Domů » Blog » GR 20 - Na dosah korsického nebe

GR 20 - Na dosah korsického nebe úterý 8. září, 2015

Na vrcholu Monte Incudine

Start: Calenzana
Cíl: Conca
Stát: Francie, Korsika
Pohoří: Korsické Alpy
Označení trasy: GR 20
Délka trasy: více než 200 km
Počet dní: celkově 23 dní, 
z toho 15 dní na trase GR 20 Převýšení: nahoru 12.900 m, dolů 12.650 m Nejvyšší bod: Monte Cinto (2706 m.n.m.) Navštívená města:
Bastia, Ponte Leccia, Calenzana, Albertacce, Vizzavona, Village de Bavella, Conca, Porto Vecchio, Bonifacio, Ajaccio, Porto, Calvi

Jedna z nejlepších cest mého života začíná poněkud bouřlivě.
Náš let z Vídně do Říma byl kvůli požáru na letišti zrušený. Trajekt, který jsme se deset hodin jízdy autem usilovně snažili stihnout, nejel. Autobus, který měl jezdit z Camp Raffali do Calenzany, zde nikdy nejezdil. A když už jsem si myslela, že všechna zemětřesení jsem úspěšně překonala, můj společník to po prvním dnu na treku vzdal a vrátil se zpět. Podle hesla „jde-li všechno podle plánu, něco je špatně“ lze tedy s úspěchem konstatovat, že všechno je v naprostém pořádku, protože od začátku nejde podle plánu nic. Můj krizový management je zcela vyčerpán.

Nespřízněná duše

Poslední dny v práci mě intenzivně pokouší vůně dálky, která je tím větší, čím vyšší je číslo data v kalendáři. S přibližujícím se očekávaným dnem odjezdu můj tep mírně stoupá, cítím vzrušení a mravenčení v prstech. Kdo jednou začne s dálkovým trekingem, nemůže nikdy skončit. Jeho duše propadne světu a v očích se mu zrcadlí obrysy vzdálených krajů. Je to silně návyková látka. A já jejím těžkým závislákem.

Korsika je horká, dusná a hornatá. Není však lehké najít druhého takového člověka. Svět se hemží plážovými all-inclusive povaleči, ale nás, kteří toužíme být ničeni těžkou krosnou a rozmary hor na několika set kilometrových trecích, je málo. Dan od začátku vypadal jako dobrý parťák na cestu. Byl aktivním sportovcem a v horách už také někdy byl. Jenže ne na dálkovém treku. Jeho nedostatek zkušeností se projevil neúnosně těžkým batohem a zcela mylnými představami, které o cestě měl. Po mnohých neshodách nakonec oba usuzujeme, že bude lepší, když si každý půjdeme svojí cestou. Já dále po GR 20 a on zpět. Jsem teprve na začátku a mám před sebou více než dvě stě kilometrů těžkých a neznámých hor. Zůstala jsem sama.

Dlužno dodat, že populární hřebenová cesta přes celou délku Korsických hor známá pod zkratkou GR 20 (Grande randonnée = velká cesta) není vůbec dobrou volbou pro začátečníky. Říká se o ní, že je jedním z nejtěžších evropských dálkových treků, což si zasloužila nejen svojí délkou, ale hlavně ostře členitým skalnatým terénem korsických štítů. Když se k řetězům, umělým stupům a jiným konstrukcím, kterými je cesta okována, přidá ještě pro Korsiku typické horké a dusné počasí, není se čemu divit, že to mnoho lidí hned na začátku vzdá.

Zpěvem k srdci, srdcem k horám

Já jsem to však vzdát nechtěla. Atmosféra na chatě prvního večera byla příliš podmanivá na to, abych odsud chtěla odjet. Je vlahý teplý podvečer a v dálce nad mořem zapadá slunce. Karmínová záře klesajícího kotouče, ředící se v tyrkysové hladině, zalévá lesnaté kopce a osvětluje naše tváře. Nyní se dotkl světelný míč rovné linky mořského horizontu. Bude trvat už jen chviličku a za obzor se schová úplně.

Na terase chaty Ortu di u Piobbu sedí dívka, hraje na kytaru a zpívá. Kolem ní sedí shluk asi dvaceti lidí a tiše si broukají s ní, přestože nikdo její píseň nezná. Všichni však zaujatě poslouchají. Jak příznačná pro tuto chvíli je její píseň o tom, že ´ještě není čas jít spát´. Tóny kytary stoupají lesem vzhůru k nebi, pronikají do duší lidí a utišují uspěchanou mysl.

My, maličtí randonéři, sedíme v hloučku před chatou uprostřed mocných korsických hřebenů. Máme před sebou dlouhou cestu. Neznáme se a ještě nevíme, co budeme jeden pro druhého znamenat. S kým se poznáme, kdo nám v nouzi pomůže nebo kdo půjde celou cestu vedle nás jako náš nejvěrnější přítel. Tiše se snáší noc a kytara zpívá. Zpívají i dvě desítky lidí. Cizí lidé si ještě nikdy nebyli tak blízcí.

Slunce se schovalo pod obzor.

Zpěv: Michaela Renrew
Píseň: No time to go to sleep
Video: François-Régis Adam Marion

Memento mori

Vycházím na druhou etapu nemajíc vedle sebe nikoho než sebe sama. Jsem zmatená, neboť takhle to nemělo být. Ještě včera jsem poslouchala dusot dvojích kroků s vědomím, že tu alespoň někdo je. Někdo, kdo na mě mohl dávat pozor a pomáhat mi, nebo prostě jen někdo, kdo dělal cestu méně osamělou. Hlavou se mi honí myšlenky. Průběh událostí se mi vrací zpět, opakuji si scény včerejšího dne. Také vzpomínám na lidi z chaty a hovory s nimi. Ze všech se mi nejvíce zapsal do paměti mladý Francouz, který mluvil polsky. Jaká náhoda, že jsem se zrovna před dvěma měsíci začala učit polštinu! Jestlipak ho potkám na příští chatě? Ani jsem se ho nezeptala na jméno.

Memento mori Po vyprávění lidí, kteří Korsiku navštívili, jsem si ji představovala jako vyprahlou žíznivou zem zpraženou žárem slunce. Korsika je však jiná, je zelená a vegetačně bohatá. Lesy jsou husté, plné dřevin všech výšek a vonících bylin. Zhluboka nasávám dech slunce a květin, opíjím se jejich sladkou vůní a snažím se zapamatovat si ji.

Velkým trápením Korsiky jsou letní požáry. Jejich riziko je nejvyšší v červenci a srpnu, v době nejsilnějšího žáru slunce. Nadvládu ohnivé destruktivní síly potvrzují ohořelé kmeny staletých stromů všude kolem. Jsou jich stovky. Černá torza těl stromových mužů jako memento mori. Fascinující síla přírody tvořit i ničit.

Je poledne a žár slunce dosahuje vrcholu. Tyto hodiny jsou na Korsice nejhůře snesitelné. Teplota i v horské nadmořské výšce dosahuje téměř čtyřiceti stupňů, na což tělo reaguje usilovným pocením veškeré vody, kterou přijalo. Je vedro k zalknutí. Horký vzduch se těžko dýchá, voda v láhvi na pití se skoro vaří. A já se v potu tváře plahočím do táhlého kopce bez konce.

Polský Francouz

Celá GR 20 je značená polskou vlajkou :-)„Cześć!“ ozvalo se nade mnou a já zvedám hlavu od stolu, abych zjistila, kdo na mě mluví polsky. „Cześć!“ vydechla jsem s nadšením, když jsem nad sebou uviděla usměvavého Francouze, se kterým jsem včera vedla rozhovor na chatě. Tak jsme se zase potkali.

Představil se mi jako Adam, protože jsem Češka. Kdybych byla Francouzka, představil by se mi jako François-Régis.

Už sama existence Francouze, který mluví polsky mi přišla velmi vzácná. Ještě víc k neuvěření mi přišlo, že někoho takového vůbec potkávám, a ke všemu na francouzském ostrově uprostřed liduprázdných hor. Zcela bizarní je pak skutečnost, že jsou to necelé dva měsíce, co jsem si koupila učebnici polštiny a začala se tento nesvětový jazyk učit. Zní to skoro jako vtip: Sejde se Francouz a Čech na území Korsiky a mluví spolu polsky. Náhoda? Nevěřím. Tohle je na náhodu až příliš dobře sehrané.

Ač byly naše jazykové možnosti velmi omezené, měli jsme si mnoho co říct. François anglicky nemluví a já zase neovládám francouzštinu. Přesto jsme si dokázali sdělit, kdo a odkud jsme, proč jsme právě tady, a že jdeme oba celou GR 20 sami. Dohodli jsme se, že od zítřka půjdeme ve dvou.

Člověk by jen těžko dokázal vymyslet originálnější způsob, jak Francouz k polštině přijde. Narodil se jako Adam svobodné matce, která jej krátce po narození odložila do dětského domova v Olštýně v Polsku. Zde vyrůstal až do šesti let svého života. Měl však na rozdíl od ostatních dětí štěstí. Adoptovala ho francouzská rodina, která mu dala nový domov v Lyonu, nový život a také nové jméno: François-Régis. Svou rodnou řeč však za léta žití ve Francii zapomněl, a tak se v dospělosti rozhodl odjet na rok do Polska, aby znovu poznal ztracenou vlast. Pracoval, cestoval, znovu se naučil polsky. Na dětský domov rád vzpomíná, ale je vděčný, že měl možnost vyrůstat v rodině. Velmi si své adoptivní matky váží. Říká, že mu v životě dala šanci.

Cizinci však jeho jméno vyslovit neumějí, a proto si ponechal dvojí totožnost. Je François-Régisem pro francouzský svět a Adamem pro svět slovanský. Já jsem se rozhodla nazývat ho jeho francouzským jménem, protože mu tak říkali i všichni ostatní.

Večer ulehám do stanu. Avšak místo toho, abych šla spát, vytahuji baterku a učebnici polštiny, kterou jsem si vzala jen proto, abych se po večerech nenudila. Až doposud jsem ji považovala za nejzbytečnější věc v mém batohu. Je těžká a dost se pronese, krom toho jakákoli jiná kniha by byla jistě zajímavější. Nyní však na svém významu zcela obrátila. Učit se polsky ještě nikdy nemělo tak velký smysl jako nyní. Dlouho do noci si do hlavy soukám desítky slovíček. Ja będę, ty będziesz, wy będziecie... Usínám nad učebnicí.

Francouzsko-česko-anglicko-polský jazyk

A tak táhnou dva osamělí chodci ve dvou napříč Korsikou.
Zápasíme přitom s těžkými terénními podmínkami. Zdoláváme řetězy, stoupáme do skal, šplháme po balvanech. Terén je obtížný a členitý. I zdánlivě jednoduché cesty jsou plné kamení a není jednoduché po nich chodit.

Zápasíme také s korsickým podnebím, které nás dusí vedrem a nedostatkem vody. Minimum pitných zdrojů řešíme chytrým způsobem pomocí tablet na dezinfekci vody, díky kterým můžeme nabírat vodu i z potoka. Ani těch však není ve vyšších horských pásmech přebytek.

A v neposlední řadě zápasíme také s polštinou, která nás na cestě spojila. Oba máme značná jazyková omezení. Já disponuji zatím jen malou slovní zásobou a François bojuje s výslovností, do které vnáší silný francouzský přízvuk. On má oproti mně výhodu, že v Polsku žil a aktivně mluvil. Já mám zase komunikaci snažší v tom, že je mi polština jakožto slovanský jazyk blízká a rychleji se ji učím. Naše snaha rozumět jeden druhému však byla silnější, než bariéra, kterou mezi nás postavilo babylónské zmatení jazyků. Mluvíme, jak dovedeme, užíváme slova, která známe, učíme se jeden od druhého. Po mnoha hodinách společných hovorů si vytváříme vlastní specifickou řeč, něco jako francouzsko-česko-anglicko-polský jazyk. Kdyby nás slyšel rodilý Polák, asi by se zděsil. Hlavní však bylo, že my jsme si rozuměli.

François á la Indiana JonesFrançois á la Indiana Jones - Bylo mým štěstím potkat člověka jako byl François. Na cestě nás zcela zvláštně spojil polský jazyk, který se oba učíme.
Most se samozřejmě pořádně houpal. :-)

Změna plánu

Rozhodli jsme se, že budeme každý den vstávat v pět hodin ráno. Tím se posune čas, kdy dorazíme na chatu na druhou nebo třetí hodinu odpolední a my si tím zkrátíme putování v době nejvyšších teplot. Ani tak však zdaleka nejsme mezi prvními vstávajícími. Když rozepínám zip stanu, je už polovina tábora pryč. Režim v horách je o půl dne posunutý. Chodí se spát v osm večer, když je ještě světlo, a vstává se před pátou, když světlo ještě není.

Za tímto masivem je Cirque de la SolitudeVčera večer se k nám dostala šokující informace, která nás donutila přemapovat trasu dnešního dne. Před teprve necelým měsícem se stala v soutěsce Cirque de la Solitude největší tragédie na Korsice za posledních třicet let. Skupina horských turistů neuposlechla varování před nepříznivým počasím a i přes vytrvalý déšť a bouřku se vydala na cestu. Výprava se proměnila v katastrofu poté, co byli turisté smeteni sesuvy půdy a padajícím kamením. Pět lidí zemřelo, ostatní byli zranění nebo nezvěstní. Cesta je zničená a uzavřená.

Nyní jsou dvě možnosti, jak se přes problematický horský masiv dostat. Buď zaplatíme 35 Euro za převoz autobusem, který skalní blok objíždí, nebo můžeme využít alternativní cesty oklikou. Ta je ovšem velmi dlouhá, podle průvodce trvá zhruba deset hodin. Vede však kolem nejvyšší hory Korsiky Monte Cinto (2706 m.n.m.), na kterou je možné vyjít. To je pro nás po všech stránkách zajímavější. Volíme druhou možnost.

Na dosah korsického nebe

Tak jako jsou Dolomity bílé, Zillertalské Alpy modré, Tuxerské Alpy sametově zelené, nebo Vysoké Tatry šedé, tak jsou štíty severní Korsiky růžové. Mají tmavší nachovou barvu, přesně takovou, jakou jsou vyšívané staré látky.

Ostře stoupáme do strmých skalisek vstříc nejvyššímu korsickému štítu, šplhajíce při tom po růžovém kamení. Jsme v soutěsce mezi skalními masivy na stinné straně. Protější svah už naplno rozpalují ranní paprsky, my si ještě užíváme poslední chvíle svěžího chládku. Zbývá nám ještě čtyři sta výškových metrů stínu a pak už půjdeme celý zbytek dne v potu tváře na žhnoucím středozemním slunci.

Stojíme na vrcholu Monte Cinta. Hora se dnes trochu mračí. Vrchol je zahalený v mlze a viditelnost není nijak zvlášť dobrá. My však máme upřímnou radost, neboť jsme nejblíže k nebi, jak jen můžeme na Korsice být.

Na chatu jsme dorazili po dvanácti hodinách chůze zcela vyčerpaní. Jsem tak unavená, že jsem se nehmohla ani na rozbalení stanu a lehám si jen ve spacáku na kamennou stráň. Nad hlavou mám tisíce hvězd.

Cesta na Monte CintoCesta na Monte Cinto - Hory severní Korsiky mají nápadné růžové zabarvení.
Nejvíce je to vidět na masivech v okolí nejvyšší hory Korsiky Monte Cinta (2706 m.n.m.).

My, cizinci

Jednou z mých oblíbených činností je pozorovat chování cizinců různých národností.

Němci jsou poznat už z pozdravu. Zatímco ostatní turisté se v horách zdraví francouzským ‚bonjour‘, oni vždy odpoví ‚hallo‘, což je pozdrav německy mluvících Alp. Na všechny nejdříve zkouší mluvit německy, a když to nejde (většinou), mluví anglicky. Rádi si stěžují, že Francouzi neumí žádné světové jazyky (myslí hlavně ten svůj). Dlužno však říci, že oni jazyky umějí.
Německý turista nebývá žádný vandrák. Nechodí na těžko s bivakovacím vybavením, vždy spí na chatách a hotelích. Mají kvalitní a neopotřebované trekové vybavení se spoustou vychytávek, jako je pítko, díky kterému nesundavají batoh, když se chtějí napít, nebo pláštěnky ‘velbloud‘ s hrbem na krosnu. Erární kuchyňky nepoužívají, stravují se v restauracích.

Poláci se poznají už na dálku, neboť jsou všude slyšet. Patrně za to může už jejich řeč, která je hlasitější než jiné. Sedím u prvního stolu na terase chaty a od posledního se ozve zvučné: „Na zdrowie!“ Pětičlenná skupinka tak nenápadně zkouší, jestli se náhodou někdo nechytne a nepoznají tak v davu svoje krajany. Stěžují si, že je tu pro ně všechno strašně drahé. V tom mají ovšem pravdu, protože na Korsice je draho i pro Francouze, kteří říkají, že je tam ještě dráž než v Paříži. Obyčejná, nijak zvlášť výživná večeře tu stojí 20 Euro (cca 500 Kč), což je pro celý post-východní blok horentní suma. Tahají si tedy na zádech svoje vlastní jídlo z domova, hlavně uzeniny, pečivo a alkohol. Chodí v plné polní s velkými a těžkými krosnami.

Mezi randonéry jsou také dvě Španělky. Mladší slečny, patrně kamarádky, jsou tak trochu mimo a působí dojmem, že neví, která bije. Mají malé baťůžky a na nohách kecky na běhání. Nejsou vidět téměř jinak, než s cigaretou. Po cestě sbírají byliny, které česají v trsech, ignorujíce přitom fakt, že jsou v první zóně národního parku. Pak si je suší na slunci, na očích úplně všem. S každým dnem jsem čekala, že odpadnou, protože mezi zkušené trekaře nezapadaly vůbec ničím. Došly však až do konce a nevzdaly to. K překvapení všech.

Poznat Čecha není snadné. Češi vědí, že jim nikdo v zahraničí nerozumí, a tak rovnou na všechny mluví anglicky. Žádnou velkou národní hrdost nemají a na svoje češství nijak zvlášť neupozorňují. Rychle si osvojují zvyky země, ve které pobývají. Zdraví ‚bonjour‘ a děkují ‚merci‘, učí se francouzské fráze ve snaze se co nejvíce přizpůsobit hostitelské zemi a zapadnout mezi ostatní. Chovat se slušně a hlavně nevyčnívat.

Sama jsem toho byla nejlepším důkazem. Anglicky mluvícím cizincům jsem se představovala jako Margaret, Němcům jako Margareta, Francouzům jako Marguerite a Polákům jako Małgorzata. Markétou jsem byla pouze pro Čechy. Bylo to praktické. Nekomolili mi jméno špatnou výslovností a každý si mě hned zapamatoval.

Není tedy divu, že Jardu a Elišku, české učitele z Prahy, jsem poznala až téměř po týdnu na treku, přestože jsme se neustále potkávali na chatách. Zdravili jsme se totiž ‚bonjour‘. Jejich národnost pro mě rozklíčoval François, který jim v řeči poznal můj přízvuk.

Jarda a Eliška byli ostřílení trekaři. I oni zde byli ‚na těžko‘, s krosnami ještě objemnějšími než jsem měla já, a v nich úplně všechno. Měli jídlo skoro na celý trek a nakupovali jen velmi málo. Byli mistři v tom, jak udělat z mála hodně. Vařili jídla všeho druhu, polévky, omáčky i pomazánky, téměř vše z vlastních zásob. Potraviny měli nakoupené přesně podle rozepsaného jídelníčku, aby na místě za jídlo utratili co nejméně. Měli dokonale vychytaný poměr cena - váha - výživová hodnota. Od nich jsem se měla hodně co učit.

Byla jsem ráda, že tu jsou. Po týdnu jsem se konečně s někým mohla bavit česky, zasmát se s lidmi se stejným druhem humoru a podobným smýšlením.

Růžová horaRůžová hora - Nebe je modré, tráva je zelená a hory jsou... růžové! Alespoň tedy ty korsické.

Nechám si zdát

Brzy přijde čas, kdy se budu muset vrátit do práce. Život potemní a zevšední, povinnosti nastolí řád. Budu se den co den zavírat do tmavé místnosti a jen občas se podívám z okna, abych se na vteřinu zamyslela, jak hezky by mi asi teď bylo venku.
A to bude ta chvíle, kdy si budu chtít vzpomenout. Příjemná myšlenka mi zkrátí dlouhou chvíli a učiní práci snesitelnější.

Uvidím širokou nivní louku pokrytou měkkými travnatými polštáři a na ní jako hvězdy zářící drobné bílé květy. Blankytné jezero, slza plačícího nebe, zrcadlí ve své hladině celý vesmír. Voní rašelinou a je poseté tisíci malých leknínů. Středem slati klikatí se potok s čistou vodou, vláhonosná tepna života mezi skalisky. Po stranách údolí se klenou majestátní štíty hor svírající louku ve svém srdci a chránící ji před zraky davů. Jen ten smí spatřit ráj, kdo putuje k němu přes skály a kamení několik dní.

Až přijde čas práce, nechám si zdát o měkké louce kolem jezera Lac de Ninu uprostřed Korsických hor. Budu se dívat z výšky na sebe, jak ležím na nízké trávě na břehu tenké horské říčky a odpočívám. Zase bude horké léto a slunce pálit. A já budu snít svůj krásný sen o tom, že se tam jednou vrátím.

Lac de NinuLac de Ninu - ... Budu se dívat z výšky na sebe, jak ležím na nízké trávě na břehu tenké horské říčky a odpočívám. A budu snít svůj krásný sen o tom, že se tam jednou vrátím.

Záchranná mise

Je nás asi dvacet a sedíme před chatou Manganu. Dusí nás odpolední horko, a tak jen odpočíváme na terase a snažíme se při tom dělat co nejméně pohybů, abychom se příliš neunavili. Svoji denní etapu jsme již splnili, nyní můžeme být líní a až do večera se jen tak povalovat. Vzduch stojí, jen krávy se pasou, jinak se nic příliš nehýbá.

Najednou se začíná zvedat vítr, sílí víc a víc, hrne nám věci ze stolů a vmetá písek do očí. Je slyšet hluk stroje, blíží se a ohlušuje nás. Běžíme se podívat, co se děje.

Celé dva předchozí dny nás na cestě předbíhali vytrvalostní běžci účastnící se závodu na 110 km napříč celou severní částí GR 20. Uhýbali jsme jim, neboť měli velmi naspěch. Řítili se do skal bláznivou rychlostí, hnali se vstříc své bramborové medaili míjejíce růžové skalní masivy a ocelově modrá jezera. Neviděli, jak je tu hezky, neboť všemu krásnému utekli. Jen proběhli kolem, zalapali po dechu a ztratili se za obzorem.

Nyní přilétá vrtulník záchranné služby pro jednoho z nich. Nešťastník je na pokraji zhroucení z vyčerpání, nemůže chodit, omdlévá a zvrací. Patrně má také úžeh ze slunce.
Helikoptéra přistává a vybíhají záchranáři. Rychle a profesionálně nakládají závodníka. Jsou perfektně sehraní a nezmatkaří. Žádná hysterie ani patos amerických filnů se nekoná. Jen chvíli trvají záchranné manévry a hned se zase posádka vznáší vzhůru k nebi. Celá akce trvá zhruba deset minut.

Zvířený vzduch se usadil a všichni pokračují v odpoledním lenošení. Je vedro jako prve a na chatě je opět klid. Jako by se nic nestalo.

Jedna věc se však změnila. Viděli jsme profesionální zásah zdravotní záchranné služby uprostřed těžko dostupných hor. Kdo ví? Možná zítra poletí vrtulník pro jednoho z nás. A my budeme vědět, že se nemusíme bát.

Ozubený štítOzubený štít - Přejít přes něj nebylo vůbec lehké. Někteří přes takové masivy dokonce běhali na čas. To, co jsme my ušli za devět dní, to nejlepší trailoví běžci uběhli za několik hodin.
Pro někoho hrdinství. Pro nás spíš šílenství.

Odtrženi

Co se stane s lidmi, když jim seberete všechen přepych, na který jsou zvyklí, a ponecháte jim pouze to nejnutnější pro přežití? Budou si vzájemně bližší.

Samotné chaty žádný velký komfort nenabízí. Pryčny na spaní v tmavém pokoji pro dvacet nocležníků, spacák musí mít člověk vlastní. Sprcha je pouze studená a jen jedna pro celé ubytovací zařízení. Fronta se stojí i na erární kuchyňku. Signál zde nebývá ani telefonní, natož internetový. Terasa s dřevěnými lavicemi, skromný obchod s potravinami na recepci, kamenná stráň na rozdělání stanu. To je vše.

Zeptejte se hostů v pětihvězdičkovém hotelu, jestli byli s ubytováním spokojeni. Možná vám řeknou, že koupelna byla malá, bazén studený a na snídani chybělo jejich oblíbené jídlo.
Zeptejte se však tady, jestli někomu něco chybí. Nikdo si nebude stěžovat.
Jako by platila přímá úměra: čím méně toho člověk má, tím méně toho potřebuje.

V tak sparťanských podmínkách není nic, co by člověka drželo na pokoji, a ještě méně, co by ho drželo ve stanu. A tak všichni po večerech vysedáváme venku na terase, vaříme, jíme a povídáme si.

Milovala jsem večery na chatách. Celý den jsem se těšila, až po náročné túře shodím batoh, rozbalím stan a až do večera budu sedět na zápraží, číst si, psát deník nebo se bavit s ostatními. Ač jsme se vzájemně neznali, vždy jsme si měli co říct. Mluvili jsme o trekování, o přírodě, a hlavně o našich zemích. Ráda jsem poslouchala, jak se žije v Belgii, Holandsku či Španělsku, a zároveň jsem vyprávěla o životě v Čechách.

Maciekovi se velmi líbila česká píseň Išel Macek do Malacek. :-)Jedním z takových večerů byl ten, který jsme společně prožili na chatě Petra Piana. Přisedli jsme si s Françoisem k Polákovi, který si předchozího večera stěžoval na drahé jídlo. Představil se nám jako Maciek. „My máme v Čechách takovou písničku: Išel Macek do Malacek...“ a zpívám mu lidovou píseň. To se Maciekovi ohromně líbí. On má zase manželku, která se jmenuje Małgorzata. „A dneska má svátek, stejně jako Ty. Tak všechno nejlepší!“ To se líbí zase mně, úplně jsem na svůj svátek zapomněla. Potěšilo nás, když nám řekl, že mluvíme polsky docela slušně. Rozdělává Bieščadské klobásy a zbytky chleba. Také přinášíme své jídlo a dáváme ho do placu.

Ke stolu přisedá Michaela. Byla to ona, kdo na chatě prvního večera zpíval a hrál na kytaru. Po hromadných poklonách, kterými jsme ji zahrnuli, nám prozradila, že skládá písně a toho večera nám také jednu z nich zpívala. Hraje ve dvou kapelách a snaží se prosadit v muzice. Nám všem se už do paměti nesmazatelně zapsala.

Přisedá Belgičan Filip. Rád vypráví o své rodné zemi. „Všichni cizinci mi říkají: ‚Musíš být asi dost bohatý, když žiješ v Belgii. Všechny peníze jdou přeci do Bruselu.‘ A já jim říkám: ‚Ano, mé peníze jdou také do Bruselu.‘ “

Přisedají si k nám další lidé. Přináší s sebou zajímavé příběhy ze svých krajů, a taky svoje jídlo, které vždy obřadně uvádí slovy: „Sice to nevypadá moc dobře, však víte, nosím to už pár dní namačkané v krosně, ale určitě vám to bude chutnat.“ A taky že chutná.

Hovor je živý a veselý.
Celý večer zakončuje Maciek hromadným přípitkem ‚zázračné coca-coly‘, což je tmavá pálenka v láhvi od koly.
Plni dobré nálady z příjemné atmosféry se rozcházíme do svých pokojů a stanů.

A tak jsme strávili mnoho příjemných večerů odtrženi od všeho, co dělá svět civilizovaným. Našli jsme blahobyt v těch nejobyčejnějších věcech, které jsme měli. Nikdo z nás nestrádal. A nikdo se nechtěl vrátit.

Sprcha ve vodopáduSprcha ve vodopádu - Hory, skály, lesy, vodopády, příroda a k tomu spousta přátel okolo. Komu by se odsud chtělo? :-)

Tintin odchází

A najednou byl pryč. Ani jsem si nemyslela, že by mi mohl tak chybět. Celou dobu tu byl, kráčel vedle mě, chvíli mlčky, chvíli při veselém hovoru, vždy dobře naladěn a připraven mi pomoci v nesnázích. Zvykla jsem si na něj. Usměvavý Francouz, chovanec z dětského domova, byl tím nejlepším společníkem, jakého jsem mohla ve své svízeli potkat.

Nebylo nic, co bych si nedokázala udělat sama. Stavění stanu, zatloukání hřebů do skal, nošení objemného batohu nebo vaření, to vše jsem při svých bohatých vandráckých zkušenostech zvládala dělat velmi rychle a efektivně, a nebylo třeba dalších rukou. A přesto mi vše dělal snažší. Věděl, že si sama o pomoc nikdy neřeknu, protože se stydím. Zeptá-li se, jestli chci pomoct s přibíjením stanových kolíků nebo zvednout na záda těžkou krosnu, vždy mu s poděkováním zdvořile odmítnu. Byl ale příliš velký gentleman na to, aby mě poslechl. A tak se naučil, že mi musí pokaždé vytrhnout kladivo z ruky a batoh mi sebrat. Jednou jsem ho převezla. Řekla jsem, že dnes budu spát pod širákem, rozdělala jsem si karimatku a spacák a zalehla ke spánku. Když byla tma a celé tábořiště již spalo, stan jsem při světle čelovky postavila a zbytek noci dospala uvnitř. Když to ráno zjistil, vynadal mi, že jsem neposlušná. On je tu přeci od toho, aby mi pomáhal, krom toho zatloukat hřeby do kamení je něco, co si slečna nikdy nesmí dělat sama, je-li vedle ní muž. Pochopila jsem, že ho moje zarputilá nezávislost uráží, neboť mu tím beru možnost být pro mě užitečným. I já jsem přeci byla vždy ráda, když jsem pro něj mohla uvařit večeři. Od té doby už jsem stan nikdy sama nestavěla.

A tak jsme v sobě vzájemně našli nejen parťáka a skvělého společníka, ale také přítele a oporu. Byli jsme zcela jiní, než ostatní randonéři. Zatímco oni na trek vycházeli v již předem utvořených skupinách, nás spojila výjimečná souhra okolností, mnohdy zcela nepochopitelných a těžko uvěřitelných. Museli jsme se vzájemně nejdříve najít a poté hledat společnou řeč. Naše cesta jednoho ke druhému byla nezvykle složitá, o to více jsme si však našeho přátelství vážili. Náš společný jazyk působil v převládající francouzské komunitě jako šifra, do které nikdo nemohl proniknout. Nikdo neslyšel, o čem se spolu bavíme, a přesto všichni viděli, že si rozumíme. Myslím, že nám tak trochu záviděli. Komu se může podařit najít v cizí zemi opravdového přítele? Hrstce vyvolených. A my byli mezi nimi.

Nyní sedím na zápraží tábořiště ve Vizzavoně a dívám se, jak odchází. Jen chvíli ještě bude trvat, než zmizí za zatáčkou a navždy se mi vzdálí.

Dlouho jsem uvažovala, zda se k němu mám připojit. Potřeboval naléhavě stihnout letadlo do Lyonu a kvůli tomu musel začít spojovat denní etapy. Z trasy šesti dnů udělal tři, což je extrémně fyzicky náročné a vyčerpávající. Mám obavu, že na něco takového nemám sílu. Byla bych mu přítěží a zdržovala bych ho. A on, protože je galantní, by mě nechtěl nechat samotnou. Snad by raději nechal uletět letadlo, než by mě opustil, když bych byla příliš vysílená na to, abych šla dál. Nechtěla jsem jeho plány ohrozit, a tak jsem mu slíbila, že na sebe budu dávat pozor a pokusím se najít jiného společníka, se kterým trek dojdu. Ale v duchu jsem si myslela, že raději půjdu sama, než abych se pokusila ho někým nahradit.

Ještě naposledy se otočil, aby mi zamával a popřál mi šťastnou cestu. Dívám se, jak se zmenšuje na obzoru a v nohách mi přitom škube posledními záchvěvy vzepření se rozumu ve snaze ho přeci jen ještě doběhnout. „Rozmyslela jsem si to, jdu s tebou!“ slyším se, jak mu říkám, ale sedím jako přibitá na žídli, zatímco on se vzdaluje.

Co si mám pro Tebe přát, usměvavý Tintine? Hory jsou krásné a zrádné. Buď na sebe opatrný, měj hodně sil, odvahy a pokory. A je-li nějaký Bůh, ať Tě chrání ve své dlani.

François zmizel za obzorem.

(-: Tintin a Čtyřhranka :-)(-: Tintin a Čtyřhranka :-) - François-Régis byl nejlepším společníkem, jakého jsem mohla na své osamělé cestě potkat.

Hana

Poslední, co pro mě stihl François ještě udělat než odešel, bylo, že mě seznámil s Hanou.

Holka z Prahy, pracovnice ministerstva školství a moje vrstevnice, je přesným prototypem člověka, kterého si představuji pokaždé, když hledám společníka na dlouhý vandr. Na GR 20 se vydala na doporučení kamarádky, která jí řekla, že je to hezká cesta. Disponovala však minimem trekařských zkušeností, takže moc nevěděla, co ji na túře čeká. Vyrazila pouze s automapou, spousta vybavení jí chyběla, mnoho věcí ji překvapilo.

Česká parta ve Vizzavoně: Eliška, Jarda, já a Hana Jako bych v ní viděla sebe loni v létě, když jsem přecházela Alpy z Mnichova do Benátek. Tehdy jsem se naučila jeden ze základních principů přežití na cestách. Jestliže na treku něco postrádám, mám tři možnosti jak se s tím vypořádat: buď to seženu, nebo to nahradím, nebo se naučím to nepotřebovat. Hana nejdříve nahradila chybějící turistickou mapu automapou. Později od dvou Pařížanů, které potkala po cestě, odkoupila podrobnou mapu celé Korsiky, ešus, plynovou bombu a příbor. Zbytek všeho, co neměla, se prostě naučila nepotřebovat. Není důležité být na všechno připraven, ale umět si se vším poradit. Ona to umí skvěle.

Sama bych na ni ale nenarazila, neboť zapadá do profilu nenápadného českého turisty. Když jsem ji viděla poprvé, mluvila plynule francouzsky. Její identitu pro mě zjistil François, když postřehl, jak majiteli kempu udává zemi původu Českou republiku. Po Jardovi a Elišce to tedy byl můj třetí spoluobčan, kterého pro mě v davu rozpoznal François. Ještěže nás ti místní vždycky odhalí, jinak bychom se navzájem snad ani nepoznali.

Sedíme spolu v malé pizzerii ve Vizzavoně a nadšeně si vyprávíme, co všechno jsme po cestě zažily. Máme si toho tolik co říct, žel Bohu, tak málo času na to. Hana jde v protisměru, od jihu na sever, takže se hned zítra budeme muset opět rozloučit. Náš společný čas jsme ještě stihly prodloužit tím, že pro dnešní večer stavíme pouze můj stan pro dva, který je od doby odchodu Dana obývaný pouze jednou osobou. Jsem ráda, že v něm se mnou zase někdo spí. Alespoň dnes.

Osamělý šnek

Daň, kterou musím zaplatit pokaždé za to, že potkám někoho, s kým si skvěle rozumím, je to, že ho hned záhy zase ztratím, napadá mě druhý den ráno, když kráčím po dlouhé době opět sama. François zmizel za horami daleko přede mnou, Hana za horami daleko za mnou. A mezi nimi já, opuštěný chodec. Odjel i Polák Maciek, se kterým jsem se včera loučila na nádraží. Měl skoro slzy v očích, jak mu bylo líto, že odsud odjíždí. Jarda a Eliška se rozhodli jeden den zůstat dole ve městě a odpočinout si, i jim se tedy nyní vzdaluji. Připadám si jako osamělý šnek. Nesu si na zádech svoji ulitu a plazím se do táhlého kopce vzhůru. Ve svém domečku mám místo pro dva a bydlím v něm sama. Všichni mi buď utekli nebo ujeli. Jak už to tak šnekům většinou všichni dělají.

Korsická nirvána

Dlouho jsem však netruchlila. Na to je Korsika příliš krásná, aby v ní někdo mohl být nešťastný. Kdo by taky vydržel mít špatnou náladu, když jsou kolem něj samí Korsičané?
Když jsem před začátkem treku cestovala vlakem z Bastie do Camp Raffali, usměvavý průvodčí mi orazil jízdenku nikoli klasickou štípačkou s datem, ale vykrojeným srdíčkem. Všichni turisté přeci musí vědět, že oni svoji Korsiku milují.

Na takovém místě člověk snadno ztratí pojem o čase.Jednoho podvečera jsem přišla na recepci chaty Tighjettu. Majitel i celá obsluha jsou opilí a veselí. Objednávám nocleh.
Majitel chaty se mě ptá: „Odkud seš?“
Já: „Z České republiky.“
„Odkud?“
„Z České republiky.“
„Aháá! Czechoslovakia!“
Nevím, co odpovědět opilému chataři, který zaspal bezmála čtvrt století. Tak jsem se jen mile usmála a odpověděla:
„Ano, Czechoslovakia...“
Poté pouští nahlas rádio a chce si se mnou zatancovat.
Tancuji s opilým Korsičanem.
Z recepce mě propouští s rukou orazítkovanou logem chaty. „Abych poznal svoje stádo.“ Patrně si své zákazníky plete s dobytkem, který pečlivě cejchuje.

Na chatě U Renosu obsluhuje bosý číšník. Je jediným personálem celého ubytovacího komplexu. Za nocleh ve stanu u chaty účtuje čtyři Eura, což je doposud nejnižší cena. „Jen čtyři?“ divím se. „Všude jinde to stojí sedm.“ „Dříve to bylo sedm, ale pak jsme zlevnili na čtyři.“ Na moji otázku, proč se vymkli klasickému postupu zdražování a oddělili se od kartelové noclehové sazby sedmi Eur, číšník s úsměvem pokrčil rameny: „Jen tak. Nakonec je to pořád jenom spaní venku na zemi. I ten stan máte vlastní. A ta voda, kterou se osprchujete, tolik nestojí.“
Tady se mi líbí, říkám si, a objednávám si kávu. Ptám se, kolik stojí. „Nechte to být, ta je pro vás.“
Přestože si běžně každý den vařím vlastní jídlo v erární kuchyňce, dnes si výjimečně dopřávám večeři v restauraci chaty. Proč ne, když je tu takové pohodové prostředí? Stojí šestnáct Euro, což je rovněž nejnižší cena ze všech horských chat. K objednanému salátu mi číšník jako bonus přináší marmeládu, sýr, meloun a ovoce, které neúčtuje. „Pozornost podniku.“ I k ostatním stolům občas přinese nějaké jídlo navíc. Nestačím se divit.

A tak sedím na terase, na stole mám pozornost od číšníka v podobě kávy, a dívám se, jak v dálce nad mořem zapadá slunce.
Cítím, jak mnou prostupuje klid a rovnováha. Moje duše splynula s horami a oprostila se od tíhy života ve městě. Vše, co jsem dokázala i čím jsem se prohřešila, jsem nechala dole. Jen tady nahoře je možné spatřit, jak je člověk malý. A tu najednou, v tomto stavu božské nirvány, jako bych prolnula do mysli Korsičanů. Stávám se průvodčím, co rozdává úsměvy a srdíčka, a šíří kolem sebe dobrou náladu. Stávám se majitelem chaty, který zastavil čas a ztratil pojem o světě. Stávám se čísníkem, který nic neřeší a hodnotu radosti z dobrého skutku povýšil nad hodnotu peněz. Pronikla jsem do korsického stavu blažené beztíže. Teprve teď jsem opravdu na dosah nebe. Toho, které nosí Korsičané ve své duši.

Je podvečer desátého dne. Telefon dávno přestal zvonit, a lidé se přestali ptát, zda jsem v pořádku. Jsem zapomenutá uprostřed mocných štítů velehor. A je mi dobře.

Společníci – individualisté

Vizzavona je středobodem celé Korsiky, který hory ostrova dělí na severní a jižní. Je to jediné město na trase GR 20 a zároveň bod, kde se všechno změní. Hory jižní Korsiky jsou nižší, lesnatější a méně členité. Cesty jsou více štěrkovité a tím pádem i lépe schůdné. S nižší nadmořskou výškou a jižnější polohou také souvisí mírná změna klimatu, je větší vedro, na sníh zde člověk už nenarazí. Zatímco severní pásmo hor bylo jasně růžové, zde se zbarvení skal schovalo pod kořeny hustých lesů. Vizzavona je však hlavně místem, kde se všechno láme. Čas, který člověk stráví na cestě, se zde překlene do druhé poloviny. Zlomí se i obavy, které doposud poutník měl, neboť kdo dojde až sem, ví, že do konce už to nějak dotáhne. Především se zde však láme parta. Mnoho lidí zde cestu skončí, mnoho teprve začne. Jen ti nejvytrvalejší tudy pouze procházejí. Mezi nimi i já.

Vycházím z chaty U Renosu na druhou etapu jižní části a jedenáctou etapu celkovou. Byla jsem zvědavá, jestli ještě potkám někoho ze severní party, ale na nikoho jsem nenarazila. Až nyní. Na blízké chatě se znovu setkávám s Belgičanem Filipem. Jsem ráda, že ho vidím. I on jde sám, a tak se dáváme na další cestu dohromady. Přeci jen bude lepší, když na sebe vzájemně dáme pozor.

Během několika hodin chůze a společného rozhovoru již bylo zřejmé, jakou podobu náš budoucí vztah získá. Jsme společníci – individualisté. Oba jdeme sami za sebe, ale přijali jsme roli strážce a opatrovníka toho druhého. Jsme si cennými kolegy připravenými okamžitě pomoci, bude-li to třeba. Svoji pomoc si však vzájemně nijak zvlášť nevnucujeme. Víme, že cokoliv můžeme pro druhého udělat, zvládne udělat i každý z nás sám. Ve své schopnosti věříme a nepochybujeme o nich. Přesto nepodceňujeme riziko nehody či úrazu, které se nám mohou na každém kroku stát. A proto tu pro sebe jsme.

Dá-li se k něčemu přirovnat naše osobní úloha v životu toho druhého, pak nejlépe ke stromům. Na Korsice jsou totiž nádherné stromy. Jsou zcela jiné, než kdekoli na světě. Zpravidla jehličnany, nejčastěji borovice, mívají několika set leté stáří. To se projevuje obrovskými kmeny a mohutnými, výrazně tvarovanými korunami, kvůli kterým vyčnívají z okolní krajiny. Vyrůstaly v tvrdých horských podmínkách, vichřice, polomy, laviny, to všechno je nezlomilo a žily dál. S každým rokem byly silnější a silnější, les kolem nich řídnul, až nakonec zůstaly stát osamocené nebo ve dvojici. Ty, které rostou samostatně, bývají polámanější a zdeformovanější povětrnostními vlivy, a ty, které rostou ve dvou, jsou vzpřímenější a košatější, neboť se vzájemně chrání před větrem. Na Korsice je mnoho stromů, ale jen velmi málo lesů. Všechny stromy jsou zde totiž osobnostmi.

Já a Filip jsme dvojicí stromů, které se mohou opřít jeden o druhého a lépe tak čelit zlému. Sami bychom byli zranitelnější. Naším úkolem je střežit toho druhého.

Nebyl to ale jen čistý pragmatismus, který nás spojil, ale i potřeba s někým komunikovat, nebýt uvězněn jen sám ve své hlavě. A rozhodně si máme co vyprávět. Oba jsme nositeli zajímavých životních příběhů, tragických i groteskních, jejichž vzájemné předávání nás obohacuje. Mluvíme spolu anglicky, tedy řečí, kterou ovládám mnohem lépe než polštinu, a tudíž si toho můžeme říct mnohem víc. Avšak i přes podstatné usnadnění jazykové situace se náš vztah větší měrou neprohlubuje. K tomu by bylo potřeba více, než jen společná řeč. Být na stejné vlně. Vnímat svět a věci okolo stejně, podobně myslet a cítit. My jsme však byli každý trochu někde jinde.

Strom - individualista Základním předpokladem pro přežití je umět se přizpůsobit.

Ve dvou se to lépe táhne Některé stromy dávaly přednost životu ve dvojici.

A co na to Francie?

Jednu věc Korsičanovi nemůže nikdo vzít: národní hrdost.

Majitelka chaty Refuge de Prati je od pohledu drsná žena a tento první dojem hned záhy potvrzuje. Přicházím na recepci, zdravím ji a ptám se, zda mluví anglicky. „Ne. Pouze korsicky.“ odpovídá velmi rázně. Většina lidí, kteří na otázku jazyků mohou odpovědět, že rozumí pouze svému vlastnímu, tak činí s jakýmsi omluvným politováním. ‚Je mi líto,‘ ‚bohužel ne,‘ ‚omlouvám se.‘ Tak zpravidla začínají věty, kterými našinci ozmanují cizincům, že jim nemohou pomoci, neboť jim nerozumí. Ona však svým zákazníkům, kterých jsou každý den desítky, říká velmi hrdě, že na ni mohou mluvit pouze jejím nářečím, nebo mají smůlu. Nemá pocit, že by se měla za něco stydět. Jste na Korsice a tady se mluví korsicky. Tečka.

S jejich jazykem je to však velmi složité. Ostrov, který definitivně připadl do područí Francie v roce 1768, v historii okupovaly italské a germánské kmeny, a v neposlední řadě i kmeny Saracénů, tedy muslimů ze severní Afriky, kteří ostrov zotročovali a plundrovali. Všichni jejich řeč větším či menším způsobem poznamenali, vnášeli do ní své výrazy a dialekty. Vznikl tak jakýsi mix jazyků se základem v italštině obohaceným navíc o mnoho zcela unikátních slov. Korsičtina byla také po mnoho let zakázána a jakékoli snahy o nezávislost potlačovány. Nyní, kdy je francouzskou vládou ostrovu uznaná částečná autonomie s vlastní vládou a regionálním parlamentem, má korsičtina jiný problém. Oficiální jazyk francouzština zatlačuje tento dialekt do ústraní a počet jeho uživatelů klesá. Vláda proto rozhodla zavést jeho výuku do škol. I navzdory tomuto opatření ale korsičtina nadále pomalu vymírá.

Na chatě Refuge d’Asinau visí korsická vlajka. Visí také na chatě Usciolu nebo Verdi. Dokonce i na soukromých chatách. Visí totiž úplně všude. Jedna vlajka na stožáru před chatou, jedna na recepci, jedna v jídelně.
Korsická vlajka na láhvi vína.
Korsická vlajka na marmeládě.
Korsická vlajka na sušenkách.
Výhrůžný symbol useknuté černé hlavy Saracéna na bílém podkladu vlajky zastrašuje všechny, kteří by chtěli ostrov vykořisťovat nebo ničit. Kdo přichází ve zlém, se zlým se také potáže.

Jedna věc tu ale nesedí. Francouzská vlajka nevisí nikde. Aby ji člověk spatřil, musí sejít z hor do větších měst a nalézt nějakou budovu státní správy, případně větší hotel, kde na stožárech visí vlajky všech zemí Evropské unie. „Proč tu nemáte také francouzskou vlajku?“ osmělila jsem se a zeptala se majitele chaty. „Slečno, víte, kde jste? Jste na Korsice!“
Ano, málem bych zapomněla. Jsem na Korsice. Ne ve Francii.

„Jak se jmenuje vaše hymna?“ Schválně otázku pokládám tak, aby z ní nebylo patrné čí. „Dio vi salvi Regina.“ odpovídá mi obsluhující chaty. „Aha, myslela jsem, že je to Marseillaisa..?“ „To je francouzská hymna, ne korsická.“
Přeloží-li si člověk text Marseillaisy, francouzské státní hymny, pochopí, proč musí mít Korsika svoji vlastní. Francouzi odhodlaně slibují krvavé pomsty za vraždu jejich žen a dětí všem nepřátelům vlasti. Korsičan se ale za žádného Francouze bít nebude. Neproleje svoji krev, aby bránil zem, která si ho mocí přivlastnila.
Korsická hymna je oproti francouzské mírumilovná. Ve zhudebněné modlitbě zpívají o Panně Marii a věčné slávě v ráji:

"Bůh vás ochraňuj, Královno a matko všemocná,
pro kterou laskavost pozvedne se v ráji. (...)"

Že by se v tomto textu opět zrcadlilo korsické nebe? Jak pro koho. Nezapomeňme, že na každé významné státní události se nejen hraje hymna, ale také vyvěšuje vlajka. Useknutá hlava Saracéna.

Sečteno podtrženo: Korsika je z části autonomní, má svoji vládu, regionální parlament, vlajku, hymnu i jazyk. Korsičané se považují za nezávislé a Francii ignorují. Jsou hrdí a silně národně uvědomělí. Jak už ostatně utlačované národy bývají.

A co na to Francie?

„My je necháváme žít si svým vlastním životem. Ať si klidně mluví tím svým nářečím a ty vlajky jim tu taky můžou plápolat. Je jich 322 tisíc. V historii nikdy nezávislí nebyli, a i když ti to neřeknou, tak dobře vědí, že nezávislí být ani nemohou. Krom toho díky nám mají slušnou životní úroveň. Až budeš ale doma vyprávět, kde jsi byla, neříkej, že jsi byla ve Francii. Tohle je Korsika. To je něco jiného.“

Useknutá hlava Saracéna je korsickým národním symbolem.Useknutá hlava Saracéna je korsickým národním symbolem. - Každý stát si národní hrdost vykládá po svém.

Loučení

Ten nejobávanější den nikdy není ten, kdy nás čeká těžký výstup nebo problematický terén, ani ten, kdy očekáváme špatné počasí. Ten nejobávanější den je totiž ten, který je poslední.

Toho dne se člověk probudí s těžkým srdcem. Ví, že až bude zítra touhle dobou vstávat, nic z toho, co si zde zamiloval, už kolem sebe nebude mít. Neuvidí klenutí horských štítů ani východ slunce nad mořem z výšky, neucítí svěží dech borového lesa. Kamení a štěrk pod nohama se změní na rozpálený asfalt a skromné dřevěné horské chaty na bohaté betonové hotely. Nejvíce se však změní vzdálenost ke druhému člověku. Zatímco v horách jsou si všichni lidé blízcí, ve městech jsou si cizí a vzdálení.

Poslední ráno jsme s Filipem vstali brzy, jak bylo naším zvykem. Toho dne jsme mluvili ze všech dní nejméně. Ne proto, že bychom už si neměli co říct, ale proto, že všechno, co mohlo být řečeno, jsme dobře znali. Jako by jeden druhému viděl do duše a věděl, co cítí. Oba jsme totiž cítili totéž: nostalgii konce.

Pokud jde o půvab krajiny, první a poslední dny v horách bývají zpravidla nevýrazné. Většinou se dlouho stoupá nebo klesá po táhlých lesních cestách, terén bývá vlídný a klidný. Stezky posledních dnů se již nevlní a jen postupně sestupují do rovin. Přesně takovou cestu jsme čekali.

To jsme se ale spletli. Poslední den na GR 20 byl totiž tím nejkrásnějším, jaký jsme zde zažili. Jdeme po kamenité vrstevnicové pěšině, chvíli stoupáme, hned zase klesáme, a díváme se na to, co učinilo svět jednou provždy krásným. Členité štíty purpurových velehor jsou zahalené v kalném oparu, jejich mocnost lze tušit z několika tmavých čar prosvítajících mlhou. V oblaku se rozpíjí zářivé zlato vycházejícího slunce, paprsky dopadají na úbočí skal a rozehrávají v kamenných plastikách hru stínů a světel. Ostrá a mohutná skaliska proplétají keře makchií, vinou se jejich vrásami a objímají svojí měkkostí tvrdé kamení. Takhle voní duše Korsiky, napadá mě, když se zhluboka nadechuji, aby mi její omamně sladký parfém co nejvíc stoupl do hlavy. Myrta, borovicová pryskyřice, hory, moře a makchie. To je přesně to, co cítil Napoleon, když prohlásil, že by Korsiku poznal jen podle vůně se zavázanýma očima. Myslím, že já už nyní také.

Poslední den GR 20 byl nejkrásnějšímPoslední den GR 20 byl nejkrásnějším - Kdo nedošel až sem, jako by na GR 20 ani nebyl.

A tak jsme se snesli z oblak zpět k zemi. Z křehkého půvabu nedotčené přírody do ulic, prašných cest, mezi auta a civilizační kalup. Sedíme ve slavném Baru u GR 20, popíjíme a hovoříme. Hrstka randonérů, které spojilo společné datum započetí cesty, si nyní vychutnává chvíli, kdy jsou naposledy pohromadě. Já, Filip, Michaela a několik dalších. Asi bychom se teď mohli právem plácat po ramenou, že jsme úspěšně přešli jeden z nejnáročnějších treků v Evropě. Během cesty to mnoho lidí vzdalo, někteří si troufli jen na jižní polovinu, jiní pouze na jednotlivé etapy. Nikdo z nás to ale nedělá. Místo nabubřelého siláctví mluvíme o zážitcích, vzpomínáme na hezké společné chvíle a rozjímáme. Také si vyměňujeme kontakty a horlivě slibujeme, že spolu zůstaneme ve spojení. Kdo ví, jestli si na sebe za rok ještě vzpomeneme.

Přijíždí autobus, který naši partu definitivně roztrhne. Zatímco já zůstávám v kempu v Conce, ostatní jedou buď na pláže do Porta Vecchia nebo zpět do svých zemí. Michaela, dívka s kytarou, mi narychlo předává svoje telefonní číslo s příslibem, že si půjčí auto a společně projedeme celé pobřeží Korsiky. Zní to příliš snově na to, aby se to mohlo stát, říkám si, a tak se jen usmívám, přijímám její číslo a slibuji, že pojedu s ní. Člověku se koneckonců loučí snáz, když sám sobě nalhává, že to není naposled.

Poselství domoviny

Když se třetí den po Vizzavoně na chatě znovu objevili Jarda a Eliška, měla jsem ohromnou radost. Po jednodenním odpočinku ve městě se rozhodli spojit dvě etapy, a tím dohnali starou partu. Nyní jsme došli na konec GR 20, a protože nám ještě pár dní dovolené zbylo, dohodli jsme se, že budeme několik dní cestovat po Korsice společně.

Potkat se na dlouhých cestách v cizině se svými krajany bývá vždy velká úleva. Jsou to poslové domoviny zvěstující radostnou zprávu o tom, že člověk není v cizím světě sám. Připadám si jako Noe, když k němu po dlouhé době osamění na vodách potopy přilétla holubice hlásající zemi na obzoru. Jarda a Eliška mi svojí přítomností připomínali, že někde v dálce je moje země. A díky nim jsem k ní byla blíž.

Kromě společného jazyka a zvyků jsme však měli společnou ještě jednu věc, která nás sbližovala: stejnou životní úroveň.
Jakkoli tvrdě člověk celý rok pracuje, když pak s našimi penězi přijede do západní Evropy, moc si toho nekoupí. Na chatě prvního večera jsem se o České republice zmínila Němcům a jejich první reakcí bylo, že to je skvělá země, protože je tam všechno strašně levné. Pivo v centru Prahy je stálo jenom čtyřicet korun a klobása na Staroměstském náměstí sedmdesát. Když jsem jim vysvětlila, že to by normální Čech za pivo a klobásu nikdy nedal, velmi se divili. To je přece skvělá cena.

Korsika byla drahá pro všechny. Avšak zatímco Francouzi, Němci a jiní západní Evropané si ji ještě mohli dovolit a zachovat si přitom důstojnost, my už jsme museli mnoho slevit ze svých životních standardů. V takové chvíli jsem velmi ocenila, že mám vedle sebe lidi, kteří mnou kvůli mému způsobu přežívání nepohrdají, neboť jejich metoda zdejší existence je podobná té mojí. Je fajn být s lidmi, před kterými se člověk nemusí stydět za to, že už pátý den za sebou večeří tuňákovou konzervu. A je ještě lepší jim nabídnout a povečeřet ji společně.

GR a PR

Bonifacio!Jsme hrdá lůza z východu a nenasytně brázdíme západní Evropu. Zchudlí penězmi, však zbohatlí zážitky a zkušenostmi, střídavě po svých nebo stopem vandrujeme po pobřeží krásné francouzské Korsiky nemajíce přitom víc peněz, než kolik se ztratí na dně hluboké kapsy. Naše hodnota pro místní trh se drze přibližuje nule. Spíme ve stanu, jíme z ešusu a vůbec se za to nestydíme. Máme vše, co potřebujeme, a ani o trochu víc. Svět je velký a krásný a my jsme mladí a zdraví. Co ještě můžeme od života chtít?

Společnými silami jsme se dostopovali až do Bonifacia, nejjižnějšího města Korsiky i celé Francie, které je tak krásné, až se nechce věřit pohledu vlastních očí. Tyrkysové moře, bělostné skalní útesy a malebné domečky s červenými střechami. Dokonalý katalogový kýč.

Procházíme tržnicí, malým lidským mraveništěm, ve kterém je hojnost všeho, čeho byl v horách nedostatek. Maso, uzeniny, ovoce, pečivo, džusy, sýry, marmelády. To všechno nyní můžeme mít. Kdybychom na to ovšem měli.

Také se můžeme zásobovat spoustou GR suvenýrů. Slavná cesta GR 20 sice není nejtěžším evropským dálkovým trekem, i když by jím moc chtěla být, rozhodně má ale ze všech treků nejsilnější PR. Můžeme si obléct GR tričko, nosit vodu v GR termosce a pít ji z GR hrníčku, nebo poobědvat z GR ešusu. GR ponožky, GR zapalovače, GR pyžama. A až to všechno budeme mít, tak světu konečně ukážeme. My jsme ti randonéři. Kdo je víc?

Bonifacio je město jako z titulní strany katalogu.Bonifacio je město jako z titulní strany katalogu. - Tyrkysové moře, bílé útesy, a na nich malebné městečko s červenými střechami a kostelíkem uprostřed. Úplná reklama na ráj.

Cizí číslo

Nemůžu tomu uvěřit! Jedeme v autě, pěkném a novém, ne jako stopaři někde na korbě nebo v kufru dodávky, ale důstojně jako spolujezdci. Sedím vedle řidičky a mám důležitou roli jejího navigátora, kterou ze mě udělalo vlastnictví GPS. Teď doleva, potom doprava. Na kruháku třetí výjezd. Všechno jí musím říct. Míříme západním pobřežím na Ajjaccio, hlavní město Korsiky. Přesně tím pobřežím, o kterém mi všichni říkali, že ho musím vidět. Měli pravdu. Moře, skály, útesy, majáky. O jak moc bych přišla, kdybych tohle neviděla!

Naše řidička a ředitelka výpravy je od pohledu rázná a odhodlaná mladá slečna. Vypráví mi, jak si v Porto Vecchiu půjčila auto, aby mohla po Korsice svobodně cestovat. Na to jí vyjadřuji obdiv, říkám jí, že je velmi odvážná. To však odmítá se slovy, že se strašně bojí. Kdyby s autem něco provedla, nedoplatila by se. Teď mě zaujala ještě víc. Nejenže nepodlehla svému strachu a vzala na sebe riziko půjčení auta v zahraničí, ale ještě svůj strach bez vytáček přizná. Je odvážná, ale ne namachrovaná. To se mi na ní líbí.

Když mi v Bonifaciu volalo cizí číslo se zahraniční předvolbou, váhala jsem, jestli to mám zvednout. Kdo to může být a co mi může chtít? Nakonec jsem přemožena vlastní zvědavostí telefonát přijala a napjatě nastražila ucho na sluchátko. No ano! Jak jsem mohla zapomenout?

Jedeme autem, já, ona, Eliška a Jarda. A já se stydím sama před sebou. Zapomněla jsem na ni a ona si na mě vzpomněla. Rakušanka Michaela se pro mě vrátila do Bonifacia, abychom spolu procestovaly korsické pobřeží. Opravdu přijela! Říkám jí: „To je od tebe hezké, že jsi na mě pamatovala a vzala mě s sebou.“ A ona jen tak prohodí: „Vždyť jsem to slíbila, ne?“

Nechybělo mnoho, abych ten telefon nezvedla. Cizí předvolba neznámého čísla na mě působila nedůvěryhodně. Jak velká škoda by ale bylo ho tehdy nezvednout. Co na tom, že bych přišla o hezký výlet. Hlavně bych ale přišla o přátelství s nesmírně zajímavým a inspirativním člověkem. A tomu se říká promarněná šance.

Ohnivé skály u města PortoOhnivé skály u města Porto - Společně jsme vyrazili na projížďku západním pobřežím Korsiky. Tomu dominují jasně oranžově zbarvené skalní masivy, které doslova berou dech.

Tady je Napoleonovo

Ajjaccio. Jediné opravdové velkoměsto na celé Korsice. Mrakodrapy, dostavníky, McDonald a semafory. A také první francouzská vlajka. Na stožáru před hotelem mezi hromadou dalších vlajek zemí Evropské unie.

Snídáme v kavárně Bonaparte. Jen já a Michaela, Eliška a Jarda už odjeli. Ptáme se, jak se dostaneme do muzea místního rodáka Napoleona Bonaparta a dostáváme tip i na návštěvu jeho rodného domu. Cestou po velké Napoleonově třídě potkáváme ještě hotel Napoleon a lahůdkářství Napoleon.

To by bylo, abychom se tady o tom Napoleonovi něco nedozvěděly, říkáme si s Michaelou. Přeci jen, školní léta jsou už dávno za námi a trocha osvěžení paměti by nám přišla vhod. Ale jsme trochu v rozčarování. Muzeum i rodný dům mají mnoho exponátů, které jsou všechny s francouzskými popisky. Anglicky nebo německy není jediný text ani brožura. Nejužitečnějším anglickým zdrojem informací bylo překvapivě dětské leporelo v prodeji mezi suvenýry. V něm se kromě výčtu bitev také dozvídáme, že malý Napoleon měl spoustu kamarádů, v Rusku mu byla zima a na Ostrově svaté Heleny byl velmi osamělý. Ještě že máme tu Wikipedii.

Vandráci mezi kempaři

Mezitím se vrátila z hor zpátky na zem jedna slečna. Akorát právě zdárně dokončila GR 20, když jí přišla zpráva od její vrstevnice, kterou viděla jednou v životě. Chce se s ní potkat v Calvi a zve ji k sobě do stanu v kempu. Jaká náhoda, že má zrovna do Calvi namířeno. Navíc jí nabízí, že ji společně s nějakou Rakušankou svezou autem z půjčovny po severním pobřeží, a to zní dobře. Píše, že přijde.

Hana do kempu dorazila se širokým úsměvem na tváři a já ji se stejnou radostí přivítala. Tak jsme zase spolu.

Takové městské kempy, to je něco docela jiného, než ty horské. Zatímco návštěvníci horských bivakovacích zařízení jsou většinou profesionální vandráci, obyvatelé těch městských jsou profesionální kempaři. Je to zcela jiná sorta lidí, než mezi které patříme my. Kempař není žádný chudák. Bydlí buď ve svém karavanu nebo v obrovském stanu, ve kterém je úplně všechno, včetně rohožky a záclonek. Zatímco vandráctví bilancuje na hranici mezi životním stylem a nouzovým stavem, kempařství žádnou nouzi nezná, protože vše, co zajišťuje člověku dokonalý komfort, je limitované velikostí auta, nikoli krosny.

Jednoduše řečeno se sem s Hanou moc nehodíme. Naše malé áčko je nejmenším stanem ze všech přítomných, navíc v něm nemáme svoji vlastní kuchyň a večeře v restauraci je pro nás drahá. A jelikož kemp není vybavený erární místností na vaření, bezostyšně si kuchtíme zeleninový salát ve společných umývárkách hned vedle záchodů. Vypadáme jako totální socky. Sedíme na schodech a jíme zeleninu ze společného rendlíku, zatímco o nás zakopávají všichni, kdo se právě vrací z večeře v místní restauraci. My se ale skvěle bavíme. Zrovna teď se po nás pohrdavě otočila matka se dvěma dětmi. Co jim asi teď říká? Hádáme, že něco jako: „Dobře se učte, děti, jinak budete mít málo peněz a dopadnete takhle.“ Kdyby věděla, že na záchodcích z ešusu právě večeří houslistka Národního divadla a pracovnice Ministerstva školství, asi by se divila.

Spřízněné duše

Tři mladé holky, sebejisté obyvatelky Zeměkoule, se rozhodly vzít svět útokem a společně se vydaly napospas nevšednu. Courají po městě, chodí z butiku do butiku, zkouší oblečení, nakupují. A když je město omrzí, nasednou do svého auta z půjčovny a vyrazí na nejbližší pláž. Tahle hra na bohaté paničky je baví.

Ještě nedávno se neznaly a najednou jsou skoro nejlepšími kamarádkami. Vypráví si své životní příběhy, mluví o sobě, koho měly rády a kdo měl rád je. Snad právě skutečnost, že se v civilním životě neznají, v nich vyvolává pocit vzájemné důvěry. Až totiž tahle dokonalá dámská jízda skončí, nebudou mít komu svá tajemství prozradit. Kruhy jejich přátel se nikdy nepropojí.

Mají toho tolik společného. Jsou stejného věku, bydlí v hlavních městech, ale žádná se v něm nenarodila. Všechny tři jsou muzikantky: jedna hraje na kytaru, druhá na housle, třetí na violoncello. A všechny tři přešly GR 20. Jsou tu samy za sebe a nikoho k sobě nepotřebují, ale teď, když se vzájemně našly, se od sebe nechtějí odtrhnout. Ale ví, že čas se krátí.

Jednou z našich oblíbených činností bylo ježdění od pláže k pláži.Jednou z našich oblíbených činností bylo ježdění od pláže k pláži. - Teď, když už máme tu GR 20 za sebou, si snad také můžeme dopřát trochu toho povrchního plážování. :-)

Poslední tah

Toho dne jsem naposledy nastoupila do našeho malého autíčka a nechala se vézt severním pobřežím do Bastie. Až tudy holky pojedou zpátky, já už budu na moři daleko za Korsikou. Je mi úzko z pomyšlení, že právě teď, kdy to začalo být tak skvělé, to musí skončit. Ale čas je neúprosný. Jak mohly tři týdny tak rychle utéct?
Dívám se z okna na míjející krajinu. Útesy, skaliska, blankyt nad hlavou a mořský tyrkys. Jestlipak tě ještě někdy uvidím, krásná Korsiko?

Bastia, velké přístavní město. Tady to celé začalo. Dívám se z výšky na přijíždějící dostavníky a jako bych z jednoho viděla vystupovat drobnou holku s obrovskou krosnou na zádech. Doprovází ji nějaký mladík, na první pohled silný člověk s atletickou postavou. Je ráda, že tady s ní je. Ještě si myslí, že to bez něj nezvládne, že ho potřebuje. Vlastně vůbec neví, co by dělala, kdyby tu nebyl. A netuší, že až tu bude stát podruhé, bude tu s úplně jinými lidmi.

Kruh se uzavřel. V Bastii moje cesta končí. Naposledy vyrážíme s Hanou a Michaelou na tah městem, užíváme si atmosféry Středomoří a vzájemné přítomnosti. Smějeme se, fotíme, obdivujeme svět. Pak se obejmeme a popřejeme si šťastnou cestu domů.

Dveře auta se zavřely. Ještě chvíli sleduji, jak se mi Hana a Michaela vzdalují, usmívám se a mávám. Jestlipak ví, jak moc pro mě znamenaly? A ví to také François, Filip a Jarda s Eliškou? A co jsem znamenala já pro ně?
Odešla jsem do hor, abych alespoň na chvíli zapomněla na svět a izolovala se od společnosti. Místo toho jsem zde však našla spoustu skvělých lidí a společně s nimi poznala kus světa. Každý z nich mě něčemu naučil. François srdečnosti, Filip rozvážnosti, Jarda s Eliškou soudržnosti a Hana s Michaelou odvaze. Jsou to vlastně oni, kteří pro mě tento příběh napsali. Příběh o tom, jak šest lidí vstoupilo do mého osamění a na chvíli učinili můj život zajímavějším.

Stříbrné auto dojelo na horizont. A já stojím na ulici a dívám se za ním, až mi v zatáčce zmizí navždy z očí.

Au revoir, Corse!Au revoir, Corse! - Poslední procházka po pláži v Bastii.

Mapa Korsiky - Přehledné znázornění mého cestování po Korsice.  Celkem jsem na ostrově strávila 23 dní, z toho 15 dní na trase GR 20. GR 20 - turistický průvodce


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Galerie k článku GR 20 - Na dosah korsického nebe

Korsika na obzoru!
Korsika na obzoru!
První krásný strom, který jsem viděla...
První krásný strom, který jsem viděla...
Korsika je horká, dusná a hornatá.
Korsika je horká, dusná a hornatá.
Žíznivá zem
Žíznivá zem
Cestou na Refuge d´Ortu di u Piobbu
Cestou na Refuge d´Ortu di u Piobbu
Memento mori
Memento mori
I na skále se dá najít příznivé místo...
I na skále se dá najít příznivé místo...
Cesta druhého dne
Cesta druhého dne
Smrákání nad mořem
Smrákání nad mořem
François á la Indiana Jones
François á la Indiana Jones
První řetězová stezka
První řetězová stezka
Ozubený hřeben
Ozubený hřeben
Propastná hloubka a moře na obzoru
Propastná hloubka a moře na obzoru
Skála Palec
Skála Palec
Takový korsický Grand Canyon
Takový korsický Grand Canyon
Za tímto masivem je Cirque de la Solitude
Za tímto masivem je Cirque de la Solitude
Ve dvou se to lépe táhne
Ve dvou se to lépe táhne
Tam nahoru jdeme...
Tam nahoru jdeme...
Pravděpodobně nejfotografovanější strom...
Pravděpodobně nejfotografovanější strom...
Růžový štít
Růžový štít
Macchie
Macchie
Mapovací pauza
Mapovací pauza
Růžové hory Korsiky
Růžové hory Korsiky
Cesta na Monte Cinto
Cesta na Monte Cinto
Sníh!
Sníh!
Cesta na Monte Cinto
Cesta na Monte Cinto
Některá místa vyžadovala opičí...
Některá místa vyžadovala opičí...
Od značky ke značce
Od značky ke značce
Zvlněný vrchol hory Monte Cinto
Zvlněný vrchol hory Monte Cinto
Monte Cinto!
Monte Cinto!
Žluté značky na růžovém kamení...
Žluté značky na růžovém kamení...
V zajetí oblak
V zajetí oblak
Některé stromy dávaly přednost životu...
Některé stromy dávaly přednost životu...
Na takovém místě člověk snadno ztratí...
Na takovém místě člověk snadno ztratí...
Vodopád a skalní srst v podobě bujné...
Vodopád a skalní srst v podobě bujné...
(-: Tintin a Čtyřhranka :-)
(-: Tintin a Čtyřhranka :-)
Pravděpodobně nejrůžovější místo na...
Pravděpodobně nejrůžovější místo na...
Tak jako jsou Dolomity bílé, Zillertalské...
Tak jako jsou Dolomity bílé, Zillertalské...
Růžová hora
Růžová hora
Cesta na horizont
Cesta na horizont
Strom - individualista
Strom - individualista
Na Korsice je mnoho stromů, ale jen málo...
Na Korsice je mnoho stromů, ale jen málo...
Živý a mrtvý
Živý a mrtvý
Hádanka: Najdi na obrázku chatu
Hádanka: Najdi na obrázku chatu
Společně napříč divokým horstvem
Společně napříč divokým horstvem
Kaplička
Kaplička
Základním předpokladem pro přežití je...
Základním předpokladem pro přežití je...
Memento mori
Memento mori
Cesta po hřbetě
Cesta po hřbetě
Nahé skály
Nahé skály
Lac de Ninu - slza plačícího nebe
Lac de Ninu - slza plačícího nebe
Niva kolem jezera Lac de Ninu
Niva kolem jezera Lac de Ninu
Lac de Ninu
Lac de Ninu
Pohodová rovinka mezi horami
Pohodová rovinka mezi horami
Useknutá hlava Saracéna je korsickým...
Useknutá hlava Saracéna je korsickým...
Přála jsem si, aby tohle údolí nikdy...
Přála jsem si, aby tohle údolí nikdy...
Údolí mých snů
Údolí mých snů
Refuge de Petra Piana
Refuge de Petra Piana
Vzhůru do nebe
Vzhůru do nebe
Nic než skály
Nic než skály
Některé cesty byly doslova ostré.
Některé cesty byly doslova ostré.
Hory mají modré oči
Hory mají modré oči
Řetězů bylo v horách požehnaně
Řetězů bylo v horách požehnaně
Ozubený štít
Ozubený štít
I z kopce se občas lezlo po čtyřech.
I z kopce se občas lezlo po čtyřech.
Lac de Melu v Růžovém království
Lac de Melu v Růžovém království
Ta hřebenovka už se na nás těší :-)
Ta hřebenovka už se na nás těší :-)
Maciekovi se velmi líbila česká píseň...
Maciekovi se velmi líbila česká píseň...
Staleté borovice dominují korsické...
Staleté borovice dominují korsické...
Sprcha ve vodopádu
Sprcha ve vodopádu
Stanový tábor na Refuge de l´Onda
Stanový tábor na Refuge de l´Onda
Brzké ráno posledního dne před Vizzavonou
Brzké ráno posledního dne před Vizzavonou
Celá GR 20 je značená polskou vlajkou :-)
Celá GR 20 je značená polskou vlajkou :-)
Česká parta ve Vizzavoně: Eliška, Jarda...
Česká parta ve Vizzavoně: Eliška, Jarda...
Jižní Korsika
Jižní Korsika
Bergeries d´Alzeta
Bergeries d´Alzeta
Pláň
Pláň
Chci být pilotem a kreslit si po obloze.
Chci být pilotem a kreslit si po obloze.
Na Korsice jsou nádherné stromy.
Na Korsice jsou nádherné stromy.
Východ slunce nad mořem
Východ slunce nad mořem
Vpravo strom individualista a vlevo strom...
Vpravo strom individualista a vlevo strom...
Jižní Korsika je zarostlejší a méně...
Jižní Korsika je zarostlejší a méně...
Jižní Korsika je zarostlejší a...
Jižní Korsika je zarostlejší a...
Zásobovací jednotka
Zásobovací jednotka
Filip na obzoru :-)
Filip na obzoru :-)
Táhlá cesta sedlem
Táhlá cesta sedlem
Vstávání v pět ráno mělo své výhody.
Vstávání v pět ráno mělo své výhody.
Ozubený hřeben
Ozubený hřeben
Cestička
Cestička
Někdy byla cesta vidět ještě daleko na...
Někdy byla cesta vidět ještě daleko na...
Hra stínů a skal
Hra stínů a skal
Hřeben jižní Korsiky
Hřeben jižní Korsiky
Dnes budu spát s hlavou v oblacích.
Dnes budu spát s hlavou v oblacích.
I západní Evropa někdy překvapí.
I západní Evropa někdy překvapí.
Filip a strom samotář
Filip a strom samotář
V makchiovém háji
V makchiovém háji
Jižní Korsika je terénně o poznání...
Jižní Korsika je terénně o poznání...
Filip na vrcholcích jižní Korsiky
Filip na vrcholcích jižní Korsiky
Poslední kroky na vrchol Monte Incudine
Poslední kroky na vrchol Monte Incudine
Na vrcholu Monte Incudine
Na vrcholu Monte Incudine
Rostlina Makchie
Rostlina Makchie
Socha Notre Dame na Col de Bavella
Socha Notre Dame na Col de Bavella
Dvoumetrové kapradiny
Dvoumetrové kapradiny
Poslední západ slunce v Korsických...
Poslední západ slunce v Korsických...
A čemu říkáte pětihvězdičkový hotel...
A čemu říkáte pětihvězdičkový hotel...
Poslední den GR 20 byl nejkrásnějším
Poslední den GR 20 byl nejkrásnějším
Stromy na Korsice rostou buď osamoceně...
Stromy na Korsice rostou buď osamoceně...
Stříbrný ranní opar ve štítech jižní...
Stříbrný ranní opar ve štítech jižní...
Makchiový les
Makchiový les
Korsické ráno v mlhách
Korsické ráno v mlhách
Průchod pro hubené
Průchod pro hubené
Vítejte v Conce!
Vítejte v Conce!
GPS se zastavila na 243 km.
GPS se zastavila na 243 km.
Bez kafe ani ránu. :-)
Bez kafe ani ránu. :-)
Stopujeme! :-)
Stopujeme! :-)
Stinná ulička v Bonifaciu
Stinná ulička v Bonifaciu
Lodní přístav v Bonifaciu
Lodní přístav v Bonifaciu
Bonifacio je město jako z titulní strany...
Bonifacio je město jako z titulní strany...
Bílé útesy Boniffacia
Bílé útesy Boniffacia
Pláž u Bonifacia.
Pláž u Bonifacia.
Zátoka v Bonifaciu s krásnou pláží
Zátoka v Bonifaciu s krásnou pláží
Pohled na širé moře ze Schodů
Pohled na širé moře ze Schodů
Stezka vytesaná do skály je hlavní...
Stezka vytesaná do skály je hlavní...
Bílé útesy Boniffacia
Bílé útesy Boniffacia
Hřbitov
Hřbitov
Napoleonova koruna
Napoleonova koruna
Maják v Ajjacciu
Maják v Ajjacciu
Ani v hlavním městě Ajjacciu nejsou...
Ani v hlavním městě Ajjacciu nejsou...
Napoleonův památník v Ajjacciu
Napoleonův památník v Ajjacciu
Jednou z našich oblíbených činností...
Jednou z našich oblíbených činností...
Ohnivé skály západního pobřeží
Ohnivé skály západního pobřeží
Pobřeží západní Korsiky je ohnivě...
Pobřeží západní Korsiky je ohnivě...
Ohnivé skály u města Porto
Ohnivé skály u města Porto
Citadela v Portu
Citadela v Portu
Pevnost v Calvi
Pevnost v Calvi
Ulice v Calvi
Ulice v Calvi
Calvinský mumraj
Calvinský mumraj
Bohatá středozemní květena
Bohatá středozemní květena
Přístavní město Bastie
Přístavní město Bastie
Poslední procházka po pláži v Bastii.
Poslední procházka po pláži v Bastii.
Au revoir, Corse!
Au revoir, Corse!
Zpátky v Livornu
Zpátky v Livornu

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
11815613
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Korsičan
Krásný.
Opravdu krásný čtení, Markéto.
Korsika je můj život a tady jsem to přečetl jedním dechem. GR20 nemá konkurenci, je to úžasný trek. V Evropě nic podobného není.
Díky za připomenutí tohoto kouzelného místa.
Třeba se tam někdy potkáme, ahoj Petr.
Jaroslav Tilinger
Dobry den Marketo, moc krasne napsane. Moc krasne zazitky. Byl jsem ted v cervnu na Korzice a moc a moc me to vzalo. Delali jsme jenom jednodenni tury. Ale i jsme nejake partie GR 20 sli a probudilo to ve me touhu to udelat. A vas clanek to jeste umocnil. Hodne na to myslim a zda se mi, ze to uz neni otazka jestli, ale spis kdy. Dovolena uz nezbyva, tak snad pristi rok.
Moc vam blahopreji k vykonu i bezvadne napsanemu clanku a krasnym fotkam. Hezky den. Jaroslav :-)
Markéta Dobešová
Dobrý den, Jaroslave,
omlouvám se za opožděnou reakci, byla jsem v Pyrenejích.
Děkuji za milý komentář. Korsika je nádherná, ta dostane úplně každého. :-)
Kdybyste někdy potřeboval rady na GR 20, tak se ozvěte. I když nepochybuji, že knižní průvodce Vám poradí mnohem lépe. ;-)

Zdravím a přeji krásné dny!
77jaron
Kurňa to by byl biják!!!Moc hezky napsané.Díky
Markéta Dobešová
Trochu se zpožděním, ale děkuji za komentář! Jo, občas to bylo drama! :-D
Zdravím! ;-)
Palec
Ahoj,

odpisoval som ti na mail, ale vôbec si nie som istý, či ti správy prišli. Preto to skúšam ešte raz prostredníctvom blogu... Ak je ešte aktuálna tá budúcoročná HRP, tak ma prosím kontaktuj. Pripájam sem môj gmail, keďže neviem či predošlá adresa fungovala OK.

Vďaka, ahoj :)


Markéta Dobešová
Ahoj!
Omlouvám se za zpoždění, odpovím doufám zítra. Trochu nestíhám sedávat u počítače, omlouvám se, odepíšu, slibuji. ;-)
Tom
Ahoj Markéto,moc pěkný blog-jak fotky,tak psaní.Odlinkoval jsem ho i pro naše facebookové fanoušky jako inspiraci.Kdyby tě to zaujalo mrkni na náš web nalehko.com ,snažíme se lidi naučit že chodit se dá i s lehkým batohem,akorát člověk musí trochu víc přemýšlet nad výbavou :-).Kolega Petr přešel s přítelkyní Pacific Crest Trail(4500km z Mexika do Kanady) a příští rok se chystá na Continental Divide Trail(5200km),to vše se základní váhou batohu kolem 6Kg,tak třeba tam najdeš nějakou inspiraci pro svoje dobrodružství.Když budeš mít dotaz,klidně se ozvi.Co se týče parťáka,nejsi sama,taky jsem si párkrát naběhnul,teď už bych vyrazil jen s někým koho poznám na víkendovce v ČR :-D .Hezký den.Tom PS:tip na Vidimské lávky se mi hodil,vzal jsem tam prcka.
Markéta Dobešová
Ahoj Tome, díky za sdílení článku!
Batoh na Korsice jsem měla podstatně lehčí, než v Alpách, asi 16-17 kilo i s vodou. Zlehčit by se ještě dal, kdybych netáhla stan pro dva, ale jen pro jednoho. Ale kdo měl vědět, že do konce dojdu sama.
Druhá věc je, že v rovinách se vandruje jinak, než v horách. Tam je potřeba více vybavení, oblečení, všeho. Trvám na tom, že jsem v batohu neměla nic zbytečného. Nicméně se na stránky podívám a třeba tam inspiraci najdu. Díky! :-)

Jsem ráda, že Ti článek o Vidimských lávkách posloužil, vždy mi udělá radost, když mi někdo napíše, že si přečetl článek a pak tam jel na výlet. Doufám, že se vám oběma místo líbilo. ;-)

Zdraví M.
Palec
Ahoj Čtyřhranko,

k tvojim stránkam som sa prepracoval cez outdoorforum, kam si chodievam čítať tipy na treky, rady k výbave a pod. Sem tam zablúdim aj do sekcie "Sháním parťáka" a pred pár mesiacmi mi práve tvoj príspevok padol do oka...
Veľmi som chcel, aby som Ti mohol napísať, že sa k Tebe rád pripojím, že o Korzickej GR20 uvažujem už dlho, že som skúsený "trekař" (môj najdlhší trek meral 760km). A bolo mi veľmi ľúto, že som nemohol, pretože som práve vycestoval za prácou do zahraničia.
Po prečítaní Tvojho reportu z cesty mi je trochu ľúto, že som sa zatiaľ na GR20 nedostal... Som však vďačný za parádne čítanie, super fotky a za vedomosť, že podobne zmýšľajúcich ľudí ešte na tomto svete zopár zostalo :)
Ďakujem za príjemné čítanie a prajem Ti všetko dobré!
Kto vie?! Možno ešte raz pokecáme pri večernom ohni :)

Ahoj
Markéta Dobešová
Ahoj!
Děkuji za milý komentář, první slovenský, který tu mám :-)
To mě tedy také trochu mrzí, protože jak vyplývá z článku, zkušený trekař, který by se mnou prošel celý trek, mi na cestě chyběl. Nicméně Ti nabízím jinou cestu, na kterou bych se ráda vydala příští rok:
HRP Pyreneje. Odkaz na mapu:

http://www.gmap-pedometer.com/?r=4074709

Je to asi nejtěžší trek, který je v Evropě. Základ má podle průvodce 800 km, ale pravděpodobně bychom se dostali na víc, asi na 1000 km. Jde se to minimálně 6 týdnů a rozpočet vidím na cca 1500 Euro. Pokud bys do toho chtěl jít, tak bych Tě jakožto zkušeného trekaře velmi uvítala. Promysli to, máš na to tak do května až června. ;-)

Díky za kladný ohlas na článek, potěšil mě!
Zdraví Čtyřhranka
opice a pes
Byli jsme na Korsice před pěti lety a pořád na ni vzpomínáme. Nešli jsme sice GR 20, ale docela jsme ji projeli, podnikajíc krátké treky, je opravdu krásná. Děkujeme za Tvůj článek, úžasně píšeš.
Markéta Dobešová
Ahoj! Díky za pozitivní ohlas. GR 20 je nádherná, doufám, že se na Korsiku ještě někdy vrátím. Také na ni ráda vzpomínám. :-)
Zdravím. :-)
Barbora
Mila Marketko,
opet nadherny zapisek! A tolik odlisny od nemene povedeneho alpskeho povidani, tak nejak vice o lidech, coz musi byt krasna pridana hodnota trekovani :)
Opet mne napada mnoho dotazu, ale ten hlavni, GR20 je tedy lehci oproti minule ceste z Mnichova do Benatek? Minule jsi rikala, ze nejsi nijak trenovana, jen proste chodis, takze do Alp stacilo umet chodit a tady byl za potrebi jiz zkuseny vandrak? :)
A pak taky jestli by bylo mozne zase popovidanicko s prezentaci v Praze? Bylo by to moc fajn :)
Dekuji za odpovedi.
Jo a jeste jedna vec, jestli jsi obdivovala Michaelu za jeji odvahu, ver, ze sebe muzes take obdivovat! Anebo to nech na me, u mne mas velikansky obdiv!
Jo a pozitri se chystam na Vidimske lavky, lec nejsem \´keskar\´ bez ostychu si tvuj blog beru za vybornou inspiraci na vylety ;)
Drz se nyni v nezelenem meste a nekoncici praci, ale pamatuj, ze vzdycky na Korsiku muzes utect, natajno, v hlave ;)
Markéta Dobešová
Ahoj Báro! :-)
Moc děkuji za milý komentář, moc mě potěšil.
Ano, je pravda, že to tentokrát bylo mnohem více o lidech. Potkala jsem jich více a měli pro mě jednotlivě větší význam, než ostatní trekaři, které jsme s Matějem potkávali v Alpách.

Všude se člověk dozví, že GR 20 je nejtěžší (nebo alespoň jeden z nejtěžších) treků v Evropě. To mi přijde velmi přehnané, ty Alpy byly po všech stránkách těžší. V Alpách jsem měla několik krizí, tady ani jednu. Tahle cesta je jednoznačně po všech stránkách lehčí, než trek z Mnichova do Benátek. Nicméně jednoduchá není. Chce to být zvyklý na trekování, mít zkušenosti. Přeci jen se odsud mnoho lidí vrátilo zpátky a nedali to. Chce to mít zkušenosti, ale hlaně se umět vnitřně ukáznit, srovnat se a vydržet to.

Cestopisná přednáška bude, a to pravděpodobně někdy v říjnu. Termín právě dolaďujeme. ;-) Bylo by to asi na FFUK v Praze, jako minule.

To je skvělá zpráva, že se chystáš na Lávky! To mě moc těší. Doufám, že Ti vyjde počasí, je tam fakt krásně. Trochu hůř se hledá vstup, je už dost zarostlý, takže Ti můžu nabídnout můj telefon a v nejhorším Tě nasměruji. Pokud chceš záložní SOS, napiš mi na mail, obratem odpovím ;-).

Doufám, že se Ti tam bude líbit, pak mi napiš, jak tam bylo a jestli jsi nebloudila! :-)

Šťastnou cestu a ať se líbí!
Markéta
Markéta Dobešová
* Jo a můj mail je marketa.dobesova@gmail.com
:-) Kdyby něco.
Zdeněk Černý
Markéto, děkuji za další moc pěkné a poutavé vyprávění plné emocí, tentokrát z Korsiky. Před 15ti lety jsme si jí objeli na kole a teď, prostřednictvím tohoto příběhu jsem si mohl "projít" i GR20 a oživit vzpomínku na některá místa...
Tvoje životní filozofie, pohled na svět mi dává sílu a nabíjí mě optimismem.I dnes v ní nacházím obrovskou inspiraci. Nikdy nescházej z cesty, po které kráčíš. Je to ta správná cesta životem a není takové druhé...
Ještě jednou díky a těším se na další reporty z cest.
Markéta Dobešová
Zdeňku, moc děkuji za pozitivní komentář, potěšil mě! :-)
Na kole může být Korsika také nesmírně zajímavá, přeci jen toho člověk uvidí víc.
Děkuji za vyjádření podpory, vážím si toho. ;-)
S pozdravem 4H.
Grisalma
Už od zmínky v minulém článku se těším na vyprávění o GR20 :-)
Moc pěkné vyprávění, nádherné fotky, díky.
Korsika je krásná a těžce návyková, už jsme se vrátili dvakrát a při prohlížení Tvých fotek jsem si říkala, že si tam musíme zajet teď hned okamžitě znovu. Krásné jsou i "boční" treky od západu na východ, a ty jsou skoro bez lidí (odskakovali jsme si z GR20 do Corte po jedné Mare a Mare trase).
Už od přednášky o přechodu z Mnichova do Benátek mi vrtá hlavou - to houslistce nevadí, že si na treku dobije ruce na kamenech a řetězech? Já si myslela, že houslisti si nemůžou málem ani zavázat boty, aby si něco neudělali s prsty :-)
Díky za článek a těším se na další.
Markéta Dobešová
Ahoj Grislamo! :-)
Díky za milý komentář, potěšil mě.
Korsika je nádherná. Je tam vše, co je na světě krásné: hory, moře, pláže, příroda, prostě všechno. Já taky zvažuji, že bych se tam někdy ještě vrátila, tak uvidíme. O západo-východní trase horami jsem také něco slyšela, hodně lidí ji tam chválilo. Takže se Ti vůbec nedivím, že se tam ráda vracíš. :-)

Co se týče rukou, tak jsem celý život velmi opatrná. Už na gymplu jsem například nehrála míčové hry, protože jsem si při nich vždycky přerazila prsty. Ale zase nechci být otrokem svého řemesla, takže jinak dělám všechno. A na těch řetězech jsem se s rukama nijak zvlášť netrápila, ono jich tam zase tolik nebylo. ;-)
Všichni muzikanti, které znám, jsou na ruce opatrní, ale že by se všemu vyhýbali, to určitě ne. Zas tak úzkostliví na sebe nejsme. ;-)

Měj se krásně, přeji hezké dny!
Ondra2
Ahoj, zase jsem přečetl jedním dechem. Zajímala by mě hmotnost Danova baťohu, že i ty jsi ho považovala za neúnosně težký. Případně jak se změnila hmotnost tvého baťohu po zkušenostech z přechodu Alp. V poslední době se u mě začala projevovat lenost a začal jsem baťoh odlehčovat.
Na fotkách jsem si nevšiml, že by jsi používala trekové hůlky, já si je v poslední době beru pokaždé do hor (pokud na ně nezapomenu). Nechystáš se pořádat něco kratšího v průběhu roku, aby jsi si parťáky vyzkoušela, než se s nima vydáš na nějakou delší cestu?
Markéta Dobešová
Ahoj Ondro,
Dan tvrdil, že má batoh těžký přes 25 kg. (Pozn.: stan pro oba jsem nesla já.) Já jsem měla batoh těžký zhruba 17 kg, oproti Alpám jsem tentokrát netahala plynový vařič a ešus (na každé chatě byla kuchyňka, což jsem předem věděla), a taky jsem neměla ferratový set a helmu. Jinak výbava zůstala při starém.

Trekové hole zatím nepoužívám a nevím, jestli ještě někdy začnu. Nemám moc ráda mít pořád něco v rukách, ale chápu, že obzvlášť z kopce částečně odlehčují kolenům. Možná to na příští trek zvážím. Ale zatím jsem je nijak nepostrádala.

Pravda je, že by bylo lepší, kdybychom se předtím vydali na nějaký krátký trek. Jenže na to nebyl čas, hlavně z mojí strany. Sešli jsme se jednou, ovšem ne v terénu, bohužel. Když mi ale někdo tvrdí, že je zkušený trekař (i když není), nemám důvod mu nevěřit. Navíc jsem to velmi zdůrazňovala, že na tohle je potřeba mít zkušenosti. Holt s Matějem to vyšlo skvěle a s Danem vůbec. Na příští trek budu vybírat společníka obezřetněji.

Díky za komentář a přeji mnoho pěkných zážitků! :-)
PeSis
Odvážná Markéta znovu na vandru.
Četl jsem to, jak jinak, opět jedním dechem. Úžasné vyprávení a také překrásné záběry na skoro panenskou přírodu.
Velký obdiv.:cool:
Markéta Dobešová
Ahoj! Díky za kladnou odezvu, potěšila mě.
Korsika je nádherná, na takovou zem se nedá napsat nic špatného. ;-)
Díky a zdravím!
4H Markéta :-)
Pavouckej
Paráda! Byl jsem na Korsice před 15 lety a některé snímky máme téměř stejné :-). Povídání o treku převyšuje i krásu povedených fotek. Opravdu moc pěkné počtení, pokoukání... A vzpomínání ;-).
Markéta Dobešová
Díky za milý komentář! :-)
Joo, na Korsiku se vzpomíná krásně, to je pravda. ;-)
Koukla jsem na webovky, zajímavý odkaz. Občas sleduji trampské aktivity, i když pouze pasivně, tak se sem občas podívám.
Díky, ahoj!
Kamil
Jo, byla chyba, že jsem si to nezařídil. Já snad příští rok zruším i ten Nepál, abych si to mohl projít.
Díky za pěkný článek a hodně štěstí do dalších vejletů.
Markéta Dobešová
Ahoj Kamile! :-)
Když Tě holt nepustili z práce, tak se s tím nedá bojovat. Co naděláš.
Nepál zase závidím já Tobě, musí to být bomba vidět nejvyšší hory světa! Takže netruchli, Korsiku někdy určitě také dáš. A věřím, že oproti Himalájím to pro Tebe bude pohodička. Ne, opravdu to není nejtěžší trek v Evropě, jak se všude píše. ;-)
Čau a zdravím do UnO! :-)
Ondra
Hérgot, to se čte jak básnička! Parádní příběh, krásné vyprávění, krásné vyprávění, fantastické fotky...
(vím, že tam to krásné vyprávění je dvakrát, jen mi to přišlo fakt dobře napsané, že mi to pochválit jednou přišlo málo).

Polski światopogląd
http://punkxtr.blox.pl/resource/46e1c1b00859af0b.jpg ;-)
Markéta Dobešová
Ondro, díky! :-)
Korsika je úžasný kus země, to se to pak píše jedna radost.
Díky za vtípek, pobavil mě! :-D
Piotr
Markéto, další krásný výlet, další krásný článek! Gratuluji!
Markéta Dobešová
Cześć Piotrze,
dziękuję bardzo za pozytywną odpowiedź!
Wkrótce wyślę cię tekst w programie word, żeby go tłumaczyć. (Oczywiście jeżeli chcesz go tłumaczyć.)
Miłego dnia i powodzenia! :-)
Zdeněk Charvát
Krásný...
Markéta Dobešová
Díky, Zdeňku! :-) Byla to pěkná cesta... :-)
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace