Procházka po ničem neděle 25. únor, 2018

Aneb absurdní procházka absurdním krajem

Délka: 50 km
Trasa: Neznámá
Tak aspoň kde přibližně to bylo? Okolí Ústí nad Orlicí, povodí Tiché Orlice 
Zajímavosti po cestě: Žádné
Fakt nic?: Ne 

Geocaching: Průvodce po ničem (GCRYMZ)

Prolog

"Podmínkou je, že nesmíme dopředu vědět, kam jdeme," praví po Dušínsku Joe a tváří se velmi nesmlouvavě. "Jinak bychom nesplnili hlavní myšlenku cesty."

"Hmm… A jak je to dlouhé?" ptám se opatrně, abych se hned nepodřekla, že v otázce fair-play nejsem takový radikál.

"To taky nesmíme vědět," vece Joe, záhy ale trochu zmírňuje a dodává: "Ale podle zápisů na internetu to má odhadem 50 kilometrů."

"Tak to je na dva dny. Kde budeme spát?" snažím se nenápadně vyvolat obavy o náš osud, abych trochu rozvolnila Joeho skalní poctivost.

"Ty se mě ptáš, kde budeme spát?" popichuje mě Joe nenápadnou narážkou na moji bohatou vandráckou minulost.

"No jo, tak samozřejmě venku," snažím se zachránit si reputaci drsňačky. "Ale přeci jen… je leden…"

"Máš přece zimní spacák."

"No jo, ale ty ne." Jo, to je dobrá taktika. Budu jevit obavy z jeho strádání a tím ho obměkčím, aby svolil k odtajnění trasy.

"Pff, o mě si starosti nedělej. Já nezmrznu."

Tohle mě na něm štve. Kdysi pracoval v prodejně sportovních potřeb a tam mu na předváděcích akcích vštípili, že do spacáku má člověk lézt nahý (on sám si toleruje pouze trenýrky), jinak tepelně-izolační vlastnosti vaku nefungují. Ale už odmítá přiznat, že mu také říkali o nutnosti mít spacák v odpovídající teplotní hranici. A on hodlá spát nahý v třeskuté lednové noci ve vytahané seprané dece vhodné nanejvýš na letní dětský tábor.

"Budeš nemocnej!" rozčiluji se. "Víš kolik bude v noci stupňů? Aspoň mínus pět. A ke všemu jsou tam všude ty orlické nivy a zem bude prosáklá vodou. A od vody jde chlad. Z toho se jen tak nevyhrabeš. Půjdeš na nemocenskou a nebudeš mít peníze. A první tři dny nemocenské jsou za nulu, abys věděl." Snažím se ho pro jeho vlastní dobro trochu vyděsit a vykresluji mu pár černých scénářů, které by mohla způsobit zákeřná choroba. Výpověď v práci, hlad, chudoba, exekuce a tak. Ale stejně už dopředu vím, že on se nenechá. Nikdy na mě nedá. Pojede třeba na Sibiř a bude spát nahý v pytli od cementu, aby mi dokázal, jak moc ho podceňuji.

"Kdybychom znali dopředu trasu, mohli bychom si cestu naplánovat a zarezervovat si ubytování," nasazuji nenápadně domlouvací taktiku. "A taky bys nemusel tahat stan a spacák, měl bys lehký batoh." Tohle by mohlo zabrat, Joe nemá rád nomádské náklady na zádech.

"Tak to ani náhodou! Já to chci jít poctivě." Zatraceně, už jsem byla blízko. Deset minut promyšleného přesvědčování padlo vniveč. Zase jsme tam, kde jsme byli.

Za tenkou zástěrou péče o Joeho zdraví je ale důvod mnohem pravdivější. Já totiž nemám ráda nejistotu. Dva dny jít neznámo kam, bez znalosti směru a cíle, to je pro mě příliš tísnivé, plné obav. A Joe mě prokouknul:

"Já vím, ty vždycky musíš mít všechno připravené. Koupíš si průvodce a dvě mapy, máš navigaci s předem nahranou trasou. Ty prostě neumíš jít jen tak, svobodně, lehce. Na všechno máš deset podkladů."

Má pravdu. Kde jsou ty časy, kdy jsem si chodila jen tak, kudy se mi chtělo. Ke štěstí mi stačilo být prostě jen venku. Koukat se kolem sebe a dýchat. Vyšla jsem z domu, občas jsem zabloudila, občas se našla. Jak bylo prostinké jen tak se poflakovat po venku. Dívat se na mraky, kopat před sebou šišku, foukat do bodláčí… To už jsem dávno zapomněla. Asi jsem na to už stará. Ha! Co jsem to řekla? Já že jsem stará?? Ne, kecy. Nesmysl. Já přece nejsem stará. Možná jsem jen trochu zpohodlněla.

No ovšem, na dlouhém treku to jinak nelze. Je třeba plánovat, vytvářet krizové plány, předejít problémům dřív než nastanou. Ale na kratších vzdálenostech by mi neuškodilo se občas oprostit od plánování. Jít krajinou a vnímat ji nejprostším způsobem. Dívat se na věci bez jejich znalosti, nepředpokládat, ale objevovat. Kdo nečeká nic, nemůže být zklamán.

Dobrá. Přečtu si popis tohohle výletního projektu. Alespoň si udělám zběžnou představu, o čem to vlastně je.

Nadpis zní:
Průvodce po ničem.

Procházka je koncipována jako dálková keš, jejímž cílem je vést lovce neznámým směrem po dobu dvou dnů. Na počátku cesty má hledač za úkol určit, co vidí v bezprostředním okolí, a z předem daných indicií spočítat souřadnice dalšího bodu. A tak pořád dokola, neznámo kolik kilometrů.

Pročítám první řádky. Autor napsal skutečného průvodce s úvodem, předmluvou, jednotlivými kapitolami a doslovem, avšak nepopsal v něm vůbec nic. Dle jeho slov totiž na celé trase ani nic není.

Kapitola druhá:

"Upozorňuji dále návštěvníky této památnosti, že zde nemohou sledovati žádné cesty. Cest vůbec není. Byly-li tu nějaké cesty, nemůže se toho návštěvník dopátrat ani od nejstarších pamětníků, poněvadž ti již dávno vymřeli, ba jest domněnka, že zde vůbec žádného místního obyvatelstva nebylo. Marně také pátráme po nějakém okolí."

Cože?? Čtu dál.

Kapitola třetí:

"Protože toto místo nemá historie, odpadá samosebou pokračování této kapitoly."

Průvodce po ničem. To musí být buď naprosto skvělé nebo úplně pitomé. V každém případě je třeba zjistit, která z těch dvou možností je správná. Minimálně by mě to mohlo přenést zpět do doby, kdy mi ještě nebylo zapotřebí map a plánování a ke spokojenosti mi stačilo prostě jen být na čerstvém vzduchu. Půjdu si jen tak neznámým krajem, nebudu předem znát cestu ani směr a občas si přečtu v nejasných náznacích, jak mám pokračovat dál. Budu mít jen tuto nejasnou šablonu cesty a GPSku (stejně už bez ní ani nevytáhnu paty z domu), a když mě to přestane bavit, zahodím i tohohle antiprůvodce a půjdu si po svých kam se mi zachce. Nebudu mít žádné denní etapy, povinnou kilometráž, předem stanovené místo k přenocování. Půjdu prostě dokud se mi bude chtít a hlavu složím pod prvním stromem, který mi přijde do cesty až budu unavená. Nechci vědět nic. Takhle to bude jednoduché.

"Dobře. Tak půjdeme naslepo," řekla jsem po mnohých rozvahách. "Vlastně by to mohlo být fajn, už dlouho jsem nešla na vandr takhle pankově. Alespoň to bude zajímavější. První noc si ale pronajmeme nocleh a venku budeme spát až druhou noc."

Joe se potutelně usmál. Aby ne, když vyhrál. Dokázal mě přetáhnout na svoji stranu a ještě ve mně nenápadně vznítit přesvědčení, že je to výborný nápad, který bych měla prosazovat hlavně kvůli rozvíjení své osobnosti. Joe je prostě skvělý diplomat.

* * *

Den první

Tma, zima, vítr a Ústí nad Orlicí. Jsme dva a stojíme na ranžíru, kam nás vypověděl poslední vlak. Snáší se drobné mžení, tak jemné, že je vidět jen v oranžovém průsvitu pouličních lamp.
Kam teď?

Máme neurčité instrukce od majitele svobodárny v Cakli, že si máme vzít klíč ze schránky a peníze nechat ráno na nočním stolku. Nejasné zůstává, kde přesně ubytovna je a jak se vůbec máme dostat do schránky. Co když zůstaneme bezprizorně na ulici? Kam půjdeme a kde budeme spát? Najednou se mi původní myšlenka spontánního a zcela nenaplánovaného výletu rozležela a už mi to jako skvělý nápad nepřijde. Chvíli mi to šrotuje v hlavě, ale pak si vzpomenu na jednu epizodu z treku po Korsice. Vydali jsme se tehdy ve třech z města přes hory na pláž. Cesta byla skalistá a balvanitá, deset kilometrů dlouhá. Já si prozíravě obula pohory, zatímco kamarádka vyrazila v plážových žabkách. Po chvíli klopýtání po šutrech mě o ni přepadla starost a zeptala jsem se jí, co by dělala, kdyby se jí boty rozpadly. "No co bych dělala. Šla bych bosá."

Její odpověď mě tehdy příliš neuspokojila. Připadalo mi to jako plout po řece sraček na kánoi bez vesel a nechat si poradit, že přece můžu pádlovat rukama. Ale brzy jsem seznala, že její přístup je svým způsobem geniální, neboť nepřipouští, že by jakkoli svízelná situace byla neřešitelná. Její filozofii odzbrojující svou jednoduchostí jsem od ní převzala jako modelové řešení životních problémů nejrůznějšího druhu. Přinejmenším spolehlivě funguje jako umlčovač zbytečných a zdržujících otázek.

Tak tedy co budeme dělat, když klíče ve schránce nebudou?
Lehneme si na zem.

Klíče ve schránce byly.

* * *

Den druhý

Ještě je tma. Slušní lidé touto dobou dosud spí, vstávají pouze turisté a nedočkaví přírodomilci. Že již nespíme a stojíme na chodbě navaleni v zimnících je ku podivu i našim dnešním spolunocležníkům. Od snídaně ve společné kuchyňce nám směrem do předsíně pokládají zvědavé otázky, z nichž nejproblematičtější k odpovědi je: "Kam jdete?"

"Noo… To vlastně nevíme," odpovídáme rozpačitě a chvatně se cpeme do dveří k odchodu.

"Jakto, že nevíte?" nenechává se odbýt nejzvědavější slečna.

"No, my prostě vyrazíme nějakým směrem a uvidíme, kam dojdeme," mlžíme.

"Vy nemáte žádný cíl? Odkud jste přijeli?"

"Hm… z Plzně."

"Přijeli jste z Plzně do Ústí nad Orlicí a nevíte ani, kam chcete jít?"

Tohle se vážně těžko vysvětluje. Jak nevypadat jako ztřeštění podivíni a přitom neprozradit, že jsme tu kvůli keši?

"No, my jsme tu na takové misi. Jdeme podle instrukcí, ale nevíme, kam nás povedou. Je to taková hra…"

Naše vysvětlení slečně světlo do tmy vůčihledně nevneslo. Zvedla obočí a udiveně zkrabatila čelo, jako by se chystala říct: "E?". Je to jasné, myslí si o nás, že jsme úplní cvoci. Radši rychle vypadneme, než nás zavalí další salvou otázek.

Vyšli jsme.

Ponuré a sychravé lednové ráno se plíží jak stín nad Tichou Orlicí. V taková rána bývá mrtvolné ticho, ani ptáci nezpívají. Každý pták totiž dobře rozpozná dny, pro něž se nevyplatí vstávat, natož zpívat, a namísto horečného křiku zůstává zalezlý v pelechu a spí. Každé zvíře ví, že ve dnech, jako je tento, se má spát. Jen člověk se pořád za něčím pachtí, žene se jak mraky odnikud nikam a nemoha najít klid ustavičně láteří, že nemá chvíli stání. A my jakbysmet. Kdo jiný by se mohl v sobotu ráno po týdenní robotě štvát za něčím tak absurdním, jako je Průvodce po ničem, než úplný blázen?

Prošli jsme oparem nad širokou nivní loukou a nyní stojíme na neurčitém a zcela nevýrazném místě. Máme odpovědět na jednoduchou otázku, kterou nám pokládá náš Průvodce: "Copak vidíte?" Dává nám na výběr: buď ohromnou díru do země, vahadlo a štoudev, a nebo modrého hrocha. Na výběr máme ještě pár dalších možností, z nichž všechny jsou stejně abstraktní a nepravděpodobné. Po chvíli rozmýšlení vybíráme variantu, která se nám zdá nejméně špatná, a po krátkém výpočtu souřadnic se dozvídáme, kam pokračovat dál.

Krajina ničeho. Zahrádkářské kolonie, chalupy, které se již nevyplatí opravovat, rezavé túje a schlíplé skalničky, shnilé nářadí válící se v koutě u shrnutého pletiva a vzteklý jorkšír hrabající na zkorodovanou branku. O kus dál sloupy vysokého napětí, elektrická vedení tvořící zmatená souhvězdí s trakcí rychlodráhy, rezavé kolejnice a skřípající vlaky, jež svou trajektorií spojují protipóly horizontů. Zapadlé dědiny ukřivděné vlastní nedůležitostí, okopané omítky a pomočené rohy budov zapomenuvších svůj účel, vykotlané regionky s mozaikou záplat a kráterů, kostel, do kterého nikdo nechodí a dvacet let zavřená socialistická samoška. Tak tohle je ona, ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající. Za tento kraj v bojích prolévali krev dědové naši, k těmto nyvým obrazům lnou srdce naše od dob Čechových. Kraj, nad nímž největší z básníků dojetím lkal: "Maminko má, jak je to krásné u nás doma!"…

Krajina ničeho - Krajina byla pestrá. Mokřady, nivy, bažiny, rašeliniště, slatě, močály, brčály...

* * *

A to je celý princip této hry. Procházíme podivnou, nicneříkající krajinou a odpovídáme na bláznivé otázky, přičemž odpovědí si nikdy nejsme jisti. Čím dále se nacházíme a čím hlouběji do hry pronikáme, tím více odpadají poslední zbytky naší sebejistoty. Kamkoli přijdeme, nevíme, jestli jsme tam, kde máme být, jestli vidíme to, co máme vidět. Nejsme přesvědčeni už vůbec o ničem. Jsme vůbec správně? Neudělali jsme někde chybu? Naše neustálé pochybnosti nás zviklaly natolik, že jsme začali rozvíjet potměšilou konspirační teorii: co když autor Průvodce vede souběžně několik linií tras, na nichž vždy některá z odpovědí sedí, a my jsme na té špatné? Bylo snad záměrem velkého Tvůrce, abychom bloudili po lesích v paralelních trasách, a až teprve na konci se dozvěděli, že nás celou cestu tahal za nos? Zdá se, že naše mozky z přemíry váhavosti již dočista ochořely.

Po třiceti kilometrech tápání scházíme z uhlazené cesty a kolmicí míříme přímo do toho nejhustšího lesa. Právě v něm je naše další záchytné stanoviště s klíčovou otázkou pro postup. Ale kdo z normálních lidí by mohl chápat, proč dva vandráci-těžkooděnci najednou opustí pevnou turistickou stezku a s navalenými krosnami zamíří přímo do hloubi největšího křoví? Než se stíháme ztratit v temnu hustníku, zastavuje za našimi zády auto a z něj vystupuje postarší muž.

"Kam jdete?" ptá se šťouravě.

"Co je vám do toho?" opáčila jsem neochotně, neb nemám ve zvyku sdělovat cizím osobám kdo jsem, kam jdu a proč.

"Proč do toho lesa lezete?" nenechává se odbýt rejpal.

"A proč bychom nelezli? My si můžeme chodit kudy chceme."

Nípal začíná brunátnět. Je vidět, jak se ze zadního sedadla zvedá, soudě podle obrysů ženská postava, která ho posunky přemlouvá, aby nás nechal na pokoji a jel dál. On se ale umírnit nehodlá.

"To je ale zakázaný!"

"Zakázaný? Haha! Jako co? Chodit do lesa?" I mně už se začíná zvedat tlak. Poslední dobou jsem čím dál háklivější na stále přibývající omezování pohybu ve volné přírodě. Množí se zákazy, příkazy, vyhlášky, ploty, postihy, pokuty, a člověk aby chodil jak ovce jen po umeteném asfaltu s turistickou značkou. Spát ve stanu se nesmí, lehnout si na zem se už skoro taky nesmí, a teď mi tenhle mamlas bude zakazovat jít svobodně do lesa.

"Váženej pane," pokračuji poněkud podrážděně, "tohle není národní park ani přírodní rezervace, abychom nesměli chodit mimo cesty. A i kdyby byl, tak vy nám do toho stejně nemáte co žvanit, protože nemáte žádnou pravomoc nám cokoli zakazovat."

"Já na vás zavolám policajty!" vzteká se a hrozí nám pěstí. Osoba na zadním sedadle zvýšila svoji umírňovací aktivitu. Tahá ho za cíp košile a snaží se ho dostat zpátky do auta.

"Zavolejte! Těšíme se." odsekla jsem a otočila se k němu zády. Vztekloun ještě chvíli dští síru a vyhrožuje, ale nakonec je rozumnější spolujezdkyní zpacifikován, poslušně nasedá do auta a odjíždí. Tfuj, dědek protivnej, odplivla jsem si. To je tak, když někdo nemá co na práci.

Co se dá dělat. Člověk, který tápe a bezcílně bloudí je zkrátka nápadný. A když je k tomu zjevem tulák, je tím spíš probodáván pohledy, neboť vandráci jsou odjakživa chamraď líná, která místo aby kroutila osmičku ve fabrice, povaluje se po lesích a zahálí. Každá slušná osoba přece chodí po cestách, je čistě a módně oblečená, a jakmile se někdo chová jinak, je to jasná kriminální verbež a nepřizpůsobivá pakáž, kterou je nutné vymýtit či poslat na převýchovu ke strojům. Ach, předsudky! Vy metlo nás, bláhových snílků…

* * *

Došli jsme před bránu rozlehlého areálu, v němž máme zjistit postupovou indicii, bez níž se dál nehneme. Přistupuji k mohutným cizelovaným vratům a beru za kliku. Zamčeno!

"Ne, to není možné! Musíme se tam dostat!" začínám panikařit. Čtu provozní řád a otevírací dobu. Přišli jsme půl hodiny po zavíračce. "Musí tu být ještě jeden vchod, zkusíme to celé obejít."

"Hm, a když budou všechny dveře zamčené?" ptá se Joe.

"Tak přelezeme zeď!" velím podle výše zmíněné filozofie z Korsiky. Joe se dívá na třímetrovou hladce štukovanou zeď, kterou je souvisle obehnaný celý pozemek, šklebí se a neříká nic. Já ale moc dobře vím, co si v duchu myslí. Myslí si: "Jak konstruktivní! Chci tě vidět, až se budeš škrábat nahoru!"

Jako bych to slyšela, bryskně jsem mu na jeho myšlenky odpověděla: "Máš snad lepší nápad??"

"Já nic neřek," brání se Joe.

Obcházíme celou pevnost. Zeď je nově opravená, vysoká a nezdolatelná. Dovnitř citadely vedou jen dvoje vstupní vrata s dlouhými svislými tyčemi zakončenými ozdobnými bodáky. Kdybychom se pokusili bránu přelézt, napíchli bychom se na její bajonety jak přezrálé rajče na kord.

"Tak co chceš dělat teď?" ptá se lehce provokativně Joe, jako by se mi smál: "Vidíš, já jsem ti to říkal." Ale on neříkal nic, a tak mi teď nemůže škodolibě připomenout, jak byl prozíravý.

"Dobře. Tak co bys dělal ty?" předávám odpovědnost za vylomeniny, které nejspíš brzy ztropíme, Joemu.

"Já bych tady rozbalil stan a počkal do rána. Stejně už je večer, nikam se jít nedá. Ráno v osm otevřou, zjistíme indicii a půjdeme dál."

"No jo, ale to tu ztvrdneme nejmíň do půl deváté. To už bychom mohli být dvě hodiny na cestě. A to jen v případě, že otevřou přesně na čas."

"Máš lepší nápad?"

"Jo, mám. Zavolám Kamilovi, šel to před lety. Bude tu odpověď vědět."

"Cože?? Ty chceš podvádět?" zhrozil se Mirek Joe Dušín jako by právě odhalil, že ho celou cestu provází vypočítavá úskočná bestie, která se neštítí těch nejpodlejších lstí, jen aby dosáhla svého.

"Jaký zase podvádění? Stojíme tu před zamčenou bránou, ty navrhuješ zkejsnout tu patnáct hodin a já navrhuji zavolat si o radu a jít dál. Tak mi řekni, kdo z nás dvou je normální, ty fundamentalisto."

A takhle je to s námi pořád. Zatímco Joe je zatvrzelý pravdař a poctivec, spravedlností posedlý vzor povahové ryzosti, já jsem jeho věrolomný pokušitel, padlý prelát, který jej vytrvale svádí na scestí vždy, když mi překáží ve sledování vlastních zájmů. V praxi to vypadá tak, že on, háje nejctnostnější lidské hodnoty zadře každé řešení problému na nepřekonatelném odporu k porušování pravidel, a já se snažím celou věc vyřešit co nejrychleji a nejefektivněji i za cenu drobných morálních ústupků.

Tentokrát jsem přesvědčovací souboj vyhrála já. Joe vida zoufalou bezvýchodnost naší situace nakonec svoluje k získání postupové informace po telefonu. Volám Kamilovi a ten mi obratem indicii posílá. Krom toho připisuje také celé zbývající řešení včetně souřadnic finálky, abychom ho už znovu neotravovali. To si však prozřetelně nechávám pro sebe a Joemu předávám pouze na výjimku schválenou hodnotu zůstavší za branami bastily. Konečně jsme se pohnuli.

Hledá se stavitel tohoto komínu! - Zn.: Nástup možný ihned. :-)

* * *

Noc

"Br, to je zima," klepu se jak ratlík v aspiku a shazuji krosnu na lavici v altánu. Joe předstírá, že mě neslyší a rozbaluje stan.

"Jestli jsme přeci jen neměli zůstat na noc v té hospodě," stýskám si nahlas, ale teď už je to stejně jedno, protože hospoda je daleko a v okolí několika kilometrů není nic jiného k ležení než podmáčené zamrzlé nivy.

"Možná bychom mohli spát v tom altánu," navrhuji při představě ranního balení zmrzlého iglú.

"Chceš?" ptá se Joe.

V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že pod širákem bude podstatně větší zima než ve stanu a ten šílenec hodlá demagogicky spát nahý v letním spacáku.

"Ne, vlastně ne. Postavíme stan."

Zalezli jsme dovnitř a jali se usilovně svými dechy rozpouštět zmrzlý vzduch ve stanu. Vlezla jsem do spacáku nabalená všemi hadry, které byly k dispozici, a udělala ze sebe tlustou motýlí larvu. Joe ze sebe všechny hadry svlékl a oděn pouze do trenclí se zakuklil do své gaučové pokrývky, kterou epesně nazývá spacákem.

"Já se na tebe nemůžu dívat! Obleč se nebo zmrzneš!"

"Ne." Odmítá kategoricky Joe skrzevá jektající zuby.

"Prosím! Vem si aspoň tričko a ponožky. Jednou mi v Krušných horách omrzl palec u nohy…"

"Nevemu si nic."

Je to s ním marné. Chvíli poslouchám jeho drkotání, po chvíli se klepat přestává a spokojeně oddychuje. To znám. Když se zalehne do vaku, chvíli je člověku teplo a nad ránem se vzbudí v zimniční křeči. A od země jde taková zima! Ale je to paličák, tak ať si dělá co chce, uzavírám to pro sebe a usínám.

V průběhu noci se však budím a vidím, že má pan ultimátní drsňák odkrytá ramena. Sahám mu na záda a je úplně ledový. Proboha, snad není podchlazený?? Navzdory tomu, že je tím sám vinen, mě o něj pojal panický strach.

"Hej!! Vzbuď se! Žiješ?!" lomcuji s ním.

"Mrrmňm…" mrmlá v polospánku Joe.

"Jsi úplně ledový!"

"Mrhrmlhhhmňm."

"Není ti zima?"

"Ň."

"Tak si aspoň zakryj ramena!" Šátrám v kupě oblečení a poslepu vytahuji hutný kus oděvu. "Na, tady máš bundu," a přehazuji mu ji starostlivě přes ramena.

"Hrrrmhrrrlhňm hrhmchrchr ňňňň!" Joe ze sebe setřásl moji péřovku a protestně se zakuklil do kapuce.

Umíněnec! Palice dubová je to. On na tu svoji tvrdohlavost jednou pojde.

Převalila jsem se na bok a spala dál.

Naše iglú uprostřed ničeho

* * *

Den třetí

Joe kupodivu přežil.

"Tak co, jak se ti spalo, Ötzi?" ptám se v očekávání odpovědi, že to byla hrůza a že mě měl poslechnout.

"Jo, dobrý."

"Dobrý? To ti nebyla zima?"

"Zima ani ne, ale tlačily mě větve pod stanem."

"Á, tak pan polárník je princezna na hrášku!" kroutím nevěřícně hlavou. "To mi chlape vysvětli, z čeho ty seš vyrobenej. Jak můžeš v lednu spát nahý ve spacáku s limitem do +5°C a nezmrznout?"

Joe nasadil vykutálený úsměv od ucha k uchu a hrdě vece: "Jsem prostě bourák!"

"Ne, ty jsi yetti."

Vylézám ze stanu a překvapeně koukám, kde jsme si to ustlali. Jsme vprostřed dětského hřiště na okraji nějaké dědiny a náš stan stojí mezi prolézačkami a zahradním domečkem, což stylově zapadá do konceptu tohoto absurdního výletu. Joe se chlubí, že to věděl už včera, a taky proto zavelel postavit ležení právě tady, neboť se dalo předpokládat, že byl při stavbě hřiště použit štěrkový podklad a tím se celé podloží zvýšilo, a tudíž na nás nedosáhne nivní voda a případná břečka z roztátého sněhu se do štěrku vsákne. Nevím, jestli to vydedukoval až ráno při obhlédnutí okolního terénu nebo byl skutečně tak prozíravý, ale milieu hřiště tomu odpovídá: o kus dál začíná mokřadní louka snížená o půl metru a je prosáklá zmrzlou vodou. Hmm… chytrý kluk. Asi s ním budu na vandry jezdit častěji.

Zlomili jsme stan a šli dál.

Dva kilometry louka a tři kilometry hospodářský les, cesta jako když střelí. Nad zoranými rolemi se válí řídký opar z vysublimovaného sněhu, je šedé ponuro jako včera a počasí nic moc.

Joe mi z dlouhé chvíle dělá osvětu z prostředí dopravní logistiky, neb už druhý den putujeme podél jedné z nejfrekventovanějších tratí u nás. Skutečně, takřka každých deset minut projede vlak. Jezdí tu úplně všechny typy rychlovlaků od všech společností, které se u nás vyskytují. Moji pozornost poutají hlavně nákladní vlaky, u nichž počítám vagóny. Jeden z nich dokonce dosáhl délky celého horizontu a ještě dlouho poté, co lokomotiva zmizela za jedním obzorem, nevynořoval se poslední vagón z obzoru druhého. Jednou jsem takto pozorovala vlaky v boleslavské Škodovce. Napočítala jsem padesát vagónů a pak jsem přestala počítat. Úžasné! Vždycky mě ohromovaly stroje, asi proto, že jim vůbec nerozumím. Joe o mojí slabosti pro techniku dobře ví, a tak mě oslňuje erudovaným rozborem problematiky tvorby jízdních řádů, střídání tratí na stejnosměrný a střídavý proud, kombinované motorizace lokomotiv, a vůbec mě celkově zasvěcuje do drážní logistiky, které na rozdíl ode mě velmi dobře rozumí. A já mu to samozřejmě žeru. "On je tak vzdělaný!" myslím si pro sebe. Inženýr, to je něco!

* * *

Máme před sebou další záludnou otázku, jejíž odpověď je nejistá. Joe váhá, co z nabízených možností vidíme v bezprostředním okolí a nabízí se dvě rovnocenné možnosti. Nepozorovaně vytahuji telefon s odpověďmi od Kamila a hned je mi jasné, co je správně. Nenápadně se Joeho snažím nasměrovat ke správné možnosti, abychom se zase zbytečně nezdržovali:

"Já bych řekla, že správně je to první," předstírám váhání. "Vlastně jsem si tím skoro jistá."

"Hmm… Mně se líbí spíš to druhé," váhá skutečně Joe a počítá obě varianty postupových souřadnic. Nechávám ho dokončit obě rovnice, aby mě znovu neuhranul za podvádění, doufajíc při tom, že po zadání výsledků do mapy se špatná varianta ukáže jako nesmyslná vzhledem k nelogice postupu trasy. Ale obě varianty vychází smysluplně.

"Půjdeme na tu první možnost a uvidíme. Kdyžtak se vrátíme na druhou variantu, ano?" opětovně mlžím.

"To by ale nemuselo být efektivní, protože první bod je vzdálenější a na druhý bychom se museli vracet," argumentuje Joe.

"Ale ten druhý je mimo směr cesty, mně se nezdá správný. Jenom se tím budeme zdržovat."

"Není, je přímo na cestě, akorát na jiné, než jsme si mysleli." Sakra, s tím chlapem je to těžký! Nezbývá, než kápnout božskou nebo tu budeme do soudného dne.

"Hele, Kamil mi včera poslal odpovědi i na další otázky a teď jsem to zkontrolovala. Správně je to první."

"Cože?? Ty jsi zase podváděla? Proč mi to říkáš? Já to nechci vědět!"

"Hele, když jsou ty otázky nejasné a nepřesné, tak nemá smysl hrát si na hrdinu s urputnou poctivostí. Kdyby to autor napsal srozumitelně, žádnou výpomoc bychom nepotřebovali. Klidně si o mně mysli, že jsem perfidní a demoralizovaná, ale já se tu nehodlám zbytečně motat po lesích jak vítr v bedně… Co děláš?"

Joe se zvedl a odchází pryč. "Jdu se podívat na tu druhou variantu, abych si to ověřil."

"Ach jo! Proč tam chceš jít, když jsem ti teď řekla, že je to špatně? Akorát nám to vyrazí hodinu času, nestihneme vlak a přijedeme domů v noci. A ráno jdeš do práce, budeš nevyspalej. Ale klidně si tam běž, já na ty tvoje bejkárny kašlu!"

Joe se uklidnil. Zřejmě na něj zapůsobila hrůza největší - kroutit se celý den ospalý v práci.

"No dobře. Ale už mi nic neříkej, nechci nic slyšet!" uděluje mi velkoryse milost nejspravedlivější sudí Joe a až do konce cesty se mnou nemluví.

* * *

Epilog

A tak jsme se dopracovali až ke konci cesty. Ušli jsme ještě pár kilometrů po rozvodněných nivách a dalších pár po kolejích, šli jsme jezery rozbředlých sněhů přes drny mokřadních trav, a najednou jsme stáli u malé svačinové krabičky, která nám celý tenhle výlet zavinila.

Rozvinula jsem karimatku a vytáhla zbytky jídla, abychom na oslavu šťastného konce chvíli poseděli u svátečního nedělního oběda. Naše bohaté menu čítá dva pomeranče, čipsy a dvě tabulky čokolády.

"To byl hezký výlet, viď?" jala jsem se do bilancování jakožto záminky pro usmíření. "Na, vem si pomeranč."

"Co na tom bylo hezkýho? Vždyť jsme nic zajímavého neviděli," dostává se mi poněkud otrávené odpovědi.

"No, to je pravda, ale to jsme přece věděli. Průvodce po ničem. Text nás varoval, že na celé cestě není vůbec nic. Takže je vlastně všechno v pořádku, ne?"

"Hrmm…"

"Ale mně se tu líbilo. Mám ráda tyhle nivní krajiny. Miluji jejich široký prostor a světlo," snažím se být trochu motivační.

"A já je přímo nesnáším. Jsou děsně mokrý."

Přisedla jsem si blíž k Joemu a vilně se k němu přimkla. "A víš co? Náhodou to bylo super, jít to celé naslepo. Mělo to tajemství, bylo to dobrodružnější."

"Ale nemuseli jsme podvádět, viď?" začal zase moralizovat.

"Nemuseli. Stejně bychom to nakonec všechno dokázali zjistit sami." přistoupila jsem na jeho stranu, abych si ho udobřila. "Ale ty jsi vlastně nepodváděl, podváděla jsem jenom já. Jako vždycky," ušklíbla jsem se rebelsky.

"Ty jsi taková potvůrka," usmál se konečně Joe a ovinul mi ruku kolem ramen. "Pořád mě pokoušíš, jako čertík."

Šibalsky jsem se pousmála. "To víš, nechci být v pekle sama."

Cesta po kolejích - Pořád lepší než v těch mokřadech všude kolem.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky