Tuláci Beskyd pátek 21. říjen, 2016

Délka trasy: 162 km
Čas: 5 dní, z toho 46 hodin chůze
Tisícovky:
Burkův vrch (1032 m)
Velký Polom (1067 m) 
Ropice (1083 m) 
Malý Travný (1100 m) 
Travný (1203 m) 
Malchor (1219 m) 
Lysá hora (1323 m) 
Kobylanka (1054 m) 
Malý Smrk (1174 m) 
Smrk (1276 m) 
Čertův mlýn (1206 m) 
Skalka (1037 m) 
Radegast (1106 m) 
Radhošť (1129 m)

Mlha, zima, vítr a déšť. Ještě včera svítilo slunce, ale bílá oblaka všude kolem dávají tušit, že to bylo na dlouhou dobu naposledy. Vysazeni uprostřed země zvané ‚Nikde‘, kam jezdí autobus každé druhé úterý, když zrovna nejsou závěje, když je hezké počasí a když silnice nemají výtluky, stojíme uvnitř dřevěné boudy na zastávce a zbaběle se schováváme před deštěm. Přece nebudeme moknout, počkáme, až přestane pršet, rozhodli jsme a tváříme se přesvědčeni, že se tak opravdu stane. Po několika minutách husté mrholení řídne. Zlákáni klamnou nadějí, že déšť byl jen chvilkovým rozmarem nebes, opouštíme jediné suché místo široko daleko. Lepší už to dnes stejně nebude.

Nekonečně tmavý les a dlouhá cesta do kopce. Sotva docházíme natolik daleko, aby už nemělo smysl se vrátit, začíná znovu lít. Ne však drobným mžením, jako prve, ale pořádnou studenou plískanicí s velkými a těžkými kapkami. Snažím se zahnat myšlenku, že v autobusu, který nás zde nemilosrdně vyložil, je sucho a teplo, a raději vytahuji pláštěnku. Rozbalit ji trvá dvě minuty, několik vrstev oblečení a všechny věci v pečlivě složené krosně však promoknou za deset vteřin. Oblohou probleskuje bílá záře a vzápětí následuje hrom. Bouřka uprostřed lesa. Tak vám děkujeme za pěkné přivítání, milé Beskydy.

Co má vlastně člověk dělat, když ho v lese přepadne bouřka? Vyběhnout někam na louku a předstírat hromosvod nebo stát na místě a čekat, až na něj spadne strom? Nemůžeme si vybrat. Nejdříve zkoušíme druhou možnost. Stojíme, čekáme, mokneme, ale nezdá se to o mnoho lepší než dělat to samé za chůze, a tak volíme pokračovat dál. Za dva kilometry máme dojít na Bumbálku, kde by snad měly být nějaké chaty, takže když půjdeme, je alespoň nějaká šance, že se před slotou na chvíli schováme.

Na Bumbálce je vše zavřeno. Chvilku postáváme pod převislou střechou motorestu, ale boční vítr na nás žene déšť. Mlha je tak hustá, že se nedá ani setřít z brýlí. Na vývěsce za výlohou si čteme jídelní lístek. Valašská kyselice, šulánky s mákem a halušky s bryndzou. To všechno bychom si mohli dát, kdyby měli otevřeno. Přestalo hřmít, tak co tady. Jdeme dál.

Jako fata morgána z mlhy vystupuje Masarykova chata. Je otevřená. Uvnitř nás vítá teplo a sucho. V předsíni zaplňujeme všechny věšáky mokrým oblečením a sedáme si k obědu. Chce se nám tu zůstat přes noc, ale moc jsme toho zatím neušli a je teprve odpoledne. Tuším, že tohle je jediný světlý okamžik dnešního dne, a tak ve snaze ho co nejvíce prodloužit usrkávám z hrnku poslední doušky kávy, až nakonec v logru prosvítá dno. Tím moje vymlouvání končí a zabaleni do pláštěnek se oba opět vytrácíme v mlze.

Pomyšlení, že dnes budeme spát ve stanu, mě přímo děsí. Takové mokro, jaké je dnes všude kolem, by záviděla i nejedna šumavská slať. Najít tak nějaké přístřeší, alespoň krmelec či posed, ale široko daleko nic není. Jediné, co nacházíme, je zastřešená veranda soukromé chalupy snímaná kamerovým systémem. To zavání průšvihem. Ale velký výběr zrovna nemáme, má pršet celou noc. Buď tohle, nebo nic. Chvíli obhlížíme okolí, zkoušíme klepat na dveře, ale chata je prázdná. Je rozhodnuto: přespíme tu. Drzejší už být nemůžeme, bivak rozděláváme přímo přede dveřmi chalupy. Snad nám to projde.

Naši přítomnost postřehlo mourovaté toulavé kotě. Lísá se a loudí jídlo. Nemá to s námi zrovna těžké, stačí udělat pár roztomile smutných pohledů a dostává od nás sýr, nutellu a prominentní vyhřáté místo ve spacáku. Počasí je prostě tak mizerné, že by ven ani kotě nevyhnal.

* * *

Snaha uniknout dešti se minula účinkem. Celou noc mi pršelo na záda, mám mokrý spacák, batoh i boty. Rozmrzele vstáváme a balíme se k odchodu. Alespoň že na nás nepřišel majitel kamerového systému.

Zbývá pár vteřin do našeho odchodu, když najednou přímo před námi zastavuje auto. Proboha, snad to nejsou... Majitelé! Srdce nám spadlo do kalhot. Stačilo pár vteřin, jen nahodit batohy a mohli jsme odsud beze stopy zmizet, aniž by kdokoli věděl, že jsme tu kdy byli. Ale nestihli jsme to. Místo toho tu stojíme na jejich pozemku jako na hanbě a čekáme, až dveře auta vykopne zuřivý chatař a odpráskne nás kulovnicí. Co teď? Ještě pořád můžeme zdrhnout. Jenže slušní lidé nezdrhají. Když jim teď před očima utečeme, tím spíš na nás padne podezření, že jsme udělali nějakou levárnu. Je potřeba vše vysvětlit a požádat o prominutí. Jenže co když nás majitel nebude chtít vyslechnout a rovnou na nás zavolá policii? Dveře auta se otevírají.

„Eeh... Dobrý den,...“ koktáme ze sebe špatně připravenou úvodní řeč. „My se moc omlouváme... V noci hrozně pršelo, tak jsme tu přespali... Opravdu jsme tu nic nevzali, jen jsme se chtěli schovat...“
Z auta vystupuje žena a vzápětí její muž, oba evidentně velmi pobavení a s úsměvem od ucha k uchu.
„A nebyla vám v noci zima?“

Sedíme uvnitř chaty a na stole máme kávu, čaj a sušenky. Manželé Edita a Dalibor, majitelé pěkné roubené chaty, jejíž zápraží jsme v noci drze obsadili a ještě jsme se při tom bezostyšně nechali snímat jejich bezpečnostní kamerou, nás pozvali dovnitř na snídani.

Rozpačitě se po sobě díváme a ještě jednou se zkoušíme omluvit. Paní Edita ale žádné omluvy slyšet nechce a skvěle se baví. Už dlouho se prý tak nezasmála, jako když viděla naše k smrti vyděšené výrazy. Vůbec jí nevadí, že jsme přespali u nich na zápraží. Naopak, s vandráky sympatizuje a je ráda, že nám mohla pomoci v nouzi (to se nám tedy ulevilo!). Vypráví nám příběh. Před pár lety si s manželem řekli, že by bylo hezké, kdyby se u jejich chaty občas někdo zastavil a pokochal se zde krásným výhledem na Beskydy. K tomu účelu postavili před domem dřevěné posezení se stolkem, kde si každý mohl odpočinout. Z návštěvníků měli radost, když byli zrovna doma, rádi je přivítali. Kolem stolu se ale začínaly objevovat odpadky, nedopalky z cigaret, do dřeva lavice přibývaly vyryté nápisy a čmáranice. Tak dlouho chodili kolem stolu uklízet, až je to jednoho dne přestalo bavit a posezení si zase odnesli.
Lidská dobrota končí tím, že se unaví.

Rádi bychom se paní Editě nějak odvděčili, aby věděla, že si její pohostinnosti velmi vážíme. Ale ona by si toho od nás vzala ještě méně, než kolik jí můžeme z našeho ranečku sbaleného v krosně nabídnout. Jedna věc ji ale zajímá. Jak je to s těmi keškami? Jsou nějaké poblíž? A jak se dají najít? Ale ovšem, to je to nejmenší! Startujeme navigaci a vedeme ji k nedaleké krabičce věnované vyhlídce, kterou má ráda. Její první nalezená keš. Vida, není to tak těžké. A my máme radost, že jsme pro ni mohli alespoň něco udělat.

Dál jdeme sami.

Teď by se sem hodil popis všech krás Beskyd, které cestou míjíme. Chtěla bych vyprávět o perlách rosy na stéblech trav a o slunci, které do nich kreslí duhu, o dalekých vyhlídkách i hlubokých tmavých hvozdech, ve kterých je téměř snazší potkat medvěda než člověka, o babím létě, které snuje nitky pavučin do rudých hlohů. Jenže my nevidíme nic. Mlha jak mlíko. Bílá mokrá kaše přetekla z rendlíku, když stará vdova zapomněla říct „Hrnečku, dost!“, a my abychom se teď skrz ni prokousali. Má vůbec někde konec?

Následují dlouhé kilometry ničeho. Nic, které vidíme z vrcholů kopců, nic na vyhlídkách, bílé oslepující nic všude kolem nás. Čteme si informace o louce na Kelčovském sedle, místě, na kterém právě stojíme, a dozvídáme se, že se nacházíme v beskydské oblasti tmavé oblohy. Asi se spletli. Tohle je spíše beskydská oblast bílé oblohy. Jedna skutečnost si ale zaslouží naši pozornost. Celý dnešní den jdeme po státní hranici. Kdykoli během dne rozpažíme ruce, levou máme u nás a pravou na Slovensku. A to je nejzajímavější věc, která se dnes stala.

Poslední dnešní kroky nás dovádějí na Muřinkový vrch, kde rozděláváme stan vedle kapličky. Bohužel však neslouží potulným poutníkům, je zamčená. Alespoň jsme se u ní dočkali studánky s pitnou vodou. Tu naštěstí pod zámek nedali.

Stanování u kaple na Muřinkovém vrchu - Všechny kaple v Beskydech byly zavřené.

* * *

Slizké a lezavé ráno. Vypadá úplně stejně, jako večer či odpoledne. Rozeznat lze pouze den a noc, a to podle toho, zda je mlha bílá nebo černá. Jedna věc se ale nepatrně změnila. Oblak je řidší a světlejší, dokonce se zdá, že skrz něj prosvítá sluneční kotouč. Ač se snažíme nepropadat optimismu, přeci jen se nedokážeme ubránit alespoň malé naději.

Tak přece! Stoupáme ze sedla na vrchol Velkého Polomu a mraky se rozestupují. Zpočátku sotva vidíme obrys našeho stínu, ale po překonání dalších výškových metrů vystupujeme z oblaku a slunce je čím dál zřetelnější. Nyní balancujeme přímo na hranici inverze. Paprsky roztříštěné větvemi starých smrků se rozpíjí v řídnoucím oparu jako kužely reflektorů v kouřovém dýmu a dopadají do temna borůvkových keřů. Není ani mlha, ani slunce. Je něco mezi tím. Při pohledu na takovou scénu lze snadno uvěřit dojmu, že stoupáme do nebe. Zdá se, že každou chvíli se před námi zjeví nějaký svatý se sluneční aureolou kolem hlavy a sdělí nám klíčové proroctví o tomto světě nebo nás přitáhne k sobě do nebeských výšin. Člověk snadno podlehne představivosti, když je v oblacích.

Na hranici oblak - Rozhraní mezi sluncem a mlhou vytvářelo impozantní podívanou. Mnohem zajímavější, než kdybychom byli vysoko nad inverzí.

Po dvou dnech je konečně krásně. Když vysvitne slunce, spadne z poutníka tíha. Hlava je lehčí a chůze snazší, boty méně tlačí a batoh tolik netáhne k zemi. Slunce dělá všechno snesitelnějším.

Na Kamenné chatě jsme se nasnídali, v Dolní Lomné dokoupili zásoby jídla a na Kozubové minuli další zamčenou kapli.

Den končíme v Morávce, malé vísce na periferii republiky. Lidé tu skutečně bydlí, nikoli chalupaří, a proto jsou tu všechny domy opravené a pečlivě udržované. Naše místo je na louce za domkem s hospodářstvím. Zde rozděláváme stan a se západem slunce uléháme ke spánku.

V noci nás budí chrochtání divokých prasat a troubení jelenů. Alespoň tím máme vyřešenou otázku z večera, co je ta budka na obzoru dvě stě metrů od nás.
Odpověď: krmelec.

* * *

Mezi ránem a večerem dneška stojí dva kopce.

Ten první je tichý a nenápadný. Široko daleko sám, nikdo mu nestíní. Hrbí se, je nesouměrný a křivý. Není ani nejvyšší, ani nejvýraznější, nemá rozhlednu, kapličku, ba ani pěknou vyhlídku, a tak na něj lidé nechodí. Má ale pěknou pěšinu po hřbetu, travnatou, skrytou ve stínu vysokých smrků, tak hustých, že i slunce se bojí do toho lesa vstoupit. Nikde není tak hluboký les jako tady.

Druhý kopec je majestátní a hrdý. Je nezaměnitelný, odevšad viditelný a každý ho pozná. Kdokoli přijede do kraje, musí jít právě sem, jinak jako by tu nebyl. Má všechno, co prvnímu kopci nedali. Rozhlednu, vysílač, vrcholový menhir, turistickou chatu, dokonce i autobusovou zastávku. Je nejvyšší, nejznámější, a proto i nejnavštěvovanější. Vlastně není kopcem, ale horou, neboť má ženské jméno. Říkají jí Královna Beskyd.

Procházíme dnem od jeho počátku na úpatí kopce Travný přes poledne ve vísce Krásná až po večerní soumrak na svahu Lysé hory. Ozářeni rudou září scházíme k přehradě Šance a již za hluboké tmy při světlech pouličních lamp se dostáváme do obce Ostravice. Jsme tu zcela omylem, neboť hráz Šance je kvůli přestavbě uzavřená a obchůzka vede právě tudy. Rozděláváme stan na čerstvě posekané louce na okraji města a jdeme spát.

Sestup z Lysé hory k přehradě Šance

* * *

Ještě ráno se nám na nohy lepilo mokré seno, nyní, pouze o pár chvil později, brázdíme prach asfaltek. Chůze po hlavní silnici nám připomíná, že nezvratně spějeme ke konci naší pětidenní pouti horskou samotou, a brzy se vrátíme do šedého života řádných občanů plného aut a lidí. Ale ještě tam nemusíme. Zbývá nám několik posledních hodin naší oblíbené hry na divochy, kteří se vzepřeli civilizačnímu pohodlí a uprchli před světem do hor.

Pro zachování iluze samoty je třeba opustit silnici a vejít opět do lesů, což děláme hned při první příležitosti u odbočky na horu Smrk. Široké oblisko se pyšní titulem druhé nejvyšší hory Beskyd, přesto ale náporem přírodychtivých turistů netrpí. Na svém vrcholu nemá žádnou chatu ani kiosek, tak co by tu dělali. Podstatně rušněji tu však možná bývalo v dobách komunismu. Lidový pomník Johna Lennona dává tušit, že právě na tomto osamělém místě, tolik vzdáleném strachu z pronásledování, našlo mnoho lidí svobodu vyjádřit lítost nad ztrátou milovaného symbolu. ‚Horo, vyprávěj!‘ chce se mi říct, neboť příběhy minulého režimu jsou pro mě vždy jako zprávy z jiného světa. Ale hora mlčí. Hory svá tajemství nikdy neprozrazují.

Podstatně zábavněji je o jeden kopec vedle. Zatímco východní stranu hřbetu Radhoště obývá pohanský bůh slunce a hojnosti Radegast, na západním konci hřebene sídlí věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přišli, aby Radegasta zničili. A hle, jak pokojně zde spolu bydlí na jedné hoře. Snad jejich klid vysvětluje hustý les, přes který na sebe oba tábory vzájemně nevidí, a tím o přítomnosti svého nepřítele ani neví. A nebo ztráta víry v naší zemi udělala ze všech tří zúčastněných pouhé mrtvé sochy bez síly a vlivu, neboť, přiznejme si, pravoslaví má u nás jen o něco vyšší vážnost než pohanství.

Cyril s Metodějem a kaple na Radhošti - Kdyby nebylo hustého lesa mezi sochou věrozvěstů a sochou Radegasta, hleděli by si přímo do tváře. :-)
Cyril a Metoděj obývají západní část hřebene na Radhošti.

Slunce se mezitím sklonilo k obzoru, nyní leží na zvlněném horizontu jako míč a bude trvat jen pár minut, než se skutálí pod něj. Procházíme hřebenem volně od východu k západu a fotíme se u sochy Radegasta a posléze i u sochy věrozvěstů. Těch pár posledních hodin, které nám ráno zbývaly na toulání po Beskydech, vypršelo právě teď.

Loudáme se cestou zpět do světa chodníků a pouličních lamp, ale příkrý svah naše kroky nemilosrdně zrychluje. Až dole sundáme batohy, přestaneme být poutníky a staneme se opět obyvateli betonových panelů.

Slunce se schovalo pod obzor.

Beskydská toulka - Naše trasa byla v základu dlouhá 130 km, s odbočkami a drobnými zacházkami nám GPS naměřila 162 km.
Cesta nám trvala pět dní, začínala v Mezivodí a končila v Rožnově pod Radhoštěm.
Po rozkliknutí můžete celou trasu vidět podrobně na mapy.cz

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky