnějšího, než když chodíme po horách a provází nás slunce, a není nic bezútěšnějšího, než když nás ve dvou tisících metrech bičuje déšť s vichřicí. Jak strašně je člověk bezmocný a bezbranný proti zlovůli počasí!

Naděje na zlepšení se objevuje až devátý den. Po nebi plují velká bílá oblaka, tu a tam skrz ně vysvitne slunce. Najednou spatřujeme to, co jsme doposud pro úmornou dřinu v zimě a mokru nevnímali. Stojíme uprostřed nekonečného obzoru zasněžených štítů, hory před námi, hory za námi. Kolem nás se rozprostírá panenská zem neposkvrněná lidským žitím, tvrdá a nehostinná, ale také úchvatná a dechberoucí. Alpy jsou mocné a krásné, obrovské svou výškou i šíří a pohledy na ně v člověku vzbuzují pokoru před přírodou a před Bohem. Stoupáme do sněhem pokrytého sedla Geierjoch, kde se nám otevírá pohled na bílé vrcholky Tuxerských Alp a zamrzlé jezero Junssee. Jak ohromující!

Celý den bylo krásné horské počasí. Po dlouhé době se nám vrátila dobrá nálada a vnitřní síla. Sedíme v prosklené terase horské chaty Tuxer-Joch a kocháme se pohledem na Zillertalské Alpy v zapadajícím slunci, třetí velké pásmo hor, které leží na cestě mezi Mnichovem a Benátkami. Zdá se, že zlé časy jsou na pár dní zažehnány.

Zillertalské Alpy - Kdo by si je nezamiloval?

Foto: Matěj Kovalevský
Postprodukce: Čtyřhranka

Den 10.

Je krásný slunečný den. Přesně takový, jaký jsme si přáli více než týden. Čeká nás náročná cesta přes sedlo Freisenbergscharte do nitra Zillertalských Alp se zakončením v chatě Olperer. Ihned ze začátku cesty se nám podařilo sejít z doporučené trasy, a tak volíme alternativní variantu. Ta nás však zradila zasněženým značením a my se ocitáme v prudkém svahu ve sněhových závějích. Jsme v pasti. Hluboko pod námi se rýsuje tenký vlas naší cesty, dělí nás od ní snad jen padesát výškových metrů, které se však zdají být nepřekonatelné. Nedá se nic dělat, musíme se na ni dostat. Pomalými a váhavými kroky boříme nohy do mokrého sněhu a scházíme prudký svah. Pokaždé, když pokládáme nohu, hrozí nám, že uklouzneme a zřítíme se dolů nebo se propadneme do hloubi. Po velkém boji se dostáváme na cestu a konečně i do sedla. V ten moment mě začíná vážně trápit ostrá bolest kolen a každý krok je nesmírně bolestivý. Jsme teprve v polovině cesty.

Když jsem z vrcholu sedla uviděla naši příští cestu, zděsila jsem se. Ostře prudký skalnatý svah je lemován ocelovými lany ferraty, která je místy pod sněhem. V tomhle terénu musíme sklesat šestset výškových metrů a já už teď skoro nemůžu chodit. Ve strašných bolestech pomalými kroky klesám sedlem, v těžkých místech mi Matěj podává ruku, občas mě podpírá. Cesta je nekonečná...

Den 11.-15

Celých pět dní bylo krásné počasí. Přešli jsme celé Zillertalské Alpy s modrým nebem nad hlavou a mně se zdálo, že na světě není krásnější krajiny, než této. Dvanáctého dne jsme přešli hranice Itálie a čtrnáctého dne se dostáváme do prvního pásma Dolomit.

Píše se den patnáctý a nás opět stíhá deštivé prokletí. Za celý den ani na minutu nepřestalo pršet. Jsme nuceni opět přehodnotit trasu a místo kratšího úseku s dlouhou a náročnou ferratou volíme dlouhou okliku a kratší ferratu. Stoupáme do sedla, do tváře nás šlehá ostrý déšť, po pláštěnkách nám stékají proudy vody. V tom se ozval mohutný hrom a vzápětí následoval blesk. Bouřka nás zastihla v nejhorším místě, jsme těsně pod hřebenem a nemáme se kam schovat. Vzpomněla jsem si na pomníky nešťastných turistů podél cesty třetího dne a opět mě pojala hrůza a strach ze smrti. Znovu dostáváme pocítit, jak jsme malí a bezmocní proti síle přírody. Není nic, co bychom mohli udělat pro svoji záchranu, nic, čím bychom si mohli pomoci. Stojíme na skalnatém svahu, široko daleko pusto a kolem nás se rozpoutává peklo. Nezbývá než se modlit...

Den 16. a 17.

Po těžkém putování v bouři a vichru předchozího dne jsme se zařekli, že do hor už nikdy nepůjdeme za špatného počasí, i kdybychom měli ztratit celý den na chatě. Na šestnáctý den vyšla velmi špatná předpověď, a tak jsme byli rozhodnuti nikam nevyjít. Na světě však nikdy nebylo jasnějšího nebe než ráno toho dne. Tmavá indigová modř ostře kontrastovala s šedou barvou kolmých štítů Dolomit a vycházející slunce, které vrhalo stíny do skal, v nich vykreslovalo úchvatné plastiky. Tohle rozhodně není den, kdy bychom měli zůstat na chatě. Vytváříme krizový plán pro případ náhlého zhoršení počasí a vyrážíme.

Po dlouhém výstupu k úpatí skalních věží nás čeká prudké stoupání po lanové cestě. Terén si vyžaduje mnohé šplhání po čtyřech, místy si pomáháme přitahováním se rukama podél lan. Je krásné počasí a šplhání nás nesmírně baví. V krvi nám koluje adrenalin, cítíme sílu a odhodlání. V tu chvíli jsem si všimla, že jsem mnohem silnější, než na začátku celé cesty. Mám svalnané nohy i ruce, hned tak rychle se nezadýchám. Oba chodíme mnohem rychleji a děláme méně přestávek. Zdolávat těžký terén je pro nás nyní mnohem snažší než na počátku.

Vystoupali jsme na vrchol a před námi se rozprostřel jeden z nejkrásnějších pohledů celé cesty. Jsme téměř ve třech tisících metrech nad mořem, kolem nás není žádný náznak života, jen skaliska a sníh. Táhlá šedobílá pláň připomíná měsíční krajinu, kolem je hrobové ticho, jen vítr nám hučí v uších. Fascinováni nekonečnou skalnatou pouští procházíme ledovým krajem až k chatě Rifugio Boé. Jakkoli byla předpověď počasí skeptická, byl to nádherný den.

Před námi byl sedmnáctý den a také nejvyšší vrchol celé cesty z Mnichova do Benátek – Piz Boé (3152 m). Plni optimismu z předchozího dne stoupáme vzhůru a já si poprvé v životě nasazuji ferratový set. Po chvíli stojíme na vrcholu a pod námi se v celé šíři rozprostírá měsíční krajina včerejšího dne. Jak blízko máme k nebi!

Měsíční krajina pod Piz Boé - Ve třech tisících metrech se zastavil život. Krajina zde vypadá jako z jiné planety.

Den zakončujeme spaním ve stanu nedaleko úpatí Marmolady, nejvyšší hory Dolomit. Je teplý podvečer a zapadající slunce zalévá kraj zlatou září. Uplynulé dva dny se do našich pamětí zapíší jako jedny z nejkrásnějších dní, jaké jsme po cestě zažili.

Den 18. – 20.

Jako kartáginský generál Hannibal táhneme napříč Alpami už dvacet dní. Tři týdny v horách nás změnily. Jsme ošlehaní větrem a deštěm, umíme si lépe poradit a jen tak něco už nás nepřekvapí. Zároveň máme větší nadhled, neboť jsme prošli těžkými zkouškami nepříznivého osudu. Osm dní v kuse nás bičoval déšť, byla nám zima a měli jsme vše mokré. Prošli jsme bouřemi a mnohokrát nevěděli kde složit hlavu. To vše z nás udělalo silnější lidi a ukázalo nám, jak nicotné a malicherné jsou problémy našeho všedního žití. Nyní už nemám pochybnosti o tom, že dojdeme až do Benátek. Cítím, že teď už nás nic nezlomí.

Krajina nedaleko Marmolady - Některé cesty jakoby vypadly z mých snů o vzdálených krajinách...

Den 21.

Nadešel nejtěžší den celé naší cesty, náročná a velmi obávaná etapa, před kterou mě mnoho lidí varovalo. Čeká nás přechod přes vrchol Schiara s ferratou typu C (= těžká). S velkými obavami sledujeme předpovědi počasí, i když víme, že se na ně stejně nemůžeme spolehnout. Kdyby nás dnes zastihly deště a bouřky, ocitli bychom se v ohrožení života, neboť celá ferrata je kovaná železným a ocelovým jištěním. Je polojasno, vyrážíme.

Scházíme kolmou a ostře členitou skalní stěnu. Terén je drsný a náročný, šplháme po ocelových lanech, kramlích, kolících, stupech a žebřících. Jsem velmi napjatá a koncentrovaná, postupuji pomalu a s maximální opatrností. Ferratový sedák s lany a karabinami mi dodává pocit jistoty v nohách, díky němu nemám strach, že se zřítím a můžu se více soustředit na šplhání. Největší potíží je opět příliš rozměrný batoh. Není problém jít těžkou ferratu, je však velký problém jít těžkou ferratu s dvacetikilovou zátěží na zádech.

Přichází nejtěžší místo celého jištěného úseku a dost možná i celé naší cesty. Před námi se objevil velký ledovec překrývající lanové jištění. Obejít ho není možné, cestu křižuje vodopád. Podejít ho je příliš riskantní, pod ledovcem je hluboká propast a skály jsou mokré od tajícího ledu. Taktéž riskantní, ale jediné možné je přejít ho po povrchu. Led je kluzký a má velmi strmý sklon, chůze bez maček je téměř nemožná, a tak se Matěj snaží do zamrzlého sněhu jídelním ešusem vydlabat díry na stupy. Překonat pouhých dvacet metrů ledu bez jištění nám trvalo více než čtvrt hodiny. Tohle byl velký boj.

Na konci dne jsme velmi unavení a vyčerpaní, ale máme skvělý pocit z vydatného lezení. Nejtěžší etapu, které se většina lidí vyhýbá, jsme zvládli na výbornou. Ač do cíle zbývá ještě osm dní, už teď s jistotou můžeme prohlásit, že jsme zvládli překonat všechny velké překážky ležící na cestě mezi Mnichovem a Benátkami.

Den 22. – 27. - Belluno a Benátsko

Následující den jsme došli do Belluna, malebného italského města ležícího v údolí mezi horami, a během dalších dvou dní jsme přešli poslední, menší pásmo Alp. Procházíme úrodným krajem. Alpské kleče, lišejníky a mechy se změnily ve vinice, palmy a olivovníky, je teplo a slunečno. Tři týdny v Alpách jsou definitivně za námi, vzpomínky na ně jsou uzavřené. Máme za sebou nejkrásnější část celé cesty a Benátky jsou s každým krokem blíž a blíž.

Následující dny se nesou v duchu úspor. Kvůli špatnému počasí během celé cesty jsme nemohli stanovat tolikrát, kolikrát jsme plánovali, což dost zvýšilo náš rozpočet. Rozhodujeme se tedy, že až do konce budeme spát už jen venku. Poprvé jsme rozdělali stan už kousek za Bellunem na dětském hřišti. Ač se zdálo, že noc bude klidná, po celých deset hodin hustě lilo a byla silná bouřka. Tohle byla nejhorší noc celé naší cesty!

I další dny měly provázet silné bouřky. Snažíme se vyhnout stanování a hledáme nějaké skromné bivakovací místo kdekoli pod střechou. Útočiště pro další noc jsme nalezli v přístřešku vedle popelnic u katolické školy ve městečku Tarzo. Nic pro slabé nátury!

Po následující deštivé noci ve stanu nalézáme dalšího dne úkryt před bouří v letním festivalovém hangáru ve vesnici Fagare. Ani zde však nemáme klid na spaní. Místnost je plná komárů a spaní je utrpením. Máme toho dost. Dlouhá řada probdělých nocí nás vysílila a psychicky vyždímala. Jsme na pokraji sil, alespoň jednu noc bychom se chtěli vyspat důstojně, ale máme hluboko do kapsy a hotely jsou drahé. Jsme ve městě Jesolo, je pozdní odpoledne, smráká se, a nás čeká další bezesná noc. Snad bychom pro jednou mohli zkusit požádat o pomoc a o nocleh pod střechou. Ale kdo by pro nás mohl mít pochopení? Komu stojí za to pomáhat dvěma špinavým vandrákům? Naším andělem spásy se tentokrát stal farář místního kostela. Ten nám poskytl nocleh na faře v jídelně a ještě nám daroval dvacet euro na večeři. „Jděte na pizzu,“ poručil nám a ač jsme se dlouho zdráhali peníze vzít, nakonec jsme je s velkým vděkem přijali. Po dlouhé době jsme se konečně zase pořádně najedli a vyspali.

Den 28 – Moře

Opět jsme načerpali sílu a vnitřní pohodu. Čeká nás poslední etapa s noclehem ve stanovém kempu a zítra konečně staneme v Benátkách. Je horký letní den. Už několik dní putujeme v potu tváře ve třicetistupňových vedrech a nemáme se kde zchladit. Procházíme poloostrovem za Jesolem směrem na západ a v dáli slyšíme šumění moře. Už jsme tak blízko! Po několika kilometrech konečně přichází dlouho očekávaná chvíle a před námi se otevírá široká písčitá pláž. Moře! Po měsíci dlouhé cesty jsme konečně stanuli na konci pevniny. Jsem nadšená a dojatá. Nikdy bych nevěřila, jak fantastické je koupat se v moři, ke kterému jsem došla pěšky.

Den 29 – Benátky!

Tak se to tedy opravdu stalo. Na začátku se zdálo neuvěřitelné, že by se to mohlo podařit. Přejít pěšky celé Alpy vypadalo jako sen z knihy věčných přání, zdálo se to nemožné a vzdálené mým možnostem. Už to nejsou týdny a stovky kilometrů, které nás dělí od cíle, ale pouhých pár minut cesty trajektem. Vyhlížím z okna lodi a hledím přes moře na obzor, kde se rýsuje tenká linie Benátek, která s každou vteřinou sílí. Tolik jsem si přála dočkat se tohoto momentu. Teď je tady, a mně je teskno z pomyšlení, že za chvíli bude vše za mnou. Blíží se konec...

Je pravé poledne a my stojíme na Náměstí svatého Marka v Benátkách. V ten moment odbíjí dvanáctá hodina a v celých Benátkách se spouští zvony. Jaká krása! Desítky kostelních zvonů bijí hlubokým bronzovým hlasem a jen my víme, pro koho zvoní. Po měsíci dlouhé a strastiplné cesty stojíme nyní na jejím konci a tím celý náš příběh končí. Přešli jsme šest pásem Alp, v nohách máme více než 700 kilometrů, šli jsme v horku i zimě, v deštích i bouřích, po cestách bahnitých, skalnatých i pokrytých sněhem a ledem. Nic nám nebylo dost velkou překážkou na to, abychom ji nedokázali překonat. Nebyli jsme připraveni na vše, ale se vším jsme si dokázali poradit. Myslím, že dnes zaslouženě můžeme prohlásit, že svět patří nám!

Přechod Alp z Mnichova do Benátek - Po rozkliknutí obrázku se zobrazí interaktivní mapa na Google mapách.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky